Jdi na obsah Jdi na menu
 


Antická žeň 2.

Antika a knihy

(citáty a zajímavosti z antiky)

Antické písemnictví

Obsah druhé části:

Claudius Aelianus * Servius Sulpicius Rufus * Thrasea Paetus * Q. Aurelius Symmachus * Bohyně Démétér * Římský anonym * Neznámá antická komedie * Antický verš neznámého původu * Hégésiás * Momos * Marcus Livius Drusus * Zeus Lykajský v Arkadii * Ignoratio elenchi * Lucanus * Silius Italicus * Hyperion * Flamen * Xanthos * Melampús * Kleombrotos z Ambrakie * „Na tom Hippokleidovi nezáleží.“ * Epimenidés z Gortýny * Asfodelos * Vrány * Zénón Elejský * Zópyros * Rheia zoontes * Kapaneus * Diův dub v Dódóně * Cato * Solón * Poikilé stoá * Trofej * Epona * Chryseros * Přikládali k svým ústům pravici * Cinaedus * Stadion * Sokkus * Pohození hlavou vzhůru * Pyrrhichický tanec * Tóniny * Lůzovláda * Peculium * Další odkazy

 

Claudius Aelianus

(Dopisy vesničanů)

Na venkovském životě je kromě jiných věcí pěkná i laskavost v chování, která vyplývá z příjemného pocitu pohody, plynoucího z klidu a neuspěchanosti, jež jsou na vesnici domovem.

 

Vlez mi na záda

Knémón Kallipidovi:

Na tvůj dopis jsem sice ani nemusil odpovídat, ale protože jsi všetečný a nutíš mě, abych se s tebou bavil, třebaže do toho nemám chuť, jsem rád, že mám aspoň tu výhodu, že s tebou nemusím mluvit tváří v tvář, ale prostřednictvím poslů. Tak tady máš takzvanou skythskou odpověď.[6]

Já jsem blázen a vrah a nenávidím celé lidské pokolení. Proto také házím hroudy a kameny po těch, kteří mi šlápnou na pole. Persea[7] ze staré báje považuji za šťastného člověka, a to hned ze dvou důvodů: že měl křídla a nikoho nemusil potkat a že se pohyboval tak vysoko, takže nemusil s nikým mluvit a s nikým se zdravit. Moc mu také závidím, že mohl proměnit v kámen každého, s kým se setkal. Kdyby mi nějaký šťastný osud dal takovou moc, nebylo by na světě ničeho tolik jako kamenných soch, a ty bys byl první, z kterého bych jednu udělal.

Co ti to vlezlo do palice, že mě tady usměrňuješ a že se tak ženeš do toho, abys ze mne udělal beránka, když jsem na celý svět tak navztekaný? Vždyť jsem proto i ten kus pole u cesty nechal ležet ladem a nic na něm nesklízím. A ty tu vystupuješ jako nějaký můj příbuzný a jsi celý posedlý po tom, abych byl tvým přítelem – já, který nejsem přítelem ani sám sobě! Kde jsem jen přišel na ten nápad, zrodit se člověkem!

 

Musíš se svého škarohlídství zbavit

Kallipidés Knémónovi:

Ty se ani trochu nelišíš od lidí, kteří vůbec neuznávají bohy, tak divoká a samotářská je tvá povaha.

 

Morous zůstane morousem

Knémón Kallipidovi:

Odpovídám na tvůj dopis jen proto, abych ti vynadal a abych si trochu vylil žluč. Nic bych si nepřál víc, než abych tě tu měl před sebou a mohl tě vlastní rukou zmáčknout. Co se mě pokoušíš zkazit? Proč mě chceš zničit a zveš mě na slavnosti a na hostiny? Za prvé, vidět víc lidí pohromadě nebo se s nimi stýkat, k tomu mám strašný odpor, za druhé, společným obětem se vyhýbám jako zbabělci nepřátelům, za třetí, nevěřím vínu, protože dovede nebezpečně a záludně zaútočit na lidský rozum. Pokud jde o bohy, Pana a ty ostatní, vzdávám jim úctu, pozdravím je, když jdu okolo, a to je všechno; obětovat jim nechodím, protože je nechci otravovat.

A ty mi tady ještě nabízíš vrzání na flétnu a zpívání, ty šašku jeden směšný. Za to bych byl schopen sníst tě za syrova!

Moc pěkné jsou i ty tvoje další rady, abych se dal do tancování a začal si něco s nějakým děvčetem, a hezky horkokrevně! Tak se mi zdá, že ty bys skákal i do ohně a dělal přemety mezi meči, já tě však za přítele nechci, ani když obětuješ, ani za žádných jiných okolností.

 

Servius Sulpicius Rufus

(Dopis Ciceronovi po smrti dcery Tullie)

Za našich dob to nedopadlo nejhůř s těmi, jimž bylo dovoleno bez bolesti vyměnit život za smrt!

 

Thrasea Paetus

Kdo nenávidí chyby, nenávidí lidi.

 

Q. Aurelius Symmachus

Hledíme na tytéž hvězdy, máme společné nebe, obklopuje nás stejný svět: co záleží na tom, s jakou prozíravostí hledá kdo pravdu? Jedinou cestou se nemůže dojít k tak velkému tajemství. 

Co bylo zpočátku dobrodiním, stalo se dlouhým užíváním závazkem.

 

 Bohyně Démétér

Jak jste vy lidé nevědomí, nedovedete napřed rozpoznat, co by pro vás bylo dobré a co zlé.

 

Římský anonym

(Závěť vepříka)

Kuchařovi ať od Afriky k Rujáně

natáhnou mu hrdlo na laně.

 

Neznámá antická komedie

Pro samé dobré věci, jichž je všude plno, nemá, kde by vykonal svou potřebu.

 

Antický verš neznámého původu

Jsi pouhý otrok, neboť myslit neumíš.

 

Hégésiás

(okolo 300 př. n. l.)

Filosof kyrénské či hedonické školy, která učila, že cílem života je slast. Dospěl k názoru, že trvalá slast je nemožná, a proto doporučoval dobrovolný odchod ze života. Odtud jeho přídomek: Přemlouvající k smrti, tj. Peisithanatos. Ptolemaios I. prý mu zakázal přednášet v Alexandrii, poněvadž zavinil četné sebevraždy svých žáků.

 

 Momos

(antický bůh smíchu)

Momos soudil, že člověk by měl mít okénko na hrudi, aby se dalo zjistit, jaké má úmysly.

 

Marcus Livius Drusus

(zemřel roku 91 před naším letopočtem)

Římský architekt mu nabídl vystavět dům, do něhož by nikdo neviděl a nemohl zjistit, co se v něm děje; Drusus mu odpověděl, aby mu vystavěl takový dům, v němž by všichni mohli všechno spatřit.

 

Zeus Lykajský v Arkadii

(Báj, jež se vypráví v souvislosti s kultem Dia Lykajského v Arkadii)

Kdo pojí lidského masa, jehož jeden kus jest vmíšen mezi jiné nakrájené maso jiných žertev, nezbytně se musí státi vlkem.

(Zdroj: Platón – Ústava)

 

Ignoratio elenchi

„Dopustil se ignoratio elenchi“,

to znamená, že dotyčný porozuměl slovům vašeho vyjádření, nikoli však jeho smyslu. Prostě byl ten člověk hlupák.

 

Lucanus

Řeči jsou jen anemonae verborum, sasanky slov.[8]

 

Silius Italicus

(plným jménem Tiberius Catius Silius Italicus [25–101 n. l.], římský epický básník) ukončil svůj život hladovkou. Důvodem byla nemoc, nevyléčitelný nádor. V duchu stoické filosofie se považovalo za rozumné rozhodnutí ukončit život, který již nebyl života důstojný.

Insomnia Jovis, Jupiterovo blouznění

(to je fráze, kterou Silius Italicus používá o nabubřelých, nafoukaných myšlenkách)

 

Hyperion

(mytologie)

Podle Pelasgického mýtu o stvoření světa syn Eurynomé a Ofióna, Titán, kterému bylo přiděleno spolu s Titánkou Theiou Slunce. Podle Olympského mýtu o stvoření světa byl Hyperion (též Hyperíon, latinsky Hyperion), jeden z titánů, syn boha Úrana a bohyně země Gaie. Hyperion uzavřel manželství se svou sestrou Theiou a měl s ní tři děti: boha slunce Hélia, bohyni měsíce Selénu a bohyni ranních červánků Éós. V Homérově Illiadě a Odysseji je bůh slunce nazýván Hélios Hyperion, „Nejvyšší Slunce“. Hyperion je též hlavní název básnické ódy Friedricha Hölderlina Eremita v Řecku.

 

Flamen

Každé božstvo mělo ve starém Římě svého obětníka, flamina, jenž byl vázán přísnou řeholí a zřídkakdy vycházel na veřejnost. Nejvýše stál a nejpřísnější řeholi podstupoval flamen Jupiterův, který musil pocházet z patricijské rodiny, nesměl ani pohlédnout na práci, nesměl nikdy vsednout na koně, nesměl spatřit vojsko a vůbec nic, co souviselo se smrtí.

 

Xanthos

Xanthos, Ezopův učitel, se vsadil, že by vypil moře, nikoliv však řeky, které se do něho vlévají a jež by se tedy musely odvést jinam.

 

Melampús

bájný věštec a lékař, měl mimořádně jemný sluch

 

Kleombrotos z Ambrakie

akadémický filosof, který skočil se skály po přečtení Platónova dialogu Faidón, aby si ověřil Platónovy výklady o nesmrtelnosti duše.

 

„Na tom Hippokleidovi nezáleží“

Tento obrat znamenající „mně na tom nezáleží“ a užitý Lúkiánem v závěru jeho ApologieObhajoby má svůj původ v následujícím příběhu: Hippokleidés, který se měl stát zetěm Kleisthena ze Sikyónu, předváděl tance, které se jeho nastávajícímu tchánovi nelíbily, a ten mu řekl: „Protancoval sis mou dceru.“ Hippokleidés mu odpověděl: „Na tom Hippokleidovi nezáleží.“

 

Epimenidés z Gortýny

Jeden ze sedmi mudrců, očistil Athény od tzv. kylónského poskvrnění (tj. od moru?). Žil prý 154 nebo 299 let; podle Pausaniova cestopisu 1,14 prý prospal jednou v jeskyni 57 let.

 

Asfodelos

liliovitá rostlina, vytvářel v řeckých představách v podsvětí celé louky

 

Vrány

Vranám se přisuzoval život několikrát delší než lidský.

 

Zénón Elejský

Řecký filosof z 5. století před naším letopočtem patřící k elejské škole, žák Parmenidův.

Byl uvězněn pro účast na spiknutí proti samovládci. Pověst vyprávěla, že si z obavy, aby při mučení neprozradil spoluspiklence, ukousl jazyk a vyplivl ho tyranovi do tváře. Byl umučen k smrti.

 

Zópyros

Původem thrácký otrok, potom Alkibiadův vychovatel, zakladatel nauky o poznávání duševních sklonů podle tělesných znaků. Sókrata prohlásil podle zevnějšku za hloupého a záletného.

 

Rheia zoontes

Řecká tradice nazývá bohy rheia zoontes, což znamená „lehce žijící“.

 

Kapaneus

Kapaneus (Ohněnoš), jeden ze sedmi argejských vůdců. Vychloubal se, že zničí město i proti vůli Diově; na svém štítě měl obraz muže mávajícího pochodní s nápisem „zapálím město“.

 

Diův dub v Dódóně

V Dódóně v Épeiru byla nejstarší řecká věštírna; z šumění Diova posvátného dubu byla věštěna budoucnost; nejdříve dávali věštby kněží, zvaní Selliové (řec. Selloi), později tři staré kněžky, z nichž nesprávným etymologickým výkladem byly učiněny holubice (peliai = stařeny, peleiades = holubice)

 

  Cato

Pro Catona byl otrok jen mluvící nářadí.

Cato doporučoval dláždit náměstí ostrými a hrbolatými kameny, aby se na nejmenší míru omezilo bezúčelné poflakování různých floutků, nemajících nic jiného na práci, než svádět počestné ženy.

 

 Solón

(athénský politik a zákonodárce 7. stol. př. n. l.)

Opatřením zvaným seisachtheia (= shození břemen) zrušil dluhy a napříště žádný občan nesměl být pro dluhy prodán do otroctví.

 

Poikilé stoá

Pestré sloupořadí

Sloupová síň na athénské agoře, ozdobená díly slavných řeckých malířů, zejména Polýgnótovými[9]. Přítomnosti obecenstva, které se tu procházelo, využívali potulní umělci k produkcím. Zenón z Kitia tu začal hlásat svou filosofii (odtud sluje stoá, stoicismus).

 

Trofej

Původně vítězné znamení postavené na bojišti z nepřátelských zbraní (z řec. tropaion od trepó obracím na útěk).

 

 Epona

římská ochranná bohyně koní a stájí.

 

Chryseros

To slovo znamená řecky „láska k zlatu“.

 

Přikládali k svým ústům pravici

Kultovní gesto Řeků a Římanů při vzývání nebo pozdravu božstva.

 

Cinaedus

(řec. kinaidos)

To slovo označuje neřestníka oddávajícího se homosexualitě.

 

Stadion

Dráha, kterou chodec ujde asi za dvě minuty.

 

Sokkus

nízký, lehký střevíc, jakého užívali herci v komedii.

 

Pohození hlavou vzhůru

Řekové podnes mají ve zvyku naznačovat odmítání pohozením hlavy vzhůru.

 

Pyrrhichický tanec

Tanec se zbraněmi

 

Tóniny

iónská, ráz chabý;

            dórská, vznešený a pádný;

            lýdská, zženštilý a naříkavý.

 

Lůzovláda

Όχλοκρατία

Výraz pochází od politika a historika Polýbia (203–120 př. n. l.).

 

Peculium

Otroci si mohli nastřádat majetek (tzv. peculium), za nějž se pak vykupovali. Peculium = latinsky „jmění“ nebo „dar“.

 

Další odkazy:

Aischylos, tragédie

Apuleius, Zlatý osel

Aristofanés, výpisky z díla

Aristotelés, výpisky z díla

Catonova dvojverší

Cicero, citáty

Cicero, Tuskulské hovory

Diogenés, Řekům

Epiktétos, Rukojeť & Rozpravy

Epikúros

Eurípidés, Médeia

Eurípidés, Tragédie

Hésiodos, Železný věk

HOMÉR v literatuře a filosofii

Horatius, citáty

Horatius, Réva a vavřín

Isokratés, Řeč o povinnostech

Iuvenalis, Satiry

Latinský lexikon

Lucretius, O přírodě

Lúkiános, O bozích a lidech

Marcus Aurelius, Hovory k sobě

Martialis, Posměšky a jízlivosti

Menandros, Čí je to dítě? + Dědek

Ovidius, Proměny

Ovidius, Žalozpěvy

Petronius, Satirikon

Plautus, výpisky z díla

Plútarchos, Životopisy

Publilius Syrus, Myšlenky

Publius Terentius Afer, citáty

Pýthagorás, citáty

Seneca, O duševním klidu

Seneca, Samota

Sofoklés, Tragédie

Starověké báje a pověsti

Vergilius, Zpěvy rolnické a pastýřské

 

<<< antická žeň 1. část

 

Poznámky:


[1] Minicius Fundanus – konsul r. 107, prokonsul v provincii Asii v letech 122, 123.

[2] ve svém Laurentinu – Pliniův statek, 17 římských mil jižně od Říma (= 25 km) mezi městy Ostií a Laviniem.

[3] řekl náš Atilius – pravděpodobně Atilius Crescens, Pliniův přítel z mládí.

[4] lepší je mít volno nežli nedělat nic – Vtip Atiliova výroku spočívá ve dvojznačnosti latinského otium, které znamená jednak ústraní (ve smyslu být stranou společenského a politického života, tedy čas, který římští spisovatelé využívali k literární práci), jednak volno ve smyslu nicnedělání.

[5] Όνος λύρας říkalo se o člověku, jenž smyslu pro hudbu neměl.

[6] takzvanou skythskou odpověď – krátkou a neurvalou.

[7] Persea – Perseus byl syn Danay a Dia, který se proměnil v zlatý déšť. Zabil Gorgónu Medúsu a uťal jí hlavu, na které byli místo vlasů hadi. Kdo se na tuto hlavu podíval, zkameněl. Perseus jí použil při záchraně aithiopské princezny Andromedy – nechal zkamenět mořskou obludu, jíž měla být Andromeda obětována. Po návratu na Serifos nechal také zkamenět krále Polydekta a jeho družinu za to, že ubližovali jeho matce. Perseovi pomáhala bohyně Athéné (té pak Perseus věnoval Medúsinu hlavu) a bůh Hermés; ten mu půjčil okřídlené střevíce, které ho nesly vzduchem.

[8] Sasanka nemá při veškerých zářivých barvách žádnou vůni.

[9]

Petr Ježek, Jakub Mareš