První den v Děravém kotli
Jak já se těšila na chvíli, kdy poprvé vejdu do Děravého kotle. Myslela jsem si, že poznám svoje nové spolužáky, najdu si snad i nějakou kamarádku, …. . Omyl. A velký. Doufám, že se mi nikdo nebude divit, že mám od té doby z profesorky Morwoodové panickou hrůzu.
Anette de Bris:Zůstanu stát mezi dveřmi a nervozně se rozhlédnu po místnosti plné cizích lidí. Konečně jsem tady. Ale co teď?
Anette de Bris:„Dobrý den“ vykoktám, zavřu dveře a zůstanu u nich bezradně stát.
Kate Morwoodová:Mé čelo se mi zkrabatí vráskami zamyšlení, když pozoruji modrého tvora v kleci. Poté si odevzdaně povzdychnu a blazeovaně zalovím rukou do jedné z nekonečných kapes svého tmavého pláště. Po chvilce hledání vytáhnu dvě krvavě rudá jablka, která položím přímo před sebe na stůl. Poté svou pozornost zaměřím k přítomným studentům a profesorům uvnitř lokálu. „Je zde někdo ochoten mi pomoci?“ Pronesu dostatečně hlasitě přes celou místnost.
Sarah De La Caspe:Mírně pootočím hlavu, když se ozve profesorka a chvíli přemýšlím, pak se zeptám „S čím potřebujete pomoct?“ otočím se pak ke slečně celým tělem.
Kate Morwoodová: „Třeba vy,“ kývnu na Anette De Bris. „Jen pojďte, pojďte, já vás nesním, maximálně vám rarach ukousne nějaký ten článek prstu, když si nedáte pozor.“ Podotknu po chvilce zamyšleně s neutrálně zbarveným hlasem a ukazuji přitom na svého domácího mazlíčka.
Kate Morwoodová:„No jen pojďte,“ přizvu profesorku Caspe, „krmit raracha je vskutku nebezpečná záležitost, čím více lidí, tím vskutku lépe.“ Odpovím Sarah De La Caspe na otázku a bez toho, aniž by na pozvání nějak zareagovala, jí vložím do ruky jedno z jablek. „Až otevřu klec, musíte jednat rychle,“ nechám chvilku ve vzduchu viset svůj výrok, „dávejte si pozor, aby vám rarach nic neukousl. Respektive, aby vám ukousl co nejméně.“ Dodám nakonec a vážně se na ni zadívám, jako kdybych jí oznamovala apokalyptický konec světa za deset sekund.
Anette de Bris:Podívám se na paní, která na mě právě promluvila, pak si všimnu zvířete v kleci. Co to je? Polknu a nejistým krokem dojdu ke Kate Morwoodové. „Dobrý den“ zopakuju.„
Sarah De La Caspe:Otočím hlavu z Kate na Anett, potom na jablko v ruce a pak na Kate Má v plánu ujídání prstů? mírně se poposunu na židli a poslechnu si pokyn a upozornění „Dobře, dobře“ kývnu hlavou na souhlas.
Anette de Bris:Vytřeštím oči na Kate Morwoodovou a jen strachy několikrát polknu.
Kate Morwoodová:„I vám pěkný den,“ kývnu k Anette. Energeticky vstanu ze své židle a když k ní po pár krocích dojdu, taktéž jí vložím do dlaně jedno jablko. „Jak jsem říkala profesorce, čím méně vám toho rarach ukousne, tím lépe“ S těmito slovy mi po tváři přeběhne zainteresovaný výraz člověka ztraceného ve svém zájmu. „Pojďtě blíž, až otevřu klec, profesorka Caspe vloží rarachovi jablko do tlapek.“ Oznámím autoritativně a naprosto nekompromisně, takže jen stěží mají šanci se z toho tyto dvě oběti vykroutit. O jeden prst víc nebo míň ....
Sarah De La Caspe:„Do tlapek?“ trhnu sebou Mám své prsty ráda pomyslím si a mírně vykulím oči, pak si prohlédnu raracha.
Kate Morwoodová:„Tak .. bud počítat do pěti .. na číslo pět klec otevřu. Pak přijde na řadu slečna,“ oznámím oběma s jistou elegantní samozřejmostí, jako kdybych jim oznamovala, že si mají vzít do Příčné ulice deštník, protože bude pršet.„Připravte se ... “ nadechnu se.
Sarah De La Caspe:Na povel se psychicky a fyzicky připravím, pak se z hluboka nadechnu a vezmu kousek jablka mezi prsty.
Kate Morwoodová:Přijdu ke kleci, postavím se stranou, aby měla profesorka volný vchod do klícky, položím ruku na západku, v očích se mi zablýskne. V duchu již přemítám nad tím, jaká bude sranda, až rarach uteče a jablko hodí oběma asistentkám na hlavu. Rozplácne se nebo rozdrtí? uvažuji v duchu. „Jedna, dva ... “ začnu odpočítávat dramatickým hlasem podobně jako odpočítávání do výbuchu bomby hnojůvky ...
Anette de Bris:Držím v ruce jablko a pohledem běhám mezi Kate, rarachem v kleci a Sarah. To nemyslí vážně, že jo? Udělám krok zpět od klece.
Sarah De La Caspe:Připravím se na odevzdání jablka rarachovi Jen mi nech prsty, jen mi nech prsty omílám si v hlavě neustále a čekám na pět.
Kate Morwoodová:„Pět! “vykřikne„“ vykřiknu náhle a můj hlas prořízne poklidné ticho Děravého kotle. „Rychle, krmte! “vykřikne„“ Prudce rozevřu dvířka klece dokořán a již si v duchu mnu ruce, co rarach provede těmto obětavým asistentkám, které byly přinuceny mou nekompromisností nastavit vlastní končetiny pro nakrmení raracha. Zajímalo by mě, zda jim nejprve vylije rarach na hlavu dýńový džus nebo horkou čokoládu ... Pohledem zabloudím k nedalekému stolu. Čokoládu.
Sarah De La Caspe:Když zaslechnu pět, mírně sebou nejprve škubnu, protože mi slečna vykřikla blízko hlavy, pak rychle podaruji raracha jablkem a ruku i s prsty si zas vezmu zpět.
Vypravěč:Rarach se vrhne po jablku, které mu podala Sarah. Pokusí se jí ukousnout přinejmenším celou ruku, ale profesorka byla bohužel rychlejší, a tak se zahryzne do sladkého jablka. Překvapeně kouká na rychlou akci a přežvykuje jablko.
Kate Morwoodová:Vzápětí s jakýmsi osobním zklamáním bleskurychle zavřu dvířka klece. Na obličeji se mi mihne jakýsi vyčítavý pohled směřovaný směrem k rarachovi, dokud jej nevystřídá neutrální pohled s opětovně získanou nadějí. Ještě slečna, jejíž jméno neznám ...
Anette de Bris:Při slovu pět, leknutím nadskočím, a poté vyděšeně sleduju Sarah, jak strká do klece jablko. Poté se očima nenápadně rozhlížím, kudy bych mohla zmizet.
Sarah De La Caspe:Ruku mám celou oddychnu si, ohlédnu se po lokále a znovu si zkoumavě prohlédnu raracha. „Roztomilý“ prohlásím na raraší účet a mírně se pousměju.
Kate Morwoodová:„Já vím, že se už těšíte, ale musíte počkat, dokud rarach nespořádá jablko,“ pronesu zcela bezelstně, protože se domnívám, že postoj slečny Bris nevyjadřuje krajní zděšení nad tím, co musí podniknout, ale příjemné napětí a očekávání nad tím, že nakrmí takového krásného tvora, jakým je právě rarach. „Opět, až na počítám do pěti,“ povím směrem k slečně Bris, když se nasytí pohledem na své milované zvířátko.
Vypravěč:Rarach s nepříjemným mlaskáním zhltne ohryzek a svůj hladový pohled upře k jablku v rukách Anette.
Anette de Bris:Znovu polknu, udělám krok vzad. Krucinál, proč mi Terka nenapsala o těch Raraších víc?
Kate Morwoodová:„Takže se připravte,“ řeknu Anette, v duchu si již mnu ruce ruce nad originalitou uniklého raracha. „Jedna ...“, protahuji odpočítávání, které si velmi vychutnávám - a také se snažím slečnu Bris zaujmout napínavou atmosférou, kterou lze krájet tupým nožem. „Dvě ... “, počítám dále, za každým číslem nechávám dlouhou pomlku ...
Kate Morwoodová:Svaly se mi napnou, v žaludku cítím příjemné chvění. „Pět!“ zahulákám děsuplně na Anette de Bris a prudce rozevřu dveře kelce dokořán.
Anette de Bris:Chytnu jablko do konečků prstů, když uslyším znovu sovo pět, strčím vyděšeně jablko směrem k rarachovi, ani se nepodívám, jestli jablko chytil, a snažím se co nejrychleji se dostat co nejdál od klece.
Vypravěč:Rarach vycení na slečnu Bris své ostré zuby, když se k němu přibližuje. Netrefí se však a místo do rukávu se zahryzne do jablka, které mu Anette nacpala přímo před obličej. Překvapeně zavrávorá a upadne na dno klece.
Kate Morwoodová:Probodnu raracha přísným pohledem a nevrle dvířka klece zabouchnu s větším důrazem, než jsem zamýšlela. Musím jej začít trénovat, už stárne, není s ním žádná legrace ... „Tak, děkuji vám oběma za pomoc“, kývnu nejdříve k profesorce Caspe, pak ke slečně Bris. Poté přimhouřím oči do tenké škvírky a pozorně si Anetet prohlédnu. „Jste mi nějaká povědomá.“ Prohlásím nahlas, přičemž v duchu uvažuji, kde jsem jí mohla vidět naposledy. Nebyla to ta studentka, kterou jsem musela odnést do ošetřovny, když se zhroutila při pohledu na akromantuli sápající se po jejích končetinách?
Anette de Bris:Stojím na druhé straně místnosti, opřená o zeď, zhluboka dýchám a snažím se co nejvíc uklidnit. Ta ženská je snad sadista. To není možný. Sleduju pohledem Kate.
Kate Morwoodová:Dnes ti studenti nic nevydrží ... pomyslím si pesimisticky a židli, na níž jsem vůbec neseděla, prudce přisunu ke stolu, jako kdybych ji nyní chtěla po nějakém ze studentů hodin a uprostřed pohybu si to rozmyslela. „Přeji vám krásný zbytek dne, musím ještě něco zařídit v Příčné ulici.“ S těmito slovy se dlouhými prkennými kroky vydám ke dveřím hostince, které vedou ke zdi do Příčné ulice.
Anette de Bris:Kroutím nevěřícně hlavou. Poté najdu očima dveře z lokálu, dojdu k nim,vyhrknu rychle„ Nashledanou“ otevřu dveře a vyjdu rychlým krokem na čerstvý vzduch.