Misantropova knihovna

(výpisky)

Věnováno Chan Šanovi

Těšil jsem se z jedné z nejpříjemnějších nocí ve svém životě. Brouzdal jsem se vodou, trochu se ponořil, a pak jsem zůstal stát a díval se do toho přenádherného nočního nebe, Avalókitéšvarova¹ vesmíru plného temnoty, diamantů a desatera zázraků. Šťastný, jenom v plavkách, bosý, rozcuchaný, v temnotě ozařované rudým ohněm jsem si prozpěvoval, poskakoval a lítal kolem – takhle se má žít. Úplně sám a svobodný na plážovém písku, do toho vzdechy moře. Seděl jsem v písku se zkříženýma nohama a meditoval o životě. „Co mě ještě čeká?“
 

Měl jsem za sebou celý rok celibátu, protože jsem měl pocit, že žádostivost je přímou příčinou zrození a to je zase prvotní příčinou utrpení a smrti a já se skutečně, a to nelžu, dopracoval k tomu, že jsem považoval žádostivost za něco nepřístojného nebo dokonce krutého. Pokaždé, když jsem se bezděčně ohlédnul na krásné indiánky, tak jsem si říkal: „Krásné holky kopají hroby.“ Absence aktivní touhy mi přinesla nový, klidný, pohodový život, který se mi dost líbil.

Když jsem byl ještě malý kluk, vůbec jsem se necítil jako Američan, s celým tím ideálem předměstí a celkovou bezútěšnou šedivou novinovou cenzurou veškerých opravdových hodnot, ale když jsem objevil buddhismus, najednou jsem cítil, že už jsem kdysi žil, před neskutečně dávnými věky a kvůli chybám a hříchům toho minulého života jsem byl degradován do mnohem ubožejších sfér existence, a moje karma se proto musela zrodit v Americe, kde už nikdo nevěří ve svobodu. Proto jsem taky vždycky sympatizoval s hnutími za svobodu, jako byl anarchismus a vůbec...
 

Univerzity nejsou nic jiného než přípravky ke ztrátě identity středních tříd, což se perfektně projevuje všude kolem kampusu, kde jsou řady baráků zámožných rodinek, s trávníkem a televizí v každém obýváku a všichni se ve stejnou chvíli dívají na to samé a ve stejnou chvíli si myslí to samé.
 

Tyhle zatracený lovce nenávidím, protože všechno, co je zajímá, je namířit pušku na nějakou bezmocnou vnímavou bytost a zabít ji, ale za každého živého tvora, kterého tihle skuteční hajzlové zabijí, se potom narodí tisíckrát znova, aby podstoupili peklo samsáry,² a to jim tedy dost patří.

Když zjistili, že jsme do přírody nevyrazili zabíjet zvířata, ale jenom lézt po horách, považovali nás za beznadějné blázny.
 

Blaženě jsem se rozhlížel po nádherných vysokých stromech a říkal si: „Ach, jaká to noc, naplněná opravdovým sladkým spánkem, do jakých asi meditací se mohu v tomto obrovském tichu Neznáma dostat!“
 

Chci se to všechno naučit, jak se balí ruksaky a co mám udělat, až budu mít plný zuby civilizace a budu se chtít zašít do hor.
 

Mlčet je jako hora zlata.
 

Zenové rčení: „Když se dostaneš na vrchol hory, šplhej dál.“
 

Četl jsem Whitmana a vím, co tímhle myslí, „Hlavu vzhůru, otroci, hrůzou cizí despoty naplňte“, tím chce říct, že tohle je postoj barda, bláznivého zenového básníka starých stezek pustinou, rozumíte, to celé je prostě svět plný tuláků s ruksaky na zádech, dharmových tuláků, kteří odmítají souhlasit s všeobecným požadavkem, aby spotřebovávali všechno, co se vyrobí, a museli proto pracovat, aby měli tuhle výsadu konzumovat, všechny tyhle sračky ve skutečnosti nikdy nechtěli, jako ledničky, televize, auta nebo přinejmenším aspoň ty nový luxusní káry, tukové oleje na vlasy, deodoranty a všechny ty hovadiny, které po týdnu nakonec stejně najdete v popelnici, tihle všichni jsou totiž uvězněni v systému, který se skládá z práce, výroby, spotřeby, práce, výroby a spotřeby, ale já mám takovou představu parádní ruksakové revoluce tisíců mladých Američanů, kteří se tu budou toulat s batohy na zádech a všichni to budou blázni zenu, kteří se věnují psaní básní, které se jim najednou jen tak, bez nějakého zvláštního důvodu objeví v hlavě a kteří taky díky neobvyklým a neočekávaným činům dál nabízejí vize věčné svobody pro všechny, pro všechny živé bytosti.
 

V tomhle světě žít nemůžeš, ale přitom se nedá nikam jinam odejít.
 

S blázny zenu bylo všechno v pohodě, sanitka z blázince byla moc daleko, aby nás mohli slyšet. V tom všem ale byla moudrost, což pochopíte, když se někdy v noci projdete nějakou předměstskou ulicí a po obou stranách ulice míjíte domy, v obýváku svítí lampa, vrhá zlaté paprsky a uvnitř je malý modrý čtverec televize a každá rodina nejspíš upírá pozornost na stejný pořad; nikdo nemluví; na dvorcích je ticho; štěkají na vás psi, protože místo na kolech se tam pohybujete po lidských nohách. Až se to začne objevovat, kdy všichni na celém světě budou brzo uvažovat stejně, tak to pochopíte.
 

Vidím ho, jak si vykračuje s ruksakem na zádech po městských ulicích, míjí modrá televizní okna domů, sám, a jeho myšlenky jsou jediné, které nejsou zelektrizované a uváděné v nadšení podle Hlavního vypínače.
 

Kdo sehrál ten krutý žert? Byl to snad Bůh, kdo zešílel? Snažně prosíme, pověz nám, kámoši milej, a moc to nezamlžuj, kdo sehrál tenhle trik, na všech bez rozdílu, a proč je to tak hnusný, tahle Věčná scéna, prostě, o co tu jde, o co tady vlastně vůbec jde? A pomyslel jsem si, že se to možná nakonec dozvím od těchto dharmových tuláků.

Ale já měl své vlastní skromné představy a ty neměly nic společného s „bláznivou“ částí toho všeho. Chtěl jsem si pořídit kompletní výbavu, se vším, co je potřeba ke spaní, přikrytí, jídlu a vaření, vlastně obyčejnou kuchyň a ložnici, kterou bych měl přímo na zádech, vyrazit si někam, najít tam dokonalou samotu, nahlížet do dokonalé prázdnoty své duše a být naprosto netečný ke všem možným ideám. Taky jsem měl v úmyslu se modlit, to měla být moje jediná činnost, modlit se za všechny živé tvory; považoval jsem to za jedinou slušnou činnost, jaká na světě zbyla. Být někde na poušti nebo v horách nebo v nějaké chatrči, odpočívat si a nic jiného, provozovat to, čemu Číňané říkají „nic nedělat“.

Připadal jsem si jako úplně nový člověk.
 

Když jsem se snažil vysvětlit lidem dharmu³, mé matce, příbuzným, přítelkyním, prostě všem, nikdy neposlouchali, vždycky chtěli, abych poslouchal já je, oni všechno totiž věděli, já ne, já byl prostě jenom hloupý, mladý cucák a nepraktický blázen, který nechápe skutečný význam tohohle strašně důležitého a hrozně reálného světa.

Neuvědomuješ si, že veškerý život je jenom sen? Proč se prostě neuvolníš a netěšíš se z Boha? Bůh jsi ty, ty blázne jeden!

Já si dávám s chlastem pohov, všechno to víno, které pijete, je děsný utrejch, vypálí vám to úplně žaludky a pěkně zblbnete. Poznám, že se s vámi něco děje, nejste vnímaví, neuvědomujete si, co se děje!
 

„Teda brácho,“ řekl, „taky bych si dneska rád zdříml venku, ale je to proti zákonu.“

„Tohle přece není Indie, že jo?“ řekl jsem mu naštvaně a odešel jsem, abych si to stejně zkusil. I když to bylo protizákonné a snažili se vás chytit, tak jediné, co se dalo dělat, bylo prostě stejně to udělat a pořád se schovávat. Zasmál jsem se, když jsem si představil, co by se stalo, kdybych byl Fuke⁴, čínský mudrc z devátého století, který putoval po Číně a v jednom kuse zvonil na zvonec. Jedinou alternativou ke spaní venku a k tomu, že bych si dělal, co chci a co jsem viděl v nějaké vizi, by bylo prostě dřepět společně se stovkou dalších pacientů před hezkým televizním přijímačem, v nějaké pakárně, kde bychom mohli být „pod dohledem“. Viděl jsem hodně policajtských aut a dívali se na mne pěkně podezřívavě: ulízaní poldové, dobře placení a kypící zdravím, ve fungl nových fárech, se vším tím drahým rádiovým vybavením, jenom aby dohlédli na to, aby se nějaký bhikku⁵ dneska v noci nevyspal v háječku. Jako nějaký zločinec jsem se prodíral lesklým křehkým houštím a pak, když jsem našel krásnou mýtinku v jakoby bambusovém háječku, váhal jsem, jestli mám rozdělávat před setměním oheň, protože pak mě nikdo neuvidí.

Bylo mi docela smutno a trochu jsem si poplakal. Koneckonců člověk bez domova má důvod k pláči, všechno na světě je namířené proti němu.
 

Lepší spát svobodný v nepohodlné posteli než v pohodlné a nebýt svobodný.
 

Chlap bez domova je vždycky v bryndě. Kde bych ale našel tichý hájek, kde bych mohl meditovat a navždycky žít?
 

Došel jsem ke kraji lesa. Tady jsem si minulé jaro, když jsem chodíval meditovat pod svou oblíbenou borovičku, vyšlapal pěšinku. Cestička tu ještě byla. Stále tam bylo místo mého slavnostního vstupu do lesa, což byly dvě souměrně umístěné mladé borovice, které vytvářely něco jako sloupy brány. Vždycky jsem se tam poklonil, sepnul ruce a poděkoval Avalókitéšvarovi za výsadu být v lese.

Co bych se staral o tu věž ghoulů, požírající mrtvé, o sperma, kosti a prach, připadal jsem si svobodný, a proto jsem svobodný byl.
 

Zdál se mi zvláštní sen, že jsem se probudil v takovém nějakém šedivém strašidelném podkroví, vytahoval jsem kufry s šedivým masem, které mi matka podávala, a já si nedůtklivě stěžuji: „Už nikdy neslezu zpátky!“ (abych konal tohle dílo celého světa).
 

Cítil jsem hluboký soucit se stromy, protože jsme byli totéž.
 

Lidi onemocní proto, že využijí všech fyzických možností, aby se sami zrychtovali, kvůli té jejich samočinně se usměrňující přirozenosti.
 

„Soucit je hvězda, která nás vede,“ prohlásil Buddha.
 

Nehoň se za chlastem, vzrušením s ženskými a mluvením, zůstaň ve své chatrči a raduj se z přirozeného vztahu ke všemu, jaké to je.
 

Přes večerní údolí se ozýval starý mezek, s tím svým žalostným zničeným „í-á“, přerušovaným ve větru; jako zvuk trouby, na kterou duje nějaký děsivě smutný anděl; jako připomenutí lidem, kteří doma zažívají večeře, že všechno není tak dobré, jak by si mysleli.
 

Jak můžeš porozumět své vlastní mysli, když máš v hlavě samý chlast, jsi úplně vygumovaný a zvedá se ti žaludek?
 

Společenskost je jenom velký úsměv, a velký úsměv není nic jiného než samé zuby.
 

Na mou duši, jediný, kdo tady za něco stojí, jsem já. Přinejmenším mám poctivý anarchistický základ. Aspoň mám v ústech protest.
 

„Probuďte se! Probuďte se!“ hulákal jsem. „Mrzáci! Zloději! Pasáci! Kati!“ A pak mě najednou přepadl ten nejúděsnější pocit ubohosti lidských bytostí, ať už jsou kdekoliv, ty jejich obličeje, osobnosti, pokusy být veselí a rozmařilí, malicherní, nedůtkliví, ty jejich blbé a prázdné duchaplnosti, které jsou tak rychle zapomenuty. Ach, a kvůli čemu? Kdo byli všichni ti podivní duchové, kteří jako já zapustili kořeny do toho hloupého bezvýznamného dobrodružství světa? A kdo jsem byl já?
 

Myslíš, že Bůh stvořil svět jenom pro své pobavení, protože se nudil? Protože kdyby to tak bylo, musel by být pěkná svině.
 

Člověk je nějaký podivný, nepodstatný brouk, plný zvláštních nápadů, který chodí hlavou dolů sem a tam a jen se naparuje.
 

Na tom strmém kopci jsem viděl obíhat šedesát západů slunce. Vize věčné svobody byla navždy má. Teď nadchází smutek návratu do měst, tam je všechna ta našlapanost barů a groteskních spektáklů, všechno v prázdnu a vzhůru nohama.

Protipožární hlídka na hoře Desolation Peak,
kde Kerouac strávil dva osamělé letní měsíce r. 1956 jako hlídač

Závěrem

Jack Kerouac našel v buddhismu potvrzení svého melancholického pohledu na život. Tezi „veškerý život je pouze utrpením“ si klidně mohl napsat sám.

Josef Rauvolf

září 1992

VYSVĚTLIVKY: