John Gray: Slamění psi (část prvá)
(výpisky)
Uznávaný filozof John Gray se v této knize radikálně a nemilosrdně vyrovnává s celou západní kulturou i s jejími kořeny – od starého Řecka přes křesťanství až po moderní myšlení. Problémy, které otevírá, jsou zásadní a neoddiskutovatelné. Je skutečně celé lidstvo chlípná, chamtivá, pomatená a krvelačná sebranka s morálním profilem paviána? Je skutečně jediným vyústěním celého rozvoje lidské civilizace masová sebevražda či redukce populace na „přirozených 5 – 10 % současného stavu“? Autor je proslulý jako „filozof pesimismu“, při psaní této knihy však měl zjevně mimořádně špatnou náladu. Vysoce provokativní kniha Slamění psi neposkytuje žádné pozitivní alternativy.
Obsah prvé části:
Proč lidstvo nikdy neovládne technologie
Proti fundamentalismu – náboženskému či vědeckému
Věda jako lék proti antropocentrismu
Schopenhauerův nevyřešený problém
Nebe a země neznají lidskost,
zacházejí s myriádami tvorů jako se slaměnými psy.[1]
Lao-c‘
V této knize jsem se snažil předložit názor na svět,
v němž člověk není středem všech věcí.
Všechna náboženství, téměř veškeré filozofie,
a dokonce i část vědy svědčí o neúnavném,
hrdinském úsilí lidstva zapírat svou nahodilost.
Jacques Monod
Většina lidí dnes soudí, že patří k živočišnému druhu, který je schopen řídit svůj vlastní osud. To je víra, ne věda. Nikdy nemluvíme o tom, že jednoho dne se velryby nebo gorily stanou vládci nad svým vlastním osudem. Tak proč lidé?
I bez Darwina si lze uvědomit, že patříme mezi ostatní zvířata. Trocha pozorování našeho vlastního života nás k takovému závěru brzy dovede. Nicméně – protože věda požívá autority, se kterou běžná zkušenost nemůže soutěžit – povšimněme si, co Darwin učí: že živočišné druhy jsou jen nahromaděním genů působících vzájemně a náhodně na sebe a na své měnící se okolí. Druhy nemohou řídit svůj osud, druhy neexistují. Totéž platí o lidech. Přesto se na to zapomíná, kdykoliv se mluví o „pokroku lidstva“. Lidé uvěřili v abstrakci, kterou by nikdo nebral vážně, kdyby nebyla vytvořena z odložených křesťanských představ.
Kdyby byl Darwinův objev učiněn v taoistické, šintoistické, hinduistické nebo animistické kultuře, stal by se s největší pravděpodobností jen jedním proudem v jejich proplétajících se mytologiích. V těchto vírách jsou lidé a ostatní zvířata jedním rodem. Protože však tento objev vznikl mezi křesťany, kteří staví lidi nad všechny ostatní živoucí bytosti, rozpoutal hořké spory, které zuří dodnes. Ve viktoriánských dobách to byl konflikt mezi křesťany a bezvěrci, dnes je to střetnutí humanistů s těmi, kteří chápou, že člověk nemůže řídit svůj osud o nic víc než kterékoliv jiné zvíře.
Humanismus může znamenat řadu věcí, ale pro nás znamená víru v pokrok. Věřit v pokrok znamená věřit, že lidstvo se s použitím moci, kterou nám dávají rostoucí vědecké znalosti, dokáže osvobodit od hranic omezujících život ostatních zvířat. To je naděje, kterou dnes chová téměř každý, ale je to naděje nepodložená, neboť i když lidské znalosti a s nimi i lidská moc pravděpodobně porostou dál, lidské zvíře zůstane stejné: velmi nápaditý druh, který je však zároveň jedním z nejdravějších a nejničivějších.
Darwin ukázal, že lidé jsou jako ostatní zvířata, humanisté tvrdí, že nejsou. Trvají na tom, že za použití všech znalostí dokáže lidstvo ovládnout své prostředí a prosperovat jako nikdy dřív. Tímto prohlášením obnovují jeden z nejpochybnějších křesťanských slibů – totiž že spása je přístupna každému. Humanistická víra v pokrok je jen světská verze této křesťanské víry.
Ve světě, který nám ukázal Darwin, není nic, co by se dalo nazvat pokrokem, a to je nesnesitelné pro každého, kdo byl vychován v duchu humanistických nadějí. Proto bylo Darwinovo učení postaveno na hlavu a kardinálnímu omylu křesťanství – víře, že člověk se liší od ostatních zvířat – tak byl prodloužen život.
Člověk je ze všech tvorů nejvíce nahodilý – je výsledkem slepého vývojového kroku.
James Lovelock napsal:
„Lidstvo se na Zemi chová v jistém smyslu jako patogenní organismus nebo jako buňky nádoru či neoplazmy. Rozmnožili jsme se do té míry, že naše přítomnost způsobuje systémům Gaia postřehnutelné poruchy... lidský druh je teď tak početný, že představuje vážnou planetární chorobu. Gaia trpí roztroušenou primatemaiou – lidským morem.“
Živočišné druhy dnes mizí rychlostí, jež záhy převýší rychlost posledního velkého zániku. Příčinou není nějaká kosmická katastrofa. Jak říká James Lovelock, je to lidský mor.
„Darwinovy kostky byly pro Zemi vrženy špatně,“ upozorňuje E. O. Wilson. Šťastná volba, která přinesla lidské rase současnou moc, znamenala zničení nesčetných ostatních forem života. Když před nějakými dvanácti tisíci lety lidstvo dorazilo do Nového světa, pevnina oplývala mamuty, mastodonty, velbloudy, obrovskými lenochody a tucty podobných druhů. Většina těchto původních druhů byla vyhlazena lovem – podle Jareda Diamonda[2] ztratila Severní Amerika přes sedmdesát procent a Jižní Amerika osmdesát procent velkých savců.
Zničení přírodního světa není výsledkem globálního kapitalismu, industrializace, „západní civilizace“ nebo nějaké závady v lidských institucích, je to výsledek vývojového úspěchu výjimečně dravého primáta. Během celé historie včetně pravěku šly lidský postup a ekologická devastace ruku v ruce.
Homo rapiens – člověk násilnický – se nadmíru rozmnožil.
Lidskou populaci blížící se osmi miliardám lze udržet naživu jedině tak, že se zpustoší Země. Jestliže všechna volná příroda podlehne lidské kultivaci a osídlení, jestliže se tropické deštné lesy přemění v pouště, jestliže se za využití genetického inženýrství budou vytloukat stále vyšší výnosy ze slábnoucí půdy, pak si lidstvo pro sebe vytvoří nové geologické období – eremozoické neboli Období samoty, kdy na Zemi nezůstane o mnoho víc než lidstvo samotné a protetické prostředí, jež ho bude udržovat naživu. Je to odpudivá představa, ale je to jen noční můra: buď zemský samoregulující mechanismus učiní planetu pro lidstvo méně obyvatelnou, nebo průvodní jevy lidské činnosti zarazí růst počtu obyvatel.
Lidstvo nikdy nedojde k symbióze se Zemí, nicméně také nezahubí svého planetárního hostitele. Biosféra je starší a silnější, než lidstvo může vůbec kdy být. Lynn Margulisová napsala: „Žádná lidská civilizace se vší svou vynalézavostí nedokáže na této planetě život zničit, i kdyby se o to snažila.“
Rozsah změn, které jsou již v pohybu, nelze s jistotou odhadnout, v chaotickém systému se nedá ani nejbližší budoucnost předpovídat přesně. Přesto se však zdá pravděpodobné, že se životní podmínky značné části lidstva mění: celé obrovské skupiny čelí nehostinnému podnebí. Jak naznačil James Lovelock, právě změna podnebí se může stát tím mechanismem, s jehož pomocí si planeta uleví od svého lidského břemene.
Okolo roku 1600 bylo na zeměkouli asi půl miliardy obyvatel. Během devadesátých let 20. století vzrostla lidská populace o stejné číslo. Lidé, kterým je nyní něco přes čtyřicet, během svého života zažili zdvojnásobení světové populace. Je přirozené, že si myslí, že tento trend může pokračovat. Přirozené, ale – pokud lidé skutečně nejsou rozdílní od ostatních zvířat – mylné.
Populační růst lidského druhu v posledních několika stoletích připomíná ze všeho nejvíce občasné přemnožení králíků, myší a morových krys: stejně jako ono přemnožení je i lidský populační růst nutně krátkodobý. Porodnost už teď ve většině zemí světa klesá. Jak si povšiml Reg Morrison, lidský druh se ve stresu chová stejně jako ostatní zvířata, neboť reaguje na nedostatek a přelidnění tím, že omezí svůj rozmnožovací pud:
„Mnoho ostatních zvířat se zdá mít hormonálně regulovanou reakci na stres zvnějšku, která přepne jejich metabolismus na úspornější režim, kdykoliv začne ubývat zdrojů. Prvním cílem se nezbytně stanou procesy rozmnožování, neboť jsou náročné na energii... Hormonální signál tohoto procesu byl nalezen u nížinných goril, žijících v zajetí, a u žen.“
Lidé tedy reagují na tlak zvnějšku rovněž omezením rozmnožování; tím se neliší od ostatních savců. Ať už to bude cokoliv, co přinese zkázu lidstva, bude to vybočení z normy:
„...je-li lidský mor skutečně tak běžný, jak se zdá, pak bude křivka kolapsu zrcadlit křivku populačního růstu. To znamená, že podstatná část kolapsu nebude trvat o mnoho déle než sto let, a kolem roku 2150 by měla být populace homo sapiens v biosféře zpět na stavu, jaký byl před zamořením – někde mezi 0,5 a 1 miliardou.“
Lidstvo se chová jako každý jiný druh zamoření. Nemůže zničit Zemi, ale snadno může zničit prostředí, na kterém závisí jeho život. Nejpravděpodobnější z Lovelockových čtyř možností je verze první, ve které se roztroušená primatemaia vyléčí velkým úbytkem lidské populace.
Proč lidstvo nikdy neovládne technologie
„Lidstvo“ neexistuje. Jsou jen jednotlivci hnaní rozpornými potřebami a iluzemi, náchylní k slabosti vůle a chybnému úsudku.
Jedna věc je v tomto století jistá: to, že „lidstvo“ použije moc propůjčenou novými technologiemi k páchání brutálních zločinů proti sobě samému.
Ti, kteří ignorují ničivý potenciál nových technologií, ignorují dějiny. Nejhorší zločiny lidstva byly umožněny moderními technologiemi.
Je ještě hlubší důvod, proč „lidstvo“ nikdy nebude vládcem nad technologiemi. Technologie není něco, co by lidé mohli ovládat, je to událost, která se světu přihodila.
Jakmile do lidského života vstoupí technologie – ať je to oheň, kolo, automobil, rádio, televize nebo internet – změní ho způsobem, jakému nedokážeme nikdy plně rozumět. Podle Ivana D. Illiche „typický Američan ujede za 1600 hodin 7500 mil, tedy méně než pět mil za hodinu“ – o málo víc, než se dá ujít pěšky.
Technický pokrok zanechává nevyřešený pouze jediný problém: nepevnost lidské povahy. A tento problém je naneštěstí neřešitelný.
Technologie nejsou lidským výtvorem – je to věc tak stará jako sám život na Zemi.
Humanismus je doktrína o spasení – víra, že lidstvo se dokáže chopit svého osudu. Pro Zelené se stala ideálem – podle nich se lidstvo vyvine v moudrého správce pozemských zdrojů. Ale pro ty, jejichž naděje se nesoustředí na vlastní živočišný druh, musí být představa, že lidstvo svou činností dokáže spasit sebe nebo planetu, absurdní. Vědí, že konečný výsledek nespočívá v lidských rukách. Lidstvo se chová tak, jak se chová, ne kvůli víře, že může uspět, ale kvůli starobylému instinktu.
Po většinu své historie a celou prehistorii se lidé nepovažovali za rozdílné od ostatních zvířat, mezi nimiž žili. Lovci-sběrači se dívali na svou kořist jako na bytosti sobě rovné, pokud ne dokonce lidem nadřazené, a zvířata byla v mnoha tradičních kulturách uctívána jako božstva. Humanistický pocit propasti mezi námi a ostatními zvířaty je úchylka, normální je cítit se součástí ostatní přírody. Ti, kdo se pokoušejí zachovat to, co zbývá z našeho prostředí, jsou hnáni láskou k živým bytostem, biofilií.
Lidskou masu neřídí občasné morální počitky a ještě méně vlastní zájem, řídí ji okamžité potřeby. Zdá se, že lidstvu je souzeno, aby zničilo rovnováhu života na Zemi – a tak se stalo nástrojem vlastní zkázy. Co může být beznadějnějšího, než dát tuto planetu do opatrování tomuto mimořádně ničivému druhu živočicha? To, o čem sní milovníci Země, není chvíle, kdy se stanou moudrými správci planety, nýbrž doba, kdy na lidech přestane záležet.
Proti fundamentalismu – náboženskému či vědeckému
Náboženští fundamentalisté si myslí, že mají lék na nemoci moderního světa, ale ve skutečnosti jsou sami symptomy nemoci, kterou zdánlivě léčí.
Věda jako lék proti antropocentrismu
Ve všech svých praktických použitích se věda snaží pevně zakotvit antropocentrismus. Vyzývá nás, abychom věřili, že na rozdíl od všech ostatních zvířat jedině my jsme schopni pochopit přírodní svět, a tak s ním nakládat podle vlastní vůle.
Ve skutečnosti věda předkládá pohled, který je pro lidskou duši značně znepokojivý. Svět, jak ho vidí fyzikové, není uspořádaný vesmír, je to polochaos, kterému lidé mohou rozumět jen částečně. Věda nemůže uspokojit lidskou potřebu najít ve světě řád. Nejpokročilejší fyzikální vědy naznačují, že příčinná souvztažnost a klasická logika vůbec nemusí být nedílnou součástí povahy věcí. I ty nejzákladnější rysy naší běžné zkušenosti mohou být klamné.
Věda měla podpořit ješitnou myšlenku, že lidé se liší od ostatních zvířat svou schopností pochopit svět. Ve skutečnosti může její nejvyšší hodnota spočívat v odhalení, že svět, který jsou lidé naprogramováni vnímat, je chiméra.
Humanisté věří, že znalost pravdy osvobozuje, a zároveň s tímto tvrzením si představují, že jsou tedy moudřejší než myslitelé předchozích dob. Ve skutečnosti jsou však v sevření zapomenutého náboženství.
Moderní humanismus je víra, že lidstvo se může skrze vědu dopracovat k pravdě, a tak se osvobodit. Ale jestliže je Darwinova teorie přirozeného výběru správná, pak je to nemožné. Lidská mysl slouží evolučnímu úspěchu, ne pravdě, uvažovat jinak znamená křísit předdarwinovský omyl, že lidé se liší od ostatních zvířat.
Příkladem je teorie memů. Memy jsou shluky myšlenek a idejí, které spolu údajně soupeří podobným způsobem jako geny.
Každopádně jen někdo podivuhodně neznalý historie by mohl věřit, že soutěž myšlenek by mohla vyústit ve vítězství pravdy. Myšlenky rozhodně soutěží jedna s druhou, ale zvítězí obvykle ti, kdo mají moc a lidskou hloupost na své straně.
Darwinova teorie učí, že zaujetí pro pravdu není pro přežití nebo množení nutné, je naopak často nevýhodou. Mezi lidmi jsou nejlepšími podvodníky ti, kdo klamou sami sebe. Podvádíme se, abychom lépe podvedli ostatní. Milenci, který slibuje věčnou věrnost, uvěří jeho milenka spíše tehdy, pokud tomu věří i on sám; přičemž není o nic pravděpodobnější, že svůj slib dodrží. V soutěži o partnery je dobře vyvinutá schopnost sebeklamu výhodou. Totéž platí v politice a mnoha dalších oblastech.
V boji o život, řečeno básnickými slovy Robinsona Jefferse, je záliba v pravdě přepychem – ne-li přímo překážkou:
Pouze trpící bytosti chtějí pravdu.
Člověk je jako ostatní zvířata,
chce potravu a úspěch a ženy,
nikoliv pravdu.
Pouze když mysl
trýzněna vnitřním napětím
si zoufá nad štěstím:
pak nenávidí
svou životní klec
a hledá něco víc.
Věda nebude nikdy přednostně využita k hledání pravdy nebo ke zlepšení lidského života, využití vědomostí bude vždy tak proměnlivé a pokřivené, jako jsou lidé sami. Lidé používají to, co vědí, k uspokojení svých nejnaléhavějších potřeb – i když to někdy vede ke zkáze. Věda se nedá použít k tomu, aby předělala lidstvo do racionálnější podoby, každý nový lidský model jen zopakuje obvyklé deformace svých konstruktérů. Předpokládat, že věda může přinést do iracionálního světa rozum, když jediné, co kdy může udělat, je dát panujícímu šílenství nový směr, je podivnou fantazií. Toto nejsou jen závěry odvozené z historie – konečným výsledkem vědeckého zkoumání je zjištění, že lidé nemohou být jiní než iracionální. Je zajímavé, že velice málo racionalistů je ochotno tento závěr přijmout.
Tertullianus, teolog, který žil v Kartágu někdy kolem roku 200 n. l., napsal o křesťanství: Certum est, quia impossibile (Je to jisté, protože je to nemožné.). Humanisté mají v hlavě poněkud méně jasno, ale jejich víra je stejně iracionální. Nepopírají, že dějiny jsou katalogem nerozumu, ale jejich lék je jednoduchý: lidstvo musí být – a bude – rozumné. Bez této absurdní a jakoby tertulliánské víry je Osvícení evangeliem zoufalství.
Lidé nemohou žít bez iluze. Pro dnešní muže a ženy může být iracionální víra v pokrok jediným lékem proti nihilismu. Bez naděje, že budoucnost bude lepší než minulost, nemohou fungovat.
Budeme-li vyhledávat společnost svědomitých výzkumníků a inteligentních strojů, dokážeme otupit svůj rozum a upevnit svou víru v lidstvo.
Jacques Monod napsal: „Člověk se musí ze svého tisíciletého snu konečně probudit a objevit svou naprostou samotu, svou fundamentální odloučenost. Musí si uvědomit, že žije jako cikán na okraji cizího světa; světa, který je hluchý k jeho hudbě a stejně lhostejný k jeho nadějím jako k jeho utrpení a jeho zločinům.“
Humanismus je světské náboženství, slepené z rozkládajících se zbytků křesťanského mýtu.
Teorie Gaia znovu navazuje na teorii propojení mezi lidskou rasou a ostatní přírodou, na níž se zakládalo prapůvodní lidské náboženství – animismus. V monoteistických vírách je definitivní zárukou smyslu lidského života bůh. Pro Gaiu nemá lidský život o nic víc smyslu než život plísně. James Lovelock pojmenoval teorii Gaiu podle starořecké bohyně země na doporučení svého přítele, spisovatele Williama Goldinga. Ale koncept Gaia lze zcela zřetelně vytušit v jednom verši z Tao Te Ťingu, nejstaršího taoistického textu. Ve starých čínských rituálech se používalo slaměných psů jako obětí bohům. Během rituálu se s nimi zacházelo s nejvyšší úctou, ale když bylo po všem a psů nebylo zapotřebí, byli pošlapáni a odhozeni: „Nebe a země neznají lidskost, zacházejí s myriádami tvorů jako se slaměnými psy.“[3] Jestliže lidská rasa poruší rovnováhu Země, bude pošlapána a odhozena.
