Misantropova knihovna

(výpisky)

„Věříte v konec světa?“ ptal se Švejka vážně jeden z pánů. – „Napřed bych ten konec světa musel vidět,“ ledabyle odvětil Švejk. Nato se kolegium tří pánů shodlo, že Švejk je notorický blb, což nejlépe osvědčil výkřikem: „Ať žije císař František Josef I.!“

Když později líčil Švejk život v blázinci, činil tak způsobem neobyčejného chvalořečení: „Můžete tam hulákat, řvát, zpívat, mečet, ječet, skákat, modlit se, hopsat po jedné noze a dělat kotrmelce. Nikdo vám neřekne: 'Tohle nesmíte dělat, tohle se, pane, nesluší, to jste vzdělanej člověk?' – Vopravdu nevím, proč se ti blázni zlobějí, když je tam drží. Člověk může lézt nahej po zemi, vejt jako šakal, zuřit a kousat.“

Strážník vedl Švejka Spálenou ulicí, kde se lidé tlačili kolem vyvěšeného plakátu o vypovězení války. „Já to předpovídal,“ řekl Švejk, „ale v blázinci o tom ještě nevěděli, ačkoliv by to měli mít z první ruky!“

Starý ovčák vařil brambory a přitom vykládal: „A lidi si tu vojnu zasloužili! Dyť už se pánbůh na to nemoh dívat! Poslední léta už lidi žrali jen samý vepřový, drůbež a jen máslem maštěný. A jak zpejchli. Starej Švarcnberk jezdil jen v kočáře, ale ten mladej smrkáč smrdí samým automobilem. Von mu pánbůh taky ten benzín vomaže vo hubu!“ 

Jednoročák Marek hlásil: „Jsem obžalovanej pro vzpouru! Nechtěl jsem pucovat záchod!“ – „Nejlepší uděláš,“ řekl Švejk, „když se budeš teď vydávat za blba.“ – „Dnes už na vojně nikdo nevěří v zatížení,“ odpověděl jednoročák, „to by museli všechny jenerální štáby zavřít do blázince.“

Bylo vidět rozbitý vlak Červeného kříže. Nad tím se rozčílil kuchař Jurajda: „Copak se smí střílet do vagónů Červeného kříže?“ – „Nesmí, ale může,“ řekl Švejk. „Vono je vůbec na světě moc věcí, který se nesmějí dělat, ale můžou se provádět.“

Všichni vyšli do vsi, provázeni tlupou psů, kteří se nejhouževnatěji drželi kolem Balouna a nejvíc mu doráželi na kapsu u kalhot, kde měl Baloun kus špeku, z chamtivosti zrádně zapřený kamarádům. „Co tak za tebou psi lezou?“ otázal se Balouna Švejk. Baloun odpověděl po delším přemýšlení: „Voni ve mně cejtějí dobrýho člověka.“ Přitom ale neřekl, že má ruku v kapse na špeku a že mu jeden pes po ní chňapá.

„Voni jsou na naší zeměkouli různý povahy, a von měl pravdu kuchař Jurajda, jak tenkrát vožralej upad do rigolu a křičel vodtamtuď: 'Člověk je určenej a povolanej k tomu, aby vládl svým duchem v nějakej harmonii věčnýho všehomíra.' Když jsme ho chtěli vytáhnout, tak kousal.“¹

„Každej nemůže bejt chytrej, to by bylo na světě moc rozumu, že by z toho byl každej druhej člověk blbej. –

Život lidskej je tak složitej,“ pokračoval Švejk, „že samotnej život člověka je proti tomu hadr.“

„V karlínskejch kasárnách bejval obrlajtnant Holub,“ vypravoval po cestě Švejk, „a ten byl tak učenej, že ho všichni u kumpanie považovali za blba, poněvadž se kvůli své učenosti nenaučil nadávat na vojáky a vo všem rozjímal z vědeckýho stanoviska.“

Švejk prožil mnoho v životě, ale tahle tatarská a mordvinská jména mu nešla do hlavy. „To mně nikdo nebude věřit, že se někdo moh takhle jmenovat: Muhlahalej Abdrachmanov – Bejmurat Allahali – Džeredže Čerdedže – Davlatbalej Nurdagalejev. To u nás máme přeci jen lepší jména, jako ten farář v Židohouští, kterej se jmenoval Vobejda.“²

„Vod toho jsme vojáci,“ řekl Švejk nedbale, „kvůli tomu nás matky porodily, aby nás rozsekali na hadry, až nás voblíknou do mundúru. A my to rádi děláme...“

„Ten muž je naprostý idiot,“ řekl generál majorovi.

„Poslušně hlásím,“ ozval se Švejk, „že vopravdu sám na sobě někdy pozoruju, že sem slabomyslnej, zejména takhle k večeru...“

„Kuš, vole,“ řekl major.

„Už toho mám dost!“ vykřikl frajtr. – „To sou šťastnej člověk,“ řekl Švejk, „některej člověk nemá toho nikdy dost.“

Poručík Dub: „Muž ten, pane plukovníku, dělá ze sebe blba, aby kryl svým idiotstvím svá darebáctví."

„Jak myslíte, Švejku, že bude vojna dlouho trvat?“ – „Patnáct let,“ odpověděl Švejk, „poněvadž už byla jednou válka třicetiletá a teď jsme o polovinu chytřejší.“

Byl už večer a slunce zapadalo, zalévajíc uvázaného Balouna krvavou záplavou. Díval se na slunce, které zapadalo někde tam, kde stál jeho mlýn, a pláč otřásl celým jeho tělem: „Proč jsi mě, bože, nestvořil alespoň takovým volem! Aspoň bych nikdá neměl tolik hladu! Co jsem se moh na tom kuse země, kterou jsme už přešli, napást!“

Švejk ho těšil: „Nic si z toho nedělej. Vona, kamaráde, přísnost na chudý lidi i na vojně musí bejt. A to si pamatuj: Přísnost na chudý lidi musí bejt, kdyby na sůl nebylo!“

„Voni i blbí lidi udělali už velký vynálezy. Voni lidi nebejvají tak hloupí, jak vypadají.“

„Nebudou-li tam Rusové, hrr na ně, budou-li tam, cóvnem!“ zafilosofoval Švejk.

„Poslušně prosím, pane obrlajtnant, von celej svět a celej život je jedna blbost. Vono to tak musí bejt, aby lidi měli bejt z čeho živi.“
 

„Nikdo nemá na světě, kamarádi, tak krásný voči jako zvířata!“

POZNÁMKY: