Marcus Aurelius Antoninus: Hovory k sobě
MARCVS
AVRELIVS
ANTONINVS
Τα εις εαυτόν
HOVORY K SOBĚ
(výpisky)
Jen se snižuj, má duše, dále se snižuj; ale pak už nebudeš mít kdy, abys měla v úctě sebe, neboť jen jeden život má každý. A ten tvůj už je málem u konce, a ty pořád ještě nemáš úctu k sobě a raději skládáš své štěstí v duše jiných.
Rozptyluje tě něco zvenčí? Nuže, dopřej si času, aby ses přiučil něčemu opravdu dobrému, a přestaň bloudit! Ale musíš se vystříhat také jiného poblouzení: neboť zpozdile si vedou i ti, kteří se v životě lopotí do únavy, ale nemají před sebou cíl, k němuž by zamířili každou svou snahou a vůbec každou představou.
Nesnadno lze najít člověka, který by byl nešťasten proto, že si nevšímá, co se děje v duši někoho jiného; kdo však nesleduje každé hnutí své vlastní duše, je nešťasten v každém případě.
Stále musíš mít na mysli toto: jaká je přirozenost vesmírného celku a jaká je tvoje, v jakém vztahu je tato k oné a jaká asi je to část a jakého celku, a že ti tedy nikdo na světě nemůže bránit jednat a mluvit pokaždé v souhlasu s přírodou, jejíž jsi součástí.
Theofrastos[1] ve svém srovnávání lidských provinění správně filosoficky dovozuje, že těžší jsou přečiny spáchané z popudu chtíčů než z hněvu: neboť rozhněvaný se odvrací od příkazů rozumu s pocitem jakési lítosti a tajné sklíčenosti, kdežto člověk chybující z popudu chtíčů se dává přemoci pocitem libosti, a projevuje tudíž ve svých poklescích větší míru nekázně a slabosti. Trestuhodnější je tedy přečin spáchaný z libosti než z lítosti. Vůbec pak rozhněvaný se spíše podobá člověku, který byl napřed bezprávím dotčen a lítostí k hněvu donucen, naproti tomu druhý se odhodlává k bezpráví ze své vůle, neboť se dává strhnout k lecjakému skutku svými chtíči.
Jak rychle všechno zaniká: ve světě lidé, ve věčnosti povědomí o nich! Kdo jsou oni, jichž vratké soudy a hlasy udělují slávu? Co je to zemřít? Přihlédneme-li k věci samé, pak nebudeme pokládat smrt za nic jiného než za úkon přírody: bojí-li se však někdo úkonu přírody, je dětina. Ale smrt je nejen úkon přírody, nýbrž přírodě dokonce prospívá.
Není většího ubožáka, než je člověk, který usiluje vypátrat, co se asi děje v duších jeho bližních, aniž tuší, že by stačilo, kdyby se zabýval jen božstvem ve svém nitru[2] a jemu opravdově sloužil.
I kdybys měl být živ tři tisíce let a třebas i desetkrát tolik, buď přesto pamětliv toho, že nikdo neztrácí jiný život než ten, který právě žije, a že jiný život nežije než právě ten, který ztrácí. Vyjde tedy nejdelší život najedno s nejkratším; neboť přítomnost je ve všem stejná a ztracená nám nenáleží, a tak se jeví to, co ztrácíme, jenom jako okamžik. Vždyť nikdo přece nemůže pozbýt ani minulosti, ani budoucnosti, neboť jak by ho kdo mohl připravit o to, co nemá? Je tedy potřebí stále mít na paměti toto dvojí: za prvé, že veškeré dění je od věčnosti stejnotvářné[3] a v určitých obdobích se opakuje a že je tedy lhostejné, zdali pozoruješ tytéž věci sto či dvě stě let či celou věčnost; a za druhé, že i nejdéle žijící i nejdříve umírající ztrácí stejné, neboť je to právě jen přítomnost, jíž může pozbýt, vždyť přece má jenom ji, a co nemá, to nemůže ztratit.
Nejvíce se lidská duše snižuje, kdykoli se svou vlastní vinou stává hlízou[4] a takřka vředem vesmíru. Za druhé se duše snižuje, jestliže se přetvařuje a jedná nebo mluví pokrytecky a proti pravdě.
