naše cesty po světě - Zdeněk a Iva

17 denní  trip do Polska a Pobaltských republik – červenec 2015

1den -  03.07.2015   Oproti původním předpokladům vyrážíme na naši cestu již v pátek, protože využijeme mou služební cestu na Moravu a po jejím skončení vyrazíme přímo do Varšavy. Původně jsem měl jet pracovně do Ostravy, ale nakonec se místo meetingu změnilo na Brno, což bude znamenat, že na nás bude večer čekat více kilometrů. V Brně jsme před osmou hodinou a babičku vysazuji kousek od centra a ta se vydává  na celodenní prohlídku Brna. Bohužel mí jednání končí až po 16 hodině a než se vymotáme z centra města je těsně před pátou večerní. Cesta nám ubíhá nad očekávání dobře a skoro celou cestu jedeme po čtyřproudé silnici. Nejedná se o klasickou dálnici, občas jsou zde semafory nebo přechod pro chodce. V polovině cesty si dáváme malou večeři a pak jen přímá cesta do hotelu Hit ve čtvrti Praga. Chvíli před půlnocí parkujeme v podzemní garáži a jdeme se ubytovat. Na mne ještě čeká práce s telefonem, protože jsem zjistil, že v mé navigaci nemám staženu mapu Estónska a bez ní bychom jen stěží našli hotel či nějakou tu památku. I přes radu od Zdendy,  mně stažení map nefunguje a pracuji na něm až do dvou do rána. Mezitím si vymažu všechny mapy a s hrůzou trnu zda se mi zdaří nová instalace, Konečně probíhá vše jak má a já si jen vybírám státy jejichž mapy potřebuji stáhnout, Spokojeně usínám, snad mi bude těch pár hodin na odpočinek stačit .

2.den – 04.07.2015.  Ráno po osmé hodině vyrážíme na tříhodinovou prohlídku Varšavy. Náš hotel je jen dva kilometry od centra a tak jdeme pěšky, i když sto metrů od něj je zastávka metra. Centrum nám hodně připomíná Prahu, zejména menší uličky jsou skoro k nerozeznání od těch pražských. Naší prohlídku začínáme přímo u královského zámku a po návštěvě katedrály sv. Jana pomalu pokračujeme až do samého centra na Staroměstské náměstí, které bylo po válce v postatě srovnáno se zemí a muselo být kompletně obnoveno a nyní je zapsáno na seznam památek Unesco. Rovněž městské hrady tkzv. Barbakan byl nově vybudován a nyní září novotou. S přibývajícím časem potkáváme stále více turistů a i restaurační zahrádky se pomalu plní. I my sem zavítáme na kávu a protože se blíží jedenáctá hodina, opouštíme centrum a směřujeme zpět do hotelu. Čeká na nás jen přes čtyři sta kilometrů, ale většinou mimo dálnice, po klasické dvouproudové silnici. Skoro hodinu nám trvá, než se vymotáme z Varšavy, protože i když je sobota, výpadovka z města je totálně ucpaná. Dvacet kilometrů popojíždíme jen po pár metrech, ale nevdáváme to a nakonec provoz ochabuje, a  konečně již jedeme normální rychlostí. Po přejezdu hranic se okolní krajina nemění, stále jen rovina a rovina. Cesta nám příliš neubíhá a Kaunas nás vítá až kolem sedmé večerní, Museli jsme si totiž posunout hodinky o hodinu dopředu, v celém Pobaltí je o hodinu více než u nás. Slunce zde zapadá v červenci až v půl jedenácté a tak na prohlídku města bude času dost. Bohužel se nám nedaří najít naše ubytování a navigace nás navádí do odbočky, která neexistuje. Ani několikeré zeptání místních na cestu nám nepomáhá a nakonec nám nezbývá nic jiného než si vzít taxíka, který nás doprovodí do hotelu. Ten je vzdálen od centra pěšky jen kousek, ale autem se motáme mnoha uličkami, až konečně zastavujeme před naším hotelem Family. Je sice označen svým názvem, ale z ulice příliš vidět není. Rovněž o nějaké směrovce s názvem hotelu si zde můžeme nechat jen zdát. Jak jsme zjistili druhý den ráno, podobnou zkušenost zde má asi každý. My jsme se při svém odjezdu potkali s partou čtyř Slováků a ti měli úplně stejnou zkušenost. Do hotelu musel jeden z nich dojít pěšky a pan majitel pro ně poté dojel autem a doprovodil je do hotelu. Po ubytování nás čeká krátká procházka z kopce do centra a dle instrukcí paní majitelky jdeme hledat prý nejlepší restauraci v Kaunasu. Měla pravdu, tak dobrou večeři jsme nečekali a i cena byla víc než příznivá. Jednalo se o místní specialitu dle receptu ze 17 století a i polévka, kterou jsem si dal jako předkrm,  nebyla vůbec špatná. Vše završily dvě pivka, a tak se příjemně posilněni vydáváme na krátkou prohlídku města. Není zde nic až tak výjimečného a tak nám necelé dvě  hodinky plně postačí. Kaunas je druhé největší litevské město se 416 000 obyvateli. Název pochází ze starého litevského přídavného jména kaunus, nízký. Hlavním bulvárem je třída Laisvés, která  je 1,7 km dlouhá. Vznikla v 19. st. a propojuje starou část města s novou. Jedná se o pěší a nekuřáckou zónu města. Stojí zde Hudební divadlo z r. 1940, kde se dnes konají operní a operetní představení. Na ulici Sapigos nedaleko Lasvésu stojí památník Vytautase Velikého. Na náměstí u hlavní třídy stojí také socha Svobody, která je symbolem litevské nezávislosti a svobody. Původní socha z r. 1928 byla zničena za Stalinova režimu a ta současná pochází z r. 1999. Na této hlavní třídě se koncentruje život obyvatel Kaunasu, je zde spousta obchodů, kaváren, malých galerií, v blízkosti jsou i muzea. Na severovýchodním rohu Radničního náměstí začíná hlavní pěší zóna Kaunasu, Vilniuská ulice. Stojí zde největší gotická stavba Litvy, katedrála sv. Petra a Pavla z r. 1412. Jedná se o jedinou gotickou stavbu typu baziliky v Litvě. Původně byla postavena v gotickém stylu, ale později prodělala úpravy v renesančním a barokním stylu. Uvnitř se nachází 9 oltářů. V západní zdi katedrály je umístěna hrobka básníka J. Maciulis-Maironise.  Celkově lze říci, že město na nás zapůsobilo příznivým dojmem, i když nic až tak pěkného, bez čehož bychom nemohli žít, jsme zde neviděli. Pokud nemáte dost času, můžete jej vynechat. Pro nás je ale výbornou výchozí pozicí pro zítřejší výlet do skanzenu Rumšiškés, pevnosti Kernavé a na vodní hrad Trakai.

3.den – 05.07.2015  Dne nemusíme spěchat, protože skanzen otevírá až v 10 hodin a do Rumšiškes je to pouhých 22 kilometrů.Toto muzeum pod otevřeným nebem je tvořeno přibližně 150 domy pocházejícími převážně z 19 století a které sem byly přemístěny z celé Litvy. U vchodu si kupujeme vstupenky včetně malé mapky, podle níž se budeme moci lépe orientovat. Zjišťujeme, že jsou obydlí rozdělena na čtyři samostatné vesnice a každá představuje jednu oblast Litvy a má svůj název. Většina chalup je otevřená a nechybí zde i malé obchůdky. Každý domek má na starosti jedna osoba a tak moc nechápeme, jak se tento komplex může ekonomicky uživit. Vstupné poměrně nízké – 2 EUR a lidí tu také mnoho není. Procházka je dlouhá asi 6 kilometrů a vede většinou příjemným lesíkem a tak i když je hodně teplo, dá se cesta v pohodě vydržet. Jediné co nám vadí, je že se občas objeví na chalupách materiály, které v 19 století rozhodně nemohli použít. I tak ale stojí tento skanzen za návštěvu. My jsme zde strávili příjemné skoro 3 hodinky. Druhou dnešní zastávkou bude Kernave, kde se v pohanských dobách nacházelo vojenské a správní centrum litevského státu. Původně zde stála pevnost chráněná kolovou hradbou, ale teď je tu jen skupina pěti kopců s plochým vrcholem, na lterí vedou dřevěné schůdky. V roce 2000 byla tato památka zapsána na seznam UNESCO, My máme velké štěstí, že právě tento víkend je zde Kernavský festival experimentální archeologie a tak bude o zábavu postaráno, Hned na začátek musíme najít místo na parkování, protože je všude spoustu aut a lidí. Parkuje se i na přilehlých zahradách jednotlivých domků, každý si chce přivydělat nějaké to Euro. Myslím, že normálně tu příliš mnoho turistů  nebude, Teď jsou ulice plné stánků s upomínkovými předměty a různými pochutinami. Ani my neodoláme a zakupujeme dvě skleničky místního medu. Po vstupu do areálu se všude rozléhá hudba a místní jsou převlečeni do oděvů litevských válečníků a vesničanů a předvádí bojové umění a dobová řemesla, zejména kovářské a hrnčířské. Protože nám vytrávilo, dáme si u jednoho ze stánku šašlík s pivem, abychom zvládli vylézt na jednotlivé kopečky. Poslední dnešní zastávkou bude vodní hrad Trakai ( Salos pils -ostrovní hrad). Byl postaven ve 14. století národním hrdinou – velkovévodou Vytautasem. Vytautas je pro Litevce opravdu symbol. V každém městě je jeho ulice, nebo náměstí, či alespoň socha. Než se k hradu dostaneme, musíme přejít několik dřevěných lávek a dostat se na ten správný ostrov. Hrad už z dálky přes jezero září novotou. Zblízka hned vidíme, čím to je. Dole u paty věže a hradeb jsou vidět kameny, které tvořily původní hrad, zbytek (drtivá většina) byl dostavěn nedávno (1955) z hezkých, červených, pálených cihel. Je vidět, že se jedná o jednu z nejnavštěvovanějších litevských památek, nechybí tu totiž zástupy Japonců, ale i mnoho dalších národů je zde zastoupeno. Na mostě těsně před hradem zaslechneme češtinu a tak se dáváme se skupinkou postarších Čechů do řeči. Prý účinkovali na hudebním festivalu ve Vilniusu a teď jezdí po okolí. Vzájemně se vyfotíme před hradem a my již míříme dovnitř. Z vrchu je moc pěkný pohled na okolní jezera a lesy. Už se těšíme, až se zchladíme v místním jezeru. Voda je teplá, jen by tu nemuselo být tolik kaluh. Když ale odplavu kousek dál, je koupání skoro ideální. Už se těšíme na pivko ve Vilniusu, ale naše auto je proti. S hrůzou zjišťuji, že neleze nastartovat, jen vrní a motor ani nehlesne. Nezbývá než najít číslo na Leasplane a zavolat do České republiky na odtah vozidla. Trochu se podivují nad lokalitou místa, ale prý zavolají do Vilniusu a uvidí se co se dá dělat. Bohužel i v Litvě je 6. července státní svátek, nejedná se o Jana Husa, ale o korunovaci krále Mindaugase a tak budou servisy i v pondělí zavřeny. Asi po hodině čekání se dávám do řeči se správcem parkoviště, hned jak začnu komunikovat v ruštině. Anglicky se tu zatím moc nechytáme, ale rusky zde rozumí skoro každý. Říká mi, že to vypadá na baterku a už organizuje startování přes kabely. Naštěstí se právě vrací majitel sousedního vozu a u dalšího si půjčujeme kabely a kupodivu motor naskakuje okamžitě. Teď tedy rychle dojet do Vilniusu a  zítra vyřídíme výměnu baterie. Je to smůla, ve čtvrtek bylo auto na komplexní prohlídce a teď tohle. Ale lépe v hlavním městě, než někde na ostrově. Tak bychom čekali asi hodně dlouho. Do doby než se nám podařilo motor nastartovat, na Leasplanu ještě do Litvy ani nevolali. Nakonec šťastně dojíždíme  před náš hotel, ale jak motor zhasne, tak již znovu nenaskočí. Po ubytování se vydáváme do centra města autobusem a cesta nám trvá ani ne 15 minut. Dne je naše procházka jen krátká, hlavní cíl je večeře. Stavujeme se hned na hlavní třídě a i zde je jídlo velmi chutné. Já ten dnešní problém s autem musím spláchnout třemi  pivy a babička dvěma. Myslím, že si to zasloužíme. Až skoro za tmy se vracíme do hotelu v očekávání, jak zítra proběhne oprava našeho auta. Z Leasplanu mají volat ráno, ale jak je znám před jedenáctou místního času to určitě nebude.

4.den- 06.07.2015 Dnešní ráno máme s hotelovou snídaní a není vůbec špatná. Dostáváme palačinky a pak je k dispozici klasický výběr salámů, sýru, marmelád atd. Hned po osmé hodině vyrážíme autobusem do centru, abychom stihli co nejvíc památek, než zavolají na opravu auta. Hlavní město Litvy Vilnius leží na jihovýchodě země. Má 600 000 obyvatel a rozkládá se v nadmořské výšce cca 185 m. Centrum je zapsáno na Seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Nachází se zde vůbec nejstarší barokní staré město v Evropě. Na vrchu Gediminas jsou pozůstatky hradu ze 13. století (dnes Vilniuské hradní muzeum) a je odtud krásný výhled na celé město Sem vyrážíme hned po návštěvě univerzity a katedrály, která stojí na centrálním náměstí Katedros Aikšté. Právě zde končil lidský řetěz utvořený roku 1989 na protest proti sovětské okupaci. Řetěz vedl z 600 kilometrů vzdáleného Tallinnu a zapojilo se do něj na dva miliony Litevců. Z kostelů si největší pozornost zaslouží kostel sv. Anny se svými oblouky a věžičkami ze 16. století, což je jedna z nejhezčích ukázek litevské gotické architektury. Postupně procházíme starým městem a dostaneme se až na jeho samý konec k dělostřelecké baště, která byla postavena z červených pálených cihel v 17. století.  Když jsme skoro nejdále od stanice našeho autobusu, tak zazvoní telefon a prý za hodinu přijede odtah. Nezbývá nám nic jiného než se rychle opět vrátit do hotelu a počkat na opraváře. Teplota dosahuje k 35 stupňům a tak nám to moc rychle nejde. Před dvanáctou jsme u hotelu a vyhlížíme slíbené auto s odtahem. Opravdu přijíždí, auto nám zprovozní a tudíž nám jej nemůže odtáhnout, když je v provozu. Dobrá logika, když po vypnutí už samozřejmě motor znovu nenaskočí. Komunikace opět probíhá v ruštině a já se jej ptám co navrhuje. Prý nemá vybavení, aby nám baterii vyměnil a tak nám pošle jiného mechanika za pár minut. Mám čekat u obchodního domu, který je vzdálen jen asi 500 metrů od hotelu a pro jistotu nechávám motor běžet, abych se mohl v nejhorším případě vrátit zpět. Po jednom telefonátu a skoro hodině se konečně dočkám. Tento člověk vypadá schopněji a po prověření baterie  konstatuje, že opravdu její život skončil. Snad budou mít v obchodním domě novou, protože servis má zavřeno a musel bych čekat až do úterý. Sláva, již se vrací s baterií a za chvíli už motor běží jako hodinky. Po druhé hodině konečně opouštíme náš hotel a jedeme autem přímo do centra. Času není nazbyt a chceme ještě projít další pamětihodnosti Vilniusu. Nejdřív si dáme něco k jídlu v jedné z venkovních restaurací a zde narazíme na Čechy, které jsme potkali včera v Trakai. Oni nás okamžitě poznávají a tak si chvíli povídáme. Během našeho oběda se obloha temně zatáhne a už leje. Rychle vytahujeme pláštěnky,  a když přejde největší průtrž, pokračujeme v naší prohlídce. Navštívíme mnoho kostelů, bývalou synagogu a další zajímavá místa. V pět hodin jsme u auta a odjíždíme do Klaipedy, kde máme rezervováno ubytování na další dva dny. Čeká nás 300 kilometrů výhradně po dálnici, kde je ale v první části dálnice omezena rychlost jen na 100 kilometrů v hodině. Jsou na ní občas semafory, přechod pro chodce a dokonce odbočení na druhou stranu dálnice. Za této situace je jasné, že rychleji než 100 km za hodinu se jet nedá. I tak nám cesta pěkně ubíhá a v osm hodin jsme  u našeho nového penzionu. Bohužel jsem řekl naší nové hostitelce, že přijedeme až po deváté. Dveře jsou zamčené a po telefonu nám sděluje, že má nyní meeting a přijde opravdu až podeváté. Nic se neděje, využijeme čas na večeři, Po chvíli hledání se nám podaří najít místní bistro a tak se za pár EUR najíme a ještě si koupíme celkem levné pivo na pokoj.   Zítra nás čeká celodenní výlet na poloostrov Kurská kosa.

.5,den – 07.07.2015 . Po rychlé snídani vyrážíme do přístavu, odkud každých deset minut jede trajekt na Kurskou kosu, Cesta trvá jen pět minut, vzdálenost je asi 500 metrů. Zpáteční lístek na trajekt stojí 11 EUR  a vstup do NP dalších 10. Kurská kosa je písečný poloostrov. Nejprve byla Kurská kosa vyhlášena přírodní rezervací a následně zapsána do světového dědictví UNESCO. Tento národní park s písečnými dunami je zajímavým geomorfologickým útvarem. Poloostrov je dlouhý 98 km.Zdejšími lidmi jsou po celá staletí zachovávány místní tradice a zvyklosti. Původní obyvatelé oblasti byli Kurové.

Poloostrov je turisty oblíbený, a tak jich tu hodně potkáváme, zejména němců. Ti si pronajímají zdejší typické modré rybářské domky.  Zjišťujeme, že na pronajmutí je skoro každý druhý. .První dnešní zastávkou je vesnice Juodkranté, kde absolvujeme asi tří kilometrovou procházku tak zvaným pohádkovým lesem.  Celá trasa je poseta dřevěnými sochami, které představují čarodějnice, čerty, draky a další pohádkové postavy.. Litevci si vůbec hodně na dřevěné sochy potrpí, jsou vidět na mnoha místech.  Určitě doporučuji rodinám s dětmi, budou nadšení, i nám starším se procházka hodně líbila a není náročná.

 V oblasti Kurské kosy je obrovské naleziště jantaru a všude prodávají různé přívěšky a výrobky z něj. Ani já jsem neodolal a nějaké dárky zakoupil. Na poloostrově se nachází borové lesy a písečné přesypy. Někdy se Kurská kosa označuje Baltskou Saharou. Lidé se sice pokoušeli pohyb písečných přesypů zastavit sázením stromů a trávy, ale než tak bylo učiněno, písek pohltil 14 okolních vesnic. Kdysi se dokonce na území rozkládal hustý les, ale němečtí rytíři jej později vykáceli, a tak se spustila nekontrolovatelná eroze písku. Velké duny mají okolo 50 metrů a jsou to jedny z vůbec nejpohyblivějších dun v Evropě. Na jednu z nich,   nejdříve po dřevěné plošině a na konci už jen pískem stoupáme až na její vrchol, kde je malá vyhlídková plošina. Připadáme si jak někde v Africe. Je zde skvělý výhled na Kurskou kosu, záliv i Baltské moře. Samozřejmě nevynecháme možnost koupání, zejména  když nám počasí přeje. Sice trošku fouká, ale to je na tomto poloostrově normální. Není úplně jednoduché zde zaparkovat, ale máme štěstí. V řadě aut se uvolňuje místo a shodou okolností se jedná o Čecha, který mi klepá na okénko a říká česky, že právě odjíždí a tak se můžeme postavit místo něj. Voda má dobrých dvacet stupňů, příjemné osvěžení. Po krátké zastávce vede naše cesta až skoro na hranici s Ruskem do největšího městečka Kurské kosy Nida.   Táhne se v délce asi dvou kilometrů podél pobřeží a  na severním konci se nachází centrum města s přístavem. Z konce přístavní hráze se naskytl nádherný pohled na větrem unášené duny. Odtud pokračujeme po více než kilometr dlouhé pobřežní promenádě. Ochutnáme místní litevskou specialitu zepelíny, což jsou plněné bramborové knedlíky přelité smetanovou houbovou omáčkou, mňam  Rovněž si užíváme krásnou atmosféru a všude přítomné tmavomodré rybářské domky. Jeden z nich můžeme i navštívit, jedná se totiž o etnografické muzeum. Pomalu se vracíme zpět do přístavu a po návratu do Klaipedy a krátké zastávce v našem penzionu jedeme do centra města na jeho krátkou prohlídku a zejména na večeři. Při hledání hospůdky nás zaujmou deštníky s nápisy pivovaru Náchod v češtině. My si však vybíráme sousední, odkud je pěkný výhled na kotvící plachetnici. Protože jsme u moře, objednávám si dobrou rybku za slušnou cenu. Litevské jídlo nám zatím opravdu chutná. Další den plný krásných zážitků je za námi. .

6.den 08.07.2015 Dne opustíme Litvu a zavítáme do druhé pobaltské republiky Lotyšska. Z informací na internetu od ostatních cestovatelů jsem našel na tuto zemi spíše negativní komentáře. Je ale pravda, že většinou se jednalo o zápisky starší deseti let. Dle našich zkušeností se hodně změnilo a nás tato země docela nadchla. Skoro se dá říci, že předčila zážitky z Litvy. No, začneme popořádku.Z Klaipedy povede naše cesta po západním  pobřeží přes  letovisko Palnga a naší první zastávka bude až v Lotyšsku malém městečku Aizpute. Jedeme po pěkné silnici mnoho aut nepotkáváme. Po přejetí hranic do Lotyšska nás nemile zaskočí opravy na silnici a regulace jednosměrného provozu pomocí semaforu. Asi čtyřikrát musíme zastavit a čekat až projedou auta druhým smšre. Trochu se náš časový harmonogram pozdrží, času je však dost. Městečko Aizpute nás hned překvapí, jakmile zastavíme na parkovišti před obchodním centrem. Připadáme si jako bychom se vrátili nejméně o dvacet let zpátky. Vypadá to tu tak na rok 1990 u nás. I oblečení lidí, domy, atmosféra, vše připomínající časy dávno minulé. U jedné bábušky si kupujeme kilo jahod za 2,5 EUR a vydáváme se prozkoumat město. Mnoho starých domků, které mají svou lepší dobu za sebou. Poslední zastávka v městě je ruina hradu a odtud pokračujeme do provinčního městečka Kuldiga. Kvůli němu jsem pozměnil naší trasu, protože jsem četl spoustu nadšených ohlasů o tomto městě. I tyto informace rozhodně nelhaly. Kouzelné městečko s převážně dlážděnými ulicemi , které jsou lemovány starobylými dřevěnými domky soustředěnými na březích řeky Venta. K návštěvě také lákají nejširší vodopády v Evropě /široké 250 metrů)  a most přes řeku Venta. Na vyvýšeném místě na jiřní straně od mostu z pěkného praku můžeme vodopád pěkně pozorovat, Tak krásný a upravený park jsme už hodně dlouho neviděli. Jsou zde velmi vkusně zakompovány sochy od ,,,,,,,,,,,,,, I v Rakousku by mohli závidět. No prostě Kuldiga nás nadchla a ani jídlo nezklamalo. Levné a velmi chutné. Jen škoda, že si nemohu dát pivo, bodlo by. Kupodivu jsme zde pobyli přes tři hodiny  a rozhodně jsme se tu nenudily. Na tu atmosféru budeme dlouho vzpomínat. Škoda, že z fotek se ůplně nedá nasát. Teď už rychle k NP Kemeri, který leží kousek od Rigy, prý jedné z nejpůvabnějších mokřinatých oblastí celého Pobaltí. Můžeme jen potvrdit. Pokud máte jen trošku času, určitě tento park nevynechejte. Zejména vyhlídka z rozhledny na malá jezírka s okolo nízkým porostem různě pokroucených bříz a jehličnanů. Jdeme asi 3 kilometry po  dřevěné lávce . Možná je  i kratší trasa 1,5 km ale bez vyhlídky, což by urřitě byla velká chyba. Po tomto velkém zážitku chceme ještě navštívit lázně v Jurmalle, ale nějak se nám nepodaří správně zabočit a nechceme se vracet, protože v protisměru je velká kolona. Průjezd po dálnici z Jurmally do Rigy je zpoplatněn 2 EUR a lístek platí jednu hodinu. Lístky se kupuji  v automatu těsně před vjezdem na dálnici a musí se k nim odbočit. Trochu jsme tápali, neý jsme pochopily zdejší systém nákupu povolenky na dálnici. Nejedná se o klasickou mýtnici, ale o normální automat. Protože lázně vynecháváme , přijíždíme do hotelu na okraji města Rigy brzy, ale do centra se nám už dnes nechce. Jdeme tedy do místní restaurace na mé oblíbené špagety Carbonara  a pak již jen relaxujeme a nabíráme síly na zítra. 

7.den 09.07.2015 Dnešní ráno máme snídani a je  luxusní se  širokým výběrem. Musíme si ty dva snídaňové dny užít, v dalších hotelech již budeme bez ní a musíme vystačit nákupem v supermarketu. Do centra hlavního města Lotyšska Rigy vyrážíme přesně v osm hodin autobusem linky 27 a cesta nám trvá asi 20 minut. Riga je se sedmi sty dvaceti pěti tisíci obyvateli největším městem celé pobaltské oblasti. Postupně se procházíme všechny hlavní památky starého města, Patří mezi ně zejména mohutná románská katedrála, radniční náměstí s domem černých hlav, několik kostelů  a také si vybíráme dvě muzea a to lotyšské muzeum války a muzeum okupace, abychom načerpali pár znalostí o lotyšské historii. Toto město náleží k těm nejhezčím v Evropě , ale i přesto nám jeden necelý den na její poznání stačí. Dokonce se odpoledne vracíme pro auto a jedeme navštívit na okraj města další etnografické muzeum, tentokrát lotyšského venkova. Oproti litevskému komplexu se tento nachází na menším prostoru a jednotlivé usedlosti na sebe volně navazují, Je dobré, že se zde vyvarovali necitlivých zásahů a vesnice tak působí hodně autenticky. Zejména první kostel u vstupu ze 13 století je překrásný. Na celou prohlídku nám stačí necelé dvě hodinky a to projdeme vše,  co je zde  k vidění. Poslední na řadě máme rybářskou usedlost přímo u moře a pak již jen míříme k východu. Jsme rádi, že jsme se pro tuto návštěvu rozhodli, protože vzhled vesnice je hodně odlišný od těch litevských. Určitě nevynecháme příležitost zavítat i do muzeu v Estonsku.  Jediné co je nepříjemné, že jsme museli absolvovat dvakrát průjezd centrem Rigy a to nás celkem stálo další hodinu a půl času. I tady se ve špičce člověk nevyhne velkým dopravním zácpám. Protože se nám už po návratu do města nechce, opět využíváme služeb naší hotelové restaurace. Je trošku dražší, ale zase bychom vydali 4 EUR za autobus, tak to vyjde vlastně nastejno. Zbytek večeru strávíme odpočinkem a já sepisováním našich zážitků z této cesty.

8.den 10.07.2015 Vzhledem ke změnám v našem plánu cesty se dnes trochu vrátíme zpět směrem k domovu, abychom nepřišli o návštěvu dvou krásných lotyšských  památek a to zámku Rundale a hradu Bauska. Pojedeme asi 100 kilometrů směr Litva a poté se stočíme opačným směrem a vpodvečer snad dorazíme do estonského města Parnu. Ráno samozřejmě zahájíme výbornou snídaní a pak již nás čeká asi 30 kilometrů vzdálené městečko Jelgava. Chceme se podívat na zdejší zámek a také do centra města, které má patřit k těm z hezčích, zámek leží hned na začátku města a působí na nás trošku zanedbale. V současné době v něm sídlí zemědělská univerzita. Byl postaven v roce 1738 slavným architektem Rastrelim pro hraběte Ernsta Johanna von Birona. Z jeho původní výzdoby se prý zachovalo velmi málo. Někdy je holt osud k památkám ne zrovna nakloněný. Raději zamíříme do centra města, které je na první pohled vzorně upravené a i panelové domy září novotou po nedávné rekonstrukci. Naším cílem je pravoslavná katedrála svatého Simeona a svaté Anny s jasně modrými kopulemi. Je to zajímavé, ale pravoslavné kostely jsou velmi fotogenické, jen většinou v jejich interiéru je zakázáno fotografovat. Teď už na nás čeká další zámel. V městečku Pilsrundále stojí krásný barokní a jmenuje se  Rundale, postavený slavným ruským architektem italského původu Rastrellim (stavěl také Ermitáž v Petrohradu). Zámek byl určen kuronskému vévodovi Ernest Johann von Bühren, synovi nejslavnějšího vévody Jakuba. Výstavba zámku probíhala v l. 1736 – 1740. Jedná se o nejvýznamnější soubor barokních budov ve všech pobaltských republikách. V zámku je celkem 138 místností. Zakupujeme si vstupenky do zahrad a na větší okruh za cenu 9 EUR.  V 1. poschodí jsou nejkrásnější prostory zámku. Jedná se o pokoje sloužící k oficiálním účelům, vyzdobené ve stylu velkých carských paláců v Rusku, s mramorovými dekoracemi a malbami na zdech. Tyto pokoje se datují do druhé fáze výstavby kolem r. 1760. Zlatý sál v 1. poschodí býval trůnním sálem. Stropní malby představují činy a vládu vévody. Také Bílý taneční sál a další prostory jsou krásné. Hlavní schodiště v tomto křídle s mnoha zrcadly na zdech je originální prací Rastrelliho podle schodiště v Zimním paláci v Petrohradu. Je až k neuvěření jak krásný zámek se v Pobaltí nachází a o jehož existenci jsme neměli ani ponětí. Jen zahrady nás trochu zklamaly, i když i ty byly pěkně upraveny a viděli jsme zde několik pracovnic, starajících se o jejich krásu. Dalších asi 15 kilometrů leží hrad Bauska, který byl z části zrekonstruován a nyné je již zpřístupněn. Na obrázcích si můžeme prohlédnout jak vypadal před rekonstrukcí a změna je to pořádná. Z naprosté ruiny vytvořili pěkný hrad s několika expozicemi a možné je navštívit i tu starší část a vystoupat do věže na vyhlídku po okolí.   Po návštěvě hradu Bauska opět měníme směr a vracíme se na Rigu a přejíždíme do Estonska, města Pärnu, které si  již po mnoho let drží pověst kulturní metropole Estonska. Navštívit zde můžete řadu muzeí a galerií představujících světové umění. My volíme muzeum moderního umění. Výstavní prostory jsou ale překvapivě malé a tak alespoň zavítáme na promítání jednoho z filmů ze zdejšího festivalu, který tu zrovna probíhá. Bohužel nás ani film nezaujal a tak jdeme hledat nějakou dobrou hospůdku. Trochu nás překvapí vyšší ceny oproti Litvě a Lotyšsku. Jestli to nebude tím, že v Estonsku mají měnu Euro již od roku 2011 a tak ceny již výrazně stouply. Možná přispěla i blízkost Finska, kde je ještě podstatně dráž. Nakonec si jednu vybereme a při lehkém kuřecím salátu nasáváme místní atmosféru. Město na nás působí velmi uvolněně, všude je dostatek zeleně Na závěr nevynecháme návštěvu pláže, ale koupat se nebudeme. Není zrovna teplo a ani ne zrovna čistá voda nás neláká. Koupou se zde pouze dvě děti, kteří dovádějí na klouzačce v podobě slona. Od moře fouká svěží vítr a tak je jim možná tepleji ve vodě než na souši.Zítra ráno se vydáme na bízké ostrovy Muhu, Saaremaa a Hiumaa.

9.den 11.07.2015 Vyrážíme z města Pärnu těsně po osmé hodině a musíme sebou hodit. Čeká na nás sedmdesát kilometrů a trajekt vyjíždí z přístaviště Virtsu vždy v celou. Už to vypadá, že nestíháme a do přístaviště dorážíme těsně po deváté, v 9,04. Loď ještě stojí na místě a obsluha pomocí vysílačky zjišťuje, zda nás pustí na trajekt, či zda budeme muset čekat na další. Máme velké štěstí, jako poslední jsme vpuštěni a za námi se již zvedá nájezdní plošina, vyplouváme. Cesta trvá necelou půlhodinku a tak přesně v půl desáté vjíždíme na ostrov Muhu v přístavišti Koivustu  Dlouhá léta byly ostrovy zapovězené, protože zde měli Rusové vojenské základny a i místní sem mohli pouze na zvláštní propustku. Příroda je tak zde velmi nenarušená a tak se velmi těšíme na naše zážitky. Zastavujeme hned po pár kilometrech ve vesnici Liiva, kde se podíváme do kostela sv. Kateřiny se zachovalými freskami apoštolů.Musíme chvilku počkat, otevírají přesně v deset hodin. Jeden z místních nás zve na koncert, který se zde bude dnes konat, ale s díky odmítáme, tolik času nemáme. Na řadě je krátká zastávka v památkově chráněné vesnici Koguva s domy postavenými v letech 1880 až 1930 a některé prý pamatují i polovinu 18. století.    Podíváme se i do muzeu a ani neplatíme vstup 3 EUR, zrovna tu nikdo není a vše je tak volně přístupné. Zřejmě tu ještě panuje důvěra mezi lidmi a příliš se zde nekrade. U obce Linnuse stojí historický větrný mlýn jež byl postaven na hospodářství Eemu. Ostrovy Muhu a Saaremaa jsou propojeny pomocí tči kilometry dlouhé umělé hráze, kterou lze bezplatně přejet. Během pár minut se tak ocitáme na dalším dříve zapovězeném ostrově. Tady je věcí, které stojí za návštěvu podstatně více. Jako první si vybíráme vesničku Kaali s jezírkem širokým 100 metrů  a vyhloubeným po dopadu meteoritu  Konají se zde právě nějaké parkurové závody a tak jen stěží hledáme místo k parkování. Docela mystické místo, jezírko ukrytí uprostřed stromů, moc pěkné. Pokračujeme do vesnice Agla, kde je na kopci pět větrných mlýnů, které jsou součástí dalšího skanzenu. Posilníme se polévkou, protože před námi je ještě dlouhý den. Chceme toho zvládnout co nejvíce a zítra se přesunout na třetí ostrov Hiumaa. Pár minut strávíme v družném rozhovoru  s Čechy, které jsme poznali podle vlajky zavěšené na jejich kole. Jezdí prý do Pobaltí pravidelně a nemohou si zdejší klid a čisté ovzduší vynachválit. Musíme jen souhlasit. Další vyhlášenou zastávkou jsou ůtesy Panga, které nás trochu zklamaly. Dost dlouho hledáme cestu jak sestoupit k moři, abychom je mohli spatřit, protože ze shora nejsou vidět. Užijeme si docela pěknou procházku, než stojíme konečně u moře a díváme se nahoru na vápencové útesy vysoké 21 metrů. Více nás zaujme poslední zastávka v NP Vilandi. V informačním centru dostáváme několik cenných rad, co zde můžeme vidět. Starší pán nám ukáže cestu dlouhou šest kilometrů až na konec ostrova s výhledem na další malinké ostrůvky roztroušené po blízkém okolí. Je zde opět božský klid a nad hlavami vidíme neuvěřitelně množství ptáku různých druhů, jen škoda, že nemáme dalekohled na jejich pozorování. Po příjemně strávené hodince na nás čeká ubytování a hlavní městečko ostrova Kuressaare. Majitelka hostelu mi poslala SMS, že celý den bude mimo a klíče najdeme v květináči před hotelem.  Zrovna je kolem pár lidí, kteří mne pozorují,  jak je hledám. Jeden mi jde na pomoc, když mu vysvětlím, proč se v těch kytkách hrabu a nadzvedávám oba květináče. Sláva, klíče jsou na světě. Ubytování je skromnější, ale je tu vše co potřebujeme. Okolo nás je ubytována omladina, zřejmě nějací sportovci, protože mají po chodbách rozvěšeny sušící se dresy. Jsou dosti hluční, tak snad se vyspíme. Po nedlouhém relaxu opět vyrážíme za poznáním. Nejprve na jídlo do restaurace a pak na prohlídku města. Máme štěstí, protože se koná festival a tak bude biskupský hrad otevřen až dlouho do noci. Trochu neplánovaně, tak navštěvujeme velmi rozsáhlé expozice zdejšího muzeu věnované zejména okupaci ruskou armádou. K vidění jsou i sklepení a různé mučící nástroje. Okolo nás se pohybují lidé v historických šatech a před hradem jsou postaveny velké stany se zázemím pro tento obrovský komparz. Škoda, že jsme nemohli být tomuto velkolepému představení přítomni. Docela unaveni dorážíme do hostelu až v deset večer za plného světla, to je velká letní výhoda severských zemí. Horší je to ale v zimě, kdy zde zapadá slunko již po třetí hodině, jak jsme poznali s Ivou před pár lety v listopadu ve Stockholmu. A zítra do Hiummy.

10.den 12.07.2015     Kupodivu noc proběhla bez větších problémů a protože jsme na poslední chvíli změnili plán, čeká nás dnes druhý největší ostrov Estonska Hiiumma. V přístavu bychom měli být za 45 minut a první trajekt vyráží z Triigy v 9,30 hod. Jedeme raději o chvíli dřív, abychom měli jistotu, že se na trajekt určitě vejdeme. Většina aut bude mít rezervaci přes internet a na loď se vejde pouze kolem 30 aut. Věříme, že si Estoňané rádi přispí a loď bude volná. Náš předpoklad se naplnil a celkem v pohodě vjíždíme na trajekt a čeká nás 75 minutová plavba. Prvním naším cílem bude ostrůvek Kaasari  (19,3 km2), který spojují s Hiiumaa hráze. Díky mělčině mezi oběma ostrovy, porostlé rákosím a trávou, dnes už prakticky nelze poznat, kde začíná jeden a končí druhý. Kassari patří už léta k oblíbeným rekreačním místům. Hned na začátku se projíždí vesnicí Orjaku, populární jachetní marínou, dříve zde zastavovaly i lodi plující ze Saaremaa do Tallinnu. Leží poblíž uzavřené zátoky Käina, která je chráněnou ptačí rezervací, zvláště v období migrace se sem slétávají tisíce opeřenců. Na 92 druhů ptáků zde hnízdí. K pozorování lze využít 4km naučnou stezku a tři pozorovatelny. My absolvujeme procházku kratší s návštěvou jedné pozorovatelny. O pár kilometrů dál leží vesnice Kassari, kde zavítáme do ostrovního muzea sídlícího ve staré budově někdejšího panství. Popisuje zdejší historii od doby kamenné až po konec sovětské éry. Odtud pokračujeme na prohlídku majáků. Tři hlavní majáky pro námořní dopravu se jmenují – Tahkuna (nejsevernější), Ristina (nejzápadnější) a Kõpu (nejstarší), který je jediný z kamene a ne ze železa. Zbylé dva majáky byly postaveny v Paříži a na Hiiumuu dovezeny v letech 1874-75. Také maják Ristina je něčím unikátní – je červený, zatímco zbylé dva majáky jsou bílé s černým vrškem. Je z nich rozhled po celém ostrově a tak si koupíme na majáku Kõpu kombinované vstupné na všechny tři za čtyři Eura. Mají dodnes plně funkční a používané pro navigaci lodí. Naštěstí pro nás, nejsou příliš daleko od sebe a tak i přes nedostatek času bychom vše měli stihnout.. Poblíž poloostrova Tahkuna na severu ostrova ztroskotal 28. září roku 1994 trajekt Estonia. Tehdy zde zemřelo 852 lidí, jde tak o jedno z nejhorších lodních neštěstí v Evropě. 42,5 metru vysoký maják Takhuna pochází z roku 1875. Za druhé světové války se v jeho blízkosti utkali nacisté se Sověty. Za majákem dnes stojí pomník obětí Estonie, jde o 12 metrů vysoký kovový rám, na němž je zavěšen obrovský kříž. Na spodku kříže je zavěšen zvon s vytvarovanými obličeji. Zvon zvoní je v případě, že vítr vane stejnou rychlostí a stejným směrem jako za osudné noci v roce 1994. Jsme rádi, že jsme tento ostrov nevynechali, protože zdejší poklidná atmosféra, okolní lesy jsou úžasné a rozhodně stojí za návštěvu. Jen škoda, že nemáme více času. Trajekt odplouvá ve čtyři hodiny a jelikož je neděle, bude určitě přeplněný. Přijíždíme 45 minut před odjezdem a naše obavy se naplňují, před námi je již velká fronta aut. Ještě, že se alespoň po hodině a půl se o jedno auto dostaneme za závoru a tak se náš odjezd  posune jen na půl šestou.  Trajekt je opravdu přeplněný a tak fronty jsou i v jídelně. Jídlo zde není až tak drahé a hlavně chceme ušetřit čas, abychom do Tallinu nepřijeli příliš pozdě. Během devadesáti minutové plavby máme času dost.  Z přístavu pak  jedeme dvě hodiny a navigace nás navádí přímo před naše nové ubytování. Jedná se o starší panelový objekt a jeho majitelka po našem zavolání přichází do deseti minut. Do čtvrtého patra musíme pěšky a za dveřmi na nás čeká celkem slušný pokoj. Do města vyrazíme až zítra ráno. Dnes již budeme jen relaxovat.

11.den 13.07.2015     Po snídani se nakonec rozhodujeme, že nevyužijeme k cestě do centra trolejbus, ale pojedeme autem.Odpoledne se opět chceme podívat do skanzenu a také do okrajové muzeální části Tallinu a to bude snadnější s využitím auta. Veřejnou dopravou bychom strávili příliš času. Po deseti minutách kousek od centra města nacházíme příhodné parkoviště za velmi slušnou cenu na celý den za 4 EUR. Jsme moc rádi, že jsme vyrazili tak brzo a nyní v 8 hodin ráno máme centrum skoro jen pro sebe. Musíme toho bohatě využít, protože Tallin patří k nejvíce navštěvovaným městům Pobaltí. Zejména pro německé turisty je hodně populární.  Hlavní město Estonska leží na jižním pobřeží Tallinnského zálivu. V jeho centru, na jihu zálivu leží Staré město (Vanalinn), jež se dělí na dvě části – Horní město na vrchu Toompea a Dolní město, rozprostírající se východně od vrchu. Název města vznikl z estonského Taani linn, což znamená Dánské město, neboť počátky vzniku města se váží k vybudování dřevěného hradu na vrchu Toompea Dány, jejichž vojska tu zvítězila roku 1219. Město se však od roku 1219 do roku 1917 jmenovalo německy Reval a rusky Revel. Dány vyhnali mečoví rytíři a postavili na vrchu první kamenný hrad. Roku 1238 se město vrátilo Dánům, ale už v roce 1285 bylo členem hanzy a sloužilo jako spojnice mezi Novgorodem, Pskovem a západem. Když Dánové v roce 1346 prodali Estonsko Řádu německých rytířů, byl Reval hlavním hanzovním městem. K jeho úpadku došlo v 16. století, kdy v Pobaltí válčili Rusové, Švédové, Dánové, Poláci a Litevci. Od roku 1561 do roku 1710 patřil Švédům, kdy po morové epidemii padl do rukou Petru Velikému . Je s podivem, že přes tak pohnuté dějiny, které se přehnaly městem si tallinnské Staré město dodnes zachovalo tak autentickou středověkou atmosféru, která se v Evropě jen tak nevidí. O tom se přesvědčujeme na každém kroku při našich toulkách historickými uličkami tohoto krásného města, z nichž dýchá duch minulých dob. Postupně procházíme všechny hlavní památky. Staré město je skvěle opevněno do dnes funkčními hradbami z 13. – 16. Století, které můžeme také navštívit. Je zde klid a tak si zde nacházíme pěknou lavičku s výhledem na centrum a dáváme si zde plechovku piva. V centru města je i mnoho sakrálních staveb. Například gotický kostel Sv. Mikuláše, kostel Svatého Ducha nebo kostel Sv. Olafa. Další zajímavostí je i nejdéle fungující lékárna v Evropě – Radniční lékárna, která své služby začala nabízet již roku 1415. Na hradním vrchu Toompea stojí Malý hrad (Väike linnus), který je obklopen celou opevněnou čtvrtí tzv. Velkého hradu (Suur linnus). Hrady zahrnují kromě mohutného opevnění také řadu církevních i obytných budov. Dominantou hradu je gotická katedrála Panny Marie na jejíž věž jsme vylezli a naskytl se nám další krásný výhled na město. Na okraji kopce je jako symbol ruské moci  pravoslavný kostel Alexandra Něvského z 19. století. Cestou po památkách jsme navštívili rovněž několik parků, které jsou kousek od centra. Po obědě v italské restauraci si ještě chvíli užíváme toulání po křivolakých uličkách a asi ve dvě hodiny se vracíme k auta. Jedeme již do třetího skanzenu, tentokrát estonského, který je na okraji Tallinu. Opět nás nezklame a strávíme tu skoro tři hodiny. Na závěr ještě přejíždíme do čtvrti Kadriorg, ve které se nachází bývalé letní sídlo ruského cara, v dnešní době muzeum umění a prezidentský palác, který je obklopen volně přístupnými historickými zahradami. Zastavíme se i v muzeu  moderního umění, které nás zaujme svou budovou, vytvořenou ve stylu současné světové architektury. Bohužel si můžeme prohlédnout budovu jen zvenku, protože je dnes pondělí a skoro všechna muzea jsou v tento den uzavřena. Cestou směrem k moři se dostaneme k pomníku 177 ruských námořníků, kteří v zálivu utonuli v roce 1893 spolu se svou válečnou lodí Rusalka a to je naše poslední zastávka v Tallinu. Cestou do našeho apartmánu se ještě stavíme v marketu a koupíme si něco dobrého k večeři. Další nabitý den je za námi.

12.den 14.07.2015     Házíme klíče do schránky  a jedeme do NP Lahemaa. Tento největší estonský národní park se rozkládá při severním pobřeží země, ve Finském zálivu. Leží na třech poloostrovech – Juminda, Pärispea a Käsmu, oddělených čtyřmi zálivy – Kolga, Hara, Eru a Käsmu. Lahemaa znamená v estonštině doslova „země zálivů“. Krajina je převážně rovinatá nebo mírně zvlněná, s nejvyšším bodem o nadmořské výšce 115 metrů a z geologického hlediska se většina parku nachází na Severoestonské vápencové desce. Zhruba tři čtvrtiny národního parku pokrývají lesy s převažujícími borovicemi a jedlemi; méně jsou zastoupeny smrky a břízy. Velké plochy jsou pokryty vřesovišti a mokřady, jejichž příkladem je rašeliniště Viru raba v jihozápadní části parku, které nás čeká hned po vodopádu Jägala. Tyto vodopády patří k největším v Estonsku. Kdyby bylo více vody byly by opravdu docela mohutné. Estonci je nazývají estonské niagarské vodopády, což  je ale hodně přehnané. I tak to byl docela hezký zážitek a zajížďka jen pár kilometrů. Teď je na řadě  rašeliniště Viru raba. Vcházíme do oblasti rozsáhlých rašelinišť a mokřadů a krajina získává severský ráz. Okolní lesy jsou plné mechů a lišejníků, U prvního rašeliništního jezírka se kříží značené turistické stezky; zatímco modrá značka pokračuje vlevo lesem po okraji rašeliniště, my se vydáváme červeně a žlutě značenou stezkou, směřující do středu rozsáhlého rašeliniště. Vede přes něj 3,5 km dlouhý povalový chodník, jenž se lehce pohupuje pod nohami. Nově rekonstruovaná dřevěná vyhlídková věž uprostřed rašeliniště nám  umožňuje udělat si ucelený obraz o rázu zdejší krajiny a samozřejmě pár fotek. Podle mapy bychom měli udělat kolečko, ale protože si nejme jisti, raději se vracíme stejnou cestou. Sice bude cesta o něco delší, ale máme jistotu, že se vrátíme na stejné místo,  z kterého jsme vyšli. Když jsme vycházeli bylo parkoviště prázdné a nyní máme problém z něj vyjet. Je vidět, že čas pokročil a turisté se již probudili k činnosti. My však rychle pokračujeme dále, ještě nás čekají v NP další dvě zastávky. První je poloostrov Käsmu, kde na nás čeká velké mnořství náhodně roztroušených bludných kamenů. Auto necháváme na parkovišti a spolu s několika místními se vydáváme k moři. Starší pán se hned zajímá odkud jsme. Když slyší, že z Česka, hned nám předvádí svou znalost několika českých slov. Na pláži se sluní docela dost lidí, ale ve vodě není skoro nikdo. Moře je sice velmi čisté, ale teplota je pouhých 16 stupňů. Do vody se odvážím, ale koupání je to krátké. Raději jdeme dále a užíváme si krásných výhledů. Kameny spolu s modrou oblohou a občas nějakou tou loďkou jsou velmi fotogenické. Na chvíli zabočíme do lesa, kde má být také spoustu bludných kamenů, ale opět se vracíme zpět. Přeci jen obyčejného lesa si užijeme i v Česku. A na nás čekají další zajímavosti. Asi po tří kilometrovém okruhu jsme zpět u auta a jedeme do rybářské vesničky Altja. Máme to sem nějakých 15 kilometrů. Protože je skoro jedna hodina a máme hlad, jsme rádi, že je tu pěkná restaurace Altja Körts, postavená ve stylu zájezdních hostinců z 19 století. I obsluha je stylově oblečena a hlavně jídlo je výborné a za velmi slušnou cenu. Od stolu máme výhled na ohromnou dřevěnou houpačku, která patří k největším zdejším turistickým zajímavostem. Po obědě si uděláme krátkou procházku po vesnici až k moři a samozřejmě nezapomeneme na fotografie místních stavení a rybářských loděk. Opravdu si připadáme jak někde ve Finsku. Pravda je, že to je vzdálené pouhých osmdesát kilometrů. Pomalu se vracíme k auta a naše cesta nyní povede do Narvy, která leží přímo na hranici s Ruskem. Při cestě ale máme příjemné městečko Rakvere, známé svou zříceninou hradu. Ten byl postaven roku 1220 Dány. Návštěva hradu nás mile překvapila. protože zde byla pěkně restaurovaná věž a hlavně mnoho komparzistů v kostýmech, kteří vytvářeli opravdovou iluzi hradního sídla. Také je tu hodně zvířat a ani děti tu nepřijdou zkrátka. Prostě každý si tu najde něco zajímavého. Ve čtyři hodiny bude výstřel z děla na který si ještě počkáme. Cestou k autu se ještě zastavíme u zdejší chlouby města Rakvere a to sochy zubra s pozlacenými rohy, která byla vztyčena v roce 2002 a postupně se stala jednou z dominant města. Poslední, krátkou zastávkou před Narvou je městečko Sillamäe, podle průvodce skanzen sovětské budovatelské architektury stalinského období. K vidění tu jsou dříve velkolepé obytné domy honosných tvarů s lunetami, srpy a kladivy. Všichni obyvatelé tohoto města byli dříve zaměstnáni v uranových dolech, které v roce 1948 vybudovali vězňové. Uzavřeny byly v roce 1991 a od té doby se estonská vláda snaží zde zlepšit velmi poškozené životní prostředí. Při naší procházce potkáváme jednu starší paní, která nás prosí o 1 Euro na chleba. Prý se zde z malého důchodu nedá vyžít. Podarujeme ji a ona se nám ještě omlouvá, že nás obtěžovala. Docela smutný zážitek. Teď nás již vede navigace přímo do Narvy a náš apartmán leží jen kousek od ruské hranice. Opět se jedná o starší panelový dům, ale byt máme opravdu krásný. Klíče nám předává asi třicetiletý Rus, kterého ještě jednou potkáváme při večerní prohlídce města, kdy je venku se svým synem. Nabízí se, že nám vše ukáže a tak s radostí jeho nabídku přijímáme. Bohužel historické centrum bylo zničeno během války a zachovalo se velmi málo. Je krásný večer, svítí slunce a tak si užíváme výhledy na obě pevnosti, na estonské i ruské straně. Okolo hradu je nově rekonstruován park a jen ostnaté dráty nám trochu kazí jinak pěknou zdejší atmosféru. Přeci jen už nejme na tyto hraniční přechody zvyklí. Přímo z okna našeho apartmánu můžeme pozorovat provoz na hranici. Auta se tu  rychle neodbavují a určitě se zde zdrží nejméně jednu hodinu. Ještě se dozvíme spoustu zajímavostí od našeho majitele apartmánu, ale protože se blíží skoro desátá hodinu, pomalu se budeme vracet. Je až neuvěřitelné, jak dlouho je zde vidět. Slunce svítí i v deset večer. Večeři jsme si tentokrát koupili sebou do pokoje v supermarketu a snědli ještě před procházkou. Po návratu si dáme jen pivo a rychle spát. Byl to asi zatím náš nejnáročnější den.

13.den 15.07.2015   První naší dnešní zastávkou bude ženský pravoslavný klášter u vesnice Kuremäe na místě zjevení panny Marie. Právě zde probíhá bohoslužba a tak máme další zajímavý zážitek. Okolí kláštera je perfektně upravené, je vidět, že se o vše zdejší řeholnice perfektně starají. Nás ale tlačí čas a tak pokračujeme okolo Čudského jezera (estonsky Peipsi) do jednoho z největších estonských měst, univerzitního Tartu.. U pátého největšího evropského jezera máme jen dvě krátké zastávky na focení a za chvíli stavíme v Tartu. na parkovišti kousek od hvězdárny, ke které musíme vystoupat na jeden z mála pobaltských kopců. Odtud je to jen pár metrů na hlavní radniční  náměstí a k hlavní univerzitní budově. V centru je několik význačných  muzeí. Vybíráme si jedno z nich a navštěvujeme muzeum vězení KGB. Ve sklepních prostorách se dodnes zachovaly v takřka v původním stavu cely, ve kterých byli zadržováni nepřátelé socialistického zřízení. Je tu spousta exponátů popisující méně násilné metody, kterými tajná policie kontrolovala obyvatele obsazených území. Máme štěstí, protože je tu zrovna výstava z Prahy, která popisuje a fotograficky dokumentuje stav v České republice. Mohu říci, že hodně informací jsem viděl zde poprvé. Také mne dostaly zdejší velmi stísněné prostory. Nedovedu si představit, jak zde mohli vězňové přežívat i několik let. Zase další velký zážitek. Po rychlém obědě se vydáváme vstříc Lotyšsku. Tartu je velmi pěkné město plné zeleně a mohu jeho návštěvu jen doporučit. Určitě bychom zde mohli strávit celý den a rozhodně bychom se tu nenudili. Cesta do Lotyšska je naprosto bez problémů a nejdříve nás čeká město Césis, které leží u hranice NP Gauja. Město bylo založeno v roce 1205, kdy zde livonští rytíři vystavěli hrad. Okolo hradu je velmi pěkný park, který je vyzdoben mnoha hezkými sochami. Strávíme zde necelou hodinku a jedeme dál do Turaidy k dalšímu hradu. Je zde nádherný park se sochami, ještě hezčí než v Cesisu. Hrad je pobaltská klasika : ze zříceniny znovu z cihly postavený a podobný ostatním, které jsme viděli v Litvě a v Lotyšsku. Vylezeme na věž, odkud máme pěkný výhled do okolí. Původně jsme chtěli jet zdejší lanovkou, ale vzhledem k časové tísni ji vynecháme. Myslím, že u nás si lanovky užijeme dost a možná v zajímavější krajině. Přeci jen je zde skoro rovina i když na místní poměry se jedná o vrchovinu. Ubytování máme ve městě Sigulda u starších manželů v menším domku na okraji městečka. Je to naše nejlevnější ubytování, ale kupodivu velmi slušné. Majitele mluví jen rusky, ale jsou velmi vstřícní. Dokonce můžeme využít i ledničku ve vedlejším pokoji, který je dnes volný. Do centra jdeme pěšky do restaurace, kterou nám doporučili majitelé našeho ubytování. Chvíli nám trvá než ji najdeme. Jmenuje se u černé kočky a jedná se v podstatě o jednoduché bistro se samoobsluhou. No nic moc, ale alespoň jsme se najedli. Protože  k novému hradu je to asi tři kilometry, vracíme se pro auto, abychom si zkrátili cestu. V současné době jsou zde reprezentační prostory zdejší radnice. Jedná se o bývalou středověkou pevnost s půvabně zubatými věžičkami. Bohužel je hrad v trochu horším stavu a potřeboval by malou finanční injekci. Před devátou hodinou se vracíme do našeho domu a zítra nás již čeká přejezd přes Litvu do Polska.   

14.den - 16.07.2015 Dnes ráno nás čeká velký přejezd až do polského Olštýna. První zastávkou bude Hora křížů ležící 12 kilometrů severně od litevského města Šiauliai.  Jedná se o jedno z nejnavštěvovanějších litevských míst. Hora je trochu přehnaný název, spíše bych ji nazval kopcem, ale určitě stojí za návštěvu. Už od hlavní silnice je možné spatřit obrovské záchytné parkoviště, které i takhle brzy ráno je plné aut a i jeden holandský autobus tu stojí. Hned u parkoviště je velký obchod, kde si každý zakoupí křížek libovolné velikosti a ten pak zavěsí dle svého uvážení. Ani my nejsme výjimkou. I když jsem toto místo viděl ve filmu či na mnoha fotografiích, skutečnost je poněkud jiná. Je to podivuhodně silné místo. Svah je doslova poset kříži všech velikostí a na mnoha větších křížích jsou zavěšeny další malé křížky věnované příležitostnými poutníky a turisty. Při naší ranní návštěvě zde probíhá i úklid, kdy jsou již staré kříže odstraňovány a odváženy pryč. Místo je tak stále velmi vzhledné a zachovává si svou nezaměnitelnou atmosféru. V padesátých letech minulého století bylo toto místo významným cílem poutníků z celé země. Místní obyvatelé si zde připomínali památku svých blízkých, kteří byli odvlečeni do pracovních táborů na Sibiř. S tím se samozřejmě vládní místa nechtěla smířit a na horu poslala několikrát buldozery. Odpovědí jim však bylo ještě větší množství nových křížů. V roce 1993 navštívil kopec i papež Jan Pavel II a je zde umístěn i jeho velký darovaný kříž. V roce 2001 zde dokonce vznikl nový františkánský klášter, který místu dodává ještě více na významu. Pomalu se procházíme okolo celého kopce a fotíme jedno místo za druhým. Při návratu se i trochu zasmějeme, když pozorujeme holandský autobus a jejich přípravu na snídani. Mají zde rozložené velké stoly a probíhá zde pečlivá příprava snídaně. Každý turista při svém návratu dostává svůj příděl a za chvíli jsou skoro nepozorovaně pryč. Ještě musíme v obchodě zaplatit za parkoviště, protože závora se otevře až po ukázání stvrzenky do kamery. Teď budeme pokračovat do Kaunasu, který byl naší první zastávkou v Pobaltí. Rádi bychom opět navštívili výbornou restauraci a také místní hrad a muzeum čertů, což jsme nestihli při první naší návštěvě. Přijíždíme právě v času oběda a parkujeme kousek od hradu, který jsme minule neviděli. Opět se jedná o zdařilou rekonstrukci z červených  cihel, podobně jako v Trakai.  Restauraci nacházíme bez větších problémů a znovu nás nezklame. Bohužel její název jsem zapomněl. Protože k muzeu čertů to máme docela daleko, vracíme se k autu a jedem přímo k muzeu. Zaparkovat se dá jen pár metrů od muzea, jen doporučuji zaplatit u automatu příslušný poplatek. Při našem parkování zde zrovna dávali místní policisté lístek s pokutou za stěrač jednoho z parkujících aut. Tak rozsáhlou sbírku různých masek čertů z celého světa jsme ani nečekali. I tři exempláře z Čech a Slovenska jsou tu k vidění.  Řada masek působí až strašidelně. Nechybí tu masky s velkými rohy, vyceněnými zuby a vyplazeným jazykem. Viděl jsem tu i podobnou masku, jakou jsme si zakoupili s Ivou na Srí Lance. Ve třech patrech výstavy lze najít masky opravdu z celého světa. V podvečer naší dlouhou cestu ještě přerušíme v nejznámějším letovisku u Mazurských jezer ve městě Mikolajki. Okolí je hezké, ale bohužel je všude mnoho lidí. Po chvíli odpočinku a malé procházce po městečku jedeme dál do našeho dnešního cíle, města Olštýn. Okolo sedmé večer jsme konečně na místě. Náš hotel leží mimo město, přímo u pěkného jezera. Měníme tak náš plán a prohlídku města necháme na ráno a večer si dáme večeři přímo v hotelu a objednáváme si zde na zítra i snídani formou švédských stolů za velmi slušnou cenu. Alespoň se nebudeme muset ráno zdržovat hledáním nějakého občerstvení a  pojedeme přímo do centra Olštýna. Za námi je další velmi nabitý den.

15 den 17.07.2015 Po výborné a vydatné snídaní opouštíme náš hotel a míříme do centra Olštýna. Přímo v centru města kde lze ráno celkem bez problémů zaparkovat je postaven hrad ze 14 století. Můžeme si jej prohlédnout pouze z venku, protože do otevření zbývají ještě 2 hodiny. Nevynecháme ani další zdejší význačné památky , katedrálu sv. Jakuba, blízký park a samozřejmě i hlavní náměstí.  V půl desáté se vracíme na parkoviště a teď bude na řadě asi nejkrásnější  hrad německých rytířů,   Malbork.. Tento ohromný hrad se začal budovat od 13 století a v roce 1309 byl vyhlášen sídlem nezávislého státu vytvořeného tímto řádem. Jeho prohlídka nám zabere přes tři hodiny a to jdeme bez průvodce, jen s audio výkladem . Hrad je krásný jen mi vadí velké množství návštěvníků. Hlavní sezóna vrcholí a protože se jedná o nejvýznačnější polskou památku, nemůžeme se divit. Pomalu máme problém najít auto na tak velkém parkovišti, které je teď, ve 2 hodiny odpoledne skoro plné.  Jen pár kilometrů od Malborku leží další tři památky, které chceme dnes vidět. První je městečko  Kwidzyn. s katedrálou a hradem, vyjímajícím se vysoko ve svahu. Katedrála zde vyrostla ve 14 století na místě staršího kostelíka. V hradu je docela rozsáhlá muzeální výstava včetně expozice mnoha vycpaných zvířat, která žila ve zdejších lesích. Dalším navštíveným hradem je Gniev, dokončený ve 14 století. Ten si prohlédneme jen zvenku, protože dvě předchozí hradní prohlídky nám plně postačují a rádi bychom ještě stihli nádherné cisterciácké opatství v Pelplinu. I když přijíždíme těsně po zavírací době v 17 hodin, vstupenky nám bez problémů prodají a celý komplex si můžeme prohlédnout. Interiér je nádherný a velmi se divím, že opatství není na seznamu dědictví UNESCO, určitě by si to zasloužilo. Teď pojedeme až do malého městečka Leba, které leží u hranic Slowinského NP. I toto městečko je plné turistů a tak jsme rádi, že zde strávíme jen jednu noc. Hned brzy ráno se vydáme do parku na procházku k písečným dunám. Po ubytování v domku na úplném okraji městečka se vydáváme pěšky na nákup a nějakou tu večeři. Najdeme si menší restauraci a jak usedneme, slyšíme češtinu. Jedná se o český pár z Kladna, který tu tráví celý týden, což jim moc nezávidíme. Nedovedu si představit jet 800 kilometrů a pak být stále na jednom místě a každý večer chodit do stejné restaurace ve které jsou i ubytováni. Každému holt vyhovuje něco jiného. My se už těšíme na zítřejší výlet a pak na návštěvu Sopot a Gdaňsku. Náš trip se pomalu blíží ke konci. Zítra nás čeká poslední nocleh a pak již cesta přes Německo domů.

16.den  18.07.2015 Dnes stáváme již v pět ráno, abychom byli kolem šesté na parkovišti odkud se vychází k písečným dunám. Od našeho penzionu je to jen 5 kilometrů autem. Klíče od pokoje necháváme v zámku a potichu opouštíme náš penzion. Vzhledem k brzké ranní hodině ještě všichni spí. I parkoviště je prázdné, je tu jen jedno auto jehož pasažéři využili  toto místo k přespání. Nejprve jdeme na vyhlídku odkud je pěkný výhled po okolí NP. Pak nás již čeká nekonečná šesti kilometrová cesta  k písečným dunám. Během dne od 9 hodin ráno můžete využít  služeb elektrického vláčku. Je to určitě lepší než poměrně nezáživná cesta po asfaltce. Cestou potkáváme několik cyklistů, kterým jen tiše závidíme. Kola je zde možno si pronajmout, ale opět jen přes den. Nyní nám nezbývá nic jiného než těch dohromady 12 kilometrů co nejdříve zvládnout. Konečně míjíme konečnou stanici vláčku a pomalu vstupujeme do písku. Zouváme si boty, protože se tak pohybujeme mnohem snáze. Cesta vede do kopce a asi po deseti minutách jsme u cíle. Užíváme si krásný pohled na písečné duny, které jsou vzpomínkou na procházky pouští v Africe nebo v SAE. Bohužel se musíme stejnou cestou vrátit zpět. Ke konci již se objevují první turisté a také elektrický vláček. V půl desáté jsme u auta a na parkovišti se obsluha diví, že nemáme lístek. Naštěstí chce po nás zaplatit jen 5 zlotých za 1 hodinu parkování a tak máme tento výlet vlastně skoro zadarmo. Vyplatí se trochu si přivstat a užít si krásnou procházku bez davů lidí. Teď nás čekají Sopoty a vyhlášená procházka po molu. Jen se obáváme, že zde se davům nevyhneme a bude problém s parkováním. Je sobota a krásné slunečné počasí, což u Baltu není každodenní samozřejmost. Naše obavy se vyplňují do puntíku. Nemůžeme najít místo k zaparkování a pomalu se loučíme s vidinou návštěvy Sopot. Naštěstí na konci města přeci jen objevíme trochu zapomenuté parkoviště a zde je několik volných míst a ani to není do centra příliš daleko. Na hlavní třídě je tolik lidí, že jdeme vlastně v souvislém proudu. Naším cílem je dostat se k moři a projít se po známém molu. Nejdříve si ale musíme zakoupit vstupenky, což nás překvapilo. Předpokládali jsme, že na molo bude vstup volný, ale zřejmě si chce město přivydělat nějaký ten zlotý. V přímořských Sopotech strávíme příjemné dvě hodinky a pak jedeme přímo do našeho posledního penzionu. Navigace nás navede přesně a po zazvonění na zvonek u penzionu se nás ujímá mladík s velmi dobrou znalostí angličtiny. Prý můžeme využívat všechno příslušenství domu včetně kuchyně. Po asi hodinovém odpočinku jdeme na tramvaj, která prý jede přímo do centra Gdaňsku a od penzionu je to na stanici pouhých 10 minut. Bohužel se nám podaří nasednout do tramvaje jedoucí opačným směrem. Po jedné zastávce jsme na konečné. Nezbývá nám nic jiného než se vydat zpět. Naštěstí zde jezdí tramvaje poměrně často.  Gdaňsk je opravdu nádherné město, které bylo po  druhé světové válce komplexně rekonstruováno. Patří mezí hanzovní města .První písemná zmínka o Gdaňsku je z roku 997. Bylo sídlem slovanských knížat, v roce 1308 připadlo řádu německých rytířů. Ten jej zařadil do hanzy (sdružení pobaltských obchodních měst) a zaručil jeho další rozvoj na několik století.   V období “dvou států” - Polsko a Litva, hrál Gdaňsk klíčovou roli na severu. Hlavně se jednalo o šperkařství, zpracování jantaru a drahokamů. V roce 1973 připadl Prusku, po I. světové válce se stal svobodným městem.   Nejhezčí pohledy na město, po II. světové válce rekonstruovaném (bylo takřka úplně zničené), jsou z věže  kostela Panny Marie. Na vrchol vede pěkná řádka schodů vnitřkem věže, ale ten rozhled určitě stojí za to. Po návštěvě věže se pomalu   couráme městem okolo kanálů, navštěvujeme jedno u muzeí, bohužel nestíháme námořní, ale třeba sem ještě jednou s Ivou zavítáme. Gdaňsk stojí určitě za to, navštívit jej vícekrát. Na závěr naší čtyřhodinové procházky městem si dáváme výbornou večeři a po ní se těsně před setměním vracíme tramvají zpět do našeho penzionu.  Zítra nás čeká dlouhá cesta domů se zastávkou v historické Toruni a Hvězdnu.

17 den 19.07.2015 Opět brzký budíček, protože chceme být v Toruni již v osm hodin ráno. Parkujeme přímo pod hradbami města a vydáváme se do jeho centra. Toto město proslolo především jako rodiště astronoma Mikuláše Koperníka. Bylo založeno německými rytíři v roce 1233 a záhy se stalo předním střediskem obchodu. Procházíme se prázdným historickým centrem a postupně navštěvujeme jednotlivé historické památky. Asi nejzajímavější je pro nás šikmá věž, která je součástí starého městského opevnění, U ní se samozřejmě musíme vyfotit. Jinak nás toto město až tolik nezaujalo a pokud nemáte moc času můžete jej bez výčitek vynechat. Naší poslední zastávkou v Polsku bude  Hvězdno se známou gotickou katedrálou Nanebevzetí panny Marie ze 14 století. Dokonce se nám daří zaparkovat jen kousíček od katedrály a tak nemusíme ztrácet mnoho času delší procházkou. Hvězdno bylo prvním hlavním městem Polanů. Od roku 1025 do 14 století zde byli korunováni polští panovníci. Po této příjemné zastávce už rychle pokračujeme přes Německo domů. Sice  je tato cesta o něco delší, ale je po dálnici. Okolo šesté hodiny jsme v Praze a naše cesta Pobaltím a Polskem se končí. Tak jako naše předchozí cesty se vydařila i tato, i když na jejím začátku jsem od ní mnoho neočekával. Pobaltské republiky jsou krásné a každý si tu najde něco zajímavého co jej zaujme. Od historických měst, přes NP, zajímavé estonské ostrovy, křižácké hrady, písečné duny, rašelinová jezírka a tak dále. Doporučuji neváhat a rychle navštívit dokud je zde málo turistů a poměrně levno. Pobaltí si Vaší návštěvu zaslouží.