Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jakou demokracii si budujeme?

5. 11. 2014

 

Thomas Kulidakis, politolog, převzato z Novinky.cz ze dne 4.11.2014

Jiná otázka však je oblast kvalitativní a participativní demokracie. Tou se myslí především účast občanů na veřejném životě a jejich možnost ovlivňovat krátkodobé i dlouhodobé dění. Ve vyvinutých demokraciích na západ od našich hranici je zvykem, že účast lidu na vládě nezačíná a nekončí vhozením lístku do volební urny jednou za čtyři roky. Lidé se přímo podílejí na zvelebování místa, kde žijí, na obecně prospěšných aktivitách a snaží se prostřednictvím nejrůznějších iniciativ ovlivňovat jak komunální, tak celostátní a zahraniční politiku.

U nás se bohužel udržela tradice určitého pasivního odporu. Ta spočívá v tom, že se u piva či v domácnosti zanadává na poměry, zaměstnavatele, vládu, městkou správu a druhý den i ten nejvíce odvážný hrdina jde opět se sklopenou hlavou do práce. I já jsem byl svědkem podobné události. Dotyčnému vadilo, že místo peněz na opravu silnic hodlá středočeský kraj vynakládat finanční prostředky na dopravu dětí do škol zdarma. Po třech hodinách lamentování a nadávek již nebylo zbytí, než doporučit dotyčnému nápravu. Pokud je to tak zásadní problém, vezmi transparent a běž vyjádřit svůj názor veřejně, napiš petici či založ občanskou iniciativu. To vše s jednoduchým cílem – vyjádřit přesvědčení, že peníze mají jít raději na silnice než autobusy pro děti zdarma.

Tím se dostáváme k jádru problému. Profesionální politika má samozřejmě své místo v činnosti politických stran a jejich představitelů. V participativní demokracii západního střihu ji doplňuje aktivní občanská společnost, která se na správě věcí veřejných podílí. Opravdová demokracie potřebuje kromě svých formálních znaků také aktivní a angažované občany. Jsou to právě lidé, kteří ji tvoří. Občanské spolky a sdružení působící místně ví nejlépe, kde například chátrá park. S určitou materiální podporou radnice ho mohou opravit. Aktivní občané se účastní veřejné debaty na všech úrovních. To vše a mnoho dalšího v rozvinutých demokraciích funguje. Nedošlo k tomu ale samovolně. Ve většině států funguje institut tzv. „občanského vzdělávání“, který za podpory státu povzbuzuje občany k participaci na rozvoji demokratického a občanského prostředí.

Ve světle výše zmíněného zdá se jako hodnotný návrh usnesení o podpoře občanského vzdělávání. Podle jeho předkladatele poslance Jiřího Miholy se zákonodárci inspirovali v sousedním Německu, Rakousku a Nizozemí. Mezi konkrétní návrhy patří školní parlamenty, workshopy v knihovnách a posílení politické gramotnosti v rámci školní občanské výchovy. Úpravou předmětu by neměla být propaganda, ale vzdělávání o fungování demokratického politického systému. V současnosti již existují centra zabývající se podporou uvědomění občanů při Karlově a Masarykově univerzitě.

O demokracii platí, že si ji musíme zasloužit. Pouze vzdělaní lidé s dostatkem informací jsou schopni kritického myšlení. Přímá demokracie je v době států o milionech občanů nepoužitelná. Zastupitelská je pravou demokracií jen ve spojení s demokracií participativní. Volení zástupci, kteří vědí, že je zvolili politicky vzdělaní a uvědomělí občané, pak skutečně slouží společnosti a nemohou si dělat čtyři roky cokoliv, co se jim zlíbí.