POD HVĚZDNÝM NEBEM

17. - 19. 6. 2016

z Dětřichova nad Bystřicí do Rýmařova 

Na nádraží se nás sešlo 13.  - (takové pěkné číslo J). Pat s Matem se zapomněli domluvit na společném jídle a tak si raději nic nevzali. Překvapení rodiče nevěřili vlastním očím, že jídlo tentokrát není společné. Obětaví tatínci vyběhli do okolních obchodů zachránit situaci. Povedlo se, udýchaný nákup, pusa na cestu a mohli jsme vyrazit. Ve vlaku se někteří naši členové lehce předváděli, vzduchem létala jedna hláška za druhou. To vše s ohromným doprovodem smíchu.

               Naštěstí ostatní cestující byli pohodoví a trochu chápali, že děti vypouští páru po týdnu ve městě. Cesta ubíhala rychle. Rozloučily jsme se s cestujícími a opustily jsme vlak v Dětřichově.

Navzájem jsme si pomohly s nasazením a upravením batohů a vyrazily jsme na předem vybrané místo někde kousek od značky směrem na Huzovou. Na mapě to vypadalo kousek, ale první rozcestník a první kroky některým na chvíli sebrali úsměv ze rtu. Se slovy „Tak daleko to nezvládnu“ jsme vyrazily na cestu. Ta se krásně klikatila lesem a celkem po rovince. Honza obdivoval na jedné louce hromady sena. Rozdělili jsme se do několika skupinek, které si spolu povídali na různá témata (škola, zdravé jídlo, dračák, akce v oddílu….) cesta tak rychleji ubíhala. Po dvou hodinách jsme byli u cíle. Podle mapy Hezká louka ve skutečnosti obrovská pastvina plná krav a tak jsme šli ještě kousek. Louka plná sena s malým lesíkem nám poskytla zázemí. Všichni byli rádi, že jsme za světla našli tak pěkné místo postavily jsme stany, a uvařily ty dobroty, co jsme si pobrali z domova. S plným břichem a po pár doušcích kofoly zase někteří začali dovádět „myslím, že zemědělec, který tam sušil seno, byl asi rád, že mu ho intenzivně přehazovali sem a tam. Padla noc, vyšly hvězdy a my jsme se šly podívat na hřeben kopce. Krásný výhled čistá obloha plná hvězd, a v dáli zářící město a větrné elektrárny.  Ještě několikrát jsme po cestě zpět přeházeli seno a šly jsme spát.  Honza, Maki, Adél, Vojta, Jacek a Seglinka nakonec dali přednost noci pod širákem.

Ráno nás polechtalo slunce pod nosem, a když nás Honza budil s hotovou snídaní, bylo ještě docela chladno. Adél měla na sobě hodně vrstev i kulicha oproti tomu zase Honza kraťsy a mikinu. Pojedli jsme, osušily stany, zabalili věci a vydali se na další etapu. První odpočinkovou zastávku jsme měli v Huzové, kde jsme zastavily u kostela, byla tam otevřená galerie. Obrázky byly moc hezké, prodávali tam i zmrzlinu a jiné věci - hromadně jsme posvačily nanuky J.

Dále jsme pokračovali k hradu Sovicen. Doktor nás informoval o tom, že nedaleko od značky se nachází „keška“ a tak jsme se tam vydali. K našemu překvapení byla uprostřed ohrady s kávami. To nás přece nestaví. Ulovily jsme ji, podepsali jsme se a pak zase v klidu odešli. Přihlížející krávy nechápavě koukali, co to pobíhá v jejich výběhu. Vrátily jsme se zpět na značku a došly po chvíli na Sovinec.

S pokladní Honza usmlouval vstupenky a tak jsme tam šly jako dvě rodiny. Na hradě probíhal celodenní program. Na pátém nádvoří se hrálo co 20 minut nějaké= divadlo a každých 20 minut vycházel průvodce na se skupinou na prohlídku. Místní byli na nás velice hodní a dovolily nám odložit si batohy k nim do velké místnosti. Potom jsme asi dvě hodiny procházeli po hradě, a od vystoupení k prohlídce, potěžkali jsme si dravce, byl to docela zvláštní pocit drže ta na ruce káně, a dívat se mu do očí ze vzdálenosti pokrčené ruky. Moc se nám to líbilo,ještě tam měli Puštíka a Výra. Puštík se nechal pohladit, ale Výr budil respekt a při přiblížení na nás zasyčel. Zastříleli jsme si z luku, vyzkoušely souboj, posvačily a vydali se ven z brány po značce na Rešovské vodopády.

Byla to docela náročná část cesty hlavně začátek, kdy jsme se škrábali na hřeben kopce.  Aničce docházeli síly a tak jsme se  na ni každou chvíli čekali. Po dlouhé cestě po červené jsme konečně došli do Rešova, odtud to bylo jen jeden a půl kilometru z kopce. V restauraci jsme požádali o vodu a vyšli jsme k vodopádům. Po cestě jsme občas počkali na Aničku, pozdravily kolem jdoucí, ale za nedlouho jsme byli u vodopádů, Jacek, Vojta, Honza, Pat a Mat, Doktor a Liborek se okoupali, celí zbytek členů výpravy si namočil alespoň nohy. Po tom to osvěžení se někteří ještě stihli nasvačit a pak jsme se vydali po zelené hledat, místo kde přespíme.  (U vodopádů to nešlo, je tam vyhlášena rezervace) po asi třech kilometrech jsme došly na louku s chatami. Postavily jsme si stany, pojedli, (pat a mat si hrozně vymýšlí v jídle) rozdělali jsme karimatky před stan a Jacek vytáhl Doblle, a Maki Bang zahráli jsme si několik her, než padla tma. Aničce jsme vysvětlily, že má v batohu věci, které jsou zbytečné (asi 5 kg navíc) Bylo tu o poznání chladněji než na minulém nocležišti. Postupně jsme odpadávali, až jsme usnuli všichni.

Ráno jsme posnídali a pobalili a vydali se na cestu. Kousek po zelené pak kus po cestě a pak to střihneme přes les na červenou. A tady se stala drobná chyba, červenou jsme někde minuly a vylezli jsme na protější kopec, naštěstí se nic hrozného nestalo, jen jsme se nedostali k vyhlídnuté zřícenině naproti přes údolí, rychle jsme se zorientovali a vymysleli náhradní trasu. Po asi Hodině jsme došly do Rýmařova a shodli jsme se, že bude nejlepší vyhledat cukrárnu a dát si pořádnou porci zmrzliny. Jaké to bylo zklamání, když jsme zjistily, že všechny cukrárny otevírají až odpoledne.(a my odjíždíme vlakem už v 12:24) další porada a další náhradní řešení nedaleko je Lidl a v něm jistě alespoň nanuk.

Tento plán vyšel na 110 procent, Nanuky si dali všichni. Byly za lepší cenu než zmrzlina, hladovci si dokoupily zásoby, někteří čtivo a Honza vzal navíc ještě MELOUN.

Nanuky padli hned před vchodem a už jsme raději vyšly, aby nám snad vlak neujel. Ve vlaku jsme si koupily lístky, a dostali jsme radu, že nemáme přestupovat ve Valšově, ale až v Bruntále. 1) je to větší stanice, budeme čekat jen 30 minut oproti 50 a navíc budeme mít větší šanci zabrat nějaké místo na sednutí.  Ve vlaku jsme se vrhli na MELOUN (zvládl odolávat tak 10 minut pak byl kompletně sežrán.

Byli jsme rádi, že jsme rady poslechli a toho využily. V Bruntále je hezky opravené nádraží i s prostorem okolo. Si Ti starší účastníci výpravy objevili před budovou kašnu a vzhledem k počasí začala létat voda kolem. Kdo jiný než Jacek se vyřádil asi nejvíc. Nejsem si jist, kdo byl nejvíc mokrý, ale asi bych volil mezi Seglinkou a Adél., těsně za tím to prvenstvím byli pak Pat a Mat .

Potom přijel Vlak a bylo potřeba co nejrychleji naskočit. Cesta do Olomouce ubíhala pomalu, a tak většina usnula. Nebo jen tak oddechovala s polo zavřenýma očima. V Olomouci jsme přeběhli na vedlejší perón a rychlíkem do Přerova. Vysíleně se někteří vítali s rodiči a rychle sdělovali zážitky.

Co jsem ještě viděl tak Pat na nádraží vypil na ex celou litrovou kofolu a pak teprve začal komunikovat s rodiči. (asi byl fakt utahaný)  - v nohách jsme měli po víkendu něco přes 40 km a spoustu zážitků a hlášek jedna na kterou asi nezapomenu. „ já jsem asi nedával pozor“ nebo „ kdo je Kuba toho neznám“

Doufáme, že jsme na nic neopomněli a jestli ano tak to zůstane v mysli těch kdo tam byli a vy ostatní co jste nemohli a nebo se vám nechtělo vězte, že jste přišli o úžasnou a pohodovou procházku za krásného počasí  v krásné a čisté přírodě. A hlavně s kamarády Zálesáky.

 zapsal Honza a Hozíkem  Sekerovi

Fotogalerie

Na akci byli přítomni: Honza, Doktor, Maki, Adél, Segla, Vojta, Jacek, Pat, Mat, Anička R., Honzík, Liborek a Terka