Portugalsko Madeira 2012 1den - 6.den
15. 4. 2012
První den (13.04.2012) – cesta na letiště Mnichov, odlet do Lisabonu a jeho prohlídka
Naše dovolená začíná již nám dobře známým přesunem na letiště do Mnichova. Důvodem jsou vždy o dost levnější letenky než z Prahy a vyplatí se i za cenu dodatečných nákladů na cestu a parkování v Mnichově. Druhou výhodou je ranní odlet a večerní návrat, což pro nás znamená plných jedenáct dní na poznávání krás Portugalska a Madeiry. Vyrážíme ještě před půlnocí a po bezproblémové cestě jsme po třetí hodině v Mnichově. Ivu vysazuji u terminálu a sám jedu hledat vzdálenější a levnější parkoviště 041. Snad se ještě shledáme. Na třetí pokus parkoviště nacházím a dokonce chytám místo hned na začátku, takže bude jednoduché auto při návratu najít. Již na zastávce autobusu k terminálu se na tabuli odletů dozvídám nemilou skutečnost, že náš let bude o hodinu a půl opožděn. Je pátek třináctého, tak se trochu obávám,aby nepříjemných událostí nebylo více. Autobus má v noci hodinové intervaly, ale čekám jen 10 minut. Na skoro opuštěném letišti asi po 5 minutách narážím na Ivu a jsme rádi, že se nemusíme svolávat mobily. První odlety začínají před šestou hodinou a u přepážek ještě nikdo není. Pár cestujících se odbavuje přes automat a tak to zkoušíme také. Daří se, ale po vyjetí první letenky zjišťuji, že místa vedle jsou již obsazena a tak druhou letenku musím objednat do vedlejší řady. U odbavení zavazadel nám však ochotný personál palubní vstupenky vyměňuje vedle sebe. Pokud má člověk zavazadla k odbavení, nemá cenu využívat automat. Máme hodně času a tak se snažíme o trochu spánku, abychom načerpali síly na celodenní průzkum Lisabonu. Na rozdíl od Ivy se mně usnout nedaří a tak se toulám po hale a občerstvuji bezplatnou kávou, která je zde k dispozici pro všechny již odbavené cestující. Důvodem našeho zpoždění je stávka leteckého personálu v Portugalsku, jak si mohu přečíst na ceduli u vstupní brány k letadlu. No,hlavně abychom se vůbec do Lisabonu dostali. Kupodivu avizovaný čas odletu již platí a před desátou hodinou místního času (- 1hod) nás vítá Lisabon. O moc větší teplo než v Mnichově tu není, ale zatím neprší ,což je důležité. Do hotelu využíváme aerobus (lístek 3,50 EUR), jehož lístky platí 24 hodin od označení na veškerou dopravu vyjma metra. Letiště není od centra příliš daleko a cesta trvá jen asi 20 minut. Protože se ale náš hotel nachází přímo u metra, tak si chceme zakoupit celodenní jízdenku i na něj. Bohužel prodávají jen kombinovanou na veškerou dopravu za 5 EUR na osobu + 0,5 za kartu. Nezbývá než zaplatit za jízdenky podruhé a popojet 2 stanice metrem k našemu hotelu. Doporučovaný autobus se nám najít nedaří a ještě ke všemu začíná pršet. Hotel je opravdu hned vedle metra , což kvitujeme s povděkem. Nemusíme dlouho hledat a doptávat se. Pokoj již mají připraven a tak se můžeme hned ubytovat a připravit na cestu.Jak se dalo čekat vzhledem k nízké ceně je ubytování velmi jednoduché, ale nám vyhovuje. Je velmi blízko centra a to je pro nás prioritní. Před polednem vyrážíme na prohlídku města. Za osm hodin si stíháme prohlédnout všechny důležité památky města, které není až 
tak velké. Brouzdáme starou částí, občas popojedeme tramvají a nasáváme místní atmosféru. Cestou na hradby vidíme pěknou rybí restauraci ,ale nejdříve jdeme n a prohlídku bývalého hradu. Musím však vystát docela dlouhou frontu na vstupenky (7,50 EUR), ale krásný výhled na město nám čekání vynahrazuje. Počasí je hodně proměnlivé, chvilku vysvitne sluníčko a za pár minut zase drobně prší. Máme ale štěstí, že větší déšť přijde, když jsme zrovna uvnitř kavárny nebo pod deštníkem v restauraci. Nakonec se rozhodneme i pro návštěvu čtvrti Belém,kam jedeme asi 20 minut tramvaji. Je zde několik památek na slavné portugalské mořeplavce a hezký klášter sv. Jeronýma. Dovnitř se nepodíváme, blíží se šestá hodina a všechny památky zavírají. Na konci dne nás chytá slejvák a tak jsme rádi, když po osmé hodině večerní otevíráme dveře našeho skrovného pokoje a můžeme si odpočinout. První den byl náročný a nás zítra čeká vstávání již po čtvrté hodině, abychom byli kolem páté na letišti. V 7 ráno nám letí letadlo Na Madeiru, tedy pokud nebudou Portugalci opět stávkovat. Jinak mohu konstatovat že Lisabon je velmi příjemné město. Památky jsou blízko sebe, jsou zde kouzelné klidné uličky a mnoho krásných výhledů na toto město. Lisabon rozhodně stojí za to navštívit, doporučuji.
