Jak se dělá pohádkový les
Jak pohádkový les v Lužné vznikl, to už asi víte, ale jak se takový les připravuje, to asi ne?!
Tak to je tak: v březnu se rozezní u nás doma telefon. „Haló! Ahoj Marti, jak se vede? Napadá tě nějaké téma na letošní pohádkový les? Já nemám vůbec žádný nápad. Myslíš, že bychom měly opakovat ty předešlé? To se mi nechce….snad jen ty nejoblíbenější postavy a něco, co ještě nebylo.“
„Jé, víš, že jsme ještě nikdy v lese neměli Červenou Karkulku? Čtu teď dětem pohádky z celého světa. Co kdybychom udělali cestu po světových pohádkách a ukázali tak dětem, z kterých částí světa některé pohádky a příběhy pochází?“ A tajenku zaměříme také trochu zeměpisně, ať se hlava procvičí a děti se něco dozví. Ok. Tak se sejdem a dáme to do kupy. Dík, ahoj.“
Pak ještě pár hodin surfování po netu a vymýšlení postav a úkolů a první střípek pohádkové mozaiky je zasazen.
Koncem dubna se začne ten pohádkový kolotoč roztáčet. Sehnat postavy a pomocníky( lidi ochotné vzdát se svého volného času), sponzory, masky, pomůcky, knihy, věcné odměny, sladkosti, doprovodný program. Vymyslet plakát a pamětní list a vědomostní otázky. Telefony zvoní, počítače pracují, auta jezdí, šikovné ruce vyrábí.
V předvečer pohádkového dne stojíme uprostřed školky a obhlížíme, zda je vše připraveno.
Poděkování sponzorům, líčidla, masky, zázemí pro keramickou dílnu a střelce.
Ceny připravené v taškách pro jednotlivá stanoviště.
„Nevíš, kde je sekera na zatlučení vytyčovacích kolíků? Ach jo, mně už jde z toho hlava kolem a to musím ještě doma uvařit vejce na občerstvení maskám, zabalit megafon,(později mikrofon s reproduktorem) rádio, holinky, Karkulce košíček a upéct bábovku !!!!“ S žaludkem sevřeným odcházím domů a říkám si: „klid, to zvládneš, vždyť to neděláš poprvé!“ Přesto mne v noci ve snu honí Karkulka a křičí, že si vlk odnesl její košíček plný špekáčků připravených pro děti.
A je tu den D - den našich dětí.
Otvírám oči a již cítím tu nervozitu a trému. Jejda, ale ještě něco – šílenou bolest v zádech a kolenou. To budou ty tisíckrát vyběhlé schody nahoru a dolu ve školce.
Posílená léčivými preparáty a skoro jako reklama na zdravotní pomůcky proti bolestem vyrážím do školky.
Pomocníci a protagonisté se schází a já si připadám jak dispečer letového provozu v akci.
„Ty jdi sem a ty jdi tam, čekejte až zavolám“ Většina postav se samostatně připravuje tak, že to vypadá, jak když se vynořují přímo z pohádky. Jsou skvělí !! Pomocníci kmitají, připravují svačinu a pomohou, kde mohou. Tu nalíčit, tu uvařit čaj na občerstvení. Donést, přinést odnést…někteří vyráží vyznačit trasu. Ještě jeden telefonát do cíle trasy, zda tam všechno klape a kde naši další kamarádi a pomocníci z Lokomotivy zajišťují opékání špekáčků a velkolepou šou pro děti.
V půl druhé se jdeme vyfotit a hurá na připravená stanoviště. „Tak zlomte vaz a nebojte se dětí“, volám za našimi maskami a upaluji na start, kde všechno za malou chvilku vypukne.
Záda kupodivu nebolí, ale ta nervozita ... uf ... ale ta mne asi opustí až večer.
A jak to je dál, to už všichni asi víte, vždyť jste tam byli!!!
Tádydádydádydá a to je konec.!!!
Tedy… ještě vlastně tak týden uklízení následků po přípravách a můžeme se těšit na příští pohádkový les J.