Kritici teorie Gaia tvrdí, že ji odmítají pro její nevědeckost. Ve skutečnosti se jí bojí a nenávidí ji, protože znamená, že lidé nikdy nemůžou být ničím jiným než slaměnými psy.
Jak dalece připustí pravda ztělesnění? –
To je ta otázka, to je ten experiment.
„Přirovnal bych Kanta k muži na plese, který se celou noc točí kolem maskované krásky v marné snaze získat ji, a když ona nakonec odhodí masku, odhalí se mu jeho vlastní žena.“[4] V Schopenhauerově fabuli bylo tou manželkou, předstírající, že je tajemná kráska, křesťanství. Dnes je to humanismus.
To, co Arthur Schopenhauer napsal o Kantovi, neztratilo ani dnes nic ze své pravdivosti. Filozofie, jak je běžně praktikována, je pokus najít důvody pro konvenční názory. V Kantově době bylo krédo konvenčních lidí křesťanské, dnes je humanistické, ale ne že by se obě víry od sebe příliš lišily. Filozofie během posledních dvou set let ze sebe setřásla křesťanskou víru, nevzdala se však kardinálního omylu křesťanství – přesvědčení, že lidé se od všech ostatních zvířat radikálně liší.
Filozofie je maškarní bál, ve kterém se náboženská představa o lidstvu obnovila ve formě humanistických idejí pokroku a osvícení. Dokonce i ti filozofové, kteří odhalili nejvíce masek, skončili jako postavy v maškarádě. Sejmout masky z našich zvířecích tváří je úkol, který stěží začal.
Ostatní zvířata se narodí, hledají partnery, shánějí potravu a umřou. To je všechno. Ale my lidé – myslíme si – jsme jiní. My jsme bytosti, jejichž jednání je výsledkem jejich volby. Ostatní zvířata jdou životem nevědomky, ale my máme vědomí. Naše představa o nás vychází z hluboko zakořeněného názoru, že vědomí, individualita a svobodná vůle jsou to, co nás definuje jako lidské bytosti a povznáší nad všechna ostatní stvoření.
V poněkud nezaujatějších chvílích si připustíme, že tento názor má své vady. Naše životy jsou spíše útržkovitými sny než jednáním vědomých subjektů. Máme pod kontrolou velice málo z toho, na čem nám nejvíc záleží; mnohá z našich nejosudovějších rozhodnutí děláme nevědomky. Zároveň trváme na tom, že lidstvo může dokázat, co my nemůžeme: vědomé ovládnutí své existence. To je přesvědčení těch, kteří se vzdali iracionální víry v boha pro iracionální víru v lidstvo. Ale co když zanecháme prázdných nadějí křesťanství a humanismu? Jakmile zastavíme tu gramofonovou desku – to žvanění o bohu a nesmrtelnosti, pokroku a lidskosti – jaký smysl můžeme najít v našich životech?
Schopenhauerův nevyřešený problém
První kritiku humanismu provedl Arthur Schopenhauer. Tento bojovný starý mládenec změnil názor na nás samotné v otázku, kterou jsme ještě nevyřešili.
Jeho filozofie podvrací humanistické naděje víc než kterákoli jiná.[5]
Hlasy ptáků a stopy, které vlci zanechali jako označení svého teritoria, nejsou jazykem o nic méně než lidské písně. Schopnost řeči není tím, co by bylo specificky lidské.
Písmo vytváří umělou paměť, jejíž pomocí si lidé mohou rozšířit své zkušenosti za hranice jedné generace nebo jednoho způsobu života. Zároveň jim umožňuje vymyslet si svět abstraktních věcí a plést si je se skutečností. Vývoj písma jim poskytl možnost sestavit filozofie, ve kterých už člověk nepatří do přírodního světa.
Nejranější formy písma si uchovaly s přírodním světem mnohá spojení. Sumerské piktogramy byly metaforami smyslových skutečností. Vývoj fonetického písma tato spojení zpřetrhal – písmo už neukazovalo ven do světa, který člověk sdílí s ostatními tvory, ale zpět k lidským ústům, která se brzy stala pramenem všeho smyslu.
Dobro, Krása a Pravda. Ve službách těchto abstrakcí se vedly války, byly nastolovány tyranie, ničeny kultury a vyhlazovány národy. Evropa vděčí za velkou část své vražedné historie chybám v myšlení zplozeným abecedou.
Podle humanistů Země – se svým obrovským bohatstvím ekosystémů a živých forem – neměla žádnou hodnotu, dokud se na scéně neobjevili lidé. Hodnota je podle nich jen stínem vrhaným lidským přáním nebo volbou. Jen lidské bytosti mají nějakou skutečnou hodnotu.
V řádu věcí má vědomí menší význam, než nás učili. Pocity a vjemy nezávisejí na vědomí a ještě méně na uvědomování si sebe sama, existují v celém zvířecím a rostlinném království.
Smysly rostlin jsou subtilní; některé dokáží vnímat ten nejjemnější dotek (lépe než konečky lidských prstů) a všechny mají vizuální smysl. Nejstarší a nejjednodušší mikrobiologické životní formy mají smysly, které se podobají lidským. Vznik halobakterií lze datovat již do počátků života na Zemi. Jsou to organismy, které zpozorují světlo a reagují na ně vylučováním rhodopsinu – stejné sloučeniny, která je přítomna v pigmentu lidských očí umožňujících nám vidět. Díváme se na svět očima starobylého bahna.
Starý dualismus učí, že hmota nemá inteligenci a vědění může existovat jedině tam, kde je duch. Po pravdě řečeno – vědění nepotřebuje ducha, ba ani nervové systémy, nachází se ve všech živoucích věcech. Lynn Margulisová napsala:
„Malí savci si navzájem oznamují blížící se zemětřesení nebo průtrž mračen. Stromy vylučují ‚těkavé látky‘, aby varovaly své sousedy, že larvy bekyně velkohlavé napadají jejich listy. Vymřelé smečky vlků a tlupy dinosaurů měly svůj vlastní – proprioceptivní společenský styk. Gaia, fyziologicky regulovaná Země, měla proprioceptivní globální komunikační systém dlouho předtím, než se vyvinul člověk.“
Bakterie jednají na základě znalostí svého prostředí: vycítí chemické rozdíly a plavou směrem k cukru a pryč od kyseliny. Imunitní systémy komplikovaných organismů projevují schopnost učit se a pamatovat si. „Živoucí systémy jsou schopny poznání. A život jako proces je proces poznání. Tento výrok je platný pro všechny organismy, ať nervový systém mají, nebo nemají.“
I v živých bytostech, které disponují vysoce vyvinutým vědomím, pracují vnímací a myšlenkové procesy za normálních okolností bez jejich vědomí, což není u nikoho víc pravdou než u člověka. Vědomé chápání je jen zlomkem toho, co víme svými smysly, zdaleka největší část přijímáme podprahovým vnímáním. Co se posléze vynoří ve vědomí, jsou blednoucí stíny věcí, které už dávno známe.
Vědomí není konstantní, je proměnlivé a jeho výkyvy jsou nepostradatelné pro naše přežití. Usínáme v podřízenosti prvotnímu dennímu rytmu; každou noc obýváme virtuální světy snů; téměř veškerá naše denní činnost se děje bez našeho vědomí; naše nejhlubší pohnutky jsou odříznuty od naší vědomé kontroly; skoro celý náš duševní život se odehrává bez našeho vědomí; nejtvořivější události v životě mysli se odehrají nevědomky. Velmi málo z toho, co má v našem životě význam, potřebuje vědomí. Mnoho z toho, co je životně důležité, se stane jen za jeho nepřítomnosti.
Descartes považoval lidi za myslící bytosti. Prohlásil, že existuje, jakmile shledal, že myslí (Cogito, ergo sum – Myslím, tedy jsem), a že zvířata jsou pouhé stroje. Ale kočky, psi a koně dávají najevo, že si jsou vědomi svého okolí; cítí, že jednají nebo že se jim nepodařilo jednat; mají myšlenky a vjemy. Jak dokázali primatologové, naši nejbližší příbuzní mezi lidoopy mají mnohé duševní schopnosti, které jsme si zvykli považovat za výhradně lidské. Navzdory staré tradici, která tvrdí opak, na uvědomělém vědomí není nic unikátně lidského.
Vynikající pianistka není ta, která si je při hraní nejvíc vědoma všech pohybů svého těla a prstů. Mistr uměleckého řemesla nejspíš ani neví, jak to dělá. Velmi často jsme nejšikovnější, když si sebe sama uvědomujeme nejméně. To je možná důvod, proč se mnohé kultury snažily přerušit nebo alespoň zmenšit uvědomování si sebe sama. V Japonsku učí lučištníky, že se nejlépe strefí do cíle, když na něj – nebo na sebe – přestanou myslet.
Meditativní stavy, které už dlouho kultivuje východní tradice, jsou často popisovány jako způsoby zintenzivnění vědomí. Ve skutečnosti jsou to způsoby, jak vědomí obejít.
Podprahové vnímání – vnímání, kterého si nejsme vědomi – není odchylka, ale norma. Většina toho, co ze světa vnímáme, nepramení z vědomého pozorování, ale z nepřetržitého podvědomého „skenování“ (snímání a ukládání obrazů). Podvědomé vidění se ukázalo být schopno nashromáždit více informací než vědomé zkoumání, trvající stokrát déle. Nediferencovaná struktura podprahového vidění projevuje vyšší skenovací schopnosti než má vědomé pozorování. Obrazy promítnuté bdělým lidem příliš rychle na to, aby si jich mohli všimnout nebo si je vědomě zapamatovat, se vynoří v jejich snech.
Podprahové vnímání není něco, co by se vyskytovalo na okrajích našich životů, je nepřetržité a prostupuje vším. Podprahová reklama funguje.
Svět, který vidíme filtrem vědomého poznání, je zlomkem toho, co je nám dáno podprahovým viděním. Položit rovnítko mezi to, co víme, a to, co jsme vědomě poznali, je kardinální omyl.
[1] Citát z páté kapitoly Tao te ťingu, verš první; druhý verš zní potom takto: „Moudrý nezná lidskost, zachází s lidstvem jako se slaměnými psy.“ Pro vysvětlení toho, co jsou „slamění psi“, viz kapitolu Slamění psi. – poznámka Misantropova.
[2] Jared Diamond, autor knihy Třetí šimpanz (Vzestup a pád lidského rodu); mé poznatky a dojmy z četby této knihy viz v mém spise Vanaprastha. – pozn. Mis.
[4] Citace pochází ze Schopenhauerova hlavního díla Svět jako vůle a představa. – pozn. Mis.
[5] Přeceňovaný význam Schopenhauerova antihumanismu. Ve svém hlavním díle Svět jako vůle a představa vyjadřuje stále totéž humanistické podceňování ostatních zvířat s poukazem na jejich údajnou horší apercepci a vyzdvihuje člověka jako v tomto směru nejvyvinutějšího živočicha – což je velice bludné přesvědčení a velice humanistický názor. Všechna zvířata jsou stejně dobře vyvinuta; každé však něčím jiným vyniká nad ostatními, což hned neznamená jejich nadřazenost. A která filosofie podvrací humanistické naděje víc než kterákoli jiná? Existuje mnoho tzv. kritiků humanismu, někteří o sobě dokonce tvrdí, že jsou misantropové; ale zdá se mi, že existuje jen jeden skutečný antihumanista a jen jeden skutečný misantrop, který nejenže lidstvo kritizuje, ale i nenávidí tak, že si přeje jeho vyhlazení. Je jen jeden opravdový filosofický misantropismus a antihumanismus. Je jen jeden Misantrop. – pozn. Mis.