Bible - 1.
(VÝPISKY)
Bible neboli Písmo svaté, tento soubor různých židovských starověkých textů, je mimořádně odporná kniha. Je přímo k zblití ji číst. Je to kniha natolik zvrácená, úchylná a choromyslná, že se jí v těchto vlastnostech vyrovná jen máloco, snad jen jiné nábožné knihy.
V Bibli lze nicméně nalézt přece jen sem tam roztroušené nějaké myšlenkově či literárně hodnotné věty nebo části vět – vytrhnou-li se ovšem bezohledně z absolutně chorého kontextu (viz výpisky níže); koneckonců dělá to tak přece každý.
Bible ale i tak zůstává knihou naprosto perverzní a mimoto i špatně napsanou. Stále se v ní jen válčí, lidé se v ní vraždí a pronásledují pro maličkosti, kladou si léčky, smilní a rozplozují se jako o závod, všichni se jen pořád modlí a poníženě vzývají Hospodina, svého pastýře, jímž se nechávají radostně pást jako dobytek (či lépe jako kurvy) a jemuž po tisících obětují nevinná domácí zvířata, jejichž krví se pak obětníci vzájemně pomazávají, třísníce jí rov i krov i oltář svých domů a chrámů; nejdůležitější je jim být obřezaný, věřit a nečinit nic, co je zlého v očích Hospodinových, jemuž jsou předkládány jako jakási delikatesa předkožky ostřím meče pobitých a vyhlazených „těch, již močí na stěnu“ ze všech okolních pronárodů, které neuctívají toho jedině správného boha.
Hospodin Bůh je trochu sympatický jen tehdy, když hřímá na lidstvo a chce je vyhladit; ale jeho důvody k tomu jsou vždy malicherné a sobecké jako je On sám a jako každý tyran: nechce vyhladit lidi pro jejich povšechnou základní špatnost neboli proto, že je to taková hnusná pakáž, škodící celému světu, nýbrž jen proto, že se tato jeho milovaná trestaná pakáž dostatečně přesně neřídí jeho směšnými nařízeními, je mu nevěrná a neuznává jej.
V Bibli není jediný zdravý člověk (leda jedinkrát zde na okamžik, o to však ostřeji, zasvítí na setrvale zatažené duchovní obloze sluníčko zdravého antického filosofického skepticismu v překrásném verši Sk.Ap.17,18); jinak jsou tu jen samí tak či onak nemocní lidé; je to úplné panoptikum zrůd. Bible sama ztělesňuje chorobu; bohužel nakažlivou. Bible je nejen urážkou inteligence, ale i veškerého zdravého rozumu. Bible uráží a pobuřuje veškerý zdravý smysl pro přirozenost. V Bibli je vše přirozené a zdravé v nesmiřitelném rozporu s „božským“ – tedy i s lidským...
V Bibli se nevyskytuje jediný kladný hrdina, jen samí chrapouni; všichni židovští vůdci, od Adama až po Krista a jeho vykutálené apoštoly, jsou vesměs ohavná, zvrácená, zapšklá, posedlá, potřeštěná, fanatická, devótní a servilní masožravá pakáž, jaká si kdy z dopuštění přírody vykračovala pyšně po tomto světě. A ze všech nejhorší je pak chorá kreatura onoho obráceného Žida Šavla-Pavla. Tento svatý pošuk, tento „poturčenec horší Turka“, tento ve vanu zvrácené doby plápolající překabátěný plášť, je totiž už typickým vrchním ideologem jak starého teologického ražení, tak i moderního totalitářského střihu a vidíme z jeho listů zcela jasně, že se stal dobrým vzorem jednak Goebbelsovi (který ho ve svých projevech přímo citoval), a za druhé je vzorem vůbec všem nacisticko-komunistickým propagandistům a demagogům novověkých totalitářských států, včetně těch současných (což jsou dnes v podstatě všechny, neboť nazývám totalitářským státem takový stát, který ovládá všechny důležité oblasti života, což dělá v současnosti každá, i ta nejliberálnější demokracie na tomto lidmi zpotvořeném světě).
Výrazná individualita se v Bibli vůbec nevyskytuje; vše je tu jen stádo a hlučící dav; každý nejmenší projev „svévole“, tj. samostatnosti, nezávislosti v názoru, nesouhlasu, nevíry či odlišnosti, se trestá smrtí ukamenováním, pověšením na kůl, rozsekáním na dvanáct dílů, sežráním lidmi nebo vydáním napospas psům, polní zvěři a ptákům, v lepším případě věčným či dočasným zatracením.
Odvozovat z této strašlivě přísné knihy nějaké náboženství založené na lásce, milosrdenství, odpuštění a míru je nejen velkým nedorozuměním a velkým pomýlením, nýbrž i velikánským světodějným švindlem, a už jen samotné krvavé dějiny šíření křesťanství a náboženských válek jsou toho nejlepším dokladem. Vždyť ani ten všemi křesťany tolik obdivovaný, leč nepodařený spasitel Ježíš nepřinášel světu žádnou olivovou ratolest míru, nýbrž meč; a spaseni v jeho světě měli být jen ti, kdo přijmou křest a uvěří; ti, kdo neuvěří, ti „hříšní“, ti budou odsouzeni – to jsou jeho vlastní slova (viz Mt 10,34; 12,30 resp. Mk 16,16)! To má být náboženství lásky?
Pro srovnání: Různé varianty slova „láska“ se v Bibli vyskytují pouze ve 181 verši, zatímco varianty slova „trest“ nejméně 266x; varianty slov „mír“ nebo „pokoj“ tvoří dohromady pouze tolikerý výskyt jako je dnů v roce, kdežto „hřích“ se tu vyskytuje až 980x a „soud“ 469x; „žid“ je tu asi 257x, „obřízka“ zhruba 55x, ale varianty slova „příroda“ pouze 15x; „filosofie“ jen všeho všudy dvakrát, „poctivost“ jen jednou (Gn 30,33), „vzdělanost“ ani jednou (!), „vzdělání“ jen 7x, a to ještě pouze u částečně apokryfního Sírachovce. Tato namátkově provedená statistika hovoří, myslím, také za vše.
Sice stále dokola opakovaným ideálem a vzorem nevinnosti je biblickému lidu stádní poslušná ovce, ale tomuto milému, krotkému, mírnému a dobrotivému domácímu zvířeti se lid Bible přesto nepodobá ani trochu, neboť naše fanatické „boží ovečky“ zvlčily, či spíše zepsuly, a jsou na rozdíl od skutečných oveček poněkud zdivočelé, vzteklé a masožravé, podobajíce se spíše smečce vyhladovělých honicích psů než pokojně se pasoucím beránkům a vesele skotačícím jehňátkům. Je-li křesťan skutečně ovce, pak je to ale jedině taková ovce, která je nakažená vzteklinou. A myslím, že ono prastaré přísloví: „Vlk v rouše beránčím“ (viz Mt 7,15) vystihuje biblický pronárod ze všeho nejlépe. Jedině zabedněné, zatemněné palice neosvíceného biblického lidu se snad vzdáleně podobají tvrdé beraní hlavě, ale zase nemají tu potřebnou beraní zatvrzelost a „svévolnost“, protože něco takového, jako je vlastní názor, vlastní hlava a vlastní vůle, se v celé Bibli vůbec nevyskytuje. A jsou-li tedy věřící lidé ovce a jejich Pán je jejich pastýř, pak je nejen tento Pán pase a stará se o ně – jako každý jiný pastýř –, ale podřezává jim vposled také hrdla!
Moudrost, učenost, poezie, duševní vyrovnanost, psychické zdraví, či vůbec nějaká kultivovanost, se v Bibli také nevyskytuje; leda „moudrost“ v biblickém smyslu, tj. bezpodmínečná podřízenost a nedůstojné poklonkování jakémusi přepjatému, ješitnému, úzkoprsému, mimozemskému „Bohu“, poslušnost tomuto „Bohu“ a jeho tzv. nařízením. Avšak ten „velký a mocný“ židokřesťanský bůh je posléze už jen jakýmsi zástupným symbolem pro vrtohlavé, zpovykané stádo odporných semitských podlidí a pro jejich hrubé, násilnické, morbidní a praštěné mravy – čímž zůstal dodnes: bohem zástupů, bohem lůzy, bohem otroků a psovských povah, bohem malomocných, bohem špitálů a lazaretů, bohem mrzáků a žebráků, bohem všech špatných lidí, bohem antropocentrickým a humanistickým, a tím pádem nakonec i bohem navýsost nemravným. Skutečná mravnost se zde tudíž také nevyskytuje žádná. Bible je velice nemravná kniha.
Při pročítání Bible pochopíš snadno její nepřehlédnutelný otrocký odkaz. A pak také pochopíš, proč je všude vítaným pomocníkem vládnoucí moci, společně s křesťanskou církví. Neboť křesťanská církev, tato dějinami potvrzená zločinecká organizace, vždy se dovede spřáhnout s jinými mocnými zločineckými organizacemi, totiž s vládami, jež panují nad národy. Bible je skutečným manifestem otroctví a organizovaného zločinu.
Bible je jediná skutečná pornografie – pornografie ducha; neboť hledá-li kdo opravdovou oplzlost – v duchovním smyslu toho slova –, právě tam ji zcela určitě nalezne; Bible sama je duchovní oplzlostí.
Při pročítání Bible se bytost nezkažené mysli často neubrání vulgárním výkřikům typu: „Vo co tam, kurva, jde! Vo co jim, kurva, jde!“ – dokud nepochopí, že má na jejích stránkách co do činění právě s idiotskou alogicitou, s psychotickým blábolením nevyléčitelných blbců, s pomatenou nesmyslností, s nedostatkem filosofického ducha, s nedostatkem smyslu pro pravdu a poctivost a především s šíleným nerozumem všech biblických magorů, kteří jsou na této zemi tou nejnebezpečnější odrůdou lidí, před níž je třeba mít se neustále na pozoru; neboť oni nesnesou, aby bylo něco, cokoli, svobodné. Ano, vskutku: jen „vo to jim, kurva, jde!“
Než jsem si přečetl Bibli, nechápal jsem, proč chtěli a chtějí někteří lidé všechny Židy vyhladit a co proti nim pořád mají. Když jsem si Bibli přečetl, chtěl jsem Židy vyhladit také – a nejen Židy...
Bible je totiž kniha natolik chorá a lidská, že nemůžete sdostatek porozumět tomu, co to znamená být člověkem, ani tomu, proč se všemu židokřesťanstvu stala knihou posvátnou, dokud ji nepodrobíte nemilosrdnému drobnočtení.
Bible je „Svatým Písmem“ opravdu zaslouženě a právem si ji křesťané zvolili za svou knihu knih; nikomu jinému než této hloupé, zběsilé modlářské verbeži s vadnou, otrockou mentalitou opravdu snad ani do pazour nepatří. Bible je velice hloupá kniha.
Nechápu však, že v takové perverzní knize může někdo shledávat jakékoli mravní ponaučení, moudrost nebo dokonce krásu! To může tvrdit jen někdo, kdo ji vskutku nezná, kdo ji nečetl, nebo pořádně nečetl! A opravdu: stejně jako se věřícím může stát jen ten, kdo věří slepě, bez otázek, tak i Bibli může oceňovat jako hodnotné literární dílo jen úplný neznalec, tj. ten, kdo ji nezná. „Blahoslavení, kteří neviděli, a uvěřili“, že? (Jan 20,29)
Lidé Bible jsou v tom velmi podobní například neonacistům; ti také neznají Mein Kampf jinak než z doslechu, ačkoli se jím zaštiťují. Jak u křesťanů, tak u nacistů se jedná o stejný jev: totiž že oni tu knihu prostě neučtou, poněvadž jejich intelektuální síly na to zkrátka nestačí... V jistém smyslu je Bible velice nacistická kniha.
Vidím-li nebo slyším-li někoho chválit Bibli, hned už podle toho vím, že je to buď 1.) hlupák, který nic nepochopil; nebo 2.) nepoctivec, který mluví o něčem, co dobře nezná; anebo 3.) špatný člověk, který se s biblickým odkazem ztotožňuje.
Na pustý ostrov bych si tuto knihu s sebou nevzal, protože Bibli můžeš číst jenom jednou, ošívaje se při tom hnusem a nenávistí ke všem jejím aktérům a vychvalovačům, a pak už ne.
Bible je mi ohavností. Bible je mi pořekadlem. Bible je to, na co plivu. Bible je mi tím, čemu se při rozvodovém řízení říká „nepřekonatelný odpor“.
Už si nepamatuji, jak dlouho jsem četl Bibli poprvé, ale za účelem sepsání těchto výpisků jsem nad ní strávil plné dva měsíce a osm dní. Moje práce se podobala dolování drahokamů z nejhlubšího dna smrduté jímky, takže jsem se do ní mohl nořit vždy jen nakrátko a s dlouhými přestávkami, abych se v ní nezadusil hnusem.
Mnohokrát jsem nad jejími nudnými a mně navýsost protivnými stránkami zapochyboval o správnosti a účelnosti mého počínání, maje sto chutí přestat a odhodit Bibli navždy a nikdy se k ní už nevrátit. Nicméně vytrval jsem, zakousnut do ní jako ďábel medvědovitý do své kořisti a pevně se jí drže ocelovým stiskem chápana pavoučího.
Vypisování mi trvalo poměrně dlouho, ale aspoň jsem měl po tu dobu čas přemýšlet o pročítané látce. Hnala mě nenávist k celému biblickému odkazu, podnes lidužel ještě příliš živému v tlamách a hlavách jeho dnešních dědiců a šiřitelů; hnala mě nenávist k tomuto zdroji nepomíjejícího nebezpečí pro veškerou svobodu a nezávislé myšlení – a to je ten nejspolehlivější druh pohonu na světě. Konečně jsem se tedy s Biblí vypořádal po svém. Nyní už mohu s klidným svědomím odložit Bibli ad acta na věky věkův. Amen.
Níže uvedené výpisky jsou pouze mnou pečlivě vybrané a poskládané střípky, převážně vytržené z kontextu, které dohromady dávají klamný dojem, že Bible je snad doopravdy hodnodná kniha a že je tedy něco lepšího než ve skutečnosti. Nedej se však ošálit tímto optickým klamem, milý čtenáři! Je to všechno jen moje dovednost, která i z nejhoršího dokáže udělat lepší a nejlepší a která zároveň ukazuje, jak by měla být správná posvátná kniha napsaná, kdybych ji psal Já, Misantrop, nebo někdo jiný podobného ducha a ražení. Teprve Já jsem z Bible učinil knihu trochu čtivou a snad i moudrou.
MISANTROP
2012/13
ÆTATIS 47
(1,29) Bůh řekl: „Hle, dal jsem vám na celé zemi každou bylinu nesoucí semena i každý strom, na němž rostou plody se semeny. To budete mít za pokrm.
(1,30) Veškeré zemské zvěři i všemu nebeskému ptactvu a všemu, co se plazí po zemi, v čem je živá duše, dal jsem za pokrm veškerou zelenou bylinu.“ I stalo se tak.
(2,9) Hospodin Bůh dal vyrůst ze země všemu stromoví žádoucímu na pohled, s plody dobrými k jídlu, uprostřed zahrady pak stromu života a stromu poznání dobrého a zlého.
(2,25) Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.
(3,5) V den, kdy ze zakázaného stromu ovoce pojíte, otevřou se vám oči a budete jako bůh znát dobré i zlé.
(3,14) Budeš proklet, odvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach.
(3,15) Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její.
(3,17) Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení.
(3,18) Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny.
(3,19) V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.
(3,22) Nepřipustím, aby vztáhl ruku po stromu života, jedl a byl živ navěky.
(6,3) Můj duch se nebude člověkem věčně zaneprazdňovat.
(6,5) I viděl Hospodin, jak se na zemi rozmnožila zlovůle člověka a že každý výtvor jeho mysli i srdce je v každé chvíli jen zlý.
(6,6) Litoval, že na zemi učinil člověka, a trápil se ve svém srdci.
(6,7) Řekl: „Člověka, kterého jsem stvořil, smetu z povrchu země, neboť lituji, že jsem jej učinil.“
(6,11) Země byla zkažená a plná násilí.
(6,12) Bůh pohleděl na zemi; byla zcela zkažená, protože všechno tvorstvo pokazilo na zemi svou cestu.
(6,13) I řekl bůh: „Rozhodl jsem se skoncovat se vším tvorstvem, neboť země je plná lidského násilí. Zahladím je i se zemí.“
(8,21) Už nikdy nebudu zlořečit zemi kvůli člověku, přestože každý výtvor lidského srdce je od mládí zlý.
(9,2) Bázeň před vámi a děs z vás padnou na všechnu zemskou zvěř i na všechno nebeské ptactvo.
(13,9) Odděl se prosím ode mne. Dáš-li se nalevo, já se dám napravo. Dáš-li se ty napravo, já se dám nalevo.
(16,12) Izmael bude člověk nezkrotný, jeho ruka bude proti všem a ruce všech budou proti němu.
(19,13) My přinášíme tomuto místu zkázu, protože křik z něho je před Hospodinem tak velký, že nás Hospodin poslal, abychom je zničili.
(27,40) Jen když se budeš toulat bez domova, setřeseš jho ze své šíje.
(31,49) Jákob řekl: „Hospodin ať je na hlídce mezi mnou a tebou, že už spolu nebudeme nic mít.“
(32,29) Jako kníže jsi zápasil s bohem i s lidmi a obstáls.
(43,32) Egypťané nesmějí stolovat s Hebreji, poněvadž to je pro ně ohavnost.
(46,34) Pro Egypťany jsou všichni pastýři ovcí ohavností.
(49,4) Přetekls jak vody.
(49,5) Jejich zbraně – nástroj násilí.
(49,6) V jejich kruh ať nevstupuje moje duše, s jejich spolkem zajedno ať není moje sláva.
(49,17) Hadem na cestě buď, buď na stezce růžkatou zmijí, jež do paty uštkne koně, že se jeho jezdec skácí nazpět.
(50,19) Nebojte se. Což jsem bůh?
(1,7) Izraelci se rozplodili, až se to jimi hemžilo, převelice se rozmnožili a byla jich plná země.
(1,9) „Hle, izraelský lid je početnější než my.
(1,10) Musíme s ním nakládat moudře, aby se nerozmnožil.“
(1,11) Ustanovili tedy nad ním dráby, aby jej ujařmovali robotou.
(1,12) Avšak jakkoli jej ujařmovali, množil se a rozmáhal dále, takže měli z Izraelců hrůzu.
(5,5) Hle, lidu země je teď mnoho, a vy chcete, aby nechali svých robot?
(5,8) Nic jim neslevujte, jsou líní. Proto křičí: „Pojďme obětovat svému bohu.“
(5,9) Ať na ty muže těžce dolehne otročina, aby měli co dělat a nedali na lživé řeči.
(5,17) Farao odpověděl: „Jste lenoši líní, proto říkáte: ‚Pojďme obětovat Hospodinu.‘“
(9,14) Zasáhnu do srdce všemi svými údery tebe i tvé služebníky a tvůj lid, abys poznal, že na celé zemi není nikdo jako já.
(9,15) Vždyť už tehdy, když jsem vztáhl ruku, abych bil tebe i tvůj lid morem, mohl jsi být vyhlazen ze země.
(10,28) Farao řekl: „Odejdi ode mne. Dej si pozor, ať mi už nepřijdeš na oči. Neboť v den, kdy mi přijdeš na oči, zemřeš!“
(23,2) Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo.
(23,24) Nebudeš se klanět jejich bohům a nebudeš jim sloužit. Nebudeš se dopouštět toho, co páchají. Úplně je rozmetáš a na kusy roztříštíš jejich posvátné sloupy.
(23,32) Neuzavřeš smlouvu s nimi nebo s jejich bohy.
(23,33) Kdybys sloužil jejich bohům, stalo by se ti to léčkou.
(33,5) Jste tvrdošíjný lid. Kdybych šel jediný okamžik uprostřed vás, musel bych vás vyhladit.
(33,20) Nemůžeš spatřit mou tvář, neboť člověk mě nesmí spatřit, má-li zůstat naživu.
(26,16) Já vám učiním toto: Navštívím vás hrůzou, úbytěmi a zimnicí, pohasnou vám oči a budete plni zoufalství.
(5,22) Ať voda prokletí vnikne do tvých útrob, aby ti břicho nadulo a tvůj klín potratil.
(2,25) Dnešním dnem začínám nahánět strach a bázeň z tebe národům pod celým nebem. Až o tobě uslyší zprávu, budou se před tebou třást a chvět úzkostí.
(7,26) Nevneseš do svého domu ohavnou modlu. Budeš ji mít v opovržení, budeš ji mít za hnusnou ohavnost.
(14,3) Nesmíš jíst nic ohavného.
(14,21) Nesmíte jíst žádnou zdechlinu. Buď ji dáš bezdomovci, který žije v tvých branách, aby ji jedl, nebo ji prodáš cizinci.
(23,7) Po všechny své dny nikdy neusiluj o pokoj s nimi ani o dobrodiní od nich.
(28,20) Hospodin na tebe pošle prokletí, zděšení a zmar ve všem, k čemu přiložíš ruku a co budeš dělat, dokud nebudeš zahlazen. Zanikneš rychle pro své zlé jednání.
(28,26) Tvá mrtvola bude pokrmem všemu nebeskému ptactvu i zemskému zvířectvu a nikdo je nezaplaší.
(28,34) Zešílíš z podívané, na kterou se budeš muset dívat.
(28,37) Budeš předmětem úděsu, pořekadel a posměchu.
(28,43) Bezdomovec, který je ve tvém středu, bude stoupat stále výš nad tebe, ty pak budeš klesat čím dál tím níž.
(28,45) Dopadnou na tebe všechna tato zlořečení a budou tě pronásledovat, dokud nebudeš zahlazen.
(28,46) Budou na tobě a na tvém potomstvu navěky znamením.
(28,62) I zbude vás maličko, ač vás bylo mnoho jako nebeských hvězd.
(28,63) A jako se Hospodin nad vámi veselil, když vám prokazoval dobro a rozmnožoval vás, tak se bude Hospodin nad vámi veselit, když vás bude hubit a zahlazovat. Budete vyrváni ze země.
(28,67) Ráno budeš říkat: „Kéž by byl večer!“ a večer budeš říkat: „Kéž by bylo ráno!“
(28,68) Budete se nabízet na prodej svým nepřátelům za otroky a otrokyně, ale nikdo vás nekoupí.
(30,18) Oznamuji vám dnes, že úplně zaniknete.
(31,18) A já onoho dne skryji nadobro svou tvář pro všechno to zlo, jehož se dopustil.
(32,1) Naslouchejte, nebesa, budu mluvit, poslouchej, země, řeči mých úst.
(32,2) Ať kane jako déšť mé naučení, nechť se snáší má řeč jako rosa, jako prška na mladou trávu, jako vlahé krůpěje na bylinu.
(32,5) Pokolení pokřivené a potměšilé do zkázy se vrhlo.
(32,20–24) Skryji před nimi svou tvář, uvidím, jaký vezmou konec. Je to proradné pokolení.
Popouzeli mě lžibohem, svými přeludy mě uráželi.
Mým hněvem se vznítil oheň.
Samé zlo na ně shrnu, vystřílím na ně své šípy.
Budou vysíleni hladem, stráveni nákazou, přehořkou morovou ranou. Vydám je zubům šelem a jedovatým plazům v prachu.
(32,26) Rozpráším je, vyhladím jejich památku.
(32,28) Je to pronárod, jenž ztratil soudnost, nejsou schopni porozumět.
(32,29) Kdyby byli moudří, jednali by prozíravě, pochopili by, jak skončí.
(32,32) Jejich réva je z révy sodomské, z vinic Gomory, jejich hrozny, hrozny jedovaté, mají trpká zrnka.
(32,33) Jejich víno, jedovina dračí, krutý zmijí jed.
(32,35) Má je pomsta i odplata, přijde včas a jejich noha zakolísá, den jejich běd se blíží, řítí se na ně, co je jim uchystáno.
(32,40) Pozvedám ruku k nebi a pravím: Já jsem živ navěky!
(32,41) Vykonám nad svými protivníky pomstu, odplatím těm, kdo mě nenávidí.
(9,8) Sešly se pospolu stromy, aby si nad sebou pomazaly krále.
(9,10) Stromy vyzvaly fík: „Pojď nad námi kralovat!“
(9,11) Fík jim však odpověděl: „Mám se vzdát své sladkosti a svých výborných plodů a kymácet se nad stromy?“[1]
(15,7) Samson řekl: „Když takhle jednáte, neustanu, dokud nad vámi nevykonám pomstu.“
(15,11) Jak jednali oni se mnou, tak jsem já jednal s nimi.
(16,7) Samson řekl: „Kdyby mě spoutali sedmi syrovými houžvemi, které ještě nevyschly, zeslábl bych a byl bych jako kterýkoli člověk.
(16,11) Kdyby mě pevně spoutali novými provazy, jichž se dosud nepoužilo, zeslábl bych a byl bych jako kterýkoli člověk.
(16,17) Nikdy se nedotkla mé hlavy břitva, protože jsem od života své matky Boží zasvěcenec. Kdybych byl oholen, má síla by ode mne odstoupila, zeslábl bych a byl bych jako každý člověk.“
(16,19) Delíla ho uspala na klíně, zavolala jednoho muže a dala oholit sedm pramenů vlasů na jeho hlavě. Tak se stala příčinou jeho ponížení. Jeho síla od něho odstoupila.[2]
(2,1) Má ústa se otevřela proti nepřátelům.
(8,10) Samuel pověděl těm, kteří od něho žádali krále.
(8,11) Pravil: „Toto bude právo krále, který nad vámi bude kralovat: Vezme vám syny a zařadí je ke svému vozatajstvu a jezdectvu, aby běhali před jeho vozem.
(8,12) Ustanoví si velitele nad tisíci a nad sty.
(8,13) Také dcery vám vezme.
(8,14) Vezme vám nejlepší pole, vinice a olivové háje a dá je svým služebníkům.
(8,15) Z vašich výmlatů a vinic bude vybírat desátky a bude je dávat svým dvořanům a služebníkům.
(8,17) Bude vybírat desátky z vašich stád, a stanete se jeho otroky.
(8,18) A přijde den, kdy budete úpět kvůli svému králi, kterého jste si vyvolili.“
(8,19) Lid však odmítl Samuela uposlechnout. Prohlásili: „Nikoli. Ať je nad námi král!
(8,20) I my chceme být jako všechny ostatní národy.“
(12,17) „Očividně poznáte, jak velmi zlé je v Hospodinových očích to, čeho jste se dopustili tím, že jste si vyžádali krále.“
(12,19) I řekl všechen lid Samuelovi: „Modli se k Hospodinu, svému bohu, za své služebníky, abychom nezemřeli za to, že jsme ke všem svým hříchům přidali ještě to zlé, že jsme si vyžádali krále.“
(12,21) „Neuchylujte se k nicotám, které neprospějí a nevysvobodí; vždyť jsou jen nicotou.
(12,25) Jestliže však budete kupit zlo na zlo, budete smeteni jak vy, tak váš král.“
(15,29) Věčný bůh Izraele neklame ani nebude litovat; není to přece člověk, aby litoval.
(14,14) Jsme jako po zemi rozlitá voda, která se nedá sebrat.
(22,5) Zachvátily mě dravé proudy Ničemníka.
(22,26) Muži dokonalému osvědčuješ svou dokonalost,
(22,27) ryzímu svou ryzost osvědčuješ, s neupřímným se však pouštíš do zápasu.
(22,33) Vodí mě cestou dokonalou,
(22,34) dává mým nohám hbitost laně, na mých posvátných návrších mi dopřává stanout.
(22,38) Budu stíhat nepřátele, vyhladím je. Nevrátím se zpět, dokud je neudolám.
(22,39) Docela je rozdrtím, už nepovstanou, pod nohy mi padnou.
(22,41) Navždy umlčím ty, kdo mě nenávidí.
(22,42) Budou volat o pomoc, a nespasí je nikdo, volat k Hospodinu, ale neodpoví.
(22,43) Roztluču je, budou jako prach země, pošlapu a podupu je jako bláto ulic.
(22,49) Ty mě z rukou mých nepřátel vytrhuješ, pozvedáš mě nad ty, kdo proti mně povstávají, ty mě násilníku vyrveš.
(23,6) Ničemník bude jak trní zavržené všemi, nikdo na ně rukou nesáhne.
(23,7) Ten, kdo by se ho chtěl dotknout, vezme železo, násadu kopí. Budou sežehnuti a spáleni ohněm ve svém sídle.
(24,10) David měl výčitky svědomí, že dal lid sečíst. David volal k Hospodinu: „Velmi jsem zhřešil, že jsem to učinil. Nyní, Hospodine, sejmi prosím ze svého služebníka vinu; počínal jsem si jako velký pomatenec.“
(24,14) Je mi velmi úzko. Jen ať nepadnu do rukou lidských.
(13,33) Jarobeám se neodvrátil od své zlé cesty, ale dál dělal kněze posvátných návrší ze spodiny lidu. Kdo chtěl, toho pověřil, aby byl knězem posvátných návrší.
(13,34) Touto věcí se Jarobeámův dům prohřešil, a proto musel být zničen a vyhlazen z povrchu země.
(18,27) Elijáš se jim začal posmívat: „Volejte co nejhlasitěji, vždyť je to bůh! Třeba je zamyšlen nebo má nucení anebo odcestoval. Snad spí, ať se probudí!“
(21,20) Achab řekl Elijášovi: „Přece jsi mě našel, můj nepříteli?“ On řekl: „Našel, protože ses zaprodal.“
(22,8) Já ho nenávidím, protože mi neprorokuje nic dobrého, nýbrž jen zlo. Je to Míkajáš, syn Jimlův.
(4,29) Elíša řekl Géchazímu: „Potkáš-li někoho, nezdrav ho, a pozdraví-li tě někdo, neodpovídej.“
(9,11) Jaký muž, takové jeho tlachání.
(22,17) Protože mě uráželi vším tím, co svýma rukama udělali, roznítilo se mé rozhořčení na toto místo a neuhasne.
(2,9) Ještě se držíš své bezúhonnosti? Zlořeč bohu a zemři.
(3,1–3) Pak otevřel Jób ústa a zlořečil svému dni. Jób mluvil takto: „Ať zanikne den, kdy jsem se zrodil, noc, kdy bylo řečeno: ‚Je počat muž.‘
(3,7) Ta noc ať je neplodná, žádné plesání ať do ní nepronikne.
(3,11–13) Proč jsem nezemřel hned v lůně, nezahynul, sotvaže jsem vyšel ze života matky? Proč jsem byl brán na kolena a nač kojen z prsů? Ležel bych teď v klidu, spal bych, došel odpočinku
(3,16) jako zahrabaný potrat – nebyl bych tu, jako nedonošený plod, který nespatřil světlo.
(3,20) Proč dopřává bůh bědnému světlo, život těm, kdo mají v duši hořkost?
(3,24) Nářek ze mne tryská jako voda.“
(5,1) Jen si volej, odpoví ti někdo? Na koho ze svatých se obrátíš?
(5,6–7) Ničemnost přec nevzchází z prachu, trápení neklíčí z půdy,
člověk je však zrozen pro trápení a jiskry, aby létaly vzhůru.
(5,14) Ve dne s temnotou se střetávají, v pravé poledne tápou jak v noci.
(5,22–23) Neboj se zemské zvěře,
vždyť budeš mít smlouvu s kamením na poli a polní zvěř bude žít pokojně s tebou.
(6,4) Seřadily se proti mně hrůzy Boží.
(6,7) Štítím se dotýkat toho, co by můj chléb znečistilo.
(6,11–12) Kde naberu sílu, abych to přečkal? Kdy to skončí, abych to vydržel?
Je snad z kamene má síla a mé tělo z bronzu?
(6,15–22) Mí bratři jsou věrolomní, nestálí jak potok, jak koryta potoků, které se vytrácejí,
jsou kalné od ledu, když sníh nad nimi taje,
v čas léta se vypařují, jeho žárem mizejí ze svého místa,
jen stružkami jejich tok se vine, plynou v pustotu a zanikají.
Vyhlížely je karavany z Témy, s nadějí k nim hleděly výpravy ze Šeby,
za své doufání však museli se stydět, přišli k nim a zklamali se.
I vy jste teď, jako byste nebyli, při tom děsném pohledu vás jala bázeň.
Řekl jsem snad: „Dejte mi“?
(6,24) Poučte mě a já zmlknu, vysvětlete mi, v čem jsem chybil.
(6,26–27) Chcete mě snad kárat za má slova?
Věru, svého druha jste ochotni prodat.
(6,29–30) Zadržte, ať nespáchá se podlost, zadržte, je tady ještě moje spravedlnost!
Což může být na mém jazyku nějaká podlost? Nepozná mé patro to, co vede do neštěstí?
(7,1) Zdali není člověk na zemi podroben v službu, nejsou jeho dny jako dny nádeníka?
(7,8) Neuzří mě oko, jež mě vídávalo, budou-li mě tvoje oči hledat, nebudu tu.
(7,11–12) Bránit nemohu svým ústům, mluví ze mne úzkost mého ducha, lká ze mne hořkost mé duše.
Jsem snad moře nebo dračí netvor, že proti mně stavíš stráž?
(7,17) Co je člověk, že mu přikládáš význam, že se jím zabýváš v srdci?
(7,19) Proč svůj zrak ode mne neodvrátíš, nenecháš mě ani slinu polknout?
(8,9) Jsme tu jenom od včerejška, nic jsme nepoznali, naše dny jsou na zemi jen stínem.
(9,3) Kdo by s ním chtěl vésti spor, z tisíce otázek jedinou nezodpoví.
(9,16) A kdybych i zavolal, aby mi odpověděl, nevěřím, že přál by sluchu mému hlasu.
(9,20) I kdybych byl spravedlivý, za svévolníka mě prohlásí jeho ústa, a kdybych byl bezúhonný, prohlásí mě za křivého.
(9,23–24) Ze zoufalství nevinných si činí posměch.
Země byla vydána v moc zlovolníka.
(10,4) Což se díváš stejně jako člověk?
(11,12) Může tupec dostat rozum?
(11,14–20) Jestliže dáš ruce pryč od ničemností, nepřipustíš, aby ve tvém stanu přebývala podlost,
tedy pozdvihneš tvář bez poskvrny, budeš jak odlitý z bronzu, nepocítíš bázně,
zapomeneš na trápení, bude ve tvých vzpomínkách jak voda, která uplynula.
Nadejde ti věk jasnější nad poledne, chmury obrátí se v jitro.
Doufej, naděje ti kyne, pohleď, budeš uléhat v bezpečí.
Budeš odpočívat a nikdo tě nevyděsí,
kdežto zlovolníkům vypoví zrak, ztratí útočiště, jejich nadějí je: vydechnout duši.
(12,5) Bezstarostný smýšlí o zániku pohrdavě, sám stojí pevně, když nohy jiných vrávorají!
(12,7–8) Dobytka se zeptej, poučí tě, nebeského ptactva, ono ti to poví,
poučí tě i křoviska země, mořské ryby vyprávět ti budou.
(12,12) Což jen u kmetů je moudrost a rozumnost pouze v dlouhém věku?
(13,1) Hle, to všechno spatřilo mé oko, mé ucho to vyslechlo, rozumím tomu.
(13,4–5) Vy jste šiřitelé klamu, lékaři k ničemu, vy všichni.
Kéž byste konečně zmlkli, bylo by to od vás moudré.
(13,7) To v zájmu boha mluvíte podlost, mluvíte lest kvůli němu?
(13,12) Vaše připomínky jsou pořekadla z popela, čím se oháníte, je pouhá hlína.
(13,17) Slyšte, slyšte mou řeč, dopřejte sluchu tomu, co vám sdělím.
(13,28) Člověk se rozpadá jako něco zetlelého, jako přikrývka rozežraná moly.
(14,1–4) Člověk narozený z ženy má krátký věk, avšak nepokoje do sytosti.
Jako květ vzejde a zvadne, prchá jako stín a neobstojí.
Přesto na něj upíráš svůj zrak a přivádíš mne na soud s tebou.
Kdo dokáže, aby čisté vzešlo z nečistého? Vůbec nikdo.
(14,19–22) Voda kameny omílá, svým proudem odplaví prach země; tak ničíš naději člověka.
Dotíráš na něho vytrvale, dokud neodejde, měníš jeho tvář a vyhostíš ho.
Neví, jsou-li jeho synové ve cti, není mu známo, jsou-li v nevážnosti.
Tělo bolestmi ho souží, sám nad sebou truchlí.
(15,1–3) Na to navázal Elífaz Témanský slovy:
„Může moudrý člověk hlásat tak naduté vědomosti, naplnit si břicho větrem od východu?
Obhajovat se slovem, jež k ničemu není, řečmi, které neprospějí?
(15,5–8) Tvá ústa jsou zajedno s tvou nepravostí, jazyk chytrácký jsi zvolil.
Ne já, nýbrž tvá ústa tě usvědčují ze zlovůle, tvoje rty vypovídají proti tobě.
Přišel jsi snad na svět dříve než pahorky,
že strhuješ na sebe moudrost?
(15,12–16) Co tě připravuje o rozum? Proč blýskáš očima?
Vypouštíš z úst nehorázná slova.
Co je člověk? Je snad bez poskvrny? Což může být spravedlivý, kdo se zrodil z ženy?
Hle, on ani na své svaté nedá a nebesa nejsou v jeho očích bez poskvrny,
což teprve ohavný a zvrhlý člověk, který pije podlost jako vodu?
(15,21) Jeho uši slyší zvuk strašlivých zvěstí, v čas pokoje přijde na něj zhoubce.
(15,23–24) Poplašeně bloudí, ví, že je mu připraven den temnot.
Soužení a úzkosti ho přepadají, dotírají na něho jako král k útoku připravený.
(15,27) Svoji tvář zahalil tukem, ztučněl na slabinách.
(15,29–35) Nezůstane bohatý a jeho statek neobstojí, jeho majetek se na zemi nerozmůže.
Nevyjde z temnot, jeho výhonek sežehne plamen; sám zajde dechem svých úst.
Ač nevěří v šalebnost, bude jí sveden, výměnou sklidí zase jen faleš.
Než vyprší jeho den, plné odměny se dočká, jeho ratolest se nebude zelenat,
bude jako vinná réva, když shazuje nedozrálé hrozny, nebo jak oliva shazující květy.
Zůstane neplodný, oheň zhltá stany úplatkářů;
plodíc trápení a rodíc ničemnosti, jejich lůno připravuje lest.“
(16,1–3) Jób na to odpověděl:
„Slyšel jsem už mnoho podobného, těšíte mě všichni jen trápením.
Kdypak skončí to mluvení do větru?
(16,9–10) Spravedlivý se však přidrží své cesty, kdo má čisté ruce, bude ještě odvážnější.
Vy všichni, obraťte se a pak přijďte, moudrého však mezi vámi nenacházím.“
(16,12) Noc vydávají za den, mluví o světle, kde temnota je blízko.
(18,7) Vlastní plány přivedou ho k pádu.
(18,12) Ať vychrtne jeho síla, bědy ať mu připraví pád!
(18,16–18) Zdola mu uschnou kořeny a svrchu mu uvadnou větve.
Jeho památka vymizí ze země, nezůstane po něm nikde jméno.
Vyhnán bude ze světla do temnot, zapuzen bude pryč ze světa.
(19,2) Jak dlouho ještě mě budete trápit a mučit svými řečmi?
(19,6) Zatáhl kolem mne loveckou síť.
(19,8) Mou cestu zahradil zdí, že nemohu projít.
(19,12) Společně přitáhly jeho houfy a táboří kolem mého stanu.
(19,22–24) Proč mě pronásledujete jako bůh a nemůžete se nasytit mého masa?
Kéž by byly mé řeči sepsány, vyznačeny jako nápis
rydlem železným a olovem, do skály trvale vytesány!
(19,29) Lekejte se meče. Mečem na nepravosti je rozhořčení. Poznáte soud Všemocného.
(20,6–8) I když ve své povznesenosti se vypíná až k nebi a jeho hlava se dotýká oblaků,
navždy zanikne tak jako jeho výkal.
Odlétne jak sen, bude zaplašen jako vidění noční.
(20,15) Nahltal se majetku, ale vyzvrátí jej.
(20,19–22) Uchvátil dům, ač jej nestavěl.
V nitru však nepoznal klidu, to, po čem dychtil, ho nezachrání.
Před jeho žravostí nic neobstálo.
I při nejhojnějším nadbytku mu bude úzko.
(20,27) Nebesa zjeví jeho nepravost a země povstane proti němu.
(20,29) To je úděl člověka, jemu přiřčené dědictví.
(21,15) Kdo je Všemocný, že mu máme sloužit, co nám prospěje obracet se na něj?
(21,27) Hle, já vím, co zamýšlíte, vaším záměrem je způsobit mi příkoří.
(21,34) Jak mě chcete těšit takovými přeludy? Vaše odpovědi – samá věrolomnost.
(22,5) Tvá zloba je velká, tvá nepravost nekonečná.
(24,18) Jeho úděl na zemi je zlořečený.
(24,20) Ať na něho zapomene i matčino lůno, ať si na něm pochutnají červi; nebude ho nikdy vzpomenuto.
(24,25) Není tomu tak? Kdo obviní mě ze lži? Kdo moji řeč za nic nemá?
(25,3–4) Je možno jeho houfy sečíst?
Což může být spravedlivý a čistý ten, kdo se zrodil z ženy?
(25,6) Což teprve lidský červ, lidský syn, červíček pouhý!
(26,2–4) Jak pomůžeš tomu, komu chybí síla?
Jak poradíš tam, kde chybí moudrost?
Komu povídáš ta slova?
(26,12–14) Svou rozumností Netvora zdolal.
Jeho ruka proklála útočného hada.
Hle, to je jen část jeho cest; zaslechli jsme o něm pouhý šelest, kdo může porozumět hřímání jeho bohatýrské síly?
(27,1–2) Jób pak pokračoval v pronášení svých průpovědí takto:
„Jakože živ je Bůh, on upírá mi právo, Všemocný naplnil hořkostí mou duši.
(27,4–6) Mé rty nevysloví podlost a můj jazyk nebude hovořit lstivě.
Jsem dalek toho prohlásit vás za spravedlivé, dokud nezhynu, své bezúhonnosti se nevzdám,
setrvám ve spravedlnosti a neochabnu, srdce nebude mě hanět za žádný můj den.
(27,13–14) Toto je úděl člověka, dědictví ukrutníků:
Rozmnoží-li se jejich synové, přijde na ně meč, jejich potomci se nenasytí chlebem.
(28,9–13) Člověk vztáhl ruku po křemeni, hory zpřevracel až do základů,
do skal vytesal štoly, jeho oko spatřilo kdejaký skvost,
zamezil prosakování proudících vod, a co se tají v zemi, vynáší na světlo.
Ale moudrost, kde se najde? Kde je místo rozumnosti?
Člověk nezná její cenu, v zemi živých se nenajde.
(28,18–22) Moudrost má větší cenu než perly.
Nedá se srovnat s kúšským topasem, nedá se zaplatit nejčistším zlatem.
Odkud tedy přichází moudrost? Kde je místo rozumnosti?
Je utajena před očima všeho živého, zahalena i před nebeským ptactvem.
Říše zkázy a smrt říkají: ‚Pouze jsme zaslechly pověst o ní.
(28,28) Hle, bát se Panovníka, to je moudrost, vystříhat se zlého, toť rozumnost.‘“
(30,29) Stal jsem se bratrem šakalů, druhem pštrosů.
(31,1) Uzavřel jsem smlouvu se svýma očima, jak bych se tedy směl ohlížet za pannou?
(31,3) Bědy pro bídáka a neštěstí pro pachatele ničemností!
(31,27–28) Jestliže by mé srdce potají se dalo zlákat, abych polibek svých úst jim rukou poslal,
i to by byla nepravost hodná odsouzení.
(33,33) Poslouchej mě, mlč a já ti zprostředkuji moudrost.
(34,9) Muži není k ničemu mít zalíbení v bohu.
(34,37) Jób si mezi námi výsměšně tleská a má mnoho řečí proti bohu.
(36,4) Má slova nejsou klam; před tebou je „člověk“ dokonalých vědomostí.
(40,10–12) Ozdob se důstojností a vyvýšeností, oblékni si velebnost a vznešenost.
Vylej všechnu prchlivost svého hněvu, pohleď na každého pyšného a sniž ho,
pohleď na každého pyšného a zkruš ho.
POZNÁMKY:
[1] Srovnej: Leonardo da Vinci: Nápady, Bajky (Fíkovník a Jilm a fíkovník). – Poznámka Misantropova.
[2] Srovnej: Dlouhé vlasy v dějinách. – Pozn. Mis.