Trvání lidského života je bod, jeho podstata – neustálé proudění[5], smyslové vnímání je kalné, složení celého těla náchylné k rozkladu, duše – začarovaný kruh, náš osud – záhada, naše pověst – plod libovůle. Život je boj a putování cizinou[6] a posmrtná sláva – zapomínání. Co nás tu tedy může bezpečně vést? Jedno jediné – filosofie. A její příkaz je, abychom své nitro chránili před zneuctěním a úhonou a dopomáhali mu k vítězství nad bolestí, abychom nic nedělali nadarmo, nic podvodně ani pokrytecky a abychom byli nezávislí na činnosti nebo nečinnosti kohokoli jiného, a konečně abychom očekávali smrt s odevzdanou myslí jako přirozené rozloučení prvků, z nichž se každé stvoření skládá.
Je třeba mít na mysli nejenom to, že se život každým dnem krátí a že se jeho zbytek zmenšuje, ale je potřebí se zamyslit i nad tím, že i kdyby byl člověk déle živ, je přece jen nejisté, zdali potom i nadále jeho rozum stejnou měrou stačí na chápání všeho dění a na uvažování, které směřuje k poznání věcí. Neboť začne-li člověk na duchu tupět, pak sice ještě nepřestává jeho dýchání, trávení, vytváření představ, funkce jeho pudů a podobná činnost, avšak už předtím v něm uhasíná schopnost sebe sama ovládat, všechny jevy náležitě rozbírat a rozjímat zejména o tom, zdali už je načase ze světa odejít[7], a o jiných podobných věcech, které vyžadují dokonale vytříbenou soudnost. Třeba si tedy pospíšit nejen proto, že jsme každou chvílí k smrti blíž, ale také proto, že schopnost sledovat a chápat všechno dění utuchá už dříve.
Hippokratés[8] vyléčil mnoho nemocí, a sám se pak rozstonal a zemřel. Chaldeové[9] mnoha lidem předpověděli smrt, a potom svému osudu také neušli. Alexander, Pompeius a Gaius Caesar tolikrát vyvrátili ze základu celá města a v bitevních vřavách pobili myriády jezdců i pěších, a konečně se také sami rozloučili s životem. Hérákleitos[10], když se tolik nahloubal o zániku vesmíru ohněm, zemřel vodnatelností, na celém těle natřen hnojem. Démokrita zahubily vši, Sókrata jiné vši.[11] Proč tohle všechno?
Neutrácej zbytek svého života přemýšlením o jiných (tím se jen připravuješ o možnost jiné činnosti): tedy všelijakým hloubáním o tom, co ten nebo onen dělá a proč asi, co mluví a o čem přemýšlí a co asi má za lubem, a o jiných takových věcech, které způsobují, že se uchyluješ od sledování své vlastní vůdčí části. Dlužno tedy vyloučit z řady našich představ i všechno jalové, jmenovitě pak všetečnost.
Stůj sám zpříma, nikoli zpřimován!
Nepatrná je i sebedelší posmrtná sláva, šířená pouhou posloupností lidiček, kteří co nevidět také zemřou a kteří neznají ani sebe samé, natož někoho dávno a dávno zemřelého.
Netěkej dále bez cíle! Sic se už nedostaneš ke čtení vlastních zápisků ani dějin starých Římanů a Řeků ani svých výpisků z jejich děl, které sis nechával na dni svého stáří. Pospíchej tedy k cíli, dej výhost planým nadějím a pomáhej sám sobě, jestliže o sebe dbáš, pokud je ještě čas!
Sálající oheň si rázem přivlastní to, co se mu řítí do cesty, stráví to a právě tím se rozhoří ještě více, zatímco nějaký slabý plamínek by se tím udusil.
Žádné dílo nekonej nadarmo a ne jinak než podle zásad dokonalého umění!
Lidé si hledají místa, kam by se uchýlili: venkov, přímoří, hory. Však i ty nezřídka zatoužíš po něčem takovém.[12] Ale to všechno je svrchovaně zpozdilé, neboť v kteroukoli chvíli se ti zachce, můžeš se uchýlit v sebe sama. Vždyť nikde nemá člověk klidnějšího ani nerušenějšího útulku než ve své vlastní duši, zejména ten, kdo má v sobě takové hodnoty, že stačí do nich nahlédnout, a ihned se ocitá v dokonalé pohodě.
A proto si neustále dopřávej tohoto útulku a zotavuj se.
Napříště tedy nezapomínej se uchylovat v tento svůj malý „stateček“ a především se nerozptyluj, nýbrž buď svobodný a dívej se na věci jako muž!
