Nářek: Lest vílí královny 1.díl
28. 9. 2012
Nářek
Maggie Stiefvaterová
O knize:
O šestnáctiletou Deirdre Monaghanovou jsou v životě důležité jen dvě věci: její harfa a nejlepší kamarád James. Pak se ale zúčastní zcela obyčejné hudební soutěže, jakých absolvovala už desítky, a náhle se kolem ní začnou dít zvláštní věci. V trávě roste příliš čtyřlístků a všude se objevují záhadní krásní cizinci, které často nikdo kromě ní ani nevidí. Zdá se, že bytosti, které dosud znala jen z pohádek, jsou skutečné a ona má s nimi něco společného… Jenže ne všechny pohádky mají šťastný konec.
Ukážka textu z knihy
Vyzvracíš se a bude ti líp,“ ozvala se máma z předního
sedadla. „Vždycky to tak máš.“
Stála jsem vzadu za naším zaprášeným kombíkem
a jen jsem zamrkala, abych se probrala ze strnulosti. Vytáhla
jsem z kufru pouzdro s harfou. Bylo mi nanic a mámin
komentář byl přesně to, co jsem potřebovala slyšet,
abych se napříště všem veřejným vystoupením zdálky vyhnula.
„Jestli mě chceš povzbudit, mami, jen tak dál.“
„Nech si ten ironický tón.“ Máma mi podala svetr,
který se mi hodil ke kalhotám. „Vezmi si ho. Vypadáš
v něm víc profesionálně.“
Mohla jsem odmítnout, ale bylo jednodušší prostě si
svetr vzít. Jak máma správně předeslala, čím dřív budu
uvnitř a vyzvracím se, tím líp. A jakmile budu mít tohle
všechno za sebou, budu se smět vrátit ke svému všednímu
životu. Přinejmenším do chvíle, než si zase usmyslí
vytáhnout mě z klece. Odmítla jsem máminu nabídku,
že mi odnese harfu, ačkoli řada studentů směřujících
dovnitř měla rodičovský doprovod. Mně připadalo jednodušší
nevzbuzovat sebemenší pozornost a vyhnout se
všem, kdo mě znají.
„V tom případě dojedeme zaparkovat. A najdeme si
místo k sezení. Kdybys něco potřebovala, zavolej.“ Máma
poklepala na svou šedomodrou kabelku, která dokonale
ladila s její splývavou šedomodrou halenou. „Delia tu
taky bude co nevidět.“
Představa mojí excentrické tetičky mě na škále nevolnosti
posunula o pěkných pár stupínků blíž ke zvracení.
Ale Deirdre, nechala by se slyšet hezky nahlas, nemám ti
pomoct projít ty stupnice? Ve vyšších polohách vážně zníš
dost nevýrazně. A já bych ji pozvracela. Vida, to nezní
jako špatný plán. I když, jak znám Delii, nejspíš by si
neodpustila komentář k mojí technice. Deirdre, zlatíčko,
chtělo by to zlepšit vrhací oblouk, jestli máš někdy házet šavli
opravdu profesionálně.
„Fajn,“ řekla jsem. Rodiče mi zamávali a nechali mě,
abych si prostor vyhrazený pro soutěžící našla sama. Zastínila
jsem si oči a zadívala se na zářící betonovou stěnu
střední školy. V časně odpoledním slunci na ní zřetelně
svítila veliká plachta s nápisem Vstup pro soutěžící.
Upřímně jsem doufala, že se do školy nebudu muset vrátit
dřív než v první den třetího ročníku. Inu tak. Sbohem,
moje sny.
Páni, že ale bylo horko. S přimhouřenýma očima jsem
se zamračila do slunce a pohled mi sjel k měsíci, který
visel kousíček od něj. Bůhvíproč mi tenhle přízračný obrys
měsíce probudil v žaludku nepříjemné šimrání, docela
jiný druh nervozity. Bylo v tom cosi tajemného, jako
by mě jakési kouzlo nutilo stát a civět nahoru, dokud
nepřijdu na to, proč mě tak přitahuje. Ale delší pobyt
v horku nedělal dobře mému nervóznímu žaludku, a tak
jsem nechala ten bledý kotouč jeho osudu a vlekla harfu
dál ke vstupu pro soutěžící.
Když jsem se drala těžkými dveřmi dovnitř, uvědomila
jsem si, že než se o tom máma zmínila, vůbec se mi
zvracet nechtělo. Dokonce ani na tu soutěž jsem nemyslela.
