Misantropova knihovna

Úvod 

Průmyslová revoluce a její následky jsou pro lidstvo katastrofou. U nás, kteří žijeme ve vyspělých zemích, kde došlo sice ke značnému prodloužení života, ale zároveň k jisté destabilizaci společnosti, se život stal neuspokojujícím, lidé byli vystaveni ponížení, což vedlo k všeobecnému psychickému utrpení (v zemích třetího světa i k utrpení fyzickému), a přírodě začalo být těžce ubližováno. Pokračující vývoj technologií situaci ještě zhorší. Jistě vystaví lidi ještě většímu ponižování a přírodě bude ještě více ubližováno, a pravděpodobně povede k většímu společenskému rozkladu a psychickému utrpení a může vést rovněž ke zvýšení fyzického utrpení dokonce i ve vyspělých zemích.

Industriálně-technologický systém může přežít, nebo se může zhroutit. Pokud přežije, možná bude nakonec dosaženo nízkého stupně fyzického a psychického utrpení, ale to je podmíněno absolvováním dlouhého a bolestného období úprav a stane se tak pouze za cenu permanentního snižování lidí a mnoha dalších živých bytostí na úroveň produktů techniky a pouhých ozubených kol společenského stroje. A navíc, pokud tento systém přežije, následky budou nevyhnutelné: neexistuje způsob reformy nebo modifikace tohoto systému, který by nezbavil lidi ztráty důstojnosti a autonomie.

Pokud se tento systém zhroutí, následky budou stejně bolestné. Ale čím více systém vzroste, tím hroznější budou následky jeho rozpadu. Má-li se tedy rozpadnout, ať je to raději dříve než později.

Proto navrhujeme revoluci proti tomuto industriálnímu systému. Nastiňujeme velmi všeobecným způsobem zásady, jimiž by se měli řídit ti, kteří industriální systém nenávidí, aby připravili půdu pro revoluci proti této formě společnosti. Nemá to být POLITICKÁ revoluce. Jejím cílem nebude svrhnout vlády, ale ekonomické a technologické základy současné společnosti.

Psychologie moderního levičáctví

Žijeme v hluboce neklidné společnosti. Jedním z nejrozšířenějších projevů bláznovství našeho světa je levičáctví.

Levičáctví není ani tak nějaké hnutí či ideologie, ale psychologický typ.

Dvě psychologické tendence, které jsou podkladem moderního levičáctví, nazýváme pocity méněcennosti a přesocializace.

Pocity méněcennosti

Feministky se zoufale snaží dokázat, že ženy jsou stejně silné a schopné jako muži. Je zřejmé, že jsou sžírány obavami, že ženy možná NEJSOU stejně silné a schopné jako muži.

Levičák je antiindividualistický, prokolektivistický. Chce po společnosti, aby za všechny uspokojovala jejich potřeby, aby se o ně starala.

Přesocializace 

Morální kodex naší společnosti je tak náročný, že nikdo nemůže myslet, cítit a chovat se naprosto morálním způsobem. Například nemáme nikoho nenávidět, ale skoro každý někdy někoho nenávidí, ať už si to připustí či ne.

Většina lidí se ve značné míře chová nehezky. Lžou, dopouštějí se drobných krádeží a dopravních přestupků, flákají se v práci, někoho nenávidí, vedou pomlouvačné řeči nebo používají nečestných triků, aby se dostali před ostatní. Přesocializovaný člověk tyto věci dělat nemůže. Přesocializovaný člověk je tedy držen na psychologickém vodítku a tráví svůj život pobíháním po kolejích, které mu společnost položila.

Dnešní společnost se nás snaží socializovat daleko více než kterákoli předchozí společnost. Dokonce nám experti radí, jak jíst, jak cvičit, jak se milovat, jak vychovávat děti a podobně.

Příčiny společenských problémů 

Nejsme první, kteří poznamenávají, že dnešní svět asi šílí.

Společenské a psychologické problémy moderní společnosti přisuzujeme faktu, že tato společnost vyžaduje od lidí, aby žili v podmínkách radikálně odlišných od těch, ve kterých se lidstvo vyvíjelo.

K nenormálním podmínkám přítomným v moderní industriální společnosti patří přelidněnost, izolace člověka od přírody, vzrůstající rychlost společenských změn a rozpad malých přírodních komunit, jako je rodina i se vzdálenými příbuznými, vesnice či kmen.

Je známo, že přelidnění zvyšuje stres a agresivitu. Stupeň přelidnění, který dnes existuje, a izolace člověka od přírody jsou následky technologického procesu. Všechny předindustriální společnosti byly převážně zemědělské. Průmyslovou revolucí se nesmírně zvětšila města a proporce jejich obyvatel a moderní zemědělská technologie umožnila Zemi nasytit daleko hustší populaci než dříve. (Technologie také aktivuje efekty přelidňování, protože vkládá lidem do rukou ničivou sílu. Například škála hlučných prostředků: elektrické sekačky na trávu, rádia, motorky atd. Pokud je užívání těchto prostředků neomezeno, lidé, kteří chtějí klid a ticho, jsou frustrováni hlukem. Pokud je omezeno, lidé, kteří tyto prostředky používají, jsou frustrováni zákazy. Ale kdyby tyto stroje nebyly nikdy vynalezeny, nebylo by konfliktů ani frustrací, které způsobují.)

Konzervativci jsou blázni: úpí nad rozpadem tradičních hodnot, ale zapáleně podporují technologický pokrok a ekonomický růst. Viditelně je nikdy nenapadne, že ve společenské technologii a ekonomice nelze provádět rapidní, drastické změny, aniž by to zároveň nezpůsobilo rapidní změny v ostatních aspektech společnosti. A takové rapidní změny neodvratitelně působí rozpad tradičních hodnot.

Narušení mocenského procesu

v moderní společnosti 

Co nám dává POCIT jistoty není ani tak objektivní jistota, jako víra v naše schopnosti postarat se sami o sebe. Primitivní člověk, ohrožovaný nějakým divokým zvířetem či hladem, může v sebeobraně bojovat nebo se vydat na cestu za potravou. V tomto snažení nemá zaručen úspěch, ale v žádném případě není proti svému ohrožení bezmocný. Naopak moderní jedinec je ohrožován mnoha věcmi, proti kterým je bezmocný – jsou to jaderné katastrofy, karcinogeny v potravinách, zamoření životního prostředí, válka, stoupající daně, invaze velkých organizací do soukromí, celonárodní společenské či ekonomické fenomény, které mohou narušit jeho způsob života.

Je pravda, že primitivní člověk je bezmocný proti některým z věcí, které ho ohrožují, například proti nemocem. Ale může přijímat riziko nemoci stoicky. Je to součást přírody, není to ničí vina, pokud to není vina nějakého imaginárního, neosobního démona. Ale hrozby moderního člověka bývají LIDSKÉHO původu. Nejsou výsledkem náhody, ale jsou na něj uvaleny jinými lidmi, jejichž rozhodnutí není schopen jako jedinec ovlivnit. Následkem toho se cítí frustrován, ponížen a vzteklý.

Moderní společnost je v určitých aspektech neobyčejně tolerantní. V záležitostech, které jsou irelevantní pro fungování systému, si v podstatě můžeme dělat, co chceme. Můžeme vyznávat jakékoli náboženství (pokud nepodněcuje chování systému nebezpečné). Můžeme jít do postele s kým se nám zlíbí (pokud praktikujeme bezpečný sex). Můžeme si dělat, co chceme, dokud je to NEDŮLEŽITÉ. Ale ve všech DŮLEŽITÝCH věcech začne systém intenzivněji omezovat naše chování.

Chování není omezováno pouze explicitními pravidly a ne pouze vládou. Ovládání je prováděno nepřímým násilím či psychologickým tlakem a manipulací a jinými než vládními organizacemi nebo systémem jako celkem. Většina velkých organizací používá nějakou formu propagandy[1] k manipulaci s lidskými postoji nebo chováním. Propaganda není omezena na reklamu a inzeráty, a někdy není dokonce ani vědomě lidmi, kteří je vytvářejí, jako propaganda zamýšlena. Například náplň zábavných pořadů je účinnou formou propagandy. Příklad nepřímého násilí: neexistuje zákon, který by říkal, že lidé musí chodit každý den do práce a poslouchat nařízení svého zaměstnavatele. Legálně nám nemůže nic bránit, abychom odešli žít do přírody jako primitivní lidé nebo abychom se pustili do samostatného podnikání. Ale v praxi už zůstalo jen málo volné přírody a v ekonomice je prostor pouze pro omezený počet vlastníků malých podniků. Většina z nás může tedy přežít pouze jako zaměstnanci někoho jiného.

Jak se někteří lidé přizpůsobují

Ne každý trpí v industriálně-technologické společnosti psychickými problémy. Někteří lidé dokonce přiznávají, že jsou docela spokojení se společností jako takovou, jaká je. Jsou to poslušné typy, které by byly šťastné jako černí otroci na plantážích starého Jihu. (Nemíníme to jako výsměch černým otrokům na plantážích starého Jihu. Budiž jim ke cti, že většina otroků se svým zotročením NEBYLA spokojena. Vysmíváme se lidem, kteří se svým otroctvím spokojeni JSOU.)

Mnoho lidí vkládá do své práce daleko více úsilí, než je zapotřebí k získání peněz či postavení, které chtějí, a toto nadměrné úsilí vytváří náhradní činnost. Toto nadměrné úsilí spolu s emocionální investicí, která je provází, je jednou z nejmocnějších sil působících na permanentní vývoj a zdokonalování systému, s negativními následky pro svobodu jednotlivce.[2]  

Motivy vědců 

Věda slepě pochoduje vpřed bez ohledu na skutečný prospěch lidstva a bez ohledu na jakékoli jiné normy, poslušná pouze psychologickým potřebám vědců a vládních úředníků a zástupců korporací, kteří poskytují fondy na podporu výzkumu.

Podstata svobody

Hodláme dokázat, že industriálně-technologická společnost nemůže být reformována tak, aby nebyla dotčena postupně se zužující sféra lidské svobody.

Svoboda znamená ovládat (buď jako jednotlivec nebo člen nějaké MALÉ skupiny) záležitosti života a smrti: jídlo, oblečení, přístřeší a obranu proti všemu, co může ohrožovat prostředí člověka. Svoboda znamená mít moc, nikoli moc ovládat jiné lidi, ale podmínky vlastního života. Člověk nemá svobodu, pokud někdo jiný (především nějaká velká organizace) má nad ním moc, a nezáleží na tom, jak benevolentně, tolerantně či liberálně je tato moc prováděna.

Kdybychom se nikdy nedopustili žádného násilí a předložili tento spis nějakému nakladateli, nebyl by pravděpodobně přijat. Kdyby byl přijat a publikován, nepřitáhl by pravděpodobně mnoho čtenářů, protože větší zábava je bavit se mediálními pořady než číst střízlivý esej. I kdyby tento spis měl mnoho čtenářů, většina z nich by brzy zapomněla, co četli, protože by měli hlavy zaplavené množstvím materiálů, které jim média předkládají. Abychom přinesli naše poselství veřejnosti s nějakou nadějí na trvající účinek, museli jsme zabít několik lidí.  

Omezení svobody je v industriální

společnosti nevyhnutelné 

Díky konstantnímu tlaku, který systém vyvíjí, aby změnil lidské chování, existuje postupný nárůst počtu lidí, kteří se nemohou nebo nechtějí přizpůsobit požadavkům společnosti: paraziti sociálního státu, vyznavači kultů, rebelové proti vládě, radikální ochránci životního prostředí, outsideři a odpůrci všeho druhu.

I když o rozhodnutí hlasuje veřejnost, počet voličů je tak veliký, že individuální hlas je zanedbatelný. Většina lidí tedy není schopna vážně ovlivnit velká rozhodnutí, která působí na jejich životy. Neexistuje žádný způsob, jak toto v technologicky vyspělé společnosti změnit.

Technologie je mocnější sociální síla

než touha po svobodě

Technologický pokrok, který se nejeví jako ohrožování svobody, ji později začne ohrožovat velmi vážně. Například motorizovaná doprava. Člověk se zprvu pohyboval po vlastních nohách kam chtěl, aniž by sledoval nějaká dopravní omezení, a byl nezávislý na podpůrných technologických systémech. Když byla zavedena motorová vozidla, zdálo se, že jeho svobodu zvyšují. Nebrala chodci žádnou svobodu, nikdo nemusel vlastnit automobil, pokud nechtěl, a každý, kdo si automobil dobrovolně koupil, mohl cestovat daleko rychleji než chodec. Ale zavedení motorizované dopravy brzy změnilo společnost tak, že omezilo svobodu pohybu. Když vzrostl počet automobilů, nastala nutnost intenzivně regulovat jejich užívání. V autě, zvláště v hustě obydlených oblastech, si člověk prostě nemůže jet, kam se mu zachce, svým vlastním tempem. Jeho pohyb je řízen proudem dopravy a dopravními předpisy. Člověk je svazován různými povinnostmi: potřebuje řidičský průkaz, musí projít testy, znovu si obnovovat registraci, pojištění, provádět údržbu kvůli bezpečnosti, platit měsíční splátky. A navíc, používání motorizované dopravy už není dobrovolné. Od dob zavedení motorizované dopravy se změnilo uspořádání měst takovým způsobem, že většina lidí nemůže docházet do práce pěšky, nakupovat či se rekreovat bez auta, takže MUSÍ být závislí na motorizované dopravě. Jinak musí používat veřejné dopravy, v tomto případě mají nad svým pohybem méně kontroly, než když sami řídí auto. Dokonce i chodcova svoboda je dnes velice omezená. Ve městě se musí neustále zastavovat a čekat u semaforů, které jsou seřízeny tak, že slouží především automobilové dopravě. Kráčet po dálnici mimo město je kvůli motorizované dopravě nebezpečné a nepříjemné. (Všimněte si důležitého bodu, jejž jsme ilustrovali na příkladu motorizované dopravy: když je zaveden nový článek technologie, jejž může jednotlivec přijmout nebo ne, záleží pouze na jeho volbě, nemusí nutně ZŮSTAT dobrovolným. V mnoha případech nová technologie změní společnost tak, že jsou nakonec lidé PŘINUCENI ji používat.)

Zatímco technologický pokrok JAKO CELEK neustále zužuje sféru naší svobody, každá technická vymoženost JAKO TAKOVÁ se zdá být potřebná. Elektřina, instalace vody a odpadu, rychlá komunikace na velké vzdálenosti...; jak by mohl člověk proti těmto věcem něco namítat, či proti jiným četným technickým vymoženostem, které učinily společnost moderní? Bylo by absurdní bránit se, například zavedení telefonu. Nabídl mnoho výhod a žádné nevýhody. Ale všechny tyto technické vymoženosti dohromady vytvořily svět, ve kterém je osud průměrného člověka už ne v jeho rukou či v rukou jeho sousedů a přátel, ale v rukou politiků, zástupců velkých korporací a vzdálených, anonymních techniků a byrokratů, na něž nemá jako jednotlivec žádný vliv. Stejný proces bude pokračovat v budoucnu.

Jakmile je technická inovace jednou zavedena, lidé se na ní obvykle stávají závislými, dokud není nahrazena jinou, ještě dokonalejší inovací. Na novém článku technologie se lidé nestávají závislí pouze jako jedinci, ale dokonce se na něm stává závislý celý systém. (Představte si například, co by se stalo, kdyby byl zrušen dnešní počítačový systém.) Proto se systém může posouvat pouze jedním směrem – k ještě větší technologizaci. Technologie bude opakovaně nutit svobodu ustoupit o krok zpět – dokud nebude svržen celý technologický systém.

Zdá se, že během několika příštích desetiletí projde industriálně-technologický systém vážnými otřesy způsobenými ekonomickými a ekologickými problémy a především problémy lidského chování (odcizení, rebelie, nepřátelství a různé sociální a psychické potíže). Doufáme, že otřesy, kterými pravděpodobně systém projde, způsobí jeho pád.

Tento systém kromě jiného nezvládl zastavit úpadek životního prostředí.

Na toto téma slyšíme pouze samé žvanění od lidí, kteří mají moc, matou se pojmy a neexistuje žádná jasná, trvalá linie činu a neustále hromadíme ekologické problémy.

Je tedy jasné, že lidstvo má přinejlepším velice omezenou kapacitu pro řešení i relativně přímočarých sociálních problémů.

Kontrola chování 

Představte si společnost, která vystaví lidi podmínkám, ve kterých jsou strašlivě nešťastní. Dá jim tedy drogy, aby jejich neštěstí odstranily. Science fiction? Toto se v naší společnosti již do jisté míry děje. Je všeobecně známo, že v posledních desetiletích výrazně stoupá klinická deprese. Vzrůstající deprese je jistě výsledkem NĚJAKÝCH podmínek, které existují v dnešní společnosti. Místo, aby tyto podmínky odstranila, dává moderní společnost lidem antidepresivní pilulky.

Skryté videokamery jsou nyní používány ve většině obchodů a na mnoha jiných místech, počítače jsou používány ke shromažďování a zpracovávání značného množství informací o jednotlivcích. Výkonné metody byly vyvinuty pro vítězství ve volbách, prodej produktů, ovlivňování veřejného mínění. Zábavní průmysl slouží jako důležitý psychologický nástroj systému, možná dokonce i když servíruje veliké porce sexu a násilí. Zábava poskytuje modernímu člověku základní prostředek úniku. Když je pohlcován televizí, videem atd., zapomíná na stres, úzkost, frustraci, neuspokojení.

Psychoterapie atd. jsou zdánlivě určeny k blahu jedinců, ale v praxi obyčejně slouží jako metody nutící jedince myslet a chovat se tak, jak to vyžaduje systém.

Industriální společnost zřejmě vstupuje do období vážného stresu, částečně díky problémům s chováním lidí a částečně kvůli ekonomickým a ekologickým problémům. Odcizení, deprese, nepřátelství, rebelie; děti, které nechtějí studovat, růst populace, politická korupce, terorismus, sabotáže. Toto všechno ohrožuje samotné přežití systému. Systém bude DONUCEN použít všech možných prostředků ke kontrole chování lidí.

Sociální rozklad, který je dnes viditelný, rozhodně není výsledkem pouhé náhody. Může být jedině výsledkem životních podmínek, který systém lidem dává.

Každý nový krok v prosazování kontroly nad lidským myšlením bude brán jako racionální odpověď na nějaký problém, kterému společnost čelí. V mnoha případech pro to bude humanitární ospravedlnění.

Kontrola lidského chování tedy nebude zavedena jako nějaké vykalkulované rozhodnutí úřadů, ale procesem sociální evoluce. Tento proces bude nezadržitelný, protože každý pokrok jako takový se bude zdát přínosem, nebo přinejmenším zlo zavedení tohoto pokroku se bude zdát menší, než by tomu bylo, kdyby zaveden nebyl.

Naše společnost většinou považuje jakýkoliv způsob myšlení či chování, které jsou systému nepohodlné, za nemoc. Je to zdánlivě přijatelné, protože když jedinec nezapadá do systému, způsobuje to újmu jak jemu, tak je to problém i pro společnost. Manipulace jednotlivcem, aby se přizpůsobil systému, je tedy léčba nemoci a tudíž dobrá věc.

Jestliže bude obecná úroveň stresu ve společnosti redukována, systém tak bude moci tlaky, produkující stres, ještě zvýšit. Vlastně se zdá, že se něco takového už děje s jedním z nejdůležitějších psychologických nástrojů společnosti, který lidem umožňuje redukovat stres (nebo alespoň z něho dočasně uniknout), totiž s masovou zábavou. Účastnit se masové zábavy je dobrovolné: žádný zákon nám nepřikazuje sledovat televizi, poslouchat rádio nebo číst časopisy. Ale masová zábava je prostředek úniku a redukce stresu, na kterém se většina z nás stala závislými. Každý si stěžuje na televizní balast, ale téměř každý jej sleduje. Několik jedinců televizní zlozvyk odkoplo, ale takových, kteří by se dnes obešli bez jakékoli formy masové zábavy, je hrstka. Bez zábavního průmyslu by systém pravděpodobně nebyl schopen na nás nakládat tolik tlaků produkujících stres, jak to činí.

Za předpokladu, že industriální společnost přežije, je pravděpodobné, že technologie nakonec vyvine cosi podobného naprosté kontrole lidského chování.

Problém kontroly lidského chování je hlavně technický problém.

Zabrání odpor veřejnosti zavedení technické kontroly lidského chování? Jistě by tomu tak bylo, kdyby byla technická kontrola zavedena jednorázově. Ale protože technická kontrola bude zaváděna v průběhu dlouhých úseků s malými změnami, nenastane žádný racionální a efektivní odpor veřejnosti.

Těm, kteří si myslí, že toto všechno zní jako science fiction, sdělujeme, že včerejší science fiction je dnešní realita. Průmyslová revoluce radikálně změnila životní prostředí a způsob lidského života a dá se pouze čekat, že jak je technologie stále více aplikována na lidské tělo a mysl, člověk sám bude změněn tak radikálně jako životní prostředí a bývalý způsob života.  

Lidstvo na křižovatce 

Existuje vzrůstající počet lidí, kteří jsou tak či onak rebely proti systému: příživníci, satanisté, nacisté, radikální ochránci životního prostředí atd.

Technologie se pravděpodobně bude vyvíjet ke svému logickému konci, což bude naprosté ovládnutí všeho na Zemi. Lidská svoboda povětšinou zmizí.

Ale představme si, že se stresy přicházejících desetiletí ukážou být pro systém příliš mnoho. Pokud se systém zhroutí, může nastat období chaosu. Bude samozřejmě mnoho lidí (především těch, co budou lačnit po moci), kteří budou toužit znovu spustit továrny.

Ti, kteří nenávidí otroctví, do kterého vrhá industriální systém lidstvo, mají tudíž dva úkoly. Za prvé, musíme pracovat na zvyšování společenských stresů v systému, aby se zvýšila pravděpodobnost, že se rozpadne. Za druhé, je nutno vyvinout a propagovat ideologii, která je proti technologii a industriální společnosti. Továrny budou muset být zničeny, technická literatura spálena atd.  

Lidské utrpení

Industriální systém se zhroutí. Pokud bude pád náhlý, zemře mnoho lidí, protože světová populace natolik vzrostla, že už se dokonce nemůže bez vyspělé technologie zásobit potravou. Je tedy kruté pracovat pro rozpad systému? Možná ano, možná ne. Čím více se systém rozroste, tím strašnější budou následky jeho rozpadu; takže je možné, že revolucionáři tím, že jeho rozpad uspíší, sníží rozsah katastrofy.

Pro mnohé z nás jsou svoboda a důstojnost důležitější než dlouhý život a vyhnutí se fyzické bolesti. A navíc, všichni musíme jednou zemřít. A možná bude lepší zemřít v boji o přežití nebo za nějaký účel, nežli žít prázdný a neúčelný život.

Systém už způsobil a neustále působí obrovské utrpení po celém světě. Jedním z efektů pronikání industriální společnosti je destabilizace světové tradiční kontroly populace. Odtud populační exploze se vším, co znamená. Nikdo neví, k čemu dojde důsledkem skleníkového efektu a dalších ekologických problémů, které ještě nelze předvídat.

Ale jděte!, říkají technofilové. Věda to všechno spraví! Přemůžeme hladomor, zrušíme psychické utrpení, učiníme všechny zdravými a šťastnými! Ano, ovšem. Totéž říkali před 200 lety. Průmyslová revoluce měla rušit bídu, učinit každého šťastným atd. Skutečný výsledek byl poněkud jiný. Technofilové jsou beznadějně naivní (nebo sami sebe klamou) ve svém chápání společenských problémů. Neuvědomují si (nebo schválně ignorují) fakt, že když ve společnosti dochází k velkým změnám, i když viditelně prospěšným, vedou tyto změny k dlouhým sekvencím dalších změn, z nichž je většina nepředvídatelných. Výsledkem je rozklad společnosti. Je tedy velice pravděpodobné, že ve svém pokusu zrušit hlad a nemoci, vyprodukovat poslušné, šťastné lidi a tak dále, stvoří technofilové společenské systémy se strašlivými problémy, ještě strašlivějšími, než jsou ty současné. Vědci se například vychloubají, že zruší hladomor vytvořením nových, geneticky vyrobených jedlých rostlin. Ale to umožní, aby lidská populace neomezeně expandovala, a je známo, že přelidnění vede ke zvyšování stresu a agresivity. Toto je pouze jeden příklad PŘEDVÍDATELNÝCH problémů, které vyvstanou. Technologie zavedla lidstvo do stavu, ze kterého není lehké uniknout. 

Budoucnost

Lidstvo by se lehce mohlo dostat do pozice takové závislosti na strojích, že by prakticky nemělo na vybranou a muselo by přijímat rozhodnutí od strojů. Lidé nebudou moci stroje prostě vypnout, protože na nich budou natolik závislí, že jejich vypnutí by znamenalo sebevraždu.

A protože lidská práce už nebude zapotřebí, masy budou zbytečné, budou neužitečným břemenem systému. Když bude elita nemilosrdná, jednoduše se rozhodne lidstvo vyhladit. Pokud bude humánní, použije možná propagandu či psychologické nebo biologické metody k redukování porodnosti, dokud lidstvo nevyhyne a nezanechá svět elitě. Nebo pokud se elita bude skládat z měkkosrdcatých liberálů, ujme se možná role dobrých pastýřů zbytku lidstva. Život nebude mít samozřejmě žádný účel. Tyto řízené lidské bytosti budou možná v takové společnosti šťastné, ale zcela určitě nebudou svobodné. Budou zredukovány na úroveň domácích zvířat.[3]

Uvažuje se, že velký rozvoj služeb by mohl poskytnout lidem práci. Tak by lidé trávili čas leštěním bot druhým, vozili by jiné lidi v taxících, vyráběli pro druhé ruční výrobky, obsluhovali jiné u stolu. Zdá se nám zcela zavrženíhodné, aby lidstvo takto skončilo.

Bylo by lepší odhodit celý tento páchnoucí systém na smetiště a přijmout následky.  

Strategie

Mnozí technofilové nás všechny berou na totálně bezstarostnou vyjížďku do neznáma. Mnoho lidí trochu chápe, co nám technologický pokrok provádí, ale mají k tomu pasivní přístup, protože si myslí, že je to nevyhnutelné. Ale my si nemyslíme, že je to nevyhnutelné.

Dva hlavní úkoly dneška jsou podněcovat sociální stres a nestabilitu v industriální společnosti a vyvinout a propagovat ideologii proti technologii a industriálnímu systému.

Pozitivní ideál, který navrhujeme, je Příroda. To jest, DIVOKÁ příroda; ty aspekty fungování Země a jejích živých bytostí, které jsou nezávislé na lidské správě a prosty lidského zasahování a kontroly. A do divoké přírody zahrnujeme lidskou přirozenost, kterou myslíme ty aspekty fungování lidského jedince, které nejsou předmětem regulace ani organizovány společností.

Příroda je z několika důvodů dokonalým protikladem technologie. Příroda (která je mimo moc systému) je opakem technologie (která nekonečně hledá způsoby rozšiřování moci systému). Většina lidí bude souhlasit, že příroda je krásná; samozřejmě je ohromně přitažlivá. Radikální ochránci přírody UŽ mávají ideologií, která vyvyšuje přírodu a je proti technologii.[4] Kvůli přírodě není nutné vytvářet nějaké chimérické utopie či nějaký nový společenský pořádek. Příroda se o sebe postará sama: Je to spontánní výtvor, který existoval dlouho před lidskou společností. Až s příchodem průmyslové revoluce se vliv lidské společnosti stal pro přírodu skutečně ničivý. K tomu, aby se uvolnil tlak na přírodu, není potřeba vytvářet nějaký zvláštní druh společenského systému, je pouze nutné se zbavit industriální společnosti. Je jasné, že toto nevyřeší všechny problémy. Industriální společnost už přírodě nesmírně ublížila a bude trvat dlouho, než se rány zahojí. Nicméně tím, že se zbavíme industriální společnosti, bude vykonáno mnoho. Uvolní se tím nejhorší tlak na přírodu a rány se budou moci začít hojit. Ať už to bude jakákoli společnost, která bude existovat po svržení industriálního systému, je jisté, že většina lidí bude žít blízko přírodě, protože v situaci, kdy neexistuje vyspělá technologie, nebudou lidé MOCI žít jinak.

Pokus napadnout systém bez použití NĚJAKÉ moderní technologie by byl marný. Revolucionáři musí použít přinejmenším média k šíření svých zpráv. Ale měli by moderní technologii použít pouze pro JEDINÝ účel: pro útok na technologický systém.

Představte si nějakého alkoholika, jak sedí a před sebou má sud vína. Říká si třeba: Víno není špatné, když ho pijete v rozumné míře. Vždyť se přece dokonce tvrdí, že je pro vás malé množství dobré! Neuškodí mi, když se trochu napiju. A víte, co se stane. Nikdy nezapomeňte, že s lidstvem a technologií je to jako s alkoholikem a sudem vína.  

Nebezpečí levičáctví

Levičáctví je dlouhodobě neslučitelné s přírodou, lidskou svobodou a s likvidací moderní technologie. Levičáctví je kolektivistické; touží spoutat celý svět (jak přírodu, tak lidstvo) v jediný unifikovaný celek. Ale to znamená řízení přírody a lidstva organizovanou společností a vyžaduje vyspělou technologii. Nemůžete dosáhnout spojeného světa bez rychlé dopravy a komunikace, nemůžete přinutit lidi, aby se navzájem milovali bez sofistikovaných psychologických technik, nemůžete mít plánovanou společnost bez nezbytné technologické základny.

Levičáctví je totalitární síla. Kdekoliv je u moci levičáctví, dochází k pronikání do každého soukromého koutku a donucování, aby se veškeré myšlení formovalo levicově. Je to částečně kvůli pseudoreligioznímu charakteru levičáctví; všechno, co odporuje levičácké víře je Hřích.

Levičák je orientován směrem k rozsáhlému kolektivismu. Zdůrazňuje povinnost jednotlivce sloužit společnosti a povinnost společnosti se o jednotlivce starat. Má negativní postoj k individualismu. Často moralizuje.

Poznámka na závěr:

V roce 1978 zaznamenala americká veřejnost první ze série útoků na vysokoškolské profesory, intelektuály, vlivné politiky a manažery. Zprvu nebylo vyloučeno, že jde o skupinu atentátníků, později však policie zúžila okruh pachatelů na jediného člověka, známého pod přezdívkou Unabomber. Ten své vlastnoručně zhotovené výbušniny rozesílal většinou poštou, popřípadě je osobně roznášel. V roce 1985 se Unabomber prohlásil za člena teroristické organizace Klub svobody (Freedom Club). Manifest byl pod pohrůžkou dalších násilných akcí v roce 1995 publikován ve Washington Postu a samozřejmě na internetu. Jeho všudypřítomnost měla být zárukou toho, že jej budou mít neustále k dispozici miliony uživatelů této celosvětové počítačové sítě, a že ho tedy nestihne osud nějaké zapomenuté, odložené knihy či efemérnost novinového článku. Osmnáct let trvající pátrání, kdy už se zdálo, že Unabomberovo skutečné jméno zůstane navždy skryto, přeci jen přineslo jistý výsledek. Čtyřiapadesátiletý matematik, zajímající se zejména o historii a politiku, Ted Kaczynski, byl odhalen zcela náhodou, když jeho mladší bratr objevil dopisy, které se velmi podobaly stylu a rétorice Manifestu. Následné vyšetřování naznačilo, že Unabomber a Kaczynski mohou být jedna a táž osoba. Unabomberův případ byl po celá ta léta sledován americkou veřejností a zatčení možného pachatele bombových útoků se stalo jednou velkou mediální senzací, když reportéři začali sestavovat veřejnosti dosud neznámý životopis Kaczynského.

Pavel Šaradín

Poznámka Misantropova:

Unabomber, poddanským jménem Ted Kaczynski, se narodil 22. května 1942. Dopisními bombami zabil celkem 3 lidi a 23 dalších zranil. Pochází z Chicaga, stát Illinois. Od útlého věku vynikal intelektem, coby geniální dítě s IQ 167. V šestnácti letech byl přijat na Harvard. V roce 1971 se odstěhoval do jedné nepřístupné chatrče bez elektřiny a tekoucí vody poblíž Lincolnu, stát Montana, kde žil jako osamělý poustevník a kde se současně učil soběstačně přežít. Když viděl, že divočinu kolem jeho domova ničí technologický rozvoj, rozhodl se rozesílat své bomby. Navzdory horečnému a nákladnému úsilí FBI nebyl Unabomber chycen na základě policejního vyšetřování, nýbrž zrady; a to zrady o to podlejší, že ho udal jeho vlastní mladší bratr. U soudu Unabomber odmítl své právní zástupce, protože chtěli jeho případ svést na duševní nepříčetnost, aby se tak vyhnuli hrozícímu trestu smrti. Unabomber však sám sebe nikdy nepovažoval za šíleného. Byl odsouzen na doživotí bez možnosti prominutí trestu. Pod vězeňským číslem 04475-046 je nyní umístěn ve věznici s nejvyšší ostrahou blízko Florence, v okrese Fremont, stát Colorado. Pro mnohé anarcho-primitivisty se stal hrdinou. Když se ho zeptali, jestli se neobává, že ve vězení přijde o rozum, odpověděl:

„Ne. Jestli se něčeho v tomto smyslu obávám, tak pouze toho, že si zvyknu na zdejší prostředí, zpohodlním a přestanu jakkoli vzdorovat. A bojím se, že bych mohl léty zapomenout, začít ztrácet vzpomínky na hory a lesy, a úplně nejvíc ze všeho se obávám, že bych mohl ztratit celkový cit pro divokou přírodu a kontakt s ní. Ale nevěřím, že vězení zlomí mého ducha.“

Unabomber ve vězení stále píše různé eseje a vylepšuje svůj Manifest. Na pravidelné každoměsíční dopisy svého bratra neodpovídá. Unabomberova chatrč se nyní nachází v muzeu žurnalistiky Newseum ve Washingtonu D.C.