Vesmír – přeměna; život – představa.
Smrt je něco podobného jako zrození; tajemství přírody: sloučení prvků a jejich rozloučení.
Většina našich řečí i skutků není nutná: jestliže je vyloučíme, budeme mít více volna a méně neklidu.
Žebrákem je ten, kdo potřebuje jiné lidi a nemá v sobě všechno k životu potřebné.
Tu trošku vědomostí, které ses naučil, měj rád a v ní hledej uspokojení; a nechtěj se stát ani tyranem, ani otrokem nikoho na světě!
Úsilí, vynaložené na každou činnost má být úměrné její skutečné ceně; neboť si ušetříš roztrpčení, jestliže se nebudeš obírat věcmi méněcennými.
Všechno, co jest, je jistou měrou zárodek toho, co z něho bude. Ty však pokládáš za zárodek jenom to, co se vkládá v lůno zemské nebo ženské; ale to je příliš dětinské.
Pozoruj, čemu se vyhýbají a oč usilují rozumní!
Čas je cosi jako řeka událostí a dravý proud. Neboť sotvaže se co objeví, už to uchvátí, a už přináší něco jiného, co také odnese.
Nemáme jednat a mluvit jako děti, které prostě říkají: „Tak nás tomu rodiče naučili!“
Buď jako skalní útes, o nějž se láme vlna za vlnou: ale útes nepovoluje a bouře vod kolkolem usíná.
Buď jist, že každá řeč a každý čin, které jsou ve shodě s přírodou, jsou tebe hodny, a nedávej se od nich odvrátit ani lidskou hanou, ani pomluvou v budoucnu; neboť zasluhuje-li něco, aby bylo vykonáno nebo řečeno, buď jist, že to není tebe nehodno! Jiní mají patrně svůj vlastní rozum a řídí se svými vlastními sklony; ale po tom se neohlížej, nýbrž zamiř rovnou k svému cíli, poslušen své vlastní přirozenosti i vesmírné přírody. A cesta obou je jedna a táž.
K filosofii se vracej nikoli jako chlapec k přísnému učiteli, nýbrž jako lidé churavých očí k mycí houbě nebo k jinému očistnému prostředku či jiní nemocní k náplasti nebo k léčení vodou. Filosofie žádá jenom to, co žádá tvoje přirozenost.
Přihlédni k věcem kolem nás: jak jsou dočasné a nicotné a jak dostupné třebas i chlípníkům, nevěstkám nebo lupičům! A potom zkoumej mravy svých současníků: jak těžko lze snést i nejpříjemnějšího z nich, nemluvě ani o tom, že leckdo těžko snáší i sebe sama! Nevidím věru, co by bylo hodno nějaké zvláštní úcty v takovém soumraku a kalu a v tak chvatném proudu bytí i času i pohybu všech věcí.
Skládám se z hmotné podstaty a činné síly v ní; ale ani ta, ani ona nezajde v nic, jako ani nevznikla z čirého nic. Bude tedy každá moje část zařazena přeměnou v nějakou část vesmíru a tato se opět přemění v nějakou jinou část vesmíru a tak tomu bude donekonečna. Takovou přeměnou jsem vznikl i já a také ti, kteří mě zrodili, a tak tomu bylo nazpět rovněž donekonečna. Neboť nic nebrání tomuto tvrzení, i když vesmír je obnovován v pevně stanovených obdobích.[13]
Pokud mi někdo z lidí v mých vlastních úkonech překáží, člověk se mi stává jednou z věcí „mravně lhostejných“.
Věci v životě tolik ceněné jsou nicotné, trouchnivé a malicherné a lidé jsou jako kousající se štěňata a děcka spolu se hašteřící. A stud, spravedlnost a pravda prchly
kams na Olymp z širého světa...[14]
Co tě tu tedy ještě dál poutá, když sláva mezi takovými tvory je tak lichá?
Trpí-li lidé nějakou újmou ve věcech mravně lhostejných, nepoddávej se hned představě, že utrpěli škodu; je to jen zlozvyk. – A octneš-li se na řečništi před lidem, zapomněls, jak málo to znamená? „Ano, ale když o to lidé tolik stojí!“ Proto tedy i ty máš být bláhový?
Budeš-li okolnostmi uvržen v jakýsi vnitřní nelad, rychle se uchyl v sebe sama a nedávej se strhnout z rytmu více, než je nutno; neboť bezpečněji zvládneš niterný soulad, budeš-li se ustavičně k němu uchylovat.
Jestliže si představujeme nad upraveným masem: toto je mrtvola ryby, ono mrtvola ptáka nebo vepře; nebo nad purpurovým oděvem: to je ovčí vlna, napuštěná krví purpurového plže, tedy představy, jako jsou tyto, se dotýkají samého jádra věcí a pronikají jejich podstatou, takže vidíme, jaké ve skutečnosti jsou.[15] A právě tak si máme počínat v celém životě a věcem, které se v naše představy příliš svůdně vemlouvají, máme snímat masku[16], uvědomovat si jejich bezcennost a zbavovat je hezkého zevnějšku, jakým se honosí. Neboť klamná představa je nebezpečný podvodník, a právě tehdy, když se domníváš, že se obíráš věcmi obzvláště důležitými, býváš obzvláště podváděn.
Jak zvráceně si lidé vedou!
To, oč nedbám, jsou buď věci bez duše nebo bytosti nerozumné či zbloudilé.
Bojuj o to, abys zůstal takovým, jakým tě chtěla mít filosofie!
Ať si kdo cokoliv činí nebo mluví, já musím být smaragdem a svou barvu zachovat!
Krásný je výrok Platónův: „A chce-li kdo rozjímat o lidech, ať pozoruje, jako by shlížel odněkud shůry.“[17]
Bedlivě pozoruj minulost, ony nespočetné proměny vládnoucích mocí, a dokážeš předvídat i budoucnost. Bude totiž naveskrz téhož řádu a nebude se moci uchýlit od rytmu přítomného dění. Však proto také je lhostejné, zdali sleduješ lidský život čtyřicet let či tisíce let; neboť co více tu uvidíš?
Neohlížej se na rozumy lidí, raději se zahleď přímo k cíli, ke kterému ti ukazuje cestu příroda.
Zahleď se ve své nitro! Tam uvnitř je zřídlo dobra, které je schopno stále tryskat, jestliže se k němu stále prokopáváš.
Umění žít má více podobného se zápasnickým než s tanečním, v tom totiž smyslu, že musíš stát pohotově a nekolísavě tváří v tvář úderům i nepředvídaným.
Stále si uvědomuj, kdo jsou ti, jejichž uznání chceš sklízet, a jakým asi rozumem se spravují; neboť pak nebudeš stát o jejich uznání, až nahlédneš v zdroje jejich soudů a úsilí.
Odkudpak víme, zdali filosof Télaugés[18] nebyl svým smýšlením lepší než Sókratés? Neboť tady přece nestačí, že Sókratés zemřel slavněji, že dovedl obratněji rozmlouvat se sofisty a vytrvaleji přenocovat v mrazu pod širým nebem, ani to, že maje nařízeno přivést kteréhosi Salamíňana[19], uznal za šlechetnější rozkazu se vzepřít a pak „si hrdě ulicemi vykračovat“, což by bylo svrchovaně neuvěřitelné, i kdyby to bylo pravda.
K blaženému životu je potřebí jen pramálo věcí.
Alexander a Gaius Caesar a Pompeius: čím jsou proti Diogenovi a Hérákleitovi a Sókratovi! Neboť tito dospěli k chápání věcí, jejich činné síly i hmotné podstaty, a jejich rozum byl neoblomný; kdežto oni – kolika starostmi se trudili a čemu všemu otročili!
Kdybys i zlostí pukl, přesto budou lidé stále jednat stejně!
Zamysli se nad mnohým nápisem na hrobech: „Poslední svého rodu!“ Kolika starostmi se trudili předkové těch mrtvých, aby po sobě zanechali nástupce, ale koneckonců někdo musil být poslední! A tu se opět zamysli nad zánikem celého rodu![20]
Každý dosahuje svého cíle v mezích možnosti. „Ale do cesty se mi postaví nějaká překážka!“ – Nuže, pak přejdi jinam, kde ti kyne volnost.
Všichni, ten jako onen – jen páchnoucí krvavý kal v obalu!
Vůdčí rozum, kdykoli se v sebe sama schoulí a spokojuje se s tím, že nečiní nic, co nechce, stává se nepřemožitelným. A proto je duše pevný hrad, neboť člověk nemá trvalejší záštitu, k níž by se utíkal, aby byl nezdolný. Kdo to neví, je nevědomý; kdo to ví, ale neutíká se k ní, je nešťasten.
K tomu, co ti ohlašují prvotní představy, si nic už dále nepřimýšlej!
Nepřipravuj se v životě o volnou chvíli! Zabíjejí tě, sápou na kusy a s kletbami tě vyhánějí: čím je toto všechno, zůstává-li přitom tvá duše čistá? Zrovna jako kdyby někdo přistoupil k líbezné křišťálové studánce a spílal jí: ta však nepřestává vydávat pitnou vodu, a i kdybys do ní naházel bláta a třebas i hnoje, co nevidět to rozpustí, odplaví a ani trochu se nezkalí. Jak si tedy opatříš takový pramen živé vody? Jestliže si v každé době zachováš svobodu myšlení.
Chceš se líbit člověku, který se nelíbí ani sám sobě?[21]
Mé svobodné vůli je svobodná vůle mého bližního stejně lhostejná jako jeho dech a jeho tělo.
Přeješ-li si nějakého prostředku pro útěchu, pak tě se smrtí nejlépe smíří pozorování lidí, jejichž mravy už nebudou dále tvou duši poskvrňovat. Ale zatím pozoruješ, kolik zla vzniká z nesouzvuku pospolitého života, takže máš chuť zvolat: „Přijď, milá Smrti, raději dřív, nežli se nakonec také sám zapomenu!“
Vnikej v rozumy lidí a uvidíš, jakých soudců se to bojíš a jací to jsou soudcové i vzhledem k sobě samým!
Chybu, které se dopustil jiný, ponech tam, kde vznikla!
Jestliže tě někdo haní nebo nenávidí nebo kdykoli se lidé tak a podobně o tobě vyslovují, přihlédni k jejich ubohým duším, vnikni do nich a uvědom si, jaké asi jsou! A uvidíš, že se nemusíš pachtit po uznání těchto lidí.
Jak ubohé jsou činy i těch lidiček veřejného života, kteří se domýšlejí, že jednají podle zásad filosofie! Samá pěna... – co jiného lze čekat než otročení vzdychajících a poslušnost pokrytců?
Zvykej si zkoumat, jaké jsou rozumy lidí a po jakých věcech dychtí. A jaké jsou důvody jejich lásky a úcty. Zvykej si vidět jejich ubohé duše obnažené. Jaký klam!
Už dosti toho živoření a skuhrání a pitvoření! Je stejné, zdali sleduješ světové dění sto let či tři léta.
Není lepší užívat toho, co je ve tvé moci, svobodně, nežli otročit nízké touze po tom, co ve tvé moci není?
Společnou zásadou všech filosofických škol je toto: nezpronevěřovat se filosofii, ať nás postihne cokoli, a nezadávat si tlacháním s nevědomci, kteří nejsou zasvěceni v přírodní řád.
Někdo si zakládá na tom, když polapí zajíce, jiný opět, chytne-li do sítě rybu, a jiný divokého kance nebo medvěda. Ale nejsou všichni tito vlastně lupiči, zkoumáš-li jejich zásady?
Což jsi už zapomněl, jací jsou lidé: jací jsou na loži, jací u stolu, co všechno dělají, čemu všemu se vyhýbají, po čem se pachtí, co všechno kradou a loupí?
Žij jako na vysoké hoře. Ať lidé v tobě vidí a poznají člověka, který žije v opravdové shodě s přírodou. A jestliže tě nesnesou, aťsi tě třebas usmrtí! Neboť je to lepší nežli žít jako oni.
Pomysli si, jací jsou, když jedí, spí, když souloží a konají svou potřebu a jiné věci! A potom, jací jsou, když se nadýmají a chvástají a ze své „výsosti“ jiné snižují! Ještě před chvílí – kolika jiným otročili a za jakou odměnu! A za chvíli – v jaké společnosti je najdeš!
Copak jiného jsou všechny věci kolem tebe než cvičiště rozumu, který pronikavě nahlédl všemu v životě až do základu?
Ať nikdo nemůže po pravdě o tobě říkat, že nejsi přirozený, ba ať je lhářem každý, kdo by se něčeho takového o tobě domýšlel! A všechno to je ve tvé moci, neboť kdo ti může bránit být přirozený? Jenom si umiň, že raději nechceš být živ, nebudeš-li takový!
Navzájem sebou opovrhují, a navzájem si lichotí! Navzájem se chtějí předstihnout, a navzájem si ustupují s úklonami!
Prožívat život co nejkrásněji – tato schopnost je v naší duši, jestliže se člověk k lhostejným věcem chová lhostejně. Jsou-li ve shodě s přírodou, raduj se z nich a rád je přijímej; pakli jsou v rozporu s přírodou, hledej, co je ve shodě s tvou přirozeností, a k tomu zamiř!
Uvažuj takto:
Jací asi jsou lidé doma, u stolu a na loži i jinak; ale zejména: jak pevně vězí v poutech svých zásad a s jakou domýšlivostí je provádějí! Však také ty sám jsi jeden z nich! A jestliže se některých provinění zdržuješ, pak máš alespoň náklonnost k nim, i když se jich vystříháš ze zbabělosti nebo ze ctižádostivosti či z podobných nevalných pohnutek.
Skutek jiného není hanba tvoje.
Požadovat, aby se špatní lidé neproviňovali, bylo by nesmyslné, neboť by to znamenalo přát si nemožné.
Sókratés říkával také názorům většiny lidí bubáky, strašáky dětí.[22]
Jak směšným cizincem je ve světě ten, kdo se diví kterékoli události v životě![23]
Konečně už pochop, že máš v sobě cosi ušlechtilejšího, než jsou ony věci, které cloumají tebou jako loutkou.
Pýcha, která se pyšní pokorou, je pýcha nejodpornější ze všech.[24]
Bylo by hloupé trápit se kvůli vnějšímu světu. On sám se o sebe nestará.
Pro samé dobré věci, jichž je všude plno, nemá, kde by vykonal svou potřebu.[25]
Jsi pouhý otrok, neboť myslit neumíš.[26]
Τέλος
KONEC
Eugène Delacroix: Poslední slova císaře Marka Aurelia (1844)
POZNÁMKY:
[1] Theofrastos (asi 372–287 př. n. l. – na obrázku níže), filosof a žák Aristotelův. Už Aristotelés odvozoval všechny afekty, pathé (παθή), z dvojího zdroje: z nezřízené touhy po domnělém dobru a z odporu k domnělému zlu; první pokládal za trestuhodnější. – Poznámka vydavatele + Misantrop.
[2] ...jen božstvem ve svém nitru... – To je vůdčí část duše, hégemonikon (ήγεμονικον); ona je „daimón“ (δαιμόν) v nás, který nás má vést životem. – Pozn. vyd. + Mis.
[3] ...veškeré dění je od věčnosti stejnotvářné. – Stoikové hlásali determinismus světového dění: všechny změny ve světě se dějí podle zákona nezměnitelné nutnosti. Týkají se ovšem jen individuí, neboť rody a druhy zůstávají a trvají. Proto se v životě nepřihází nic nového, nic neslýchaného, i když sledujeme jeho dění sebedéle (jak tvrdí kupříkladu i Schopenhauer); všude se setkáváme jen se známým a všedním, všechno ve světě se opakuje a vrací, je tedy stejnotvářné. Nelze tu nevzpomenout Nietzschova učení o věčném návratu věcí. – Pozn. překl. + Mis.
[4] V původním textu je slovní hříčka s příbuznými výrazy απόστασης (apostasis = odpadnutí) a απόστημα (apostéma = hlíza, absces). – Marcus Aurelius (žil v letech 121–180), ač rodilý Říman, psal tuto knihu řecky, to jest jazykem vzdělanců té doby, namísto latiny, která byla tehdy ještě jazykem pouze lidovým. – Pozn. překl. + Mis.
[5] neustálé proudění – řečeno ze stanoviska starého filosofa Hérákleita (z 6. stol. př. n. l.), jehož nauku o „neustálém toku“ (známé je rčení πάντα ρεί, „všechno plyne“) všeho jsoucna i dění stoikové přejali. – Pozn. překl. + Mis.
[6] Život je ... putování cizinou... – Řečeno z hlediska Pýthagorova učení o stěhování duší z těla do těla (proto mimo jiné obhajoval Pýthagorás vegetariánství). Také Pýthagorovi je život vlastně putováním. – Pozn. překl. + Mis.
[7] ...zdali už je načase ze světa odejít... – Stoikové hlásali, že člověk má nejen právo, nýbrž někdy i povinnost projevit svou nezávislost na vnějších věcech a tedy i životních okolnostech dobrovolným odchodem ze světa, sebevraždou. Toho práva má užít, jestliže úvahou dospěje k přesvědčení, že mu přestal být život věcí žádoucí a stal se zavržitelnou, to jest lidské přirozenosti nepřiměřenou. Sebevraždu z nerozvážnosti nebo malomyslnosti stoikové zavrhovali. – Pozn. překl. + Mis.
[8] Hippokratés (460–377 př. n. l. – na obr. níže) – věhlasný lékař z ostrova Kóu (1. p. Kós). – Pozn. překl. + Mis.
[9] Chaldeové (Chaldejci) – pověstní astrologové z Chaldeje, což byl řecký název pro jižní samostatnou část Babylónie. – Pozn. Mis.
[10] Hérákleitos z Efesu (asi 540–480 př. n. l. – viz obr. níže) – s jeho „fyzikou“ (tj. s přírodní filosofií) stoikové převzali i dogma o všesvětové konflagraci (řecky εκπυρόσης = zánik světa v ohni), prohlašoval „praoheň“ za světovou pralátku (neboť z ohně všechno vzchází a ohněm vše též zaniká). – Srov. s pozn. č. 13 níže. – Pozn. překl. + Mis.
[11] ...Sókrata jiné vši. – Tj. nespravedliví žalobci, kteří byli původci jeho odsouzení na smrt. – Pozn. překl.
[12] ...nezřídka zatoužíš po něčem takovém. – Marcus, který tehdy trvale dlel ve vojenském táboře na Dunaji, kolikrát asi zatoužil po svých rozkošných letoviskách v etrurském Alsiu a v Albských horách v Latiu. – Pozn. překl.
[13] ...vesmír je obnovován... – Stoikové převzali od Hérákleita učení, že svět není věčný, jak se domníval Aristotelés, nýbrž že po dlouhém, pevně stanoveném období (περιοδος) vždy shoří za všeobecné konflagrace (εκπυρόσης): tehdy v sebe pojme světový požár všechny věci a pak se zhušťováním praohně vytvoří nové světy a na nich se všechno podle zákona nezměnitelné nutnosti znova opakuje. – Srov. s pozn. č. 10 výše. – Pozn. překl. + Mis.
[15] Jsou to tzv. představy „pojmové“ (φαντασιαι κατάληπτικαι), jejichž znakem je bezprostřední jasnost. – Pozn. překl. + Mis.
[16] Tento kynický rys Markova myšlení má původ v kynismu satir Menippových, které Marcus nepochybně znal, a v kynismu Monimově. – Pozn. překl.
[17] V zachovaných dialozích Platónových toto místo není. Snad to ani není citát z Platóna. – Pozn. překl.
[18] Télaugés (žil kolem r. 500 př. n. l.) – řecký pýthagorejský filosof, podle tradičního podání syn Pýthagorův a Theanin. – Pozn. Mis.
[19] Z příkazu třiceti tyranů (oligarchické vlády v Athénách) měl Sókratés přivést Leónta ze Salamíny do Athén, aby tam byl popraven; ale rozkazu se vzepřel a pomstě násilných oligarchů ušel jen jejich včasným pádem. Sókratovu neohroženost svým způsobem pak zesměšnil Aristofanés v komedii Oblaka v. 362 a další. – Pozn. překl.
[20] Skvělá úvaha, jíž k dokonalosti chybí už jen tento dovětek: „A zamysli se podobně také nad zánikem vůbec celého lidského rodu!“ – dí MISANTROP.
[21] A což teprve: Chceš se líbit člověku, který se především tobě nelíbí? – Dovětek Misantropův.
[22] Zejména pak obecným názorům na smrt. – Pozn. překl.
[23] Ozvěna Horatiova „Nil admirari“ (Horatius, Listy 1,6,1), „Ničemu se nedivit.“ – Formulace stoicko-epikúrovské zásady, která je podmínkou spokojeného a blaženého života: „Nad ničím nežasnout, to je snad jediná věc, která může // blaženost získat, Numicie, i udržet stále“ (tamtéž). – Pozn. Mis.
[24] Epifonéma s aliterací, která se dobře hodí na císaře Tiberia, jak ho líčí Tacitus. – Pozn. překl. – Epifonéma = mravoučné zvolání, etická výzva na závěr projevu. Aliterace = opakování stejných hlásek na začátku slov ve verších apod. – Vysv. Mis.
[25] Markův citát z neznámé antické komedie. – Pozn. překl.
[26] Markův citát antického verše neznámého původu. – Pozn. překl.