Jdi na obsah Jdi na menu
 


Friedrich Nietzsche: Genealogie morálky

1. 3. 2011

image002.jpg

 

Ó, jak jsme šťastní, my poznávající, dokážeme-li dostatečně dlouho mlčet!...

 

Kupředu! i naše stará morálka patří do komedie!

 

Panské právo dávat jména sahá tak daleko, že bychom se měli odvážit pojmout i původ jazyka samého jako projev moci vládnoucích: říkají „toto jest to a to“, každou věc a každé dění pečetí zvukem a zároveň si je tím jakoby přivlastňují.

 

Teprve na půdě této podstatně nebezpečné formy lidského bytí, formy kněžské, se z člověka vůbec stalo zajímavé zvíře, teprve zde nabyla lidská duše hloubky a stala se zlou – a to jsou ovšem obě základní formy dosavadní nadřazenosti člověka nad ostatním zvířectvem!...

 

Židy začíná vzpoura otroků v morálce: vzpoura, která má za sebou dvoutisíciletou historii a kterou dnes už nevidíme jen proto, že – byla vítězná... 

 

Pohled na člověka už jen unavuje – co je dnes nihilismus, ne-li právě tohle?... Jsme znaveni člověkem...

 

Požadovat od síly, aby se neprojevovala jako síla, aby nebyla vůlí přemáhat, vůlí porážet, vůlí panovat, žízní po nepřátelích a odporu a triumfech, je stejně pošetilé jako žádat od slabosti, aby se projevovala jako síla.

 

Dílna, kde se vyrábějí ideály – mně se zdá, že páchne samou lží.

 

Pomocí mravnosti mravů a sociální svěrací kazajky byl člověk vskutku učiněn vypočitatelným. Jestliže se naproti tomu postavíme na konec toho nesmírného procesu, tam, kde strom konečně vydává ovoce, kde společnost se svou mravností mravů konečně ukáže to, k čemu byla jen prostředkem: pak nalezneme jako nejzralejší plod na jejím stromu suverénní individuum, individuum rovné jen sobě samému, mravnosti mravů se opět vymanivší, autonomní a mravnost převyšující (neboť „autonomní“ a „mravní“ se vylučují), zkrátka člověka vlastní nezávislé dlouhé vůle, který smí slibovat – a v něm hrdé, všemi svaly prochvívající vědomí toho, co zde bylo konečně vydobyto a jím ztělesněno, opravdové vědomí moci a svobody, pocit vyvrcholení člověka vůbec. Tento osvobozený, který skutečně slibovat smí, tento pán svobodné vůle, tento suverén – jak by nevěděl, čím je nadřazen všemu, co slibovat a ručit za sebe nesmí, kolik důvěry, kolik bázně, kolik úcty vzbuzuje – on si to trojí „zaslouží“ – a jak nutně je jemu, s touto vládou nad sebou samým, vložena do rukou i vláda nad okolnostmi, nad přírodou a všemi tvory s kratší vůlí a menší spolehlivostí? „Svobodný“ člověk, vlastník dlouhé nezlomné vůle, má v tomto vlastnictví i své hodnotové měřítko: dívaje se ze své pozice na druhé, ctí nebo pohrdá; a právě tak nutně jako ctí sobě podobné, silné a spolehlivé (ty, kteří smějí slibovat), – tedy každého, kdo slibuje jako suverén, nesnadno, vzácně, pomalu, kdo svou důvěrou skrblí, kdo tím, že důvěřuje, vyznamenává, kdo své slovo dává jako něco, nač se lze spolehnout, protože dobře ví, že je dost silný, aby je dodržel i navzdory nehodám, i „navzdory osudu“ –: stejně nutně bude mít připraven kopanec pro vyzáblé větroplachy, kteří slibují, aniž slibovat směli, a hůl na lháře, kteří porušují slovo již v okamžiku, kdy je pronesli. Hrdé vědění o mimořádném privilegiu zodpovědnosti, vědomí této vzácné svobody, této moci nad sebou a nad osudem proniklo u něho až do nejspodnějších hlubin a stalo se instinktem, dominantním instinktem: – jak jej nazve, ten dominantní instinkt, má-li pro něj vůbec zapotřebí slov? Není o tom pochyb: tento suverénní člověk ho nazývá svým svědomím...

 

Možná, že na celé prehistorii člověka dokonce ani není nic úděsnějšího a hroznějšího než jeho mnemotechnika. „Aby něco v paměti zůstalo, musíme to tam vpálit: jenom to, co nepřestává bolet, v paměti zůstane“ – to je hlavní poučka té nejstarší (bohužel i nejdelší) pozemské psychologie (a všechna náboženství jsou ve svém nejspodnějším základě systémy krutostí). Čím hůře na tom bylo lidstvo s pamětí, tím hrůznější pohled na jeho obyčeje; zejména podle tvrdosti trestních zákonů si lze představit, kolik námahy muselo lidstvo vynaložit, aby zvítězilo nad zapomnětlivostí a udrželo několik primitivních požadavků sociálního soužití natrvalo před očima těmto otrokům okamžitých afektů a žádostí. – Ach, ten rozum, ta vážnost, ta vláda nad afekty, celá ta temná záležitost, která se nazývá přemýšlení, všechny ty lidské výsady a skvosty: jak draze byly vykoupeny! kolik krve a děsu je na dně všech „dobrých věcí“!...

 

Vidět utrpení dělá dobře, působit utrpení ještě lépe – to je tvrdá věta, ale stará, mocná, lidská, příliš lidská principiální věta, kterou by ostatně podepsaly možná už i opice: říká se totiž, že ve vymýšlení bizarních krutostí už přesvědčivě ohlašují a jakoby „předvádějí“ člověka. Žádnou slavnost bez krutosti: tak učí nejstarší, nejdelší lidská historie – a také na trestu je toho tolik slavnostního! –

 

Za svou osobu nepochybuji o tom, že srovnáme-li jednu v bolestech strávenou noc jedné jediné hysterické kulturní ženušky s celkovým utrpením všech zvířat, která byla dosud za účelem vědeckých odpovědí dotazována nožem, pak se jejich bolest té její zdaleka nevyrovná. Co na utrpení pobuřuje, není ani tak utrpení o sobě, jako nesmyslnost utrpení.

 

Mluvit o právu a neprávu o sobě postrádá smyslu, o sobě nemůže být přirozeně zraňování, násilnictví, kořistění, ničení „neprávem“, jelikož život je podstatně, tj. ve svých základních funkcích, zraňující, násilný, vykořisťující, ničivý a vůbec nemůže být bez tohoto charakteru myšlen.

 

Trest člověka krotí, ale nečiní ho „lepším“, – spíše by se dal větším právem tvrdit ještě opak. („Škoda vede člověka k chytrosti,“ praví lid: pokud vede k chytrosti, vede i ke špatnosti. Naštěstí dost často vede i k hlouposti.)

 

Považuji špatné svědomí za těžkou nemoc, jíž člověk nutně onemocněl pod tlakem té nejzákladnější ze všech změn, jimž byl vystaven, – a touto změnou bylo, že jej s konečnou platností spoutala moc společnosti a míru. Všechny instinkty, které se nevybijí směrem ven, se obracejí dovnitř – to nazývám zniterněním člověka: tím teprve přirůstá člověku to, čemu se později začne říkat „duše“. Člověk, vtěsnaný do úzkých mezí a pravidelnosti mravu, který z nedostatku vnějších nepřátel a překážek netrpělivě rve, pronásleduje, nahlodává, rozrušuje a týrá sám sebe, toto zvíře rozdírající se do krve o mřížoví své klece, zvíře, jež je třeba „zkrotit“, ten trpící a steskem pouště stravovaný tvor, který musel sám ze sebe vytvořit dobrodružství, mučírnu, nejistou a nebezpečnou divočinu – tento blázen, tento roztoužený a zoufalý zajatec se stal vynálezcem „špatného svědomí“.

 

Nejstarší „stát“ v souladu s tím povstal a pokračoval jako strašlivá tyranie, jako drtící a bezohledná mašinérie až do té doby, než byla polozvířecí surovina lidu nejen vyhnětená a poddajná, nýbrž i zformovaná. Takto přece začíná na Zemi „stát“: myslím, že už je odbyto blouznění, které počátek státu hledalo ve „smlouvě“.[1] Tento násilně do skrytosti zatlačený instinkt svobody – už jsme to pochopili –, tento potlačený, ustoupivší, v nitro uvězněný a nakonec jen v sobě samém se ještě vybíjející a řádící instinkt svobody: toto, pouze toto je ve svých počátcích špatné svědomí.

 

Špatné svědomí je nemoc, o tom není pochyb, ale taková nemoc, jakou je těhotenství.

 

Vzestup křesťanského boha, představujícího maximum, jehož bylo dosud dosaženo, vyvolal proto na Zemi také maximální pocit dluhu a viny. Za předpokladu, že jsme právě zahájili opačný pohyb, mohli bychom s nemalou pravděpodobností z nezadržitelného ústupu víry v křesťanského boha usuzovat, že už teď výrazně ustupuje i lidské vědomí viny; ba nelze vyloučit vyhlídku na to, že by dokonalé a konečné vítězství atheismu mohlo lidstvo z tohoto celého pocitu zadluženosti vůči vlastnímu počátku, vůči své causa prima, vysvobodit. Atheismus a jakási druhá nevina patří k sobě. –

 

Ach, tato šílená smutná bestie člověk! Jaké to nápady, jaká protipřirozenost, jaké paroxysmy nesmyslu, jaká bestiálnost ideje vyvře ihned, jakmile se mu jen trochu zabrání být bestií činu!... Je to nemoc, bezpochyby, nejstrašnější nemoc, která kdy v člověku zuřila: – V člověku je toho tolik děsného!... Už příliš dlouho byla Země blázincem!...

 

- Uzavírám třemi otazníky, jak patrno. „Vztyčuje se tu vlastně ideál, nebo se svrhuje?“ zeptá se mě snad někdo... Ale ptali jste se sami někdy dostatečně, jak draze bylo na Zemi zaplaceno vztyčení každého ideálu? Kolik skutečnosti k tomu muselo být pokaždé pohaněno a zneuznáno, kolik lži posvěceno, kolik svědomí zraněno, kolik „boha“ obětováno? Aby mohla být nějaká svátost vztyčena, musí být nějaká svátost rozbita: to je zákon – ať mi někdo ukáže případ, kde se nenaplnil!... My moderní lidé jsme dědici tisícileté vivisekce svědomí a zvířecího sebetrýznění: v tom máme nejdelší cvik, snad dokonce umění, rozhodně ale rafinovanost, zhýčkaný vkus. Člověk příliš dlouho shlížel na své přirozené sklony „zlým pohledem“, takže se v něm nakonec spojily se „špatným svědomím“. Opačný pokus by byl o sobě možný – ale kdo má k němu dost sil? – totiž pokus spojit se špatným svědomím sklony nepřirozené, všechno to tíhnutí k zásvětí, odpor vůči smyslům, pudovosti, přírodě, vůči zvířeti, zkrátka dosavadní ideály, které jsou všechny životu nepřátelské, které jsou ideály popíračů světa. Na koho se dnes obrátit s takovými nadějemi a nároky?... Právě dobří lidé by se ihned postavili proti tomu; a spolu s nimi, rozumí se, lidé pohodlní, smíření, ješitní, blouzniví, znavení... Co urazí hlouběji, co vytvoří větší propast, než když dá člověk najevo něco z přísnosti a výše, s níž zachází sám se sebou? A opět – jak vstřícně, jak laskavě se k nám všichni mají, jakmile se začneme chovat jako všichni a jako všichni se „zapomeneme“!... Pro onen cíl by bylo zapotřebí jiného druhu duchů, než jací jsou právě v této době pravděpodobní: duchů zocelených válkami a vítězstvími, jimž se dobývání, dobrodružství, nebezpečí, ba i bolest staly potřebou; bylo by k tomu zapotřebí přivyknout ostrému vysokohorskému vzduchu, zimnímu putování, ledu a výšinám v každém smyslu, bylo by zapotřebí dokonce jisté sublimní zlovůle, poslední odvahy poznání, jež si je sebou zcela jista, jež patří k velkému zdraví, bylo by zapotřebí, zkrátka a dost zle, právě tohoto velkého zdraví!... Je to snad právě dnes vůbec možné?... Ale jednou, v silnější době, než je tato zpuchřelá, o sobě pochybující přítomnost, musí přece přijít vykupující člověk velké lásky a velkého opovržení, tvůrčí duch, jejž jeho naléhající síla stále znovu vyhání z každého ústraní a zásvětí, jehož samotu si lid mylně vykládá, jako by byla útěkem před skutečností –: zatímco ona je naopak jeho ponořením, pohroužením, vniknutím do skutečnosti, aby z ní jednou, až opět vyjde na světlo, přinesl vykoupení této skutečnosti: vykoupení z prokletí, jímž ji zatížil dosavadní ideál. Tento člověk budoucnosti, který nás vykoupí z dosavadního ideálu právě tak jako z toho, co z něho muselo vyrůst, z velkého hnusu, z vůle k nicotě, z nihilismu, toto vyzvánění k poledni a k velkému rozhodnutí, které opět osvobodí vůli, které Zemi navrátí její cíl a člověku jeho naději, tento Antikrist a Antinihilista, tento vítěz nad bohem a nicotou – ten musí jednou přijít...

 

Jistě učiníme nejlépe, jestliže umělce od jeho díla natolik oddělíme, že jeho samého nebudeme brát stejně vážně jako jeho dílo. Konec konců je pro své dílo jen podmínkou, mateřským klínem, půdou, popřípadě hnojivem a hnojem, na kterém a ze kterého dílo roste, – a tudíž ve většině případů něčím, co musíme zapomenout, chceme-li se radovat z díla samého. Střezme se záměny, jíž se umělec sám až příliš snadno dopouští, z psychologické contiguity,[2] abychom mluvili s Angličany: jako by sám byl tím, co dokáže znázornit, vymyslet, vyjádřit. Ve skutečnosti je tomu tak, že právě kdyby tím byl, pak by to rozhodně neznázorňoval, nevymýšlel, nevyjadřoval.

 

Pomiňme nejprve umělce samé: nestojí ve světě a proti světu zdaleka dost nezávisle, aby si jejich hodnocení a proměny těchto hodnocení zasloužily o sobě nějakou pozornost!

 

Schopenhauer s pohlavností zacházel opravdu jako s osobním nepřítelem (včetně jejího nástroje, ženy, toho „instrumentum diaboli“). Proto tedy zavrhuje filosof manželství včetně toho, co by ho k němu chtělo svádět, – manželství jako překážku a porážku na cestě za optimem. Který velký filosof byl dosud ženat? Hérakleitos, Platón, Descartes, Spinoza, Leibniz, Kant, Schopenhauer – ti nebyli; ba nedokážeme si je jako ženaté ani představit. Ženatý filosof patří do komedie, taková je má věta: a ona známá výjimka, zlostný Sókratés, ten se asi oženil ironice,[3] aby právě tuto větu dokázal. Každý filosof by řekl to, co kdysi pronesl Buddha, když mu ohlásili narození syna: „Râhula se mi narodil, bylo mi pouto ukováno“ (Râhula tu znamená „malý démon“); pro každého svobodného ducha by musela nadejít hodinka zamyšlení, pakliže měl předtím hodinku bezmyšlenkovitou, tak jako nadešla kdysi témuž Buddhovi – „stísněný,“ myslel si pro sebe, „je život v domě, místě nečistém; svobodné je opustit dům.“ Asketický ideál ukazuje tolik mostů k nezávislosti, že se filosof při naslouchání příběhům těch odhodlaných, kteří jednoho dne řekli Ne vší nesvobodě a odešli do nějaké pouště, neubrání niternému jásotu a potlesku: filosof v takovém ideálu s úsměvem vítá optimum podmínek pro nejvyšší a nejsmělejší duchovnost, – on jím nepopírá „bytí“, naopak jím přitaká svému bytí, a to možná do té míry, že není dalek zavrženíhodného přání: pereat mundus, fiat philosophia, fiat philosophus, fiam!...[4]

 

Nepřítomnost nátlaku, vyrušování, hluku, obchodů, povinností, starostí; jasná hlava; tanec, skok a let myšlenek; dobrý vzduch, řídký, jasný, svobodný, suchý, jako je vzduch ve výšinách, v němž se všechno animální bytí zduchovňuje a dostává křídla; občasný styk s neškodným veselým zvířectvem a ptactvem, při pohledu na něž člověk pookřeje; – neboť my filosofové potřebujeme ze všeho nejvíc mít klid od jednoho: ode všeho „dneška“. Ctíme ticho, chlad, vznešenost, vzdálenost, minulost, vůbec vše, při pohledu nač se duše nemusí bránit a zahalovat, – něco, s čím můžeme hovořit a nebýt hlasití. Tamto musí být například agitátor, to znamená dutá hlava, dutá nádoba: cokoli jen do ní vejde, vrátí se z ní tupé a dunivé, zatížené ozvěnou velké prázdnoty. Kdo myslí ve slovech, myslí jako řečník, a ne jako myslitel. Avšak duch, který je si sám sebou jist, mluví tiše; hledá skrytost, nechá na sebe čekat. Filosof se pozná podle toho, že se vyhýbá třem blýskavým a hlasitým věcem: slávě, knížatům a ženám. Požadují toho nakonec hodně málo, tihle filosofové, jejich heslem je: „Kdo vlastní, ten je vlastněn.“ A co se konečně týče „cudnosti“ filosofů, pak je tento druh ducha zjevně plodný jinde než v dětech; snad má jinde i pokračování svého jména, svou malou nesmrtelnost (ještě neskromněji se to mezi filosofy vyjadřovalo ve staré Indii: „K čemu potomstvo člověku, jehož duší je svět?“). Každý umělec ví, jak škodlivě ve stavech velkého duchovního vzepětí a příprav působí soulož.

 

Jistá askeze, tvrdá a radostná odříkavost té nejlepší vůle, patří k příznivým podmínkám nejvyšší duchovnosti, a právě tak k jejím nejpřirozenějším důsledkům.

 

Co jiného než hybris je celý ten náš dnešní postoj k přírodě, naše znásilňování přírody pomocí strojů a celé té nerozvážné vynalézavosti techniků a inženýrů; hybris je i náš postoj k nám samým, – protože se sebou provádíme experimenty, které bychom si nedovolili s žádným zvířetem.

 

Být nemocen je poučné, o tom nepochybujeme, ještě poučnější než být zdráv.

 

Pro zdravé jsou největším nebezpečím nemocní; silným hrozí nákaza nikoli od nejsilnějších, nýbrž od těch nejslabších. Ví se to?... Uvažujeme-li ve velkém, naprosto bychom si neměli přát zmenšit strach z člověka: neboť tento strach nutí silné lidi k tomu, aby byli silní, případně strašní. Čeho je třeba se obávat, to není velký strach, nýbrž velký hnus z člověka; a právě tak velká soustrast s člověkem. Kdo má k čichání nejen nos, nýbrž i oči a uši, cítí takřka všude, kam jen dnes vstoupí, cosi jako atmosféru blázince, nemocnice. Nemocní jsou velkým nebezpečím pro člověka: nikoli zlí, nikoli „dravci“. Ti od samého počátku postižení, poražení, zlomení – ti to jsou, ti nejslabší nejvíce podrývají život mezi lidmi, nejnebezpečněji otravují a zpochybňují naši důvěru k životu, k člověku, k nám samým.

 

„Kéž bych byl někým jiným!“: avšak není naděje. Jsem, kdo jsem: jak bych mohl sobě samému uniknout?

 

Páchne tu vzduch tajnostmi a pletichami; neustále se tu spřádá síť zlovolných spiknutí, spiknutí trpících proti vydařeným a vítězným, pohled na vítězství zde probouzí nenávist. A té prolhanosti, jen aby nemuseli tuto nenávist jako nenávist přiznat! Na ctnost teď už vůbec mají patent, tito slabí a nevyléčitelně choří, o tom není pochyb. Nechybí mezi nimi ani ta nejodpornější odrůda ješitů, prolhané zrůdy, kterým se zachtělo představovat „krásné duše“, a dokonce snad svou pokaženou smyslnost, zabalenou do veršíků a jiných plenek, nosit na trh jako „ryzost srdce“: odrůda morálních onanistů a „sebeukáječů“.

 

Vyšší se nemá snížit v nástroj nižšího, pathos distance na věky věků oddělovat i úlohy!

 

Jakési shromáždění a uspořádání chorých (– nejrozšířenějším názvem pro to je „církev“).

 

Silný a vydařený člověk tráví své zážitky (své činy, včetně zlých) jako tráví jídlo, i když musí polykat tuhá sousta.

 

Silní směřují právě tak přirozeně a nutně od sebe, jako slabí sobě.

 

Rozmrzelost ze sebe samého přehlušuje jedinec potěšením z rozkvětu obce.

 

Nejvlastnějším znakem moderních duší, moderních knih není lež, nýbrž vtělená nevinnost moralistické prolhanosti. Všechno, co se samo dnes cítí jako „dobrý člověk“, je naprosto neschopno postavit se k nějaké věci jinak než nepoctivě-prolhaně, propastně-prolhaně, ctnostně-prolhaně.

 

Ponaučení: který chytrý muž by dnes o sobě ještě napsal poctivé slovo? – musel by patřit k řádu svaté Šílenosti.

 

Jak jen toho někdo může tolik nadělat se svými drobnými nectnostmi, jako tihle zbožní človíčkové! Ani pes po tom neštěkne; natož pak bůh. Nakonec ještě chtějí „korunu věčného života“, všichni ti chudáci z provincie: ale k čemu? ale za co? dál už hnát neskromnost opravdu nelze.

 

Přísně vzato neexistuje vůbec žádná věda „bez předpokladů“, myšlenka takové vědy není myslitelná, je paralogická: vždy tu musí být nejprve nějaká filosofie, nějaká „víra“, aby z ní věda mohla čerpat směr, smysl, mez, metodu, právo na existenci. Pravdivý člověk, v tom opovážlivém a posledním smyslu, jak jej předpokládá víra ve vědu, přitaká jinému světu, než je svět života, přírody a historie; a pokud přitaká tomuto „jinému světu“, jakže? nemusí právě tím jeho protějšek, tento svět, náš svět – popírat?... Ale což jestli právě toto bude stále méně věrohodné, jestli se už nic neukáže jako božské, leda snad omyl, slepota, lež, – jestli se bůh sám ukáže jako naše nejdelší lež?

 

Instinkt nahrazen dialektikou, do tváří a gest vepsána vážnost (vážnost, tento nejnespornější znak obtížné látkové výměny, zápasícího, namáhavěji pracujícího života).

 

Parfém Renan, který již vysokou fistulkou svého pochvalného řečnění prozrazuje, čeho se mu nedostává, kde se mu toho nedostává, kde v tomto případě užila sudička svých krutých nůžek, ach! nadmíru chirurgicky![5]

 

Ta příroda, která býku dala roh, lvu χάσμόδόντων,[6] k čemu mně dala asi nohu?... Ke kopancům, u svatého Anakreonta![7] a nejen k útěku: k rozdupání zpráchnivělých lenošek, zbabělého rozjímačství, vilného eunušství ve vztahu k historii, laškování s asketickými ideály, impotence vydávající se pokrytecky za spravedlnost!

 

Všechny velké věci hubí sebe samy, zanikají aktem sebezrušení: tak tomu chce zákon života, zákon nutného „sebepřekonávání“ obsažený v podstatě života.

 

 

POZNÁMKY:


[1] Jak tvrdí například Rousseau. – poznámka Misantropova.

[2] anglicky blízkost, kontakt, styk; splývání představ v čase a prostoru. – pozn. Mis.

[3] latinsky ironicky.

[4] latinsky: Ať zhyne svět, ať žije filosofie, ať žije filosof, ať žiji já! – Mně se toto přání nezdá být vůbec zavrženíhodné! – pozn. Mis.

[5] Ernest Renan (1823-1892), francouzský religionista, autor ve své době populární knihy Život Ježíšův, v níž Krista vylíčil přehnaně ahistoricky a idealizovaně. Nietzscheovi zřejmě nesympatický svým nedostatkem historického smyslu a křesťanstvím, jež spojoval s intelektuální nepoctivostí, s nedostatkem odvahy k poctivosti. Odtud Nietzscheovy jadrně vtipné narážky na Renanovu „fistulku“ a „sudiččiny nůžky“, jež mají naznačovat, že Renanovi chybějí varlata, čili „koule“, v mnoha jazycích symbol a synonymum odvahy, kuráže a průbojnosti. Následující odstavec se také vztahuje k této problematice. – pozn. Mis.

[6] řecky vyceněné zuby, chřtán. – pozn. Mis.

[7] Anakreón z Teu – řecký autor milostných a pijáckých básní z 6.–5.st. př.n.l. V dochovaných zlomcích jsou i velmi kousavé verše proti povýšenectví. Dionýský typ člověka-umělce, jejž Nietzsche prosazoval, v protikladu k „impotentům“ Renanova typu. – pozn. Mis.