Library - Knihovna

SAM

Byl jsem člověk.

Den poté, co jsem pohřbil vlka, se vrátil mráz. Minnesotský březen se ukázal v plné kráse – jeden den se teplota vyhoupla na nulu, a vzápětí se zřítila k minus dvacítce. Člověk by nevěřil, jak teplá může být nula po dvou měsících dvojciferných mrazů. Nikdy dřív jsem v lidské kůži takovou zimu nezažil. Zrovna dneska byl jeden z těch palčivě mrazivých dnů, kdy jaro vypadá v nedohlednu. Kromě jasně červených zimních bobulí, které v trsech spadaly z keřů na kraji mýtin, nezůstala v celém světě vůbec žádná barva. Dech se mi před ústy srážel a oči vysychaly chladem. Větřil jsem ve vzduchu jako vlk, ale byl jsem člověk.

To vědomí mě vzrušovalo i bolelo.

Za celý den přišli do knihkupectví jen dva zákazníci. Zvažoval jsem, co budu po práci dělat. Když jsem skončil dřív, než Grace odcházela ze školy, obvykle jsem radši okouněl v patře knihkupectví s knížkou v ruce, než abych se vracel do prázdného domu Brisbaneových. Bez Grace to byla jen prázdná slupka, kde jsem na ni čekal s tupou bolestí v těle.

Dneska jsem se té bolesti nezbavil ani v práci. Stihl jsem už napsat písničku, nebo aspoň její část − Tajemstvím zůstává i to, co nikdo nehledá / co nestrhne ti hráze života / a citů, dýchat budeš stejně / s vědomím všeho, co ty o mně víš −, byla to spíš naděje na písničku. Teď jsem se krčil za pultem, četl knížku Roethkových veršů a moje směna se pomalu chýlila ke konci, zatímco Grace ještě čekala dlouhá schůzka se studijním poradcem. Oči mi bezděky bloudily k drobounkým sněhovým vločkám, které se sypaly za oknem, a Roethkova slova mi opuštěně ležela na klíně: Temné, temné světlo ve mně, a temnější má touha. Má duše jako moucha letním vedrem zběsilá úporně bzučí na okenní síti. Které z mých já je mnou? Sklopil jsem pohled k prstům na stránkách knihy, k těm úžasným, dokonale přesným nástrojům, a zaplavily mě výčitky za to bezejmenné chtění, kterého jsem se nedokázal zbavit.

Hodiny dotikaly k pětce. Tou dobou jsem obvykle zavíral hlavní dveře, obracel cedulku na ZAVŘENO – PŘIJDU HNED a vycházel zadními dveřmi ke svému volkswagenu.

Tentokrát jsem to ale neudělal. Tentokrát jsem zamkl zadní dveře, vzal pouzdro s kytarou a vyšel ven předními. Trochu jsem sklouzl na namrzlém prahu. Na hlavu jsem si natáhl zimní čepici, kterou mi Grace koupila v marném pokusu dopřát mi zároveň sexy vzhled i teplo. Pokročil jsem dál na chodník a pozoroval, jak se po opuštěné ulici honí maličké vločky. Kam až jsem dohlédl, táhly se jako dlouhá sousoší flekaté hráze starého sněhu. Na průčelí obchodů se zubily rampouchy.

Chlad jako by mi rozjasnil pohled. Napřáhl jsem volnou ruku dlaní vzhůru a díval se, jak se mi na kůži rozpouštějí vločky.

Tohle nebyl opravdový život. Bylo to jako sledovat život přes okno, jako život, který je k vidění v televizi. Nedokázal jsem si vzpomenout na dobu, kdy jsem se před ním ještě skrýval.

Byla mi zima, v dlani jsem měl hrstku sněhu a byl jsem člověk.

Budoucnost se přede mnou táhla donekonečna, sílila a byla jenom moje tak jako nikdy předtím.

Celým tělem mi projel nával radosti a tvář se roztáhla do úsměvu nad tou nedozírnou loterií, kterou jsem vyhrál. Riskoval jsem všechno a všechno jsem získal, a teď jsem tu stál, sám součástí světa i jeho dílem. Nahlas jsem se zasmál a neslyšel mě nikdo než vločky, mé jediné obecenstvo. Seskočil jsem z chodníku do kupy šednoucího sněhu. Byl jsem opilý skutečností svého lidského těla. Čekal mě celý život, dlouhé roky zim, čepic, límců vyhrnutých před chladem, červenajících nosů a silvestrovského ponocování. Nohy mi klouzaly ve zmrzlých stopách pneumatik a já tančil po ulici, točil kolem sebe pouzdrem s kytarou a do toho padal sníh, až na mě zatroubilo auto.

Zamával jsem na řidiče, přeskočil na protější chodník a tam jsem srážel zmrzlý sníh z každého parkovacího automatu, který se mi připletl do cesty. Kalhoty jsem měl ztvrdlé sněhem, měl jsem ho plné boty, prsty mi zrudly a mrazem jsem je necítil, a přesto jsem pořád byl sám sebou. Pořád jsem to byl já.

Obcházel jsem kolem bloku, dokud chlad neztratil kouzlo novosti, a pak jsem si pospíšil k autu. Podíval jsem se na hodinky. Grace bude ještě na schůzce s poradcem a já nehodlal riskovat, že u ní doma najdu některého z rodičů. Naše rozhovory postupně přecházely do fáze, pro kterou bylo slovo „trapný“ naprosto nedostačující. Čím nepokrytěji jsme s Grace dávali najevo svůj vztah, tím hůř hledali její rodiče téma k hovoru, a totéž se dělo i mně. Radši jsem proto zamířil k Beckovu domu. Nedalo se sice očekávat, že by se některý z vlků už proměnil, ale aspoň jsem si tam mohl najít něco ke čtení. Detektivky z Graceiny knihovničky mě moc neuspokojovaly.

Ujížděl jsem v šedi skomírajícího denního světla po rovné silnici lemované Hraničním lesem, až jsem se ocitl na opuštěné příjezdové cestě vedoucí k Beckovi.

Zastavil jsem, vystoupil z auta a zhluboka se nadechl. Lesy tu voněly jinak než ty za Graceiným domem. Vzduch byl ostrý, prosycený povědomou vůní bříz promísenou se složitým pachem mokré půdy kolem jezera. Zachytil jsem i pronikavý, pižmový závan smečky.

Zvyk mě vedl k zadním dveřím. Čerstvý sníh mi křupal pod nohama a v hrudkách se chytal na záložky nohavic. Prohrábl jsem prsty sníh na vrcholku keřů u domu a cestou zpátky jsem čekal na první záchvěv nevolnosti, která předcházela proměně, ale žádný se neobjevil.

Kousek od zadních dveří jsem zaváhal a vyhlédl přes zasněžený dvůr do lesů. Uchovával jsem tisíce vzpomínek, které se všechny odehrávaly na tomhle nevelkém prostranství mezi dveřmi a okrajem lesa.

Znovu jsem se obrátil ke dveřím a zjistil, že sice nejsou přímo pootevřené, ale nejsou ani úplně zabouchnuté, že je kdosi přirazil jen natolik, aby je nemohl rozrazit náhodný závan větru. Podíval jsem se na kliku a spatřil na ní rudou šmouhu. Musel to být jeden z těch nových vlků, který se proměnil nečekaně brzy. Nikdo jiný neměl šanci stát se člověkem touhle dobou, a ani ti noví nemohli očekávat, že dokud na zemi leží namrzlý sníh, vydrží v lidské kůži dlouho.

Strčil jsem do dveří a zavolal: „Haló?“ Z kuchyně ke mně doléhal jakýsi šramot. Cosi škrábalo a skřípalo po dlaždicích a já při tom zvuku zneklidněl. Rychle jsem se snažil přijít na formulaci, která by vlka uklidnila a zároveň by běžnému člověku nepřipadala úplně šílená. „Ať je tam kdo chce, já sem patřím.“

Vyšel jsem zpoza rohu do potemnělé kuchyně a pak se zastavil u ostrůvku uprostřed. Do nosu mě uhodil pach jezerní vody. Natáhl jsem se přes pult po vypínači a rozsvítil. „Kdo je tam?“ zeptal jsem se.

Uviděl jsem nohu, lidskou, bosou a špinavou. Vyčuhovala zpoza ostrůvku, a když sebou škubla, polekaně jsem sebou trhl i já. Obešel jsem ostrůvek a na druhé straně našel chlapíka, který ležel na boku a celý se třásl. Hnědé vlasy měl slepené zaschlým bahnem a na jeho natažené paži jsem si všiml desítek drobných ranek od toho, jak se s nechráněnou kůží prodíral lesem. Smrděl jako vlk.

Rozum mi napovídal, že to musí být jeden z Beckových přírůstků z předchozího roku. Ale neubránil jsem se divnému pocitu, když jsem pomyslel na to, jak ho asi Beck vybíral, a uvědomil jsem si, že je to po dlouhé době zbrusu nový člen smečky.

Obrátil se ke mně tváří, a přestože musel nepochybně trpět – sám jsem si tu bolest dobře pamatoval –, vypadal vcelku vyrovnaně. A povědomě.

Jak razantní křivka lícních kostí svažujících se k čelisti, tak úzké, jasně zelené oči mi byly povědomé a znervózňovalo mě, že mi jeho jméno uniká kamsi na okraj vědomí. Za běžnějších okolností bych si ho vybavil, říkal jsem si, ale v tuhle chvíli mě jen dráždí kdesi v odlehlých mozkových závitech.

„Teď se změním zpátky, viď?“ zeptal se a při zvuku jeho hlasu jsem se znovu zarazil. Jednak zněl jinak, než jsem čekal, starší a trochu skřípavý, ale především jsem nečekal ten tón. Mluvil naprosto klidně,i když se mu ramena třásla a nehty začínaly černat.

Klekl jsem si k jeho hlavě a v duchu vybíral správná slova, jako když si dítě zkouší tatínkův oblek. Ještě vloni by to všechno vysvětloval novému vlkovi Beck, ne já. „Ano, změníš. Je ještě moc zima. Poslyš, až se příště proměníš, najdi v lese takovou kůlnu…“

„Tu jsem viděl,“ poznamenal a jeho slova už přecházela do vrčení.

„Je tam teplomet, něco k jídlu a oblečení. Zkus se podívat do krabice nadepsané SAM nebo ULRIK, možná tam najdeš něco, co by ti padlo.“ Po pravdě jsem si tím nebyl moc jistý. Tenhle člověk měl širokánská ramena a svaly jako gladiátor. „Není tam takové pohodlí jako tady, ale ušetříš si cestu ostružinami.“

Změřil si mě svýma jasnýma očima a jeho ironický pohled mi připomněl, že na sobě vůbec nedal znát, že by mu ty ranky vadily. „Díky za tip,“ řekl a zbylá slova, jež jsem si chystal, mi zkysla v ústech.

Beck mi pověděl, že tři noví vlci, které vytvořil, se přihlásili dobrovolně, že předem věděli, do čeho jdou. Až dosud mě nikdy nenapadlo, co za lidi si asi vybere tenhle způsob života. Lidé, kteří se rok za rokem na stále delší a delší dobu ochotně vzdají sami sebe, až se nakonec rozloučí s bývalým životem nadobro. Svým způsobem to bylo něco jako sebevražda. Ve chvíli, kdy mě napadlo tohle slovo, jsem viděl chlapíka před sebou v úplně jiném světle. Zatímco se svíjel na zemi a jeho tvář neprozrazovala vůbec nic, snad kromě očekávání, stačil jsem si na poslední chvíli, než se tělo pokrylo vlčí srstí, všimnout na jeho pažích starých stop po jehle.

Rozběhl jsem se k zadním dveřím a otevřel je, aby se vlk, v kalném světle tmavě hnědý, snadno dostal z příliš lidského prostředí kuchyně ven do sněhu. Tenhle ale nevyrazil co nejrychleji pryč, jak by to udělal každý jiný vlk – a jak bych to ve vlčí podobě udělal i já. Místo toho se kolem mě pomalu protáhl s hlavou při zemi a dlouze se mi svýma zelenýma očima zadíval do očí. Neodvrátil jsem pohled a on nakonec vyklouzl ven, ale na dvoře se ještě jednou zastavil a obrátil se ke mně, jako by mě odhadoval.

V duchu jsem ho viděl před sebou ještě dlouho poté, co zmizel v lese: vpichy v ohybu loktů, arogance v očích, povědomá tvář.

Když jsem se vrátil do kuchyně, abych setřel z dlaždic krev a hlínu, uviděl jsem na zemi ležet náhradní klíč. Vrátil jsem ho do obvyklého úkrytu u zadních dveří.

V zádech jsem přitom cítil čísi pohled, a když jsem se otáčel, čekal jsem, že na kraji lesa uvidím toho nového vlka. Místo něj tam ale s očima upřenýma přímo na mě stál velký šedý vlk, který mi byl povědomý úplně jiným způsobem.

„Becku,“ zašeptal jsem. Nepohnul se, ale nozdry se mu zachvěly, jak nasával stejný pach jako já – nového vlka. „Becku, cos nám to sem přivedl?“