tak velké. Brouzdáme starou částí, občas popojedeme tramvají a nasáváme místní atmosféru. Cestou na hradby vidíme pěknou rybí restauraci ,ale nejdříve jdeme n a prohlídku bývalého hradu. Musím však vystát docela dlouhou frontu na vstupenky (7,50 EUR), ale krásný výhled na město nám čekání vynahrazuje. Počasí je hodně proměnlivé, chvilku vysvitne sluníčko a za pár minut zase drobně prší. Máme ale štěstí, že větší déšť přijde, když jsme zrovna uvnitř kavárny nebo pod deštníkem v restauraci. Nakonec se rozhodneme i pro návštěvu čtvrti Belém,kam jedeme asi 20 minut tramvaji. Je zde několik památek na slavné portugalské mořeplavce a hezký klášter sv. Jeronýma. Dovnitř se nepodíváme, blíží se šestá hodina a všechny památky zavírají. Na konci dne nás chytá slejvák a tak jsme rádi, když po osmé hodině večerní otevíráme dveře našeho skrovného pokoje a můžeme si odpočinout. První den byl náročný a nás zítra čeká vstávání již po čtvrté hodině, abychom byli kolem páté na letišti. V 7 ráno nám letí letadlo Na Madeiru, tedy pokud nebudou Portugalci opět stávkovat. Jinak mohu konstatovat že Lisabon je velmi příjemné město. Památky jsou blízko sebe, jsou zde kouzelné klidné uličky a mnoho krásných výhledů na toto město. Lisabon rozhodně stojí za to navštívit, doporučuji.
Druhý den (14.04.2012) – přelet na Madeiru, prohlídka města Funchal, Tropic garden a leváda Dos Tornos
A dnes nás čeká další nabitý den. Stáváme brzy a již před pátou hodinou stepujeme na ulici a sháníme taxíka na letiště. Neuběhne ani minuta již v jednou sedíme a uháníme směr letiště Lisabon. Cesta trvá jen pár minut oproti včerejší autobusem a metrem. Mile nás překvapuje i cena, pouhých 8 EUR. Po páté hodině vystupujeme u terminálu číslo II, který využívá společnost Easy Jet. Zde je orientace velmi jednoduchá a jsme během pár minut odbavení. Dáváme kafe a něco k snědku. Během našeho čekání se pořádně rozpršelo, což má za následek, že do letadla vstupujeme za silného deště a větru. Lisabon nám dává sbohem, ne zrovna přívětivým způsobem. Tentokrát jde vše na čas, dokonce přistáváme o pár minutek dřív. Vystupujeme z letadla a ovane nás příjemný teplý vánek. Stačí něco přes tisíc kilometrů a ocitáme se v letním počasí. Ještě se musím zmínit o dvou věcech : první je velmi krátká přistávací dráha, kde letadla přistanou, rychle brzdí a musí zatočit do zatáčky. Když jsme ji spatřili z letadla, docela nás jímala hrůza. Asi jsme nebyli samí, protože po přistání se ozval silný potlesk a přitom se jednalo o běžný let a žádný čedokářský charter. Jinak se mi zase povedla moje obvyklá záležitost týkající se hledání věcí. Již při vystupování z letadla jsme si nebyl jistý, kam jsem dal klíče od bytu a auta. Hned prohledávám celý svůj malinký kufr a bundu, klíče nikde. Pomalu vymýšlíme scénář, jak se z letiště z Mnichova dostaneme a kdo nám přiveze náhradní. Trochu se pohádáme a říkáme si, že to přeci není možné ztratit dvoje klíče najednou. Najednou mi Iva říká, že mám u ní v kufru taštičku s toaletními potřebami a i když tomu moc nevěřím, jsou klíče zde. Padá mi velký kámen ze srdce a snad se jednalo o můj poslední exces tohoto výletu. Již v dobré náladě se nám nechce čekat na autobus a tak bereme opět taxíka. Cesta není o nic delší než v Lisabonu, ale Eura na taxametru přiskakují závratnou rychlostí. Zastaví se až u hodnoty 34 . Velké varování – taxík v Madeiře raději ne.Je ale hezké počasí , celá dovolená před námi, tak si zkazit nedáme. Po ubytování v pěkném hotelu vyrážím koupit jízdní řády autobusů, které se stanou našimi společníky pro další 3 dny. Na internetu jsem si o nich mnoho přečetl, ale realita překonává představy. Jezdí zde 5 společností s různě barevnými autobusy. Každá má své hlavní stanoviště na jiném místě a jízdní řády nejsou moc přehledné. Co je ale nejhorší, je malá četnost některých spojů, zejména v neděli. Z výše uvedených důvodů měníme náš nedělní program, protože první autobus, který jsme chtěli teno den použít vyjíždí až ve tři čtvrtě na jedenáct. V informační kanceláři jízdní řády neměli a dostal jsem jen malou mapku s trasami linek a jednotlivých stanovišť. Iva zatím trávila čas rozvěšováním mokrých věcí z kufru po pokoji. Ten lisabonský slejvák se na nich pořádně podepsal, zřejmě měla ke své smůle kufr někde na vrchu a jeho cesta od terminálu k letadlu byla docela dlouhá. Prvním naším plánem je vyjet autobusem na kopec Monty, kde je několik známých funchalských atrakcí. 
Pěkný kostel, Tropic garden a jízda na proutěných sáních dolů do města. Sáně jedou rychle a místní podnikatelé mají dost zájemců o své služby. Jedna jízda pro dvě osoby stojí 30 EUR. Uděláme sipár fotek a vyrážíme do tropické zahrady. Je to jen pár kroků a už jsme uvnitř parku, kde se mísí všechny styly - čínský, japonský atd. Brouzdáme parkem asi dvě hodiny, ochutnáváme místní víno (ochutnávka je zahrnuta v ceně 10 EUR) a rozhodujeme se, kterou levádu zvolit. Na výběr jsou dvě : kratší městská leváda mnoho úspěchů (cca. 2,5 hod) a druhá, leváda De Tornos ( 4,5 hodin). Volíme nakonec delší variantu, snad to tak do 18 hodin zvládneme a z městečka Camara pojede chytneme nějaký autobus. Podle průvodce by měl na zdejší poměry jezdit často a to každou hodinu, poslední je psán někdy kolem 22 hodiny. Druhou levádu volíme i díky lepším retencím, které jsem načerpal na internetu. A opravdu nelhaly, střídá se jeden krásný výhled za druhým, jen musím upozornit, že tato leváda není vhodná pro lidi trpící závratí. Obdivuji Ivu, jak to dobře zvládá, když se právě k těnto lidem počítá. Jsou zde dost exponovaná místa bez jakéhokoliv zábradlí a se strží hlubokou několik desítek metrů. Chodníček je občas široký jen 30 cm a tak jdeme spíše blíže vodě, přece jen by bylo lepší spadnout do cca. půl metru hluboké levády než se zabít. Dalším zážitkem na naší cestě je půlkilometrový tunel. V jednom průvodci je doporučován jeho průchod v druhém od něj zrazují. Protože máme sebou čelovky, volíme průchod. Jde to dobře a asi za 10 minut jsme opět na světle. Cestou moc turistů nepotkáváme, ale o jednom se zmíním. Jdu pár metrů ve předu vyhýbáme se s jedním pánem a Ivu čeká to stejné. Pak mi popisuje, že pán ji podal ruku, aby ji pomohl, ale hned toho využil a chtěl ji dát prý pusu. Trochu se mu vysmekla a obdržela ji na tvář. Je vidět, že si budu muset ženu lépe hlídat, aby nedošlo k levádovému znásilnění. Dalším zážitkem 
bylo provizorní levádové občerstvení. Bylo zde několik druhů chlazených nápojů, sušenek a také různých okrasných cibuli. Vepředu byla miska, do které se platilo. Tak jsme dali 2 EURA a vzali si dvě piva. Ze shora od malého domku pozoroval zřejmě majitel občerstvení, zda vše probíhá jak má. Vzájemně jsme si zamávali a pokračovali s chlazeným nápojem dále. Na konci cesty hledáme stanoviště autobusů a dost nás překvapuje vstřícnost místních. Dokonce jeden mladý pár zastavuje auto a jde se nás zeptat, zda něco nepotřebujeme. Dokonce má svůj jízdní řád a sděluje nám, že autobus jede za pár minut. Další mladík, který doráží na zastávku se nás rovněž ujímá a dává informace o autobusu. Máme štěstí a asi za 40 minut jsme opět v hlavním městě. Ještě rychlá večeře a první madeirský den máme za sebou. Byl plný spoustu krásných zážitků.
Pěkný kostel, Tropic garden a jízda na proutěných sáních dolů do města. Sáně jedou rychle a místní podnikatelé mají dost zájemců o své služby. Jedna jízda pro dvě osoby stojí 30 EUR. Uděláme sipár fotek a vyrážíme do tropické zahrady. Je to jen pár kroků a už jsme uvnitř parku, kde se mísí všechny styly - čínský, japonský atd. Brouzdáme parkem asi dvě hodiny, ochutnáváme místní víno (ochutnávka je zahrnuta v ceně 10 EUR) a rozhodujeme se, kterou levádu zvolit. Na výběr jsou dvě : kratší městská leváda mnoho úspěchů (cca. 2,5 hod) a druhá, leváda De Tornos ( 4,5 hodin). Volíme nakonec delší variantu, snad to tak do 18 hodin zvládneme a z městečka Camara pojede chytneme nějaký autobus. Podle průvodce by měl na zdejší poměry jezdit často a to každou hodinu, poslední je psán někdy kolem 22 hodiny. Druhou levádu volíme i díky lepším retencím, které jsem načerpal na internetu. A opravdu nelhaly, střídá se jeden krásný výhled za druhým, jen musím upozornit, že tato leváda není vhodná pro lidi trpící závratí. Obdivuji Ivu, jak to dobře zvládá, když se právě k těnto lidem počítá. Jsou zde dost exponovaná místa bez jakéhokoliv zábradlí a se strží hlubokou několik desítek metrů. Chodníček je občas široký jen 30 cm a tak jdeme spíše blíže vodě, přece jen by bylo lepší spadnout do cca. půl metru hluboké levády než se zabít. Dalším zážitkem na naší cestě je půlkilometrový tunel. V jednom průvodci je doporučován jeho průchod v druhém od něj zrazují. Protože máme sebou čelovky, volíme průchod. Jde to dobře a asi za 10 minut jsme opět na světle. Cestou moc turistů nepotkáváme, ale o jednom se zmíním. Jdu pár metrů ve předu vyhýbáme se s jedním pánem a Ivu čeká to stejné. Pak mi popisuje, že pán ji podal ruku, aby ji pomohl, ale hned toho využil a chtěl ji dát prý pusu. Trochu se mu vysmekla a obdržela ji na tvář. Je vidět, že si budu muset ženu lépe hlídat, aby nedošlo k levádovému znásilnění. Dalším zážitkem bylo provizorní levádové občerstvení. Bylo zde několik druhů chlazených nápojů, sušenek a také různých okrasných cibuli. Vepředu byla miska, do které se platilo. Tak jsme dali 2 EURA a vzali si dvě piva. Ze shora od malého domku pozoroval zřejmě majitel občerstvení, zda vše probíhá jak má. Vzájemně jsme si zamávali a pokračovali s chlazeným nápojem dále. Na konci cesty hledáme stanoviště autobusů a dost nás překvapuje vstřícnost místních. Dokonce jeden mladý pár zastavuje auto a jde se nás zeptat, zda něco nepotřebujeme. Dokonce má svůj jízdní řád a sděluje nám, že autobus jede za pár minut. Další mladík, který doráží na zastávku se nás rovněž ujímá a dává informace o autobusu. Máme štěstí a asi za 40 minut jsme opět v hlavním městě. Ještě rychlá večeře a první madeirský den máme za sebou. Byl plný spoustu krásných zážitků.Třetí den (15.04.2012) – leváda údolí řeky Ribeiry deTabua (z městečka Ribeira Brava)- leváda č. 6
Jak jsem se již zmiňoval, museli jsme naše plány přehodnotit a najít nějakou novou trasu, na kterou se lze bez problémů dostat v neděli tam i zpět. Nakonec jsme zvolili levádu malebným údolím říčky Riberia De Tabua. Tentokrát si můžeme přispat, autobus odjíždí až v deset hodin. V hotelu tak v pohodě stihneme snídaní, kterou podávají až od osmé hodiny. Na zastávce potkáváme další turisty a většina má stejného průvodce jako my a otevřeno na stránce – leváda č. 6. Autobus s námi vymetá všechny dostupné vesnice a cesta je tak nekonečná. Jednou vystoupá asi do 600 metrů a pak zase klesá k moři a stále se to opakuje. Počasí je bezvadné a tak se užíváme krásné výhledy na okolní krajinu. Do cíle naší cesty dorážíme až před půl dvanáctou. Hned na začátku musíme překonat 400 výškových metrů, abychom se dostali k levádě. V tom horku je to náročné, ale po necelé hodině se daří. Za odměnu si dáváme pivko 
v blízkém baru a vyrážíme na levádu. Začátek není nic moc, ale postupně před námi objevují krasné výhledy do krajiny. Asi v polovině cesty přicházíme do oblasti, kterou v minulosti musel zasáhnout velký požár. Vše je tu hodně ohořelé, ale některé rostliny se již znovu probouzejí k životu. Je opravu zajímavé jakou mají schopnost se znovu zkřísit. Cesta nám rychle ubíhá a asi po dvou hodinách levádu opouštíme a čeká nás sešup dolů k moři. Na kolena je to možná horší, než ten výstup. Za chvíli jsme dole a ještě nás čeká 20 po pobřežní cestě, která jejiž pro dopravu delší dobu zavřena, protože zde občas padají kameny. To vidíme na vlastní oči, spadaných je jich tu spousta. Přidáváme raději do kroku, není moc příjemné touto oblastí procházet. Ve vesničce Riberia Brava jsme před půl čtvrtou a tak stíháme autobus v půl. Jsme rádi, protože další jede až v šest. Ve Funchelu jsme brzo a tak si hledáme nějakou dobrou restauraci a relaxujeme. Zítra nás čeká poslední výprava prostřednictvím autobusu - tkzv. Pstruží leváda.
v blízkém baru a vyrážíme na levádu. Začátek není nic moc, ale postupně před námi objevují krasné výhledy do krajiny. Asi v polovině cesty přicházíme do oblasti, kterou v minulosti musel zasáhnout velký požár. Vše je tu hodně ohořelé, ale některé rostliny se již znovu probouzejí k životu. Je opravu zajímavé jakou mají schopnost se znovu zkřísit. Cesta nám rychle ubíhá a asi po dvou hodinách levádu opouštíme a čeká nás sešup dolů k moři. Na kolena je to možná horší, než ten výstup. Za chvíli jsme dole a ještě nás čeká 20 po pobřežní cestě, která jejiž pro dopravu delší dobu zavřena, protože zde občas padají kameny. To vidíme na vlastní oči, spadaných je jich tu spousta. Přidáváme raději do kroku, není moc příjemné touto oblastí procházet. Ve vesničce Riberia Brava jsme před půl čtvrtou a tak stíháme autobus v půl. Jsme rádi, protože další jede až v šest. Ve Funchelu jsme brzo a tak si hledáme nějakou dobrou restauraci a relaxujeme. Zítra nás čeká poslední výprava prostřednictvím autobusu - tkzv. Pstruží leváda.Čtvrtý den (16.04.2012) – leváda z Riberio Frio do Portely, známá jako pstruží leváda-dle průvodce leváda č. 19
Dnes nás čeká poslední den bez auta. Na plánu je prý Jedna z nejúžasnějších madeirských cest, která vede podél Pstruží levady skrz subtropický vavřínový prales ve východních útrobách ostrova. Oba konce cesty jsou dostupné autobusy z Funchalu, ale bohužel jejich frekvence je hodně mizerná. Pro nás to například znamená vzdát se snídaně, která se vydává v našem hotelu až od osmi hodin. Autobus odjíždí ze stanoviště pár minut od nás již v 8,10 hod. Další jede až po jedenácté. Jedeme do horské vesničky Ribeiro Frío a počasí nevěstí nic dobrého. Poté co opouštíme Funchal začíná drobně pršet, ale hlavně se vše kolem balí do neprostupné mlhy. Když vystupujeme, teplota je nejméně o 5 stupňů nižší, trochu prší a vidět toho mnoho není. Původně jsme se chtěli udělat zacházku na vyhlídku v srdci mlžných lesů. Ta bývá normálně dle průvodce nacpaná turisty, dnes bychom tam byli určitě sami, ale z výhledu bychom neviděli nic. Ivě je zima a tak nasazuje ukrutné tempo a během minuty je již na trase, takže se ani nestavujeme na pstruží farmě. Pokud bude lepší počasí a budeme to mít v následujících dnech při našich toulkách autem po ostrově blízko, tak toto místo ještě jednou navštívíme včetně vyhlídky Balkony. Začátek cesty ubíhá rychle, protože není proč se zastavovat. Naštěstí asi v polovině cesty se mlha protrhává a my můžeme začít fotit a kochat se krásnými výhledy. Počasí má stále do ideálu daleko, ale jsme moc rádi, že je alespoň něco vidět. Čeká nás spousta průchodů skalními trhlinami, krátkými tunely a hlavně bujnou vegetací subtropického pralesa. Až k odbočce do Portely se pohybujeme kolem nadmořské výšky 800 metrů nad mořem. 
Původně jsme si chtěli výlet prodloužit asi o 5 km a zkombinovat cestu s levádou da Serra a skončit na zastávce Sitio das Quatro Estradas. Pro tuto zastávku mám i zjištěné odjezdy autobusů a odjezd je až po čtvrté hodině. Vzhledem k naší rychlé cestě a vynechání vyhlídky, by to pro nás znamenalo nejméně dvouhodinové čekání. Zariskujeme a půjdeme do Portely. Zde jsem si odjezdy nezjišťoval a musíme se spolehnout pouze na časy uvedené v průvodci. Snad se nebudou lišit. Autobus by měl odjíždět ve 13 hodin, což v pohodě stíháme. Po dvanácté jsme na zastávce a já nevěřím svým očím. Odjezdy jsou úplně jiné než v průvodci. Máme ale obrovské štěstí, busy jedou jen dva a to v 12,15 a 16,20. Máme tak akorát čas se zastavit u místních prodejců kde si Iva kupuje cibulky nějakých rostlin. Opět budeme mít co převážet. Již před druhou hodinou jsme zpět ve Funchelu a zde je krásně a svítí slunce. Během naší cesta autobusem se počasí změnilo o 180 stupňů a i na vrcholcích hor nyní svítí slunce. Mít již dnes půjčené auto, tak se na vyhlídku hned vracíme. Musíme si zvyknout, že na Madeiře se může změnit počasí z hodiny na hodinu. O tom se přesvědčíme opět hned druhý den. Zbytek teď již prosluněného dne trávíme poflakováním po městě, pozdním obědem a já vykoupáním v moři. Na to, že se jedná o Atlantický oceán, voda není až tak studená. Ještě se musím zmínit o jedné zajímavosti : většina vstupních dveří včetně garážových je v centru města je pomalována vskutku zajímavými dílky. Pár jsem ji zvěčnil na svých fotografiích, které jsou všechny zatím standardně uloženy na adrese : http://bohemak.rajce.idnes.cz. Zítra se konečně dočkáme auta a pohodlnějšího a rychlejšího cestování. U autobusů se člověk musí smířít s tím, že cesta která trvá autem 15 minut je autobusem nejméně na hodinu. Ten totiž vymete i tu nejzapadlejší dědinku a staví každých 300 metrů. Nebudeme si ale stěžovat, vždy jsme měli štěstí a nemuseli čekat na zastávce více než 10 minut.
