Uzbekistán
15 denní trip do Střední Asie – Kazachstán a zejména Uzbekistán
1 den 14.04.2018 – Další cesta po zemích bývalého Sovětského Svazu nás tentokrát zavede do hlavního města Kazachstánu Astany a zejména do Uzbekistánu, který je cílem našeho tripu. Letenky z Prahy do Taškentu jsou c cenových úrovních kolem 12 tisíc Kč a tak jsem se snažil najít levnější variantu. Zaujaly mne letenky z Budapešti do Astany a odtud je již jen co by kamenem dohodil, cíl cesty, Taškent. Celkově se vejdeme do 7 tis. Kč za osobu + náklady na cestu – nafta, dálniční poplatky a parkování, dohromady necelých devět tisíc Kč. Protože je odlet a v neděli v poledne, stihneme i prohlídku Budapešti a v neděli ráno nebudeme muset stávat tak brzy. Abychom se vyhnuli možným zácpám na D1, zahajujeme naší cestu o půl šesté ráno a bez větších problémů jsme před polednem v Budapešti. Ubytování jsem vybral na okraji města v pěkném hotelu Molnár a do centra je to jen dvacet pět minut autobusem či tramvají. Budapešť jsme již viděli vícekrát a tak neplánujeme žádné návštěvy muzeí či kostelů, spíše jen pohodovou procházku městem. Počasí nám přeje, je kolem 25 stupňů a svítí sluníčko. Postupně se procházíme okolo TOP památek s krátkými zastávkami na občerstvení. Budapešť je krásné město trochu připomínající naší Prahu. Po lehké večeři se vracíme na hotel a zítra nás čeká pětihodinový let do Astany.
2.den 15.04.2018 – Odlétáme v 12,20 hod. a tak nás dne žádný dopolední výlet nečeká. Dáme snídani, trochu relaxuj a před devátou hodinou se vyjíždíme na letiště. Parkování mám objednané 5 kilometrů od terminálu a včetně transferu přijde 14 dnů na necelých tisíc Kč. Cena podstatně příznivější než v Mnichově, ale nevýhodou je větší vzdálenost a dvoje dálniční poplatky. Letos kromě maďarské musím zakoupit i měsíční slovenskou elektronickou známku. Mé pravidelné cesty na Slovensko skončily a tak nic jiného nezbývá. Vše probíhá naprosto bez problémů až do doby našeho průchodu bezpečnostní kontrolou. Babičce se totiž podaří zapomenout taštičku s pasem a polovinou peněz na pásu v přepravní přepravce. Naštěstí to zjistí poměrně brzy a kupodivu doklady i peníze jsou stále na místě, na kterém je zapomněla. Naše cesta mohla skončit, ještě dříve než započala. Máme ale velké štěstí a po troše adrenalinu můžeme pokračovat. Pětihodinový let je již v pohodě a kolem deváté hodiny večerní místního času jsme na místě. Časový posun v Kazachstánu je v letním období čtyřhodinový a v Uzbekistánu o hodinu kratší, tříhodinový. Do hotelu volíme cestu taxíkem s několika zastávkami na kratší procházku a focení. Astana je velmi moderní město, s jehož výstavbou se započalo před dvaceti lety.Je hlavním městem a také i druhým největším městem severního Kazachstánu. Nachází v suché stepi u řeky Ishim a je navrženo tak, aby reprezentovalo světlou budoucnost země v jednadvacátém století. Město kypí ambicemi i energií. Najdete tu super moderní hotely, spoustu obchodních center a také i výškových budov. Snahou současných tvůrců je vytvořit z Astany nový Singapur. I proto se tu v posledních letech zrealizovaly naprosto neotřelé architektonické projekty, využívajících tu nejvyspělejší technologii a design. Na výstavbě města se podílely ateliéry nejvýznačnějších architektů.. O jednotlivých budovách se zmíním později. Většina je jich v noci krásně nasvícena a tak určitě stoji noční město za prohlídku. Protože jsme přijeli pozdě večer, jedinou šancí jak vidět noční Astanu, bylo si najmout taxi. Náš řidič byl velmi příjemný a pěkně se s ním povídalo. I když si řekl o velké peníze, s čím jsem tak trochu počítal, požadovanou částku jsem mu snížil jen o deset procent. Vyhodnotil jsem si, že si peníze za pěknou večerní prohlídku zasloužil. Více než hodinová projížďka ale stálo za to, i když skoro 5OO Kč není zrovna málo. Viděli jsme symbol hlavního města Bayterek, Prezidentský palác Ak Orda, nákupní a zábavní centrum Chán Shatyr, jež bylo otevřeno v roce 2010 a místní jej považují za jednu z nejnovějších památek města a mnoho dalších nedávno postavených budov. Při cestě zpět jsme se dostali na cenu o více než šedesát procent nižší. Na hotel jsme se dostali až po jedenácté hodině večerní a vzhledem k posunu času jsme šli spát až po půlnoci.
3.den 16.04.2018 Ráno začínáme snídaní, odhlašujeme se z hotelu, ale zavazadla si zde ponecháme do odpoledne. Dnes nás čeká výlet do nové moderní části Astany. Hlavním nositelem myšlenky nového města je sám prezident Nazarbajev, který vytvořil zadání pro japonského architekta a urbanistu Kišo Kurokava. Jako hlavní princip byla stanovena souměrnost, neboť ta symbolizuje pořádek a řád. Vznikla hlavní osa nového města dnes dlouhá asi šest km. V šíři cca jednoho kilometru je lemovaná moderními výškovými domy a pěší zónou s parky uprostřed. Moderní skleněné paláce kontrastují se zdobnou parkovou úpravou asijského střihu. Dnes má hlavní osa své dva začátky a střed. Tvoří je architektonická díla anglického architekta Sira Normana Fostera. Z internetu jsem si zjistil co navštívit a na hotelu našel letáček, na kterém bylo uvedeno, jak se na jednotlivá místa dostat veřejnou dopravou. Kupodivu cesta do paláce Míru a porozumění (od architekta Fostera) není vůbec složitá. Zastávka přímo před hotelem a jen šest stanic autobusem. Lístky prodává uvnitř autobusu průvodčí za 90 tengů za kus, v přepočtu za cca.šest Kč. Před pyramidou jsme před desátou hodinou a tak musíme asi deset minut počkat, než otevřou. Jdeme se projít okolo budovy a ke vchodu se vracíme asi 5 min. po desáté. Bohužel tím ztrácíme nárok na prohlídku v deset hodin a budeme muset půlhodinu počkat. Jsme zde zatím jediní turisté, ale zřejmě plně dodržují čas prohlídek. Těsně před půl jedenáctou přichází průvodkyně a vydáváme se na soukromou prohlídku budovy. Za cca. 40 Kč za osobu skoro hodinová prohlídka, to není vůbec špatné. Dostáváme podrobný výklad o výstavbě a všech akcích konaných zde. Palác byl postaven jako místo pro pravidelný kongres světových církví. Budova je centrem kultury, obsahuje koncertní sál, kongresový sál i zimní zahradu. Výtahy v budově jezdí po hranách pyramidy a jsou tedy nakloněné, Operní sál v paláci má kapacitu 1350 míst, Výška pyramidy je 62 metrů, Stejnou délku má i základna pyramidy. Konstrukce je velice specifická, Musí vydržet velké změny teploty. Skleněné tabule jsou mnohem méně tepelně roztažné než sklo. Zasazení skleněných tabulí do ocelové konstrukce vyžaduje specifické uchopení tabulek. Stavba symbolizující souznění mezi národy slouží jako místo k setkávání. Kromě muzejní výzdoby je zde obrovský do červena laděný kongresový sál s kapacitou 1350 míst. Vrcholným zážitkem je zasedací místnost s kulatým stolem ve špici pyramidy. Po skončení velmi zajímavé exkurze si prohlédneme další budovy v okolí. Je tu velké národní muzeum Kazachstánu, místní univerzita a Sultan Khasret Mosque na jejíž výstavbě se podílelo na 1500 stavitelů. I ta lze navštívit, jen je oddělen vstup pro muže a ženy pro vykonání očisty před vstupem. Trochu svým vzhledem připomíná velkou mešitu šejka Zayeda v Abu Dhabí. Stavbě vévodí 51 metrů vysoká centrální kupole a v centru kazašské metropole Astaně zaujímá plochu 1,75 hektaru. Prezident mešitu slavnostně otevřel před šesti lety k 14. letému výročí Astany, na takzvaný "Den hlavního města", který se kryje s Nazarbajevovými narozeninami, Na další památky už není čas a tak jedeme autobusem zpět do hotelu pro zavazadla a poté taxíkem přímo na letiště.Astanu neopouštíme navždy, čeká nás zde ještě celý den, před naším návratem do Evropy. Po dvouhodinovém letu přistáváme na letišti v Taškentu. Jsme mile překvapeni službami Uzbekistan airways, které ještě stále zachovávají možnost bezplatného občerstvení. Dostáváme pití, bagetu a na závěr kávu. Posouváme hodinky o jednu hodinu dozadu a v Taškentu přistáváme asi o 15 minut dříve oproti jízdnímu řádu. Bohužel se zdržíme u přepážky kde udělují víza. Nikdo zde není a tak musíme čekat. Z našeho letu jsme jediní, kteří na udělení víza na základě zvacího dopisu čekají. Asi po patnácti minutách nás jeden zaměstnanec odvádí na jinou přepážku přes celé letiště. Zde již čeká asi šest lidí a rovněž zde nikdo není. Čekáme dalších dvacet minut a konečně máme vízum. V době čekání jsme vyměnily dolary na místní měnu SUM (kurz se pohybuje v dubnu 2018 1 dolar 8000 SUM). Na letišti dávají velké padesátitisícové bankovky, proto zatím mít plné peněženky mít nebudeme. V současné době je již stejný kurz oficiální jako u pokoutných překupníků. Jejich služby využijeme jen, když nenajdeme banku. V dřívějších letech byl u nich kurz až o jednu třetinu výhodnější. Z letiště jedeme do hotelu za 5 dolarů a asi za 15 minut jsme na místě. Náš hotel je kousek od letiště, ale do centra budeme muset využít autobus a metro. Po ubytování se vydáváme na průzkum okolí a zejména na nějakou tu večeři. Usedáme v jednom blízkém bistru a dostáváme zde celé kuře v ceně 27 tis. SUM, tedy cca. 65 Kč. Po večeři si projdeme místní trh, uděláme pár fotografií a vracíme se na hotel. Zítra nás čeká celodenní prohlídka Taškentu.
4,den 17.04.2018 Po snídani nás čeká prohlídka centra města. První naší navštívenou památkou je pravoslavný kostel Sobor. Je jedním ze 4 pravoslavných ruských kostelů v Taškentu. Přímo u něj je zastávka autobusů, které nás dovezou přímo k metru. U okénka si kupujeme jízdenky (žetony) za cenu 1200 SUM na osobu, tj. cca. 4 Kč. Vystupujeme na zastávce Gufur Gulyam. Necelý jeden kilometr odtud se nachází Architektonický komplex Chast Imom, kde jsou soustředěny zdejší historické památky. Veliká mešita Chozreti Imam, Barakchánova medresa, mešita Tellya Šejk z 16. století, která byla dříve hlavní mešitou. Hned vedle stojí stejně stará medresa Moji Muborak, kde je dnes soustředěna sbírka starých manuskript ze 7. – 9. století. Nejcennějším exponátem je ovšem originál gigantického Koránu, jednoho z nejstarších dochovaných Koránů na světě, který nechal napsat na jelení kůži třetí chalífa Uthmán ibn Affán v letech 644–48 (vytvořeno bylo tehdy 6 exemplářů, dochovaly se pouze 4, tento je nejlépe zachovaný). Tuto vzácnou knihu uloupil na jednom ze svých tažení ve 14. století Tímur v Basře (v dnešním Iráku) a uložil ji v mešitě Bibi Chanum v Samarkandu, kde pro ni zřídili speciální mramorový pulpit. Za Ruské nadvlády byl korán jako velká vzácnost odvezen do petrohradské Ermitáže, odkud ho po 50 letech v roce 1924 na základě Leninova dekretu vrátili zpět do Uzbekistánu. Korán má 353 stran, zavřený měří 60 cm na výšku a váží 35 kilogramů. Vracíme se k metru a jedeme jen jenu zastávku na stanici Chorsu, kde navštívíme velký zdejší bazar.s, jeho majestátní mozaikovou kupolí. Ta přiláká pozornost každého cestovatele už z dálky. Nachází se v centru starého města a jedná se o jeden z největších zážitků, který si z Taškentu odvezete. Uvnitř budovy se v patrech rozkládá tržiště s oříšky, kořením a vším možným i nemožným orientálním zbožím. Samotná budova je v obležení stánků s ovocem, zeleninou, s čajem i porcelánem a můžete se zde na mnoha místech posilnit šašlikem, tradičním masem připravovaném na grilu.V těsné blízkosti bazaru stojí medresa Kukeldash. Nádherná, mozaikou vykládaná stavba vybudovaná v roce 1570, kde dodnes můžete vidět studující muslimy. Jako jedna z mála náboženských budov přežila velké zemětřesení v roce 1966. V 18. století sloužila tato budova jako karavanserai, místo, kde se mohli ke krátkému odpočinku uložit poutníci při putování napříč hedvábnou stezkou. Výzdoba průčelí medresy na nás udělala skutečně dojem, mistrně vykládaná mozaika se nachází i uvnitř komplexu.
Metrem se přesouváme na Náměstí Nezávislosti. V okolí této plochy, která zabírá na 12 hektarů, stojí monumentální vládní budovy, budova senátu i památník padlých ve druhé světové válce. V místě památníku můžete vidět sloupořadí s prvky tradičního uzbeckého řezbářství. Uprostřed náměstí je Timurova jezdecká socha, náměstí ale dominuje veliká stavba hotelu „Uzbekistán“. Celé náměstí bylo upravené a rozšířené v roce 2009 při příležitosti oslav založení města. Některé stavby s dob ruské kolonizace byly zbořené. Při naší prohlídce narážíme na dům fotografie, kde se zrovna otevírá výstava mladých studentů místní akademie ke které je dům fotografie přidružen. Panuje zde slavnostní nálada, k prohlídce hraje místní hudební skupina a chystají se slavnostní proslovy. Po dobu čtyř dnů zaujmou místo fotografií obrazy mladých umělců, některé opravdu velmi zdařilé. Když už jsme v Taškentu, nesmíme vynechat muzeum místního hrdiny Timura, které se nachází v honosné budově. Můžete zde vidět kopie vzácných dokumentů, zbraně, šperky a obrazy z Timurova období. Stojí určitě za návštěvu. Ještě k cenám vstupného v Uzbekistánu. Většinou se pohybuje kolem 20 tisíc SUM na osobu (50 Kč), zaleží na velikosti a důležitosti objektu. Na závěr se chceme zastavit u u pomníku chrabrosti, který byl postaven na památku 3 500 obětí ničivého zemětřesení. Bohužel začíná pršet a tak nepohrdneme blízkou restaurací a dáváme si lehký oběd a využíváme možnost bezplatného WIFI. Stále zatím nemáme místní SIM kartu, což jak jsme zjistili není zde úplně lehká záležitost. Nejlepší je poprosit o pomoc místní, s ní to jde mnohem snáze. V restauraci strávíme něco přes hodinku, ale pršet nepřestává. Vytahujeme deštníky a vyrážíme k památníku. Pár fotografií a už spěcháme zpět do metra a pak něco přes kilometr pěšky do hotelu. Bohužel se musíme přesunout do jiného hotelu, protože když jsem chtěl přidat ještě jednu noc, tak již byl vyprodán. Původně jsme chtěli využít pro přesun rychlovlak, ale i ten byl již plný. Nezbylo nám nic jiného, než zakoupit další let a zůstat v Taškentu až do rána. Naštěstí je nový hotel blízko letiště a přesun tak nebude dlouhý. Dokonce nám i připraví snídani už na půl šestou. Letadlo odlétá v sedm hodin.
5.den 18.04.2018 Dnes stáváme velmi brzy, snídani máme objednánu na půl šestou a taxi na ři čtvrtě na šest. letadlem je to necelých padesát minut a tak před osmou hodinou se nám již představuje druhé největší město Uzbekistánu Samarkand. Chceme se vyhnout taxikářům a tak jdeme asi 500 metrů na zastávku autobusu, který jede přímo do centra. V něm se seznamujeme s naším novým kamarádem, který nám velmi pomůže. Stráví s námi skoro dvě hodiny a zejména díky němu získáme místní uzbeckou SIM kartu. Nejdříve nás doprovodí do hotelu a pak s námi jede taxíkem pro SIM kartu. Zde následuje velmi dlouhý byrokratický proces, až jsme konečně vlastníkem uzbecké SIM karty. Nevím, ale domnívám se, že získání karty bez pomoci místních je skoro nemožné. Naštěstí jsou místní velmi vstřícní a nového kamaráda tu najdete během pár minut. Navíc jsou v Uzbekistánu Češi velmi oblíbení.Při loučení nás zve … další den na návštěvu k němu domů, ale bohužel ta se vzhledem k vyhlášení pohotovosti na letišti neuskuteční. Pracuje na letišti jako mechanik a v letošním roce chce vyrazit na zkušenou do USA. No nevím, s jeho znalostí angličtiny to nebude úplně lehké. Ještě několikrát mi volá a velmi se omlouvá, že se s námi nemůže setkat a pozvat nás domů. Bohužel další den již Samarkand opouštíme a tak z návštěvy nic nebude. Jen jsem získal dalšího přítele na Facebooku. A teď již k vlastnímu městu. Samarkand zažil největší rozkvět za vlády krutého dobyvatele míra, který se stal obrovským symbolem pro Uzbecký národ. Timur vytvořil obrovskou říši, která se rozléhala na území dnešního Íránu, Turkmenistánu, Uzbekistánu a Afghánistánu. A právě Samarkand učinil hlavním městem. Jeho metody dobývání byly ovšem velmi kruté, až genocidní. Odhaduje se, že bylo zmasakrováno neuvěřitelných 17 milionů. Jeho vnuk Ulugbek nastoupil na trůn po Timurově smrti a učinil ze Samarkandu jedno z nejvýznamnějších vědeckých center středověku. Ulugbek byl velkým milovníkem vědy a za jeho vlády vznikaly v Samarkandu univerzity a mnoho dalších staveb. Nejpozoruhodnější je Ulugbekova observatoř, kde se sešla řada významných matematiků a astronomů k vědeckým pracím. Její prohlídku si necháme až na zítřek. V 17. století však sláva Samarkandu výrazně upadala a město ztratilo svůj význam. Správa země se přesunula do Buchary, což je další velmi zajímavé město v Uzbekistánu. Hedvábná stezka byla odkloněna a většina památek začala chátrat. Jako první zamíříme na to nejlepší co v Samarkandu můžete navštívit.Registán je nejvýznamnější náměstí v celém Samarkandu a pro místní má velmi významnou hodnotu. Na náměstí se scházeli lidé k veřejným proslovům, ale také popravám. Prostoru dominují tři madresy, které jsou postaveny naproti sobě tak, že tvoří otevřený čtverec. Madrasy, neboli islámské školy, však nebyly v Samarkandu postaveny současně, jak by se mohlo zdát. Levá madrasa byla postavena v 15. století za vlády samotného Ulugbeka, který dokonce na škole sám učil. Vyučoval zde matematiku, astronomii a filozofii. Zde také vynalezl sextant, jehož zbytky lze spařit v Ulugbekově observatoři. Pravá Sher-Dor madrasa byla vystavena až v 17. století a o pár desítek let později byla dokončena poslední madrasa Tilya-Kori, která sloužila zároveň jako mešita. Co je ovšem skutečně zajímavé, je vyobrazení tygrů na prostřední madrase, jelikož zobrazovat živé bytosti na takovýchto budovách Islám zakazuje. Během procházky po Registánu se setkáváme s českou výpravou, která putuje po zemích střední Asie a na Uzbekistán má vyhrazeno pouze pět dnů. Díky této výpravě máme možnost se k nim na chvíli přidružit a poslechnout si ukázky zvuků několika hudebních uzbeckých nástrojů. Nedaleko od Registánu nás čeká návštěva mešity Bibi Khanyn, jejíž stavba byla zahájena v roce 1399 samotným Timurem. Veliký válečník se zrovna vrátil z svého úspěšného tažení z Indie a vezl si s sebou ukořistěnoé bohatství. Stavba podléhala různým komplikacím. Timur nebyl se stavbou spokojený, zejména statikou budovy. Po pár letech se začalo Bibi Khanym pomalu hroutit. Bylo provedeno několik průběžných rekonstrukcí a stavebních úprav. Ty však byly zrušeny na konci 16. století a z mešity se pomalu začala stávat zřícenina. Svoji práci dokončilo několik zemětřesení a místní lidé, kteří si odnesli cihly pro stavbu domů v Samarkandu. Na začátku 20. století bylo Bibi Khanym jedna velká ruina. Když Uzbekistán obsazovali Sověti, začali postupně s rozsáhlou rekonstrukcí staveb v Samarkandu (a také Buchary), včetně mešity Bibi Khanym. Renovace stále nebyla zcela dokončena, přesto si však dnes můžeme představit docela přesně tehdejší krásu této unikátní mešity. Hned vedle mešity je velký místní trh Siyob bazar, který je zároveň největším trhem ve městě. Je hojně navštěvován i turisty a seženete tu prakticky všechno od koření přes zeleninu, ovoce a mnoho dalšího. My zde pořizujeme mnoho fotografií a samozřejmě jej využíváme i k malému občerstvení. Trochu se musím zmínit o místní kuchyni. Původně jsme byli upozorňováni, že uzbecká kuchyň nepatří k těm nejchutnějším, ale my jsme se přesvědčili spíše o opaku. Zatím jsme zde nejedli jídlo, které by nám nechutnalo, jen na zdravou stravu zde musíte zapomenout, jinak se příliš nenajíte. Ceny se pohybují v přepočtu za dvě osoby včetně pití od 90 do 150 Kč podle druhu restaurace a její polohy, což je samozřejmě velmi příjemné. Od trhu míříme ke komplexu Gur-i-Amir, který obsahuje hrobky velmi důležitých osobností, které tvořily historii Uzbekistánu. Leží zde známý Timur, jeho dva synové a dva vnukové, mezi nimiž je i Ulugbek. Mezi rodinnými příslušníky je umístěna další hrobka, kde leží Timurův učitel. Timur měl být ovšem pohřben na jiném místě. Sám pro sebe si nechal vystavět hrobku cca 80 km od Samarkandu v malém městečku, kde se narodil. Gur-i Amir mělo být pohřebiště pro jeho milovaného vnuka Muhammada Sultana, který náhle zemřel. Když nakonec Timur zemřel v roce 1405 během vojenské expedice do Číny, by mrazivý a ledový únor. Kvůli nepříznivému počasí nebylo možné jeho mrtvé tělo převézt do jeho vlastní hrobky, a proto jej uložili v pohřebišti Gur-i Amir v Samarkandu. Časem se z tohoto mauzolea stala rodinná krypta, jelikož sem byl později uložen také Ulugbek. Zdá se, že válečník Timur děsí i několik set let po své smrti. V roce 1740 se snažil Iránský král odvézt Timurův sarkofág jako válečnou kořist. Po cestě se však hrobka rozlomila a král si to vyložil jako špatné znamení. Proto ji raději vrátil zpátky na své původní místo do Samarkandu. V polovině 20. let zkoumal Timurovy ostatky sovětský antropolog za účelem vytvoření jeho podobizny. Na jeho hrobce našel nápis : „Kdokoliv se odváží rušit můj klid, přivolá tak démony války na svou zemi.