Jdi na obsah Jdi na menu
 


Horatius: Réva a vavřín - 3. Satiry

1. 5. 2013

SATIRY

KNIHA PRVNÍ

I

[Věčná lidská nespokojenost, pachtění a závist]

Čím je to, že nikdo spokojen není

s údělem, jejž mu dal osud neb sám si ho vědomě zvolil,

každý však velebí ty, co opačnou cestou se berou?

 

Lid mě syčením vítá, však doma sám sobě já tleskám.

 

Žíznivý Tantalos1 po vodě lapá, ta prchá však od rtů.

Pročpak se směješ? Jen zaměň v té báji jméno – a mluví

o tobě!

 

Nevíš, nač peníze jsou a jak jich rozumně užít?

Sklenici vína si kup, chléb se zeleninou a věci,

pro něž se povaha lidská zle kormoutí, jestli je nemá.

 

Můžem jen zřídka člověka nalézt,

který by přiznal, že šťastně tu žil a s prožitou dobou

spokojen, jak sytý host by odcházel z života svého.

 

II

[Všeho užívej střídmě! Nevšímej si vdaných žen!]

Hlupci,

zatímco chrání se chyb, se do chyb opačných řítí.

 

Kterýsi věhlasný muž když vycházel z hampejzu, zvolal

moudrý a vznešený Cato: „Buď sláva tvé ušlechtilosti!

Neboť když naběhnou žíly tou hanebnou smyslnou vášní,

sem mají mladíci chodit a nesvádět manželky cizí!“

 

III

[Nebuď zvrácený, pošetilý a samolibý]

Zkoumej

sám sebe, zda příroda kdysi neb špatný ti návyk

nevštípil zárodky chyb.

 

Ach, jak si bláhově sami

pro sebe ustanovujem svým jednáním zákony přísné!

 

Mudrc je nejlepším mistrem i v každém oboru,

sám jen je králem.

 

IV

[Nechci být zlovolný, ale práva kritiky se nevzdám!]

Lucilius2

velmi byl řečný, však líný nést námahu psaní, čímž míním

správného psaní: jak mnoho on psával, já nedbám.

 

Děkuji bohům za to, že mi do vínku nadání dali

chudé a pranepatrné, jež promlouvá zřídka a skrovně.

 

Mé spisy

nečítá nikdo a já se je veřejně předčítat bojím,

protože některým lidem ten druh se nelíbí: lidé

většinou zaslouží hany. Hle, kohokoli si vyber

z davu: buď lakotou stůně, neb ctižádost bědná ho trápí.

 

Všichni ti bojí se veršů a k básníkům chovají záští.

„Pozor! Trká jak býk! Běž pryč! Ten nikoho

ušetřit nezná, jen sám když se otřásá smíchem.“

Nu dobrá, teď poslyš mou odpověď stručnou.

Za prvé z počtu těch, jež sám bych básníky nazval,

vyloučím sebe. Vždyť ty přec neřekneš, to že už stačí,

umět sestavit verš. Též nemyslíš, to že je básník,

píše-li někdo jak já, co je všednímu hovoru bližší.

Dávej čestné to jméno jen tomu, kdo nadán a kdo má

jiskru božského ducha a schopnost vznešené mluvy.

 

Ten, kdo řádně a poctivě žije,

s rukama čistýma vždy, ať pohrdá jedním i druhým.

 

Nebude žádný krám ni výklad chovat mé knížky,

aby je špinily ruce davu,

sám je však nikomu nečtu.

Tohle

těší ješitné lidi, když nedbají, zdali tak činí

bez vkusu anebo nevčas. „Však tobě,“ dí protivník, „dělá

radost urážet lidi. Sám schválně tak jednáš.“

 

To je ten čistý

závisti jed! Ten kaz však zůstane vzdálen mým spisům,

ještě však dříve mé duši, to slibuji, mohu-li ovšem

vpravdě cos o sobě slíbit. A řeknu-li volněji něco

nebo snad ostřejším žertem, ty musíš to svolit a rovněž

odpustit!

 

Dobrý můj otec mě navyk, abych se chránil

před každou chybou tím, že mě varoval příklady jiných.

 

Kterýsi člověk

nepěkně ved si. Zda někdy i jemu podobně jednám,

nevěda o tom? Tak v duchu já často přemítám o všech

otázkách těchto i jiných, rty sevřené přitom, a když se

naskytne vhodná chvíle, své úvahy na papír črtám

pro radost.

 

V

[Výlet do Brundisia]

Gnatia, za hněvu nymf3 kdys

stavěná, dala nám k smíchu a žertům vítaný podnět:

toužili přesvědčit nás, že bez ohně rozehřívá se

kadidlo v posvátném chrámu. Žid Apella v tohle ať věří,4

nikoli já, jenž poznal, že bohové klidně si žijí,

a když nějaký zázrak si příroda stvoří, že z výšin

nebes ho nesesílají k nám na svět mrzutí bozi.

 

VI

[Vyznání lásky a vděčnosti otci]

Tak rozhodl soudce ti známý,

lid, jenž z hlouposti často dá nehodným úřady čestné,

nejapně slávě se koří a nápisy s obrazy předků

budí v něm obdiv a úžas. Co však mám dělat, jenž v tomhle

vzdálen jsem zvyklostem lidu, tak daleko v ústraní?

 

Cudnost – přednostní ozdoba mužů.

 

Já s větším si pohodlím žiji,

slovutný senátore, než ty: sám kráčím, kam libo.

Pak odtud se navracím domů

k talíři hrachové kaše a k póru a k lívancům z mouky.

 

Potom jdu spat, však starosti prost, že zítra snad musím

s ranním úsvitem vstát.

Nuže bezmála k desáté ležím, pak toulám se, čtu si neb píšu,

co mě v poklidu těší.

 

Pak snídám,

nikoli chtivě, jen tolik, co brání s žaludkem prázdným

prožívat den, a potom již lenoším doma. Tak žijí,

kdo jsou zbaveni bědné a tíživé ctižádosti.

 

X

[Psát satiry je nutné]

Nestačí jen, kdo smíchem roztáhne ústa

posluchačům (i v tom však odstín je dokonalosti):

nutné je stručnosti dbát, aby myšlenka spěla, a přitom

záplavou obtížných slov snad uši nám neznavovala;

nutná je mluva hned vážná, hned žertovná zase.

Vždyť zpravidla závažné věci

rázněji roztíná vtip a lépe než přílišná břitkost.

 

Častokrát škrtej, když psát chceš, co hodné by bylo číst znova,

také o obdiv davu se nesnaž, buď spokojen malým

počtem čtenářů svých. Či chtěl bys raději, blázne,

aby se v laciných školách tvé básně předříkávaly?

Já aspoň ne! Mně stačí jen vzdělanců potlesk, jak řekla

odvážná Arbuscula5, když vypískal dav ji, jímž zhrdla.

 

KNIHA DRUHÁ

I

[Zůstanu satiře věrný]

Jedněm se zdá, že příliš jsem v satiře ostrý a mířím

přes dovolenou mez, však druzí zas myslí, že všechno,

co jsem už složil, je slabé, že podobných veršů lze snadno

vychrlit tisíc za den.

Však nemohu usnout.

 

Každý se o sebe bojí a nenávidí, ač netknut.

 

Co žije lidí, též tolik je na světě zálib;

mne zase baví, když do stop a do veršů řadím svá slova

po vzoru Luciliově – ten oba nás předčí. V své době

svěřoval tajemství nitra jak přátelům věrným svým knihám,

vždy se jen utíkal k nim, ať neštěstí prožil či štěstí.

 

Mé péro nikoho z živých

nenapadne již napřed, jen chránit mě bude, jak v pochvě

ukrytý meč – a nač bych se snažil ho tasit, když nejsem

ohrožen lupiči zlými?

Ach, rezem ať zajde má zbraň v svém skrytu – a mně ať, jenž toužím

po míru, neškodí nikdo! Však kdo mě vyruší z klidu

(lépe je nesahat na mne, jak vybízím!), ten ale potom

zpláče a mou písní se pověstným stane.

 

Takto usuzuj se mnou, že čím je kdokoli silný,

tím své odpůrce leká, jak příroda mocná to káže:

zuby útočí vlk, býk rohy.

 

Zkrátka: ať poklidné stáří mě čeká, ať na černých křídlech

Smrt již létá kol mne, ať chudý či bohatý budu,

v Římě či ve vyhnanství, když Osud tak rozkáže, ať se

jakkoli utváří život, chci psát!

 

Lucilius první

básně tohoto druhu se odvážil skládat a lidem

strhávat masky, v nichž zevnějškem skvělí se nesli, však uvnitř

hnusní.

Napadal prudce

přední v národu muže, lid v celé šíři, a přitom

toliko ctnosti byl oddán a přátelům jejím.

 

Chce-li zub zakousnout v křehkého cosi,

zraní se o mou tvrdost.

 

II

[Prostý venkovan radí, jak žít]

Učte se, přátelé, znát, jak ctnostné je prostý vést život

(není to výklad můj, ty pokyny venkovan dal mi

Ofellus, venkovan prostý, muž moudrý, ne přemudrovaný):

 

Na lačný život tu se mnou dumejte. Pročpak?

Řeknu to, budu-li s to. Je-li podplacen soudce6, pak špatně

zkoumá skutečnou pravdu.

 

Poslyš teď, jak má různé a četné výhody prostá strava.

Dá předně ti zdraví.

Ba tělo, jež pod tíhou trpí

včerejší nestřídmosti, je zároveň přítěží duchu,

neboť tím sráží k zemi tu částečku božího dechu.

 

Kdo může

v nejistých osudu chvílích víc spoléhat na sebe? Ten, kdo

navykl zhýralé tělo i mysl potřebám četným,

nebo kdo, spokojen s málem a dbalý budoucích věcí,

chystal si jakožto mudrc již v míru, co hodí se k válce?

 

A proto statečně žijte,

nastavte statečně hruď všem zásahům Štěstěny kruté!

 

III

[Všichni jsme blázni]

neboli

[Bývalý obchodník, nyní filosof, rozmlouvá s Horatiem]

Nejprve hodlám zkoumat, co znamená bláznit. A jsi-li

ty jen v tom stavu, pak statečně zemři, já nehlesnu ani.

Z koho však neznalost pravdy a neblahý nerozum činí

slepce, je blázen, jak tvrdí sám Chrýsippos i jeho žáci.

Národů pravidlo toto i mocných králů se týká,

mudrc jen z něho je vyňat.7

 

Togu si urovnat pěkně a poslouchat vyzývám ty, co

hanebnou ctižádostí neb láskou k penězům chřadnou,

ty, co rozmařilostí neb žalostnou pověrčivostí

trpí neb jinou snad chorobou ducha: sem ke mně blíž pojďte,

po řadě poučím vás, že všichni jste blázni.

 

Takoví málokomu se jeví jak blázni – nu ovšem,

neboť chorobou stejnou se zmítá i většina lidí.

 

Přísahou přísnou krom toho vás zaváži, ať se

nedáte omámit slávou: kdo z vás buď aedilem8 bude

anebo praetorem9 snad, ten bezectný, prokletý budiž!

 

Kdo má zločinnou vášní své představy zmatené nebo

vzdálené pravdy, ten bude vždy pokládán za pomatence,

ať už chybuje z hněvu či z hlouposti – jakýpak rozdíl?

 

Kde je zvrácená hloupost,

tam je i bláznovství vrchol.

 

Zbraň tu jak příteli dal mi náš Stertinius10 jak osmý

z mudrců, aby mě nemoh kdos v budoucnu beztrestně tupit.

Kdokoli nazve mě bláznem, ten uslyší totéž a pozná

z pohledu na sebe sám, že hloupý je, aniž ví o tom.

 

V

[Poraď, věštče, jak snadno k majetku přijít]

(Odysseova rozmluva s Teiresiem)

Vždyť za ní přišla jen mládež, vždy skoupá na velké dary,

ne tak dychtivá lásky jak dobré kuchyně. Proto

Pénelopé je ctnostná: však jakmile okusí jednou

od starce výděleček a ten si pak rozdělí s tebou,

nikdy již od mastné kůže jak psisko se odehnat nedá.11

 

Tlachal se zprotiví tomu, kdo mrzout je přístupný těžko.

Mlč, krom „ano“ a „ne“!12

 

VI

[Venkovská idyla]

To bylo vždycky mým přáním: mít pozemek v nevelké míře,

kde by i zahrada byla a poblíž příbytku pramen

živé vody a nad tím i kousíček lesa. Mně bozi

štědřeji dali a lépe. Jsem spokojen. O nic už, Herme,

nežádám, jenom abys ty dary mi trvale nechal.

 

Když tedy do svého hradu a do hor13 jsem unikl z města,

co mám svou satirou dřív a nevzletnou Múzou zde slavit?

Neničí ctižádost zlá mě tady.

 

V Římě

musím se prodírat davem a do chodců pomalých vrážet.

„Blázne, co chceš?“ Tak dotírá nějaký hrubec,

zlostně mi spílá.

 

Takto já ubohý mařívám den a pronáším přání:

„Kdy tě zas, venkove, spatřím, kdy příjemné zapomenutí

na život neklidný získám hned knihami pradávných mistrů,

hned zas lahodným spánkem a chvílemi oddechu? Kdy mi

opět předloží boby, ty příbuzné Pýthagorovy,14

se zeleninou?“

 

Po zvyku starých žen náš soused Cervius vplétá

povídky do našich úvah. Když někdo bohatství chválí

a nezná s tím spojený neklid, tu začne:

„Jednou prý venkovská myš myš městskou přijala ve své

chudobné skrýši – ta stará přítelka starou svou družku.

Šetrná, venkovsky drsná však přece jen otevře hostu

své tak úzkostné srdce: už zkrátka nelitovala

hrachoru uschovaného ni podlouhlých ovesných zrnek.

V tlamičce hrozinky nesla, i slaniny zbytky jí dala:

chtěla tou pestrostí jídel snad překonat hostovu nechuť,

který se panským zoubkem všech pochoutek sotva jen dotkl,

zatímco hospodyně si hověla na čerstvých plevách,

jedla jen špaldu a jílek15, soust lepších pro hosta šetříc.

 

Konečně řekla jí měštka: 'Což tohle tě, přítelko, těší

živořit na srázném svahu té zdejší lesnaté hory?

Chtěla bys městským lidem dát přednost před hrozným lesem?

Věř mi a vykroč hned se mnou. A poněvadž pozemským tvorům

osud dal smrtelné duše16 a nikdo, ať velký či malý,

nemůže uniknout smrti, žij proto, dokud je možno,

blaženě v radostech jen, žij šťastně a pamatuj stále

na krátký života úděl.' Ta slova dojala mocně

venkovskou myš. Hned vyskočí z úkrytu hbitě a obě

spěchají vytčenou cestou, neb toužily v ochraně noci

vplížit se do městských hradeb. Již doprostřed nebeské dráhy

dospěla bohyně Noci, když zastaví obě dvě myši

v bohatém domě, kde pokrývky zbarvené doruda nachem

na lůžkách ze slonoviny se leskly a přehojná jídla

z včerejší hostiny skvělé tu zbývala, složená stranou

v košících po okraj plných. Když na onen nachový přehoz

uloží městská myš svou venkovskou družku, hned sama

podkasána jak domácí paní sem tam se jen míhá,

jídlo za jídlem nosí a koná tu službu jak otrok,

olízne napřed všechno, co předloží družce. Ta leží,

těší ji změněný osud, jak host má radost z těch dobrot,

když tu najednou skřípot a hrozné vrzání dveří

z lehátek obě dvě zle vyplaší. Zděšené hrůzou

běhaly po celé síni a třásly se strachem tím více,

když tím vznešeným domem se rozlehl příšerný štěkot

molosských psů.17 Tu zvolá myš venkovská: 'Nemusím přece

takhle já žít! Nuž sbohem! Můj lesní venkovský úkryt,

bezpečný před nástrahami, mě odškodní za skrovnou vikev!'“

 

VII

[Šťavnatý dialog]

Z chyb svých někteří lidé se těší a zásady této

pevně se drží, však většina kolísá, brzo dbá práva,

brzy zas propadá zlu.

 

Vyváznuls. Poučen tím snad bát a chránit se budeš.

Zatím však hledáš, kdy znova bys mohl se děsit a znova

hynout, ty otroku věčný! Ach, kterépak zvíře, když jednou

zpřetrhá pouta a prchne, se do nich hloupě zas vrací?

 

Tvrdíš: „Já nejsem zloděj,

moudře když stříbrné nádoby míjím.“ Však nebezpečenství

odstraň – a vyrazí volně pud vrozený, zbavený uzdy.

 

Kdo tedy svobodný jest? Jen mudrc, jenž vládne sám sobě,

kterého neděsí nouze ni smrt, ni pouta, jenž umí

statečně vzdorovat vášním i poctami zhrdat a jenž je

světem pro sebe sám, jak koule je okrouhlý18, oblý,

takže pro hladkost na něm nic vnějšího nemůže ulpět,

na nějž se vrhá osud vždy bezmocně. Zdali v tom můžeš

poznat nějaký rys jak vlastní? Ženština žádá

na tobě talentů pět a trápí tě, vystrčí z dveří,

polije studenou vodou, pak nazpět zas volá. Jen vyprosť

šíji z mrzkého jařma a zvolej: „Jsem volný, jsem volný!“

Nelze, neb chtíč, pán krutý, tvůj rozum svírá a štve tě

ostrým bodcem, když chabneš, a strhuje zpět, když se vzpíráš.

 

A dodej, že ani

hodinku nemůžeš být jen sám a užívat řádně

volna, sám před sebou prcháš jak zběhlý a toulavý otrok,

starosti uniknout toužíš hned vínem, hned spánkem, však marně:

ta jak pochmurná družka se přimkne a kráčí ti v patách.

 

LISTY >>>

<<< EPÓDY

 

 

POZNÁMKY A VYSVĚTLIVKY:

1 Tantalova muka jsou příslovečná. Více o Tantalovi se dočteš ve Starověkých bájích a pověstech, v kapitolách Říše mrtvých a v úvodu vyprávění o Pelopovi a Hippodameji.

2Gaius Lucilius (180–103 př.n.l.) – římský satirik.

3za hněvu nymf – protože trpěla nedostatkem pitné vody. Nymfy byly bohyně pramenů vod.

4Žid Apella v tohle ať věří – časté jméno židovských propuštěnců. Poněvadž Židé platili v očích Římanů za lidi lehkověrné a pověrečné, značí Apella obecně „lehkověrného žida“. Srov.: Nietzsche: Ranní červánky 3,175: „Já však těm prorokům příliš nevěřím. Credat Judaeus Apella – slovy Horatiovými.“

5Arbuscula – slavná herečka mimů v době Ciceronově (106–43 př.n.l.). Jméno znamená latinsky „stromek“ či „keř“.

6je-li podplacen soudce – tj. s plným žaludkem (a při veškerém pohodlí) jeví se svět jinak (zpravidla lépe) než s prázdným (zpravidla hůře).

7jen mudrc je z bláznovství vyňat – narážka na učení stoiků, že jen mudrc (filosof) je duševně zdráv (svobodný), ostatní lidé jsou blázni (otroci). Srov.: Nietzsche: Radostná věda 1,18: Antická hrdost. – Řecký filosof procházel životem s tajným pocitem, že existuje mnohem více otroků, než se obecně míní – totiž, že otrokem je každý, kdo není filosofem.

8aedilové (edilové)římští úředníci, jimž náležela péče o veřejný pořádek a bezpečnost v městě, dozor nad závoděním a pořádáním her a slavností. Edilové plebejští (nejspíš po r. 494 př.n.l.) byli též správci archívů, chrámové pokladny, pomocníci tribunů lidu; později (zároveň s edily kurulskými, zřízeni r. 366 př.n.l.) i dozorci nad trhy, zásobováním aj.

9praetor (prétor)vojevůdce; pak římský úředník, jemuž bylo přiděleno soudnictví; později spravoval praetor provincie. Až asi do r. 450 př.n.l. název konzulů, od r. 367 př.n.l. nejvyšší soudní úředník (prétoři byli voleni, původně jeden, od r. 242 dva, později jejich počet vzrostl až na osmnáct, měli impérium a v Římě dva liktory, v provincii šest.

10Stertinius – stoický filosof.

11Horatius nabourává mýtus o věrné manželce Odysseově Pénelopě.

12Mlč. krom „ano“ a „ne“! – Srov.: Bible, Matouš 5:37: „Vaše slovo buď ‚ano, ano – ne, ne‘; co je nad to, je ze zlého.“

13do svého hradu a do hor – tj. do svého venkovského zátiší v sabinských horách (viz předmluvu). Rčení „můj dům, můj hrad“ je tedy nejspíš prastaré a mezinárodní, např. i anglicky zní stejně: „My house is my castle“; tuším, že i čeští cestovatelé Hanzelka a Zikmund si toto heslo kdysi namalovali na své terénní vozidlo. Srov.: Misantrop: Plivanec na rozloučenou 19.5.: „Můj stan - můj hrad!“

14boby, ty příbuzné Pýthagorovy – Pýthagorás zakázal svým stoupencům jíst boby, prý snad proto, že podle nauky o stěhování duší mohla i do bobu přejít duše některého příbuzného. Je to samozřejmě nesmysl, třebaže se snažilo vysvětlit tento zdánlivě nepochopitelný a podivínský Pýthagorův zákaz již mnoho učených hlav. Neúspěšně. Záhada „zakázaných bobů“ spočívá podle mého názoru nejpravděpodobněji v prostém, byť poněkud choulostivém faktu, že boby po požití nadýmají a způsobují tzv. větry, pročež je lépe se jich ve větším společenství lidí vyvarovat. Pravda je jako vždy prostá a jednoduchá.

15špalda a jílek – špalda je druh pšenice; jílek je rostlina z rodu klasnatých trav s obilkou jako plodem.

16smrtelné duše – podle nauky Epikúrovy.

17molosských psů – byli pokládáni za zvlášť dobré hlídače.

18jak koule je okrouhlý – koule, vzor stejnoměrnosti a vyrovnanosti.