Původně jsme si chtěli výlet prodloužit asi o 5 km a zkombinovat cestu s levádou da Serra a skončit na zastávce Sitio das Quatro Estradas. Pro tuto zastávku mám i zjištěné odjezdy autobusů a odjezd je až po čtvrté hodině. Vzhledem k naší rychlé cestě a vynechání vyhlídky, by to pro nás znamenalo nejméně dvouhodinové čekání. Zariskujeme a půjdeme do Portely. Zde jsem si odjezdy nezjišťoval a musíme se spolehnout pouze na časy uvedené v průvodci. Snad se nebudou lišit. Autobus by měl odjíždět ve 13 hodin, což v pohodě stíháme. Po dvanácté jsme na zastávce a já nevěřím svým očím. Odjezdy jsou úplně jiné než v průvodci. Máme ale obrovské štěstí, busy jedou jen dva a to v 12,15 a 16,20. Máme tak akorát čas se zastavit u místních prodejců kde si Iva kupuje cibulky nějakých rostlin. Opět budeme mít co převážet. Již před druhou hodinou jsme zpět ve Funchelu a zde je krásně a svítí slunce. Během naší cesta autobusem se počasí změnilo o 180 stupňů a i na vrcholcích hor nyní svítí slunce. Mít již dnes půjčené auto, tak se na vyhlídku hned vracíme. Musíme si zvyknout, že na Madeiře se může změnit počasí z hodiny na hodinu. O tom se přesvědčíme opět hned druhý den. Zbytek teď již prosluněného dne trávíme poflakováním po městě, pozdním obědem a já vykoupáním v moři. Na to, že se jedná o Atlantický oceán, voda není až tak studená. Ještě se musím zmínit o jedné zajímavosti : většina vstupních dveří včetně garážových je v centru města je pomalována vskutku zajímavými dílky. Pár jsem ji zvěčnil na svých fotografiích, které jsou všechny zatím standardně uloženy na adrese : http://bohemak.rajce.idnes.cz. Zítra se konečně dočkáme auta a pohodlnějšího a rychlejšího cestování. U autobusů se člověk musí smířít s tím, že cesta která trvá autem 15 minut je autobusem nejméně na hodinu. Ten totiž vymete i tu nejzapadlejší dědinku a staví každých 300 metrů. Nebudeme si ale stěžovat, vždy jsme měli štěstí a nemuseli čekat na zastávce více než 10 minut.
Pátý den (17.04.2012) – leváda na poloostrově Sao Lourenco č. 12, ubytování v městečku Porto da Cruz a nakonec leváda Caldeirao Verde č. 27
Dnes se konečně dočkáme auta a nebudeme již odkázáni na nevyzpytatelné jízdní řády autobusů. V půl deváté opouštíme Funchal a autobusem se přesouváme na letiště, kde máme již objednané autíčko. Vše je bez větších problémů a s naším novým kamarádem Renaultem Clio jedeme na blízký poloostrovb Sao Lourenco. Zde je totiž další TOP 10 trasa dle průvodce. Po jižní části ostrova se jezdí velmi dobře, protože jej obíhá dálnice. Přejet to, co by před několika lety trvalo snad půl dne, je otázka půlhodinky. Postavit v tak členitém terénu dálnici asi nebylo nic jednoduchého a hlavně levného. Prakticky nikde nevede delší část čistě po povrchu země, jede se buď v tunelech nebo po mostech. Dálnice, po které tu jde jezdit stovkou, konči až za poslední výspou civilizace v městě Canical a dál je to ještě tak 5 kilometrů po nové asfaltce k parkovišti na konci ostrova, odkud začíná tříhodinová trasa na východní výběžek ostrova. Najednou si připadáme, jak někde v Egyptě. Charakter krajiny se naprosto změnil. . Je to skoro něco jako pouštní trasa. 
Vysoké a divoké útesy jsou zbarvené nádhernou kombinací sopečných hornin, skrze nichž se probila na povrch v úzkých komínech láva. Cestou je spousta krásných vyhlídek na romantické skalnaté pobřeží. Je až neuvěřitelné, jak tak malý ostrov je rozmanitý. Ujedete jen pár kilometrů a cítíte se jak na jiném kontinentu. Asi v půl druhé naší vycházku pomalu ukončujeme a po malém občerstvení se přesouváme ubytovat do našeho nového apartmánu. Ještě, že máme navigaci. Bez ní bychom jej nikdy nenašli. Městečko je sice malé, ale ulice kde se apartmán nachází snad ještě menší. Žádný název na budově jsme nenašli a všude je zamčeno. Domníváme se ale, že jsme správně. Hned vedle nás parkují dvě dámy středního věku a opět nám neodmítnou pomoc. Opravdu musíme zdejší lidičky pochválit. Dokonce nám mobilem zavolají majiteli a zachvilku dorazí madeirská babča s klíči. Anglicky ani slovo, jen předá klíče, usměje se a je pryč. Naše nové ubytování je moderna s veškerým konfortem od plazmové televize až po mikrovlnku. Jen okna by mohla být větší.