“ O tři dny později napadl Hitler Sovětský Svaz U pokladny zjišťujeme, že je památka dočasně uzavřena, z důvodu zahraniční návštěvy. Nechce se nám čekat a tak zkoušíme budovu obejít a kupodivu je zde možnost dostat se i dovnitř komplexu. Nikdo zde nehlídá a tak opatrně vstupujeme. Turistů je tu vzhledem k uzavření již jen pár a tak máme klid na prohlídku. Během prohlídky se potkáváme i se zahraniční návštěvou a jen jsme upozorněni abychom zůstali stát na místě a počkali, až projdou. Když vycházíme ven, čeká před pokladnou velká fronta. Ušetřili jsme tak nejen peníze, ale hlavně i čas. Po krátké procházce malými, zapadlými uličkami si bereme opět taxi a jedeme ke komplexu královských hrobek Shah-i-Zinda v Samarkandu z 11.-15. století, které jsou seskupeny jedna vedle druhé ve dlouhé ulici. Proto se mauzoleu přezdívá „Street Cemetery“. Pro Uzbeky je Shah-i-Zinda posvátné a velmi důležité poutní místo. Váže se k němu legenda, podle které je zde pohřben bratranec proroka Mohameda. Ten zde šířil islám během arabské invaze. Ti, kteří si nemohou dovolit drahou cestu do Mekky, putují alespoň sem. Komplex zahrnuje až 20 budov, které jsou krásně ozdobeny modrými kachlíky. Asi nejkrásnější hrobkou je Shodi Mulk Oko Mausoleum, místo odpočinku sestry a neteře Timura. Zdobení na této budově bylo zhotoveno s tak výjimečnou kvalitou, že nepotřebovalo téměř žádnou restauraci. Večer ještě vyměníme peníze u místních veksláků (banky mají zavřeno) za stejný kurz jako v bance. Doby kdy bylo výhodnější u nich měnit, již nenávratně skončily. Teď již jsou kurzy naprosto shodné. Nový prezident ukončil staré pořádky a prý se blíží i konec drahých víz a povinných registrací v hotelích. Potom bude návštěva Uzbekistánu ještě snadnější, jen určitě přibude turistů. Po večeři se vracíme do našeho hotelu a zítra nás čeká další Unesco památka – Shakhrisabz.
6.den 19.04.2018 Po snídaní vyrážíme na Registán na stanoviště taxíků. Nejdříve se domlouváme na sdílem taxi, ale po 5 minutách si do auta přisedá jiný taxikář a přesvědčuje nás, abychom přestoupili k němu, že pojede jen s námi a nebudeme muset čekat a zastavím nám vždy na naše požádání. Nakonec se dohodneme na ceně 15 dolarů tam a zpět, celkem přes 220 kilometrů. Pro nás slušná cena, pro něj velmi dobrý výdělek. Sice s námi stráví skoro celý den, ale na místní poměry si přijde na slušný výdělek. Cestou překonáme horský průsmyk s výškou přes dva tisíce metrů, kde budeme mít krátkou zastávku na focení a případný nákup něčeho na zub na místním tržišti. Za necelé dvě hodinky jsme na místě. Název města Šahrisabz znamená Zelené město a zeleň je také to, co je na tomto městě s 53 000 obyvateli asi to nejhezčí. A pak jeho poloha – leží v kotlině, rozkládající se na úpatí Zarevšanského hřbetu, v nadmořské výšce 622 metry. Za sovětské éry se tu bohužel ve velkém stavěly nové domy, tak typické pro všechna města po celé zemi, paneláky bez nápadu, vkusu a architektonické invence. Většinou vše, co bylo staré ustoupilo nové výstavbě a tak zmizely úzké uličky plné čajoven, jídelen, obchůdků, tržnic a všeho toho, co dává každému městu ve střední Asii charakteristické kouzlo a atmosféru. Nicméně i přesto byly v roce 2000 zdejší památky zapsány na seznam světového kulturního dědictví UNESCO. Náš taxikář nás vysazuje na ohromném prostranství, kde kdysi stával Timurův letní palác Oksaroj (= Bílý palác), jehož název je odvozen od bílé barvy „věčného měsíce“. Dnes u vstupu k jeho zbytkům stojí na vysokém žulovém podstavci socha jeho stavitele Timura z roku 1996 a je to snad hříčka osudu, nahradila totiž sochu V. I. Lenina, což mi připadá poněkud zábavné. Z paláce se bohužel dochovaly jen zbytky vstupní brány a i ty svou ohromností udivují každého, kdo se k nim jen přiblíží. Se stavbou paláce začal Timur v roce 1380, krátce po svém vítězném čtvrtém tažení do Chórezmu, kde se zmocnil obrovských pokladů a znamenitých stavitelů, kterým přikázal postavit na jeho slávu a počest tento palác. Jeho stavba trvala 24 let a byla dokončena jen krátce před Timurovou smrtí, v roce 1404. V srpnu téhož roku byl hostem u Timura velvyslanec kastilského krále don Ruy González de Clavijo, díky kterému se dochoval popis paláce, vylíčený jako zázrak lidského umu, jemuž se nevyrovnají žádné paláce evropských panovníků. Vnitřek tvořilo několik nádvoří, kolem kterých se soustředily obytné prostory a provozní zázemí, jejich povrch pak byl vyložen bílými mramorovými deskami a zdi byly vyloženy barevnými a také zlacenými dlaždicemi. Zajímavostí byl velký bazén na střeše, do kterého vodu přiváděly olověné trubky z průsmyku Tachta Karača, a z kterého voda vytékala v kaskádách na hlavní nádvoří. To mělo grandiózní rozměry 125×250 metrů a ukončeno bylo obrovskou bránou, jejíž výška dosahovala 70 metrů a šíře 22 metrů. Dva pylony, vysoké 50 metrů, které tu trčí k nebi, je to jediné, co z toho všeho stojí dodnes. Zbytky stěn zdobí majolikové kachle s nádhernými ornamenty a několika nápisy, většinou citáty z Koránu, mezi nimiž je i jméno autora výzdoby Muhammada Jusufa Tebrízi z Persie a dva, které se vztahují k oslavě Timura. Jeden říká: Buď moudrý jako Šalamoun, žij dlouho jako Noe a druhý: Chceš-li něco vědět o mé moci, podívej se na tyto stavby. Po Timurově smrti zůstal palác většinou nevyužívaný a po nástupu Šejbánovců k moci v 16. století se začal pomalu měnit v rozvalinu.Od Timurova paláce přecházíme do jihozápadní části města, kde se dochovaly dva architektonické komplexy. Nejprve míříme ke komplexu Dorut Tilovat (= dům rozjímání/pochopení). Jemu vévodí krásná mešita Kukgumbaz (= modrá/tyrkysová kupole), kterou nechal v letech 1434–35 postavit jako páteční mešitu Mirzo Ulugbek pro svého otce Šáchruha. Hlavní kupole se klene do výšky 36 metrů a má průměr 46 metrů. Nápis kolem kupole hlásá, že … mešitu nechal vystavět Ulugbek, vnuk Amira Tímura, největší a nejvzdělanější z vládců. Ze dvou stran se k mešitě připojují kryté galerie, zastřešené 40 kupolemi, ústící k protilehlému mauzoleu súfijského učence šejcha Šams ad-Dina Kuljala al-Kešiho z roku 1370. Šejch byl přítelem Tímurova otce a do 25 let i Tímurovým duchovním rádcem a předpokládá se, že to byl on, kdo mu vnukl myšlenky na světovládu. U jeho sarkofágu je pak ještě sarkofág Tímurova otce emíra Muhammada Taragaje. V roce 1438 nechal k mauzoleu přistavět Ulugbek hrobku Gumbazi Sejidan (= kupole Sajdů), která je pohřebištěm termézských Sajdů (Amira Barochána († 1434), Amir Hamza († 1429), Amir Tagaj-Burgo († 1429) a Amir Sevič-Bugo († 1429), kteří pomáhali Tímurovcům, sloužili jim a podporovali je. Nakonec navštěvujeme ještě nedaleký pohřební komplex Dorut saodat (= dům šťastných/svatých lidí), který byl původně zamýšlen jako tímurovské mauzoleum. Areál vznikl postupně na konci 14. a počátkem 15. století, kdy zde byla nejprve postavena hrobka s kuželovitou střechou pro nejstaršího a nejoblíbenějšího Tímurova syna Džechagira, který zemřel ve věku pouhých 22 let roku 1376. Na jejích zdech je uvnitř nápis: Šikovný člověk vždy usiluje o to, aby vše získal svým přičiněním. Hloupý člověk očekává, až se jeho přání splní. Když potom v roce 1394 padl při dobývání kurdské pevnosti další Tímurův syn, Omaršejch, byla i pro něj postavena samostatná hrobka. Podle popisu Ruye Gonzáleze de Clavijo se měla v areálu připravovat i hrobka pro samotného Tímura (ten je nakonec pohřben v Samarkandu), nebyla však známa až do roku 1943, kdy se do ní náhodou propadla malá dívka. Zachoval se zde mohutný sarkofág, jehož víko vážící 2,5 tuny, držely zlaté řetězy, uvnitř kterého byly nalezeny dvě kostry neznámých žen. Na přelomu 19. a 20. století byla do komplexu vestavěna mešita Hazrat Imam se zimní modlitebnou a letním ívánem podepřeným dřevěnými sloupy. Na nádvoří je pak rozložitý platan činar, zasazený podle tradice Timurem v roce 1370. Na blízkém parkovišti na nás čeká náš taxikář a odveze nás zpět do Samarkandu. Protože máme dost času, domlouváme se, že nás zaveze ještě k Ulugbekově observatoři. Tato památka má velmi významné postavení v Samarkandu, jelikož se jednalo o jednu z nejlepších observatoří v islámském světě. Byla postavena v roce 1429 samotným Ulugbekem, který spolu z nejvýznamnějšími astronomy pozoroval noční oblohu a určoval polohu hvězd. Dominantou hvězdárny byl obrovský sextant, jehož poloměr byl úctyhodných 40 metrů. Ten byl orientován s úžasnou přesností podle linie poledníku od jihu až k severu. Ulugbek zde spolu se svými spolupracovníky zaznamenal polohu až 1018 hvězd s naprosto neuvěřitelnou přesností. V porovnání s dnešními daty, která jsou získaná měřením pomocí optických přístrojů, jsou rozdíly skutečně velmi malé. Většina poznatků získaná v této observatoři byla stavebním kamenem moderní astronomie, která se přenesla do Číny a odtud postupně až do Evropy. Po Ulugbekově smrti byla observatoř v Samarkandu zničena a vypleněna náboženskými fanatiky. Vědci byli vyhnáni a většina knih byla spálena. Až v roce 1908 byly objeveny základy hvězdárny spolu s podzemní částí obrovského sextantu. Z Ulugbekovy observatoře toho moc nezůstalo. V současnosti je pro návštěvníky hvězdárny na stejném místě vybudované muzeum. Zde najdete také model observatoře, který byl postaven podle dobových záznamů. Taxikář si během naší prohlídky dojel pro benzín, tak čekáme zda se pro nás vrátí. Dal jsem mu peníze předem, tak uvidíme jak bude poctivý. Asi po desetiminutovém čekání mu volám a kupodivu nám sděluje, že je zácpa, ale během pěti minut bude na místě. A opravdu, za chvíli odjíždíme směr náš hotel. Ještě dobrá večeře a zítra nás čeká dopoledne v Samarkandu a odpoledne odjezd vlakem do Navoi a pak zřejmě taxíkem do městečka Nurata.
7.den 20.04.2018 Dnes máme ještě celé dopoledne k tomu, abychom se znovu pokochali pohledem na toto krásné město. Opět se vracíme na dnes pro nás již známá místa a pomalou chůzí se procházíme městem. Jediným, pro nás novým místem je návštěva Afrasiab Muzeum Samarkand, které je známe velkou sbírkou archeologických vykopávek. Odtud jdeme asi pět set metrů k zastávce taxi a rychle do našeho hotelu. Bereme zavazadla a opět taxíkem se přesouváme na železniční zastávku. Tady probíhá odbavení skoro jako na letišti a tak zde musíme být včas. Náš vlak odjíždí ve 12,20 a opravdu jede na čas. Ve 14,05 vystupujeme na nádraží v Navoi, rychle se dohodneme na ceně s taxikářem a už jedeme do Nuraty. Cesta vede polopouští bez jakýchkoli zatáček a tak nám těch 60 kilometrů velmi rychle uběhne. Ve městě probíhá velká rekonstrukce a celé náměstí je v současné době rozkopané. Už je zde postaven i nový hotel, který čeká na brzké dokončení sadových úprav, aby jej mohli zprovoznit. Až bude vše hotové, město pěkně prokoukne. Náš taxikář nemůže penzión najít a při vyptávání na cestu velkou náhodou narazíme právě na majitele penzionu. Teď už je to jednoduché. Ruslan nám ukazuje cestu a za pár minut jsme na místě. Penziónek je to útulný, jedinou nevýhodou je sprcha a záchod mimo pokoj, umístěné přímo v zahradě. Postupně se seznamujeme s celou Ruslanovou rodinou, která zde žije. Po ubytování ještě stihneme prohlídku pevnosti a dalších zajímavostí, jen místní muzeum už je zavřené. . Nurota („nur“ = paprsek, „ota“ = darovaný) je docela velké město (31 000 obyvatel), leží v nadmořské výšce 490 metrů asi 80 kilometrů u Navoj. Na rozhraní stepi a úrodné krajiny ho v roce 327 př. n. l. založil Alexandr Veliký Makedonský a pojmenoval ho Nur. Z této doby se dochovala pevnost o rozměru cca 500×500 metrů, postavená ve tvaru souhvězdí Velký vůz, kterou dodnes ohraničují zbytky kdysi mohutné hradby s kruhovými i půlkruhovými věžemi. Na nejvyšším místě skály jsou patrné zbytky obytného věžovitého paláce o rozměru 26×26 metrů. V době Alexandra také vznikl unikátní systém zásobování pitnou vodou „Kariz“ – ve stepní oblasti bylo vykopáno několik studní nedaleko sebe, pospojovaných podzemním potrubím, kterým nakonec byla posbíraná pitná voda přiváděna do města. Zbytky pevnosti a unikátního vodního systému v Nurotě jsou jednou z nejvýznamnějších archeologických lokalit v oblasti. Vodní systém nás čeká až zítra při návratu z hor. Pod pevností je dne bohužel zavřené malé muzeum, které v letech 1996 – 2003 uspořádal Rustam Muhamedov. Vystavené exponáty se vztahují k archeologickým nálezům z Nuroty – jako nádoby na obilí, vodovodní trubky atd. Nezbývá nám nic jiného, než se vydat k nedalekému posvátnému jezírku,které je zároveň i posvátným místem.Celý komplex se jmenuje Čašma (= pramen tádžicky) a jeho nejstarší částí je mešita z 10. století, sklenutá kopulí o průměru 16 metrů. Naproti ní stojí o několik století mladší páteční mešita s minaretem. Nejnavštěvovanějším místem je bezpochyby posvátný pramen, který dle islámské legendy vytryskl na místě, kde Mohamedův zeť Ali udeřil do země holí. Podle jiné tradice zatopilo jezírko kráter, vytvořený meteoritem, který sem spadl před několika tisíciletími. Každopádně zajímavé je to, že název místa je v překladu „darovaný paprsek“, jako by se v tomto názvu odrážela jakási stará paměť události, která se tu kdysi odehrála. Vydatnost pramene, který napájí jezírko, je 400 l/s a voda je dále čtyřmi kanály rozváděna do celého města. Proto místní s nadsázkou říkají, že celé město pije z jednoho pramene. Voda má po celý rok konstantní teplotu 19,5°C a je silně mineralizovaná; rozbory bylo zjištěno na 20 druhů chemických prvků včetně zlata, stříbra, jódu a brómu. Proto se voda využívá v přilehlých lázních k léčení lupénky, zažívacích chorob, neurologických poruch (bróm má tišící účinky) a přítomnost stříbra zajišťuje čerstvost vody i při dlouhodobějším skladování. Místní si berou vodu do plastových nádob přímo z jezírka a nevadí jim ani přítomnost velkého množství ryb. Odtud se nám naskýtá krásný výhled do okolí. Nakonec se vydáme vyšplhat až na úplný vrchol kopce k ruinám bývalé pevnosti. Odtud máme krásný výhled na celé město a jeho okolí. Po návrato do penzionu na nás čeká výborná večeře a po ní se s Ruslanem dohadujeme na programu na další den. Zítra nás čeká procházka okolo jezera Ardayul, návštěva blízké vesnice, poté návrat na oběd k Ruslanovi a odpoledne odjezd do nuratských hor a na závěr dne zastávka u unikátního vodního systému Kariz. Celodenní výlet nás přijde 20 dolarů na jednoho.
8.den. 21.04.2018 Po opět výborné snídani odcházíme s Ruslanem ke stařičkému Daewo, kde už čeká řidič abychom vyrazili k jezeru Aidarkul, které je nyní největším jezerem v zemi. V Uzbekistánu uvidíte v podstatě pouze 3 značky automobilů. Nejstarší jsou Žiguli, novější Daewvo a současná nejnovější jsou značky Shevrolet. Je to způsobeno tím, že vozy těchto značek se vyráběly či stále vyrábí v Uzbekistánu a není na ně uvalena daň. Proto si je místní mohou dovolit a ostatní značky zde jen paběrkuji. Cesta nám ubíhá velmi rychle, protože je silnice prázdná a naprosto rovná. Bohužel je zatím okolní krajina naprosto nudná a tak můžeme v klidu podřimovat. Naší první zastávkou je ještě před jezerem malá vesnička, kterou si můžeme prohlédnout. Ruslan se s místními dobře zná a tak nás velmi mile vítají. Život zde opravdu není lehký a jejich zázemí je jen velmi prosté. Pro turisty má zde pan domácí postavenu i jurtu, takže si ji můžeme prohlédnout, i když určitě ještě uvidíme hezčí a lépe vybavené. Kolem nás pobíhá spoustu dětí a mnoho zvířat. Atmosféra je zde velmi uvolněná. Po prohlídce nás čeká krátká cesta k jezeru kde si uděláme krátkou zastávku. Potkáváme se zde se skupinou francouzských turistů, kterým zde právě chystají malý piknik, Jsme docela rádi, že my se na oběd vrátíme do Nuraty k Ruslanovi. Docela fouká a všude se vznáší jemný písek, To není zrovna nejlepší místo na oběd. Voda v jezeru je prý v létě hodně teplá a Ruslan s přáteli sem často jezdí se vykoupat. V současné době se pohybuje teplota vody tak kolem 15 až 17 stupni, nic ke koupání. Po obědě jedeme tentokrát do blízkých hor a vystoupáme na zdejší kopce. Příroda je tady krásná a konečně vidíme i kousek té zeleně a nějaký ten strom. Strávíme zde něco přes dvě hodinky a krásné výhledy si moc užíváme. Poslední dnešní zastávkou je unikátní systém zásobování pitnou vodou „Kariz“ – ve stepní oblasti bylo vykopáno několik studní nedaleko sebe, pospojovaných podzemním potrubím, kterým nakonec byla posbíraná pitná voda přiváděna do města. Musela to být nepřestavitelná práce bez jakékoli techniky vykopat tak hluboké jámy. Práce mnoha dělníků trvala roky a určitě mnoho jich zaplatilo životem. Nebyla to tehdy lehká doba. Zítra nás Ruslan doprovodí do Buchary a cestou budeme mít opět několik zajímavých zastávek.
9.den. 22.04.2018 Po další výborné snídani se loučíme s Ruslanovou rodinou a pomalu se přesouváme k autu. Tentokrát budeme cestovat pohodlněji, čeká na nás nový Shewrolet a i jiný řidič. Jako první přijíždíme ke kaňonu Sarmišsoj (sarmiš = vysoký, soj = voda), který leží asi 40 kilometrů severně od Navoi na jižních svazích hor Karatau (= černé hory) po pravé straně širokého údolí řeky Zaravšan v Navbachorském okrese. Přístup k místu je poměrně komplikovaný a turista bez doprovodu ho nemá šanci objevit. Cesta navíc vede přes areál dětského letního tábora, který je uzavřen bránou. A jak to vypadá, ostraha nás přes bránu nepustí. Prý bychom museli mít povolení z Navoi a tak se snaží Ruslan s nimi domluvit. Nic nepomáhá, ostraha je neoblomná, dále nás nepustí. Nezbývá nám nic jiného než tábor obejít okolo po skalách. Dokonce nám strážníci radí, kudy máme jít a nakonec nás dokonce uprostřed tábora pustí přelézt plot. U druhé brány ale znovu neprojdeme a tak nezbývá nic jiného než znovu přelézt a bránu obejít. No prostě kocourkov, tábor prázdný, nikde nikdo, ale projet nemůžeme. Na druhé straně parkuje několik místních automobilů, které zřejmě měly více štěstí než my. Ruslan se s jednimi z piknikářů domlouvá, že nás popovezou za 20 tis. Sum. V malé dodávce s námi jedou i tři místní a vypadá to, že vidí petroglyfy poprvé v životě. Lezou s námi po skalách, fotí se a zkoumají terén. Vlastní kaňon je hluboký okolo 50 metrů a široký jen 15 až 20 metrů. Ve střední části rokle je do černých břidlic vyryto asi 5000 petroglyfů z doby bronzové (cca 3000 př. n. l.), které znázorňují lidské postavy, zvířata a nejrůznější symboly. Archeologové je rozdělili do 35 tématických celků, zahrnujících jak jednotlivé obrazy, tak celé výjevy (příběhy). Jsou zde zobrazeny lidské postavy, jejich lovecké a vojenské zbraně, obleky (včetně rituálních) a zvyklosti (třeba lov ve skupině). Velmi dobře jsou zobrazeni různí živočichové, kteří v té době v okolí žili, jako horská koza, divoká ovce, bizon, pravěký vůl, divoký kůň a osel, velbloud, jelen, divoké prase a antilopa Saigak, z dravců lze lehce rozpoznat vlky, lvy, levharty, leopardy, gepardy, lišky a šakaly. Poměrně značné zastoupení mají i zajímavé kompozice s geometrickými obrazy. Petroglyfy byly vyryty jak kamennými, tak kovovými nástroji a jsou velmi cennými doklady o životě pravěkých lidí, neboť žádné jiné doklady o životě v této době neexistují. Skalní kresby v Sarmišajském kaňonu jsou nejkomplexnějším nalezištěm ve Střední Asii. Po prohlídce několika desítek petroglyfů nás čeká obdobná cesta zpět. Nikdo nám nic neodpustí a tak opět lezeme po skalách a přelézáme ploty. Alespoň máme trošku dobrodružství. .Přímo u silnice těsně před městem Navoi přijíždíme k další památce a to karavansaji u vesnice Málik. Byl postaven v letech 1078 – 1079 chánem Šamsem Al Mulkem Nasrem ibn Ibrahimovem. Karavansaráje byly obvykle budovány na jeden den cesty od sebe, tedy cca, 30 kilometrů a dodnes se jich po celím orientu zachovalo na 607. Cestovatelé se zde mohli omýt, najíst či skrýt před nebezpečím písečné bouře. Tento karavensaráj byl restaurován v roce 1970. Ještě než se přiblížíme městu Buchara nemůžeme vynechat zastávku v městečku Gižduvan, ve kterém dnes žije na 41 000 obyvatel. První písemné zmínky o městě pochází již ze začátku 10. století, ale archeologické vykopávky dokazují osídlení ještě dávno před příchodem islámu. Město prosperovalo z obchodu, jako jedno z trhových center Samanidské říše, ale všeobecného věhlasu se mu dostalo až ve 12. století, kdy ho proslavil zdejší významný súfijský učenec Abdulchálik Gižduváni. V 16. století bylo město obehnáno hradbami a stalo se významnou vojenskou pevností na důležité obchodní cestě z Buchary do Samarkandu. Pro tentokrát centrum města vynecháme a naším cílem je návštěva vyhlášené keranické dílny místního významného lidového umělce Usto Ališera Narzulajeva. Pan Narzulaev se narodil v roce 1953 a po ukončení střední školy v Buchaře absolvoval Samarkandský stavebně-architektonický institut jako inženýr. Veškerý svůj volný čas ale věnoval rozvíjení více než dvěstěleté rodové tradice (dílnu založil kolem roku 1800 předek Šarofiddin Gižduváni) ve výrobě keramiky, s kterou získával mnoho ocenění. V jeho díle pokračují i jeho synové Serzodžon, Olimžon a Obidžon, jako sedmé pokolení v nepřetržité linii (kromě tří synů má ještě 10 dcer a jednu manželku :-)), protože výrobou keramiky se v rodině vždy věnují pouze muži. A stále používají stejnou techniku i stejné suroviny a se svým pracovním postupem nás osobně seznámil. Hlínu získávají ze speciální sloje „Gančira“ v hloubce 2 m pod povrchem v okolí Gižduvanu, která se mísí se speciální Darinčskou hlínou z vápencového lomu u města Navoj. Potom se vše promísí s dozrálými plody (chmýřím) orobince, prohněte důkladně nohami a na 2 dny odstaví odpočinout. Třetí den se znovu mísí s vodou, tentokrát rukama, a podle potřeby se doplní orobinec. S takto připravenou hlínou se již pracuje na hrnčířském kruhu a zpracovat se musí do tří měsíců. Po vytočení se dá polotovar usušit na 24 hodin do stínu, poté se zabrousí, začistí, a přímo na hlínu se nanáší malba, která se polije glazurou vyrobenou podle rodového receptu. Následuje jen jedno vypálení v peci, které trvá 18 – 20 hodin při teplotě 950 – 1050°C, po kterém se malba objeví na povrchu. Během žáru v peci také vyhoří chmýří orobince, glazura tak zateče do struktury vypalovaného výrobku, a ten získá na mnohem větší pevnosti i tvrdosti. Po vyndání z pece chladne keramika dalších 12 hodin – a je hotovo!. Keramika Narzulajevových se vyznačuje typickou výzdobou, charakteristickou pro okolí Gižduvanu, v současnosti používají asi 200 různých vzorů a 70 tvarů. Jejich práce jsou vystaveny v muzeu orientálního umění v Moskvě, ve Státním muzeu umění Uzbekistánu, Státním muzeu užitého umění Uzbekistánu, v dalších muzeích, galeriích a soukromých sbírkách po celém světě. Součástí prohlídky je malé muzeum, vlastní keramická dílna a nakonec prodejna s keramickými výrobky. Oba si kupujeme po jedné misce a už na nás čeká malé pohoštění. Do Buchary zbývá posledních 4O kilometrů a před čtvrtou hodinou jsme na místě. Ve městě probíhá rekonstrukce silnice a tak se domlouváme s Ruslanem, že posledních pár set metrů zvládneme pěšky. Dojemně se loučíme a vydáváme se k našemu novému hotelu. Čekají nás zde 2 noci. Napoprvé se místo do penzionu dostaneme ke stejnojmenné restauraci. Jak se později ukáže, byla to šťastná náhoda, protože jsme zde měli nejlepší a přitom velmi levně jídlo.Jedinou vadou na kráse je pondělní zavírací den. Zítra budeme muset hledat jinou restauraci, ale myslím, že to nebude zas tak velký problém. V úterý se sem určitě vrátíme. Osobně jsme si mohli vybrat asi z deseti druhů čajů, kdy nám dala majitelka možnost si ke každému i přivonět Ještě před večeří si ubytujeme v pěkném penzionu, který vlastní postarší manželé. Ubytovacích kapacit je v Buchaře asi nejvíce co jsme zatím měli možnost vidět. Překonává i velmi oblíbený Samarkand. Večer věnujeme prvnímu seznámení s tímto úchvatným městem, které nám později hodně přiroste k srdci. Určitě správná volba, že jsme si pro Bucharu a její okolí rezervovali více než dva dny. Náš penzion je v samém centru města a tak k památkám máme jen pár kroků. I zde shodou náhod se přichomítneme k otevření výstavy obrazů. Vstup zdarma a opět velmi slavnostní atmosféra. Po kulturní vložce se až do setmění touláme městem a užíváme kouzelné atmosféry. Opět máme štěstí na českou výpravu, tentokrát putující s cestovní kanceláří Kudrna. Ta je sice nejlevnější, ale cesta je pojata tkzv. systémem „Free“. Hlavní část výpravy v počtu asi deseti účastníků potkáváme je restauraci, kde jsme se zastavili na kávu. Na dva odpadlíky jsme narazili ještě dříve a dověděli jsme se informace, jakým způsobem je zájezd organizován. Sám průvodce nám vše později potvrzuje. Hotely i doprava se zajišťuje na poslední chvíli, nic není předem dohodnuté. Ubytování je většinou po čtyřech a klidně jsou ubytováni 3 muži s cizí ženou, která cestuje sama. Kdyý jsme se dali do řeči s průvodcem, tak jsme zjistili, že míří do Nuraty a chtěli by se ubytovat u Ruslana. Jen prý na něj nemá spojení, protože se v Uzbekistánu měnily telefonní čísla. Ani ho nenapadne podívat se na internet a číslo si zjistit. Předávám mu telefonní kontakt a celá skupina se dobře baví. Snad budou mít kde spát. Prý je to větší dobrodružství, když není vše předem jisté. No nevím, ale pro starší ročníky to bude asi příliš velký adrenalin a není jich tu zrovna málo.
10.den. 23.04.2018 Po snídaní se vydáváme na již trochu podrobnější průzkum památek. Nebudu se rozepisovat podrobně, zmíním jen ty nejdůležitější. Název města Buchara pochází pravděpodobně ze sogidštiny [buharak] a znamená něco jako „šťastné místo“, ačkoliv část lingvistů se kloní i verzi, že název pochází ze slova [vi-hara], což v sanskrtu znamená „buddhistický klášter“. Většina dochovaných památek, díky kterým byla Buchara zapsána v roce 1993 na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, pochází z období vrcholného a pozdního středověku. Ve městě je 457 památkově chráněných objektů, Prohlídku města zahajujeme na náměstí Registan, kterému dominuje citadela Ark, zvaná také Šachriston (z perštiny = nejstarší základ města). Jedná se nejen o nejstarší dochovanou památku města, ale především o rezidenci bucharských vládců. Stojí na uměle navršeném pahorku o rozloze 4 hektary, vysokém asi 20 metrů, z něhož nejstarší nálezy pocházejí ze 4. století př. n. l. V roce 1220 pevnost pobořil Čingischán a v 16. století byla Šejbanidy znovu postavena a opevněna dodnes dochovanými hradbami vysokými 16 až 20 metrů a měřícími po obvodu 790 metrů. Naposledy citadelu přestavěl emír Šachmurad (1785–1800), kterému se přezdívalo „nehřešící emír“. Ten nechal opravit většinu starších budov a vystavěl také novou ceremoniální vstupní bránu. V té době žilo v citadele okolo 3 000 lidí a byla tak vlastně sama městem ve městě. V roce 1920 byla pevnost vybombardována Rudou armádou při útoku na posledního emíra Mohameda Alim-chána, přičemž byly poprvé historii použity bomby schazované z letadla.V pevnosti je pěkné muzeum, které stojí za návštěvu. Kolem vysoké železné konstrukce nejstarší vodárny ve městě, pocházející z 20. let 20. století, se přesouváme ke komplexu Bolo-chauz (= dětské jezírko) s mešitou, minaretem a jezírkem (chauz), který leží naproti bráně pevnosti Ark, stále ještě na náměstí Registán. Mešitu postavil chán Kuli v letech 1712–13 a emír Šachmurad (1785–1800) si ji oblíbil jako místo, kde se setkával při páteční modlitbě s poddanými. Vyznačuje se především nádherně zdobeným ívánem, obráceným k pevnosti, jehož 20 štíhlých dřevěných sloupů, vysokých 12,5 metru se odráží ve vodách jezírka (chauz) před ním a tím se jejich počet znásobuje. Nízký minaret byl přistavěn v roce 1910. Komplex unikl téměř zázrakem bombardování v roce 1920, kterému podlehly všechny ostatní stavby na Registánu Kolem pevnosti Ark se přes Registán vracíme zpět a přicházíme na uzavřené náměstí Poj Kaljon (= úpatí velikého). Obklopuje ho bezpochyby nejkrásnější komlex staveb, které z něj činí nejpůvabnější místo Buchary a vytváří její charakteristickou siluetu. Název vychází z toho, že se nachází pod „velikým minaretem Kaljon“. Ten je také hlavní památkou náměstí. Postavil ho stavitel Bako v roce 1127 (jak dokládá dochovaný nápis na jeho plášti) před hlavním průčelím nedochované mešity chána Arslana. Tu zničil Čingischán, ale minaret ho okouzlil natolik, že se ho rozhodl ušetřit. Díky tomu zde dodnes stojí unikátní kónická stavba vysoká 46,5 metrů s průměrem 9 metrů u úpatí a 6 metrů na vrcholu. Postupně obcházíme několik dalších medres a mauzoleí, většinou se lze i podávat dovnitř. Nevynecháme ani možnost vylézt na jeden z minaretů, odkud se nám otevírá krásný pohled na celé město. Oběd tentokrát pojmeme trochu netradičně. Jeden z místních nás zve k sobě domů, kde má jeden pokoj vyhrazen pro hosty a podává zde oběd. Nejdřív trochu váhám, ale pak pozvání přijímáme. Za 50 tis. Sum (120 Kč celkem) dostaneme místní specialitu manti (plněné knedlíky mletým masem), výborný domácí chleba, salát a čaj. Než nám paní domu vše připraví, máme čas chvíli poklábosit. Jak se teď ta ruština hodí. Po příjemně strávené hodince pokračujeme v naší prohlídce města. Před třetí hodinou se vracíme do penzionu. Další památky v centru necháme na zítřejší odpoledne. Mám totiž možnost si půjčit na dvě hodinky kolo a vydat na malou projížďku. Vybral jsem si Chor Bakr nekropoli, která se nachází cca. 10 kilometrů od našeho hotelu. Cesta bohužel vede po silnici, která je zrovna v celkové rekonstrukci. Ke všemu mi spadne řetěz a tak musím opravovat. Nakonec asi po necelé hodince konečně vidím nekropoli, která je mým dnešním cílem. Po krátké půlhodinové prohlídce mi čeká cesta zpět, tentokrát už bez větších problémů. Kolo naštěstí vydrželo a před pátou hodinou jsem zpět v našem penzionu. Platím za půjčení 30 tis. Sum (v přepočtu cca. 80 Kč). Po krátkém oddechu nás čeká ještě večeře a procházka noční Bucharou. Další velmi nabitý den je za námi.
11.den. 24.04.2018
Náš dopolední program povede za hranice města Buchara a první zastávkou bude mausoleum Bakhauddina Naqshbandiho ve vesnici Kasri. N začátek velmi pěkná památka, kde se stojí za to zastavit. Vrchol dnešního dne to ale není. Čtyři kilometry od centra na severním okraji Buchary se nachází velkolepý palác bucharských emírů magnitské dynastie, s poetickým názvem Sitоrаi Mоhi Хоssа [Sitoraj Mochi Chosa] (= hvězda podobná měsíci). Palác byl postavený ve druhé polovině 19. století emírem Muzaffarchánem (1860–85) na základě doporučení mudrců, kteří se podíleli na výběru lokality pro jeho umístění. Na všechny brány Buchary bylo prý tehdy rozvěšeno skopové maso a jelikož na Samarkandské (severní) bráně zůstalo nejdéle čerstvé, ve vzdálenosti 4 kilometrů od ní přikázal stavbu založit. Název palác dostal na počest jeho milované ženy Sitorabony, která zemřela při porodu syna. Za vlády emíra Bachodirchána (1885–1910) byl palác přestavěn a rozšířen v evropském stylu a v této stavební činnosti pokračoval i poslední bucharský emír z magnitské dynastie Mir Sajd Alimchán (1911–20). Palác se rozrostl na plochu zabírající 6,7 hektarů, kde se nachází park typu „Čor-bor“ (= čtyři díly), přijímací sál, hostinský dům, harém, mešita, pavilón Kušk (= vež) a výběh pro slony. Místní stavitelé pod vedením architekta Hodži Hafíze se vydali na zkušenou do Petrohradu a na Jaltu, kde chtěli čerpat inspiraci pro stavbu tohoto paláce a výsledkem je unikátní kombinace evropského a orientálního stylu, jaké nejsou často k vidění. Přidáváme se nenápadně ke dvěma cizincům, kteří mají průvodkyni s anglickým výkladem. Palác je opravdu krásný jen by si zasloužil již menší rekonstrukci. Po hodinové prohlídce jedeme zpět do centra a na oběd jdeme do naší oblíbené restaurace. Odpoledne budeme věnovat dalším památkám v centru města. Přes vyhlášené bucharské kryté bazary zvané zde Toki (= oblouk, klenba, kupole), které vznikaly v průběhu staletí zaklenutím významných obchodních ulic a také jejich křižovatek, pokračujeme v další prohlídce. V Buchaře se z původních pěti zachovaly tři toki – Toki-Zargaron (= Kupole klenotníků), Toki-Sarrafon (= Kupole penězoměnců) a Toki-Tilpak-Furušon (= Kupole prodejců přikrývek hlavy), které jsme postupně prošli všechny. Dnes většinou slouží k prodeji suvenýrů, ale také různých rukodělných výrobků praktického využití. Tady jsme se na chvíli zastavili u uměleckého kováře Ikrama Sajfulova nebo v dílně Džumajeva Bachčilova, kde se vyšívá zlatými nitěmi. Na ulici jsme také viděli často hrát deskovou hru „nardy“, kde se pomocí hodů kostkou přesouvají dvoubarevné kameny na stranu protihráče. Pokračujeme k parku , který se jmenuje Park Samanidů a vznikl na místě starověkého pohřebiště, pokračujeme k opravdu unikátní památce, která je doslova perlou stavitelství a stěžejním dílem architektury Střední Asie – mauzoleu Samanidů. Postavil ho mezi léty 842–43 Ismail Samani, první ze samanidských vládců, pro svého otce Ahmada Inb Asada. Později se stalo mauzoluem rodinnou hrobkou Samanidů a pohřben je tam i sám Ismail. Představuje nejstarší dochovanou islámsku stavbu Střední Asie, jedinou dochovanou stavbu z doby vlády dynastie Samanidů a první mauzoleum tohoto typu v dějinách islámské architektury. Typově přitom stavba vychází z podoby zoroastrijského ohňového chrámu, takže je v ní patrný stále silný přežívající vliv předislámských tradic, které se projevují i v dekorativní výzdobě. Má čtvercový půdorys 10×10 metrů a jeho stěny zdobí unikátní dekorativní kladení cihel, které vytváří neopakovatelnou hru světla a stínů, která se mění v závislosti na poloze slunce a intenzitě jeho svitu. Mauzoleum bylo poprvé odborně popsáno a objeveno pro dějiny architektury v roce 1934, kdy také proběhla restaurace kupole. Zbylé části stavby dosud restaurovány nebyly.Na dohled od mauzolea Samanidů stojí na kraji parku mauzoleum Čašma-Ajub (= mauzoleum Jóbova pramene), které si prohlížíme jen z venku. Poslední památkou, kterou v Buchaře navštívíme je House museum of Faizulla Khodjaev. Jedná se o pěkný dům z devatenáctého století včetně všeho vybavení. Od mladé průvodkyně dostáváme výklad v ruštině a pomalu si vše důkladně prohlížíme. Muzeum je trochu stranou ostatních památek, ale patří rozhodně k tomu nejzajímavějšímu, co jsme v Buchaře viděli. Přitom od našeho hotelu je muzeum pouhý jeden kilometr. Naposledy zavítáme do naší restaurace a po osmé hodině jedeme taxíkem na letiště. Letadlo má bohužel přes hodinu zpoždění a tak jsme na hostelu v Taškentu až po půlnoci. Přitom před šestou hodinou ranní nás opět čeká cesta na letiště. Naším cílem je Urgenč, od kterého leží jen 50 kilometrů slavné město Kchiva. Město Urgenč je v podstatě nově postavené, protože původní staré město Urgenč leží dnes na území Turkmenistánu. Ten je pro samostatné cestující turisty velmi špatně dostupný. Jsou jen dvě cesty: buď tranzitní vízum na pět dní, ale k němu jsou třeba víza dvou sousedních zemí, např. Iránu a Uzbekistánu nebo si zakoupit velmi drahý zájezd (zaplatit místního průvodce) a teprve poté obdržíte požadovaná víza. Návštěvu Turkmenistánu jsme vzdali a soustředíme se jen na Uzbekistán. Rychlá sprcha a rychle spát. Za necelé čtyři hodiny již budeme zase na nohou.
12.den. 25.04.2018 Před šestou hodinou jsme na recepci a zjišťujeme, že recepční nám taxi nějak zapomněl objednat. Po mé urgenci mně sděluje, že mu telefon nikdo nezvedá. Čas pokročil, a tak v nepříliš dobré náladě z hostelu odcházíme bez rozloučení. Naštěstí pár stovek metrů od hostelu na hlavní silnici není problém stopnout si první okolo jedoucí auto. Za čtyřicet tis. Sum ( 100 Kč) nás velmi ochotně na letiště odveze. Tentokrát letadlo letí na čas a před devátou hodinou přistáváme v Urgenči. Bereme si taxi, aby byla cesta rychlejší. Je však možno využít služby českých trolejbusů, které brázdí uzbecké cesty. Mnoho cestovatelů považuje Chivu za TOP Uzbekistánu, my však máme trochu jiný názor. Nám Chiva k srdci právě nepřirostla a jsme šťastní, žw jsme si na ní vyčlenili jen jeden den. Opravdu si nedovedeme představit, co bychom tu déle dělali. Vlastní malé historické centrum špatné není, ale ostatní části města na nás působí docela zanedbaně a není si zde co prohlédnout. V podstatě kolujete centrem stále dokola a nic nového neobjevíte. Ani místní stánky nás zrovna moc nezaujali. Oproti Buchaře si připadáme trochu jako na pouti. Žádné pěkné zboží, spíše cetky. O původu města Chiva se zde vypráví mnoho legend. Rád bych připomněl alespoň dvě. Podle jedné není jeho zakladatelem nikdo jiný než Sem, jeden ze synů biblického Noa. Ten měl ve snu uvidět 300 hořících pochodní, což považoval za znamení, a tak na tom místě vykopal studnu Chejvak, podle které se později pojmenovalo město u ní vzniklé. Podle jiné legendy vyrostlo město kolem pramenu v malé oáze, u které kdysi zastavila karavana. Když obchodníci ochutnali chladnou a kříšťálově čistou vodu, provolávali nadšeně „Chej vach!“ (což znamená „Ó jak skvělé!“) a tento název se vžil pro celou oázu. Skutečnost je ale taková, že archeologové doložili osídlení místa již v 1. století př. n. l., od 3. století n. l. zde postupně vyrůstá mocenské centrum celého Chorezmu, odkud vládne dynastie Afrigidů. V roce 712 město obsazují Arabové a přináší sem islám, který Afrigidové přijali a proto zůstali vládci Chivy až do roku 995. Jako významnou zastávku na Hedvábné stezce a jedno z 30 největších měst své éry ho popisuje v 10. století arabský zeměpisec al-Estakri. To je také první písemná zmínka o městě, které později ovládli Seldžukové a od roku 1097 Anušteginidové. V roce 1220 pobořil Chivu Čingischán během mongolské invaze a v roce 1338 ji ke svému panství připojil Timur. Poté, co se v roce 1598 stala hlavním městem Chivského chanství, začal její velký rozvoj a vznikla většina dnešních staveb, včetně opevnění. V roce 1873 zabralo Chivu Ruské impérium, v roce 1920 bolševici svrhli chána a v roce 1924 ji připojili k Uzbecké SSR. Město leží 40 kilometrů jižně od současného toku Amudarji, a životodárnou vodu do něj z řeky přivádí kanály Palvan, Serčali a Ak. Žije zde 50 000 obyvatel (2010), staré město s názvem Ičan Kala o rozloze 26 ha bylo již v roce 1968 vyhlášeno památkovou rezervací a od roku 1990 je zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO, která zahrnuje opevnění s bránami, 250 historických domů a 50 mešit, medres a minaretů. Po ubytování ve slušném penzionu, vzdáleném jen pár stovek metrů od centra jdeme na prohlídku. Nejdříve míříme k informačnímu centru,naproti chanskému paláci kde lze zakoupit dvoudenní vstupenka, která platí do skoro všech památek a muzeí ve městě (15 možností) včetně minaretu páteční mešity za 100 tis. Sum (= 250 Kč). My na to máme jeden den, ale to nám bohatě stačí. Zmíním se jen o nejvýznačnějších památkách. S prohlídkou města nemůžeme začít nikde jinde, než u městského opevnění. To bylo v dnešním rozsahu vybudováno kolem roku 1600, kdy byla Chiva sídelním městem, z hliněných cihel o rozměru 40×40×10 cm, sušených pouze na slunci. Hradby dodnes obkružují celé staré město, dosahují délky 2250 metrů a jsou 8 – 10 metrů vysoké a 6 – 8 metrů silné, původně doplněné hloubeným příkopem, který bylo možno kdykoliv naplnit vodou z kanálu. Každých 30 metrů je zeď zpevněna polokruhovitou baštou s úzkým cimbuřím a dodnes lze dovnitř vstoupit jen jednou ze čtyř bran – Bogča darvaza (= Zahradní brána) na severu, Toš darvaza (= Kamenná brána) na jihu, Palvan darvaza (= Zápasnická brána) na východě a Ata darvaza (= Otcova brána) na západě. Ta je také hlavní městskou bránou, kudy sem vjížděl chán i významné návštěvy, a kudy vstupujeme do města i my. Brána je vskutku monumentální – 10 metrů na výšku a 4 metry na šířku. Uvnitř bylo kdysi 43 obchůdků a celnice pro výběr daní, které dnes vystřídaly cetky pro turisty. Hned za bránou vpravo je medresa chána Muhamada Amina, postavená v letech 1851–4. Byla to původně největší medresa ve Střední Asii o rozměru 78×60 metrů a 125 cel (hujry), ve kterých žilo až 260 studentů po dobu 21 let (3 cykly po 7 letech). Na hlavním portálu je arabský nápis: „Tato krásná stavba bude stát na věky pro radost potomků“. Sice dodnes stojí, ale jako náboženská škola byla uzavřena v roce 1920 a poté sloužila nejprve jako vězení, později jako nemocnice a dnes je v ní špičkový hotel. V jejím sousedství stojí nepřehlédnutelný a jedinečný minaret Kalta Minor (= krátký nebo nedokončený). S jeho stavbou bylo započato v roce 1854 a plánován byl jako nejvyšší minaret Střední Asie. Průměr v základech činí 14,2 metru a z původní plánované výšky 80 metrů bylo nakonec postaveno pouze 26 metrů. Unikátní památku z něj činí jednak to, že nebyl dostavěn a jednak skutečnost, že je celý pokrytý mozajkou. Stavbu sice ukončila smrt chána Muhamada Amina v následujícím roce, legenda však nabízí romantičtější verzi. Když se prý bucharský emír dozvěděl o záměru postavit v Chívě nejvyšší minaret, chtěl v Buchaře postavit ještě vyšší. Proto se domluvil se stavitelem, že až práci v Chivě dokončí, trumfne ho stavbou v Buchaře. Chivský chán se o tom ale dozvěděl a tak vydal rozkaz zabít stavitele ihned, jak minaret dokončí. A ten, aby unikl smrti, minaret nikdy nedokončil. Prohlídku památek si zpestříme malým občerstvením v místních restaurací, ale i ta nás příliš nenadchne. Prostě Chiva není tím pravým šálek čaje pro nás. Po šesté hodině se vracíme do penzionu, ve kterém jsem se hned ráno dohodl s majitelem, že nám zajistí za 45 dolarů odvoz do Nukusu včetně tří zastávek u pevností karakalpackého Chórezmu.
13.den. 26.04.2018 Před devátou hodinou už na nás čeká taxikář, aby nás odvezl do karalpackého hlavního města Nukusu.Nejdříve ale míříme do kraje zvaného Ellik Kalin (= padesát pevností), což je široké pouštní údolí karakalpackého Chórezmu, kde vzniklo za perské nadvlády od 4. století př. n. l. několik desítek hliněných pevností jako centrum celé chórezemské říše. Jejím hlavním náboženstvím byl zoroastrismus a tak mnohé z pevností sloužily také jako ohňové chrámy, což potvrdil archeologický výzkum. Jen pár pevností ale přežilo ničivé nájezdy Arabů na počátku 8. století, kteří ovládli Chórezm na zhruba 100 let, poté se centrum Chorezmu přesunulo do Chivy a tato oblast byla opuštěna, definitivní zkázu jí přinesly až hordy Čingischána. První zastávkou je na východním svahu horského hřbetu Sultan Uzdag soustava pevností Ajaz Kala (= studená nebo chladná pevnost). Na konci cesty stojí malý jurtový tábor, u kterého parkujeme a také je zde možnost se bezplatně vyfotografovat se dvěma velbloudy. Teď už nás čeká prohlídka horní pevnosti. Cesta vede jemným pouštním pískem, z kterého trčí asi metr vysoké rostliny s českými názvy čertovo lejno, asa smrdutá nebo ločidlo (Ferula assa-foetida), vzdáleně příbuzná kmínu a feniklu. My ji říkáme „květák“.Hlavní pevnost na vrcholu kopce (Ajaz Kala I) je nejstarší, rozloha jejích ruin zabírá 2,7 ha na ploše 182×152 metry a její hradby dosahují stále výšky 10 metrů. Výstavba opevnění byla zahájena ve 4. stol. př. n. l. a ve 3. stol. př. n. l. byla zpevněna polokruhovými věžemi, což není ve zdejší architektuře obvyklé. Vrcholné období pevnosti spadá do 2. – 4. století, ale i po opuětění sloužila až do pozdního středověku lidem z okolí jako úkryt před nájezdníky. Archeologové zjistili, že pevnost nebyla nikdy zcela dokončena, což podpořilo starou legendu, která se v kraji vypráví. Jistý chorezmský král nabídl svou dceru za ženu tomu, kdo postaví tak pevnou tvrz, která by odolala nájezdům kočovníků z pouště. Úkolu se ujal pastýř jménem Ajaz, ale brzy zjistil, že král svůj slib nesplnil a dceru provdal za jiného, bohatého nápadníka. Proto své dílo nedokončil a pevnost zůstala nedostavěna. O několik metrů níže stojí na samostatném, izolovaném kopečku mladší pevnost (Ajaz Kala II) postavená za Afrigidů v 7. – 8. století, která až do 13. století, než to zde pobořil Čingischán, chránila honosný královský palác postavený ve 4. století, ležící přímo pod ní. Palác býval s pevností spojen visutým mostem, jehož násep je stále dobře patrný, a patřil prý ve své době mezi nejkrásnější stavby raného středověku ve Střední Asii. Z horní pevnosti I se nám otevřel úžasný výhled do širokého kraje – na jihovýchodě zcela rovného, na severu se mírně vlnící poušť Kyzylkum a na západě zarámovanou nízkým hřbetem pohoří Sultan Uzdag. Přesně bylo vidět, kde končí poslední vlásečnice zavlažovacího systému, a dál už jen písek a poušť. Na náhorní plošině několik kilometrů na severozápad se pak leskla hladina jezera Ajaz Kul Vracíme se zpět k autu a jedeme dalších dvacet kilometrů k pevnostem, které leží jen dva kilometry od sebe. První je hrad Toprak Kala (= hliněná pevnost), což bylo kdysi centrum celé Chórezmské říše a sídlo vládce, vybudované podle předem daného architektonického plánu v průběhu 1. století př. n. l. Na ploše 500×350 metrů (17 hektarů) leží nejenom palác, ale i chrámy a sídelní čtvrti, obehnané kdysi 14 metrů vysokou hradbou zpevněnou 25 metrů vysokými věžemi, rozmístěných každých 10 a ž 12 metrů (hradba i dnes dosahuje výšku okolo 8 metrů). Druhý je hrad Kyzyl Kala (= rudá pevnost), který byl původně předsunutým opevněním hlavního sídelního hradu, nedalekého Toprak Kala. Hradby jsou silné 8 metrů a vymezují téměř čtvercovou plochu 65×63 metry. Pevnost sloužila až do 13. století k ochraně severovýchodních hranic Chórezmu a také jako stanoviště karavan, mířících přes nedaleký horský masív Sultan Uzdag na západ. Pak ji rozbořil Čingischán a možná i proto místní obyvatelé věří, že Kyzyl Kala a Toprak Kala jsou spojeny několikakilometrovou podzemní chodbou, kterou obývají zlí pouštní duchové a střeží v ní velké poklady.Po skončení prohlídky pokračujeme dalších 120 kilometrů do města Nukus. Náš hotel se nachází necelý kilometr od letiště a dva kilometry od světu známého muzea Sovetskoje, kde je velká sbírka obrazů a dalších zajímavých exponátů.. Za 40 tis. Sum si kupujeme lístky jen na prohlídku jedné budovy a vybíráme si tu starší, prý zajímavější. Při prohlídce potkáváme několik školních výprav, které sem míří za načerpáním mnoha znalostí. Návštěva obou budov přijde na 60 tis. Sum. Po čtvrté hodině mám prohlídku dokončenu a tak se s babičkou domlouvám, že zajdu vyměnit peníze a zároveň se poohlédnu po nějaké restauraci. Daří se mi obojí a dokonce máme velmi dobrou večeři a i s pivem se společně vejdeme do 40 tis. Sum (100 Kč). Při následné procházce městem se nám podaří i dohodnout s jedním s taxikářů, že nás odveze do městečka Moynak za 60 dolarů, kde dříve bývalo Aralské moře.
14.den. 27.04.2018 Ráno po snídani se odhlašujeme z našeho hotelu, ale zavazadla si ponecháváme na recepci. Odpoledne se pro ně opět vrátíme. Náš taxikář přijíždí přesně na čas a nás čekají tři hodiny do nejsmutnějšího místa celé naší cesty, do dnes již téměř opuštěného bývalého přístavního města Mujnak (uzbecky Mo´ynaq). Na jeho hranicích je velkolepý nápis s názvem města a rybou ve znaku. Kdo by neznal situaci, nemohl by to pochopit. Kolem dokola je jen nekonečná poušť – a ryba? Ano, město bylo opravdu významným přístavem, kde dnes živoří a přežívá necelých 2 000 obyvatel z původních 30 000, kteří zde žili ještě v roce 1990. Město působí až strašidelně, celé je prostoupené jakýmsi pocitem poslední křeče. Opuštěné domy (kterých na první pohled víc, než lidí), opuštěné ulice, prázdné kino i divadlo, ve škole pár dětí. Obyvatelé prý trpí nemocemi, jejichž rozsah je úděsný, umírají mladí (průměrný věk je tu 38 let) na rakovinu, tyfus a tuberkulózu, způsobenou změnami klimatických podmínek – vítr totiž roznáší ze dna bývalého Aralského moře nejen sůl, ale i prach plný pesticidů včetně tehdy používaného DDT, které sem kdysi spláchla Amudarja ze zavlažovaných polí. Chtěli jsme navštívit městské muzeum místní historie, umístěné v tělocvičně zdejší základní školy , ale je zrovna v rekonstrukci a je zavřenéPřesto se zde dozvídáme pár informací. Počátky průmyslového zpracování ryb v Mujnaku sahají až do roku 1890, po VŘSR byla továrna zestátněna v roce 1925 rozšířena. V roce 1933 vznikla významná konzervárna, která do roku 1941 produkovala 10 milionů rybích konzerv ročně, po válce byla produkce zvýšena na 21,5 milonů kusů konzerv ve 24 druzích. Produkce zdejší konzervárny byla velmi dobře známá i v tehdejší ČSSR, ale jelikož od roku 1974 začalo ustupovat moře a ryby se musely dovážet z jiných oblastí Sovětského svazu, byla nakonec v roce 1991 definitivně uzavřena. Práci ztratilo přes 2000 lidí, pracujících ve třech směnách. Druhým místem, které lze v Mujnaku navštívit je bývalý břeh – útes zmizelého moře. Na jeho nejvyšším místě stojí pomník padlým ve 2. světové válce, dnes účelově změněný na pomník katastrofy Aralského moře. Kolem památníku jsou fotky, které ukazují rozlohu Aralu v běhu dějin a tím demonstrují rozsah katastrofy, kterou způsobila pýcha člověka, hrajícího si na pána přírody. Sestupujeme dolů k vrakům lodí, které dnes sedí v písku. To, že se procházíme po dně moře i bez potápěčské výstroje dokládají tisíce bílých mušliček. U vraků je zrovna skupina mladých školáků, kteří jsou docela hluční a tak se jdeme nejdříve podívat na vraky, které leží na dně trochu dále od nás. Alespoň se navzájem vystřídáme. Všichni si u vraků pořizují snímky ve všech různých pozicích. Trochu na nás doléhá nostalgie. Aralské moře (karakalpacky Aral ten´izi, uzbecky Orol dengizi) je dá se říci dnes již bývalé, rychle vysychající bezodtoké slané jezero, které v plejstocénu vzniklo zatopením Turanské propadliny vodami řek Amudarja (v Uzbekistánu) a Syrdarja (v Kazachstánu). Aralským mořem toto jezero porvé nazval arabský cestovatel Ibn Rusta v roce 903 a ne neprávem, do roku 1961 to bylo dokonce čtvrté největší jezero na světě s celkovou plochou 66 100 km², maximální hloubkou 69 metrů a objemem vody 1064 km³ o slanosti 10 – 11 gramů na litr. Moře bylo významným zdrojem obživy místních obyvatel, jenom roční výlov činil 25 000 tun ryb a jenom rybářství živilo na 10 000 lidí. Námořní flotila čítala přes 500 lodí, nepočítaje stovky lehkých rybářských lodí. V souvislosti se širokým využíváním vody obou řek na zavlažování zemědělských ploch vytvořených v poušti však začal prudký pokles hladiny, který se ještě zrychlil v 90. letech. Do roku 2011 jezero ztratilo 85 % svého objemu, přes 2/3 rozlohy a jeho hladina klesla o 23 metry! Slanost ve zbylé vodě vzrostla na 100 – 110 gramů na litr, břehy ustoupily o 150 km a nechaly za sebou 45 000 km² mořského dna, z jehož povrchu je každoročně rozfoukáno 100 megatun slaného prachu. Osud Aralského moře je dnes spolu s Černobylem považován za synonymum pro ekologickou katastrofu úděsných rozměrů, který sebou nese i zánik více než 300 druhů vyšších rostlin, 35 druhů ptáků, 23 druhů živočichů a 11 druhů ryb. Nyní probíhají velké snahy o záchranu jezera, aby zcela nezmizelo z povrchu zemského. Velké úsilí je vyvíjeno zejména z kazachstánské strany a výsledky se pomalu začínají dostavovat, vody přestává ubývat. Cesta zpět nám ubývá docela rychle a tak před pátou hodinou jsme zpět ve městě Nukus. Na večeři si vybíráme stejnou restauraci,.jako včera a pak se jen stavíme pro zavazadla a pěšky pokračujeme na blízké letiště. Probíhá zde výstavba nové budovy terminálu, který bude v nejbližší době otevřen. Zatím se odbavuje ve staré budově, která ani náznakem nepřipomíná letištní prostory. Bohužel nám na poslední chvíli změnili let a oproti původnímu přímému letu budeme přistávat ještě v Urgenči. Během přestávky musíme všichni letadlo opustit, projít novým odbavením a znovu se nalodit. Let se nám tak o hodinku prodlouží. Ubytování v Taškentu máme stejné, jako naší první noc v Uzbekistánu..
15.den. 28.04.2018 Dnes nikam nespěcháme, protože odlétáme až po poledni, ale na větší procházku po městě už není čas. Projdeme se jen po nejbližším okolí a pak taxíkem míříme na letiště. Opouštíme Uzbekistán, který nám přirostl k srdci. Zároveň opouštíme i příjemné letní teploty. V hlavním městě Astana bude podstatně chladněji, i když i sem již přichází jaro. Z letiště si bereme tentokrát oficiálni taxi a tak je cesta podstatně levnější než minule. Hotel již známe z první návštěvy Astany a i cestu autobusem do centra města. Hlavním orientačním bodem města je architektonicky velmi zajímavá věž Bayterek (Bayterek Tower), jež představuje topol. Nahoru do kopule se dostaneme výtahem. Je zde otisk ruky prezidenta Kazachstánu u kterého si všichni místní skoro povinně fotografují. Za vidění pak stojí i mešita Hazrat Sultan (Khazret Sultan Mosque) z roku 2012, což je největší mešita ve Střední Asii, která pojme 10 000 věřících, tu jsme navštívili při minulé návštěvě. Procházíme parkem a v dáli vidíme i prezidentský palác Ak Orda (Ak Orda Presidential Palace), nebo Pyramidu míru a souladu (Pyramid of Peace and Accord), kde se jednou za tři roky setkává 200 představitelů náboženství z celého světa (i zde jsme byli na začátku našeho putování). Ještě doplňme, že Astana je hlavním městem až od roku 1997, předtím bylo hlavním městem město Almaty. V nové části města je nejzajímavější bulvár Nuržol, který začíná u Prezidentského paláce s přilehlou vládní čtvrtí. Na druhé straně je zakončen nákupním střediskem Chan-šatyr, které je v mnoha hlediscích unikátní stavbou. Podle návrhu prezidenta Nazarbajeva má stavba symbolizovat průhlednou jurtu. Budova o výšce 150 metrů v sobě skrývá nákupní centrum, zábavní park a umělá pláž s bazénem. Uprostřed Nuržolu byla postavena vyhlídková věž Bajtěrek, jenž díky své zlaté kopuli doslova září na všechny strany. Na bulváru bylo vybudováno i Islámské centrum a řada výškových prosklených budov, které částečně evokují newyorský Manhattan. V ose bulváru za prezidentským komplexem se nachází Pyramida porozumění, ve které je demonstrován soulad mezi všemi náboženstvími a kulturami v Kazachstánu. Bulvár je také plný zeleně, fontánek a parků, které zpříjemňují pobyt v letních měsících, kdy se teploty šplhají až ke 40 °C . Na bulváru si vybereme jednu z restaurací a dobře zde povečeříme. Pak se autobusem vracíme zpět do hotelu a zítra nás čeká celodenní prohlídka města. Na recepci si ještě domluvím vytištění palubních vstupenek, protože v Astaně ještě zatím nefunguje odbavení přes mobil. Současná Astana působí na první pohled velmi monumentálně a minimálně bulvár Nuržol si zaslouží srovnání například s Dubají. Při delším pobytu si však začnete všímat, že moderní část města se v podvečer postupně vylidňuje a život se spíše přesouvá na periferii města. Městu také chybí kanalizace na dešťovou vodu a po každém větším dešti mizí části silnic a chodníků pod hladinou kaluží. Ty pak musí odčerpávat cisterny a voda se později využívá na zalévání všudypřítomné zeleně. Astana bývá často označována jako zelená oáza uprostřed pouště a já myslím, že to označení je poměrně přesné.
16.den. 29.04.2018 Dnešní poslední den zahajujeme prohlídkou velkého Národního muzea Kazachstánu. Cestu k němu absolvujeme opět nám již známou trasou autobusem. Přesně již víme, kdy vystoupit. Chvíli musíme počkat na otevření muzeu, do devíti hodin. Budova je opravdu velká a než projdeme všechny expozice, chvíli to trvá. Jen se trochu zamýšlím nad ekonomikou této budovy: spoustu personálu, pomalu více než vlastních návštěvníků a k tomu všemu obrovské prostory, které je nutno v zimě vytápět. No, státní pokladna asi vše zaplatí. Po ukončení prohlídky jdeme nám již známou cestou do centra. Zde nastupujeme do autobusu a jedeme na úplný okraj města, kde je výstaviště, které v loňském roce hostilo výstavu EXPO 2017.. Během této výstavy byla zrušena vízová povinnost pro většinu zení včetně Česka. Tento stav platí i letos. K našemu velkému překvapení, expozice Kazachstánu byla ponechána v původní podobě a tak si ji můžeme celou projít. Hlavním tématem EXPO byly všechny druhy energií. Musíme uznat, že Kazachstám investoval do své expozice velké peníze, zřejmě se chtěl ukázat před celým světem, že jeho komika strmě vzrůstá. Asi po dvou hodinách výstaviště opouštíme a jdeme na autobus okolo prázdných prostor, které loni sloužily jako expozice cizích zemí. Dnes je vše opuštěné a prázdné. Vracíme se do hotelu pro zavazadla a taxíkem jedeme na letiště. Naše putování po exotických zemích Kazachstánu a Uzbekistánu končí. Po půlnoci přistáváme v Budapešti, telefonem si přivoláváme odvoz na parkoviště a před šestou ranní jsme zpět v Praze. Mně nezbývá nic jiného, než vyrazit zase do práce. A nakonec malé shrnutí. Zejména Uzbekistánem jsme byli velmi nadšení. Krásná města, fantastičtí lidé a pro nás velmi nízké ceny. Jen ta příroda je v některých místech země velmi fádní a stejná. Převážnou část země totiž pokrývá nekonečná poušť. Přesto neváhejte a tuto zemi určitě navštivte. Pomalu se otevírá světu a příští rok by se prý i měla zjednodušit vízová povinnost. Vše bude probíhat elektronicky přes internet a být zároveň podstatně levnější.