Je pravda, že jsem nejspíš měla ten povědomý výraz,
kdy se se skelným pohledem plně soustředím na to, aby
obsah žaludku zůstal na svém místě, ale tentokrát jsem
se v myšlenkách zaobírala snem, co se mi na dnešek zdál.
Nicméně jakmile máma zmínila tu druhou možnost, nemluvě
o tom, že soutěž se kvapem blížila, všechno rázem
bylo, jak má být, a v břiše mi bouřilo jako o závod.
Jakási žena s dvojitou bradou a úředními deskami se
mě zeptala na jméno.
„Deirdre Monaghanová.“
Zahleděla se na mě s přimhouřenýma očima – nebo
to možná byl její obvyklý výraz. „Někdo tě před chvílí
hledal.“
Doufala jsem, že má na mysli Jamese, mého nejlepšího
(a jediného) kamaráda. Pokud to byl někdo jiný,
nestála jsem o to, aby mě našel. Chtěla jsem se zeptat,
jak ten člověk vypadal, ale bála jsem se, že když budu
moc mluvit, přestanu nadobro ovládat svůj dávivý refl
ex. Čím blíž soutěžnímu pódiu, tím byl můj žaludek
popuzenější.
„Taková vysoká světlovlasá dáma.“
Tak James to nebyl. A nebyla to ani Delia. Zvláštní,
ale vzhledem k okolnostem vcelku podružná záležitost.
Žena přede mnou si naškrábala k mému jménu jakousi
poznámku. „Na konci chodby si vyzvedni pokyny
pro soutěžící.“
Přidržela jsem si ruku před pusou a opatrně se zeptala:
„Kde se tu můžu rozcvičit?“
„Když projdeš chodbou, vezmeš si pokyny a půjdeš
dál, ty velké dvojité dveře po...“
Už jsem nemohla čekat ani vteřinu. „Prima. Jak jsou
tam ty třídy?“
Pokývala oběma bradami, což jsem si přeložila jako
ano, a pustila jsem se chodbou dál. Chvilku mi trvalo,
než si oči zvykly na příšeří uvnitř budovy, zato nos se
zaktivoval okamžitě. Povědomý pach školy, kam chodím,
mi rozvibroval nervy, ani jsem kolem sebe nemusela vidět
spolužáky. Páni, že jsem ale byla rozhozená!
Pouzdro na harfu se najednou rozezvonilo. Mobil.
Vylovila jsem ho a zůstala překvapeně koukat. Zezadu
na něm byl přilepený čtyřlístek, ještě svěží a vlhký. A nebylo
to žádné z těch nedochůdčat se zakrnělým listem,
na kterých je jasně vidět, že je to jen zmutovaný trojlístek.
Tenhle měl všechny čtyři lístečky dokonalé, rozložené
do čtyř stran.
Najednou jsem si uvědomila, že telefon ještě pořád
vyzvání. Podívala jsem se na číslo – hlavně aby to nebyla
máma – a otevřela mobil. „Ahoj,“ řekla jsem přiškrceně.
Druhou rukou jsem z telefonu odloupla čtyřlístek
a strči la si ho do kapsy. Tím nic nezkazím.
„Ajaj,“ ozval se James soucitně, sotva uslyšel můj tón.
Jeho hlas ke mně doléhal jen slabě a v telefonu praskalo,
ale i tak na mě měl jako obvykle uklidňující účinky. Žluč
se aspoň dočasně stáhla z hrdla zpátky dolů. „Měl jsem
zavolat dřív, viď? Zas máš žaludek na pochodu.“
„To jo.“ Pomalu jsem mířila ke dvojitým dveřím na
konci chodby. „Povídej něco, ať přijdu na jiné myšlenky.“
„Už mám parádní zpoždění,“ vykládal James zvesela.
„Nejspíš mi nezbude než naladit dudy v autě a pak se
přiřítím na pódium polonahý bez košile. Chodím posilovat,
tak třeba dostanu body za vypracované břišní svalstvo,
kdyby porota náhodou neužasla nad mým hudebním
géniem.“
„Jestli si stihneš natáhnout aspoň sukni, mohli by ti
uznat body za Statečné srdce.“
„Neutahuj si z kiltu, osobo. A co sny, nezdálo se ti na
dnešek něco zábavného?“
„No...“ Byli jsme sice s Jamesem jenom kamarádi, ale
váhala jsem, jestli mu to mám povědět. Obvykle jsme
z mých snů, které překypovaly živými detaily, mívali
ohromnou legraci – před dvěma dny se mi například
zdálo, že dělám přijímací pohovor na Harvard, přičemž
zkoušející trčí až po krk v hroudě sýra (myslím, že to byla
gouda). Dnešní sen ve mně ještě pořád dozníval, a byl to
příjemný pocit. „Nemohla jsem pořádně spát, tak se mi
nic nezdálo,“ řekla jsem nakonec.
Ba ne! Ten měsíc! Najednou jsem si uvědomila, že ten
měsíc na denní obloze jsem viděla právě v tomhle snu,
a proto mi připadal jako déjà vu. Tak banální vysvětlení
mě zklamalo.
„To je typické,“ prohlásil James.
„Má přijít Delia,“ oznámila jsem mu.
„No nazdar, takže dneska můžeme čekat prvotřídní
sestrovražednou bitvu, ne?“
„Ne, dneska to vypadá spíš na souboj typu ‚moje dítě
je talentovanější než ty, heč‘.“
„Tůdle nůdle,“ doplnil James ochotně. „Kruci. Už mám
vážně zpoždění. Musím vytáhnout dudy z auta, ale za
chvíli se uvidíme. Snaž se moc nevyšilovat.“
„Tak jo, díky,“ odpověděla jsem. Strčila jsem telefon
zpátky do pouzdra a došla ke dvojitým dveřím. Zpoza nich
se ozývala mírně tlumená kakofonie. Postavila jsem se do
fronty na balíček soutěžních pokynů a postupně se i s harfou
sunula ke stolečku. Když jsem konečně dostala do ruky
pečlivě nadepsanou obálku z tuhého papíru, obrátila jsem
se k odchodu, ale samým spěchem jsem za harfu zatáhla
tak prudce, až se nebezpečně naklonila do strany, a v příští
chvíli se student za mnou prohnul pod její vahou.
„Uch – probůh.“ Opatrně harfu narovnal a mně teprve
teď došlo, že ho znám. Byl to Andrew z dechové sekce
školního orchestru. Hrál, tuším, na trubku. Nebo něco
podobně hlučného. Usmál se na mě od ucha k uchu –
nejdřív na prsa, pak na obličej. „Radši si dávej pozor. Tyhle
neživé předměty člověku utečou raz dva.“
„To jo.“ Jestli s těmi vtípky nepřestane, pozvracím ho.
Poodtáhla jsem harfu o kousek dál. „Promiň.“
„Hele, klidně na mě tu harfu hoď, kdykoli tě napadne.“
Nevěděla jsem, co na to říct, a tak jsem jen přikývla:
„Jasně.“ Bez většího úsilí jsem se stala neviditelnou
a Andrew se ke mně otočil zády. Zvláštní, jak moc se to
podobalo kterémukoli jinému školnímu dni.
Jenže tohle nebyl obyčejný školní den. Tady, vedle
velkých dveří, zpoza nichž pronikala změť hlasů a nástrojů,
jsem neměla šanci zapomenout, proč tu všichni
jsme. Studenti se houfně rozcvičovali a čekali, až na ně
dojde řada s vystoupením. Rozehřívali se k pokusu o získání
ceny na dvacátém šestém východovirginském uměleckém
festivalu. Plus možnost oslnit zástupce vysokých
škol a konzervatoří, kteří je budou z hlediště sledovat.
Žaludek mi znovu zabouřil, a tentokrát nebylo pochyb
o tom, že není cesty zpátky. Tryskem jsem vyrazila
k dívčím záchodkům v suterénu pod tělocvičnou, abych
se mohla vyzvracet v soukromí. Harfu jsem nechala stát
u umyvadel a stihla jsem to jen tak tak, s rukama opřenýma
o letité šedožluté prkýnko, které páchlo čisticími prostředky
a přemírou studentů.
Tohle vážně nesnáším. V žaludku mi znovu zaklokotalo.
Takhle to dopadne pokaždé, když mám hrát na veřejnosti.
Věděla jsem, že je nesmysl děsit se davů v hledišti,
a bylo mi jasné, že si za tu nervozitu a zvracení
můžu sama, ale nedokázala jsem s tím nic dělat. James
mi po dle internetu diagnostikoval „strach z veřejného
výsměchu“ (katagelofobii) a jednou odpoledne jsme dokonce
vyzkoušeli hypnózu doplněnou pamfl ety posilujícími
osobní rozvoj a konejšivou hudbou, ovšem jediný
výsledek byl, že se z nás stali somnambulní příznivci
newageové hudby.
Ještě pořád jsem nebyla hotová. Ty zatracené vlasy mi
padaly do obličeje a vepředu jsem je měla sestříhané nakrátko,
takže se nedaly stáhnout do ohonu. Představila
jsem si, jak vycházím na jeviště se zvratky na ofi ně. Obvykle
pláču jen v nejvyšším zoufalství, ale teď jsem se ocitala
nebezpečně blízko.
Vtom jsem ucítila, jak mi čísi chladivá dlaň shrnuje
vlasy z tváře. Ani jsem neslyšela, že někdo vešel. Ale
vlastně mě to nepřekvapilo, jako bych čekala, že mě tu
někdo najde. I bez dívání jsem věděla, že ta dlaň je docela
určitě mužská a že docela určitě nepatří Jamesovi.
V rozpacích jsem zkusila odtáhnout hlavu, ale vtom
se majitel dlaně ozval: „Tím se netrap. Už to přejde.“
A měl pravdu. Konečně nebylo, co ze sebe vyklopit,
a já zůstala roztřesená a nadobro prázdná. Zvláštní ale
bylo, že mě přítomnost toho kluka za mými zády nijak
nerozhodila. Otočila jsem se, abych viděla, kdo byl svědkem
té nejméně přitažlivé činnosti, jaké se děvče může
dopustit. Jestli to je Andrew, dám mu pěstí za to, že se
mě dotkl.
Ale Andrew to nebyl. Byl to Dillon.
Dillon.
Ten kluk, co se mi o něm zdálo. Byl tady, aby mě zachránil
před veřejným výsměchem a vítězoslavně mě dovedl
k nadšeným ovacím publika.
S odzbrojujícím úsměvem mi podával hrst papírových
utěrek. „Ahoj. Já jsem Luke Dillon.“ Mluvil takovým
tím tichým hlasem, ze kterého přímo prýští sebeovládání,
hlasem, který si člověk nedokáže představit
zvýšený. Dokonce i tady, u záchodové mísy plné zvratků,
to působilo neuvěřitelně sexy.
„Luke Dillon,“ opakovala jsem a snažila se necivět na
něj moc upřeně. Roztřesenou rukou jsem si od něj vzala
ručníky a otřela si obličej. V mém snu byl ne určitě
rozmlžený, jako všichni, o kom se člověku zdá, ale byl to
on, o tom nebylo pochyb. Štíhlý jako vlk, se světle plavými
vlasy a ještě světlejšíma očima. A sexy. Tenhle aspekt
v mém snu musel chybět. „Jsi na holčičích zá chodkách.“
„Slyšel jsem tě tady.“
„Stojíš mi v cestě z kabinky,“ dodala jsem. Hlas se mi
třásl víc, než jsem čekala.
Luke poodstoupil, nechal mě projít a otočil kohoutkem,
abych si mohla opláchnout obličej. „Nechceš se posadit?“
„Ne... ano... možná.“
Z kumbálu za kabinkami vytáhl rozkládací židli a přistavil
ji ke mně. „Jsi bílá, že nemůžeš být bělejší. Vážně
ti nic není?“
S úlevou jsem se svezla na židli. „Někdy se mi stává,
že omdlím, když mě přejde... to předtím.“ Chabě jsem se
usmála, protože mi začalo příšerně hučet v uších. „Jedna
z mých mnoha... předností.“
„Dej si hlavu mezi kolena.“ Luke si klekl vedle židle
a prohlížel si mou tvář, i když ji viděl vzhůru nohama.
„Máš moc hezké oči, abys věděla.“
Nic jsem na to neřekla. V příští chvíli omdlím, přímo
tady na záchodcích a v přítomnosti úplně cizího člověka.
Luke sáhl kamsi do spleti mých rukou a nohou a přitiskl
mi na čelo namočený papírový ručník. Nečekaně rychle
se mi vrátil sluch.
„Díky,“ zahučela jsem a pomalu, opatrně se narovnala.
Luke seděl na bobku přede mnou. „Nejsi nemocná?“
Nezdálo se, že by si dělal starosti, jestli ta nemoc není
nakažlivá, ale stejně jsem rázně zavrtěla hlavou.
„To jsou nervy. Vždycky je mi zle, když mám někde
hrát. Já vím, že je to nesmysl, ale nemůžu s tím nic dělat.
Teď už aspoň nehrozí, že pozvracím jeviště. I když
omdlít bych pořád ještě mohla.“
Náhledy fotografií ze složky Nářek