Vysoké a divoké útesy jsou zbarvené nádhernou kombinací sopečných hornin, skrze nichž se probila na povrch v úzkých komínech láva. Cestou je spousta krásných vyhlídek na romantické skalnaté pobřeží. Je až neuvěřitelné, jak tak malý ostrov je rozmanitý. Ujedete jen pár kilometrů a cítíte se jak na jiném kontinentu. Asi v půl druhé naší vycházku pomalu ukončujeme a po malém občerstvení se přesouváme ubytovat do našeho nového apartmánu. Ještě, že máme navigaci. Bez ní bychom jej nikdy nenašli. Městečko je sice malé, ale ulice kde se apartmán nachází snad ještě menší. Žádný název na budově jsme nenašli a všude je zamčeno. Domníváme se ale, že jsme správně. Hned vedle nás parkují dvě dámy středního věku a opět nám neodmítnou pomoc. Opravdu musíme zdejší lidičky pochválit. Dokonce nám mobilem zavolají majiteli a zachvilku dorazí madeirská babča s klíči. Anglicky ani slovo, jen předá klíče, usměje se a je pryč. Naše nové ubytování je moderna s veškerým konfortem od plazmové televize až po mikrovlnku. Jen okna by mohla být větší.
Protože nám počasí přeje a i na severu je jasno a svítí sluníčko, měníme plány. I když nás asi většina lidí bude mít za blázny, vyrážíme ve tři hodiny na další TOP trasu do Caldero Verde trasa č. 27. Jedeme přes městečko Santana, které je zejména známé svými typickými santánskými domky. Podle průvodce máme začít na parkovišti Rancho Madeirence. Bohužel je zde pouze ukazatel Pico de Pedras a tak stoupáme stále výš. Je nás již jasné, že jsme přejeli. Alespoň uvidíme nejvyšší horu Madeiry v plné kráse. Vyšplháme až na parkoviště Achada de Teixeira, odkud se dá dostat na vrchol za necelou tři čvrtě hodinu. Je to hned poznat, protože za pěkného počasí na vrchol vydávají desítky lidí. My se jen pokocháme krásným výhledem a sjíždíme dolů. Zde nám místní vysvětlují, že se kaňonu dá dosáhnout i z bližšího parkoviště a ušetří se celkem 6km. Nám se ale nechce sjíždět zpět do Santany a tak parkujeme a vyrážíme na trasu před čtvrtou hodinou. Vypadá to, že budeme asi úplně poslední na trase (nakonec se ještě jeden pár za námi našel). Dle průvodce nás čeká 4,5 hodiny a 18 km, což jsme ve skutečnosti zvládli i s přestávkami 
na focení.. Cesta do Zeleného kotle je bez metru převýšení a opět se stezka proplétá mezi hlubokými soutěskami ve stálozelené bujné vegetaci. Na konci trasy je úžasný kotel obklopený ze všech stran vysokými skalami, po nichž se řítí vodopád do tůně, kde se můžou otužilci vykoupat. Vzhledem k pozdní hodině to nezkouším. Zpátky nás čeká stejná trasa, ale pomalu se začíná počasí zhoršovat. Jde to velmi rychle a ke konci již prší a není již skoro nic vidět. Nevadí, vychutnali jsme si to při cestě tam a teď alespoň můžeme zrychlit. Celá trasa je dobře zajištěná a tak nám nic nebrání v rychlé chůzi. Před půl devátou jsme na parkovišti kde jsou již jen 3 auta. Rychle nasedáme a jedeme do našeho apartmánu. Za odměnu za zvládnuté dvě levády jdeme na večeří do blízké restaurace. Vzhledem k tomu, že během dne nebyl čas na jídlo, máme ukrutný hlad. Volíme tedy rybí polévku a portugalský steak. Nevím, jestli je to tím hladem, ale oba dva si jídlo velmi užíváme. No, bylo ale zasloužené. Však ani zítra nás nečeká jednoduchý den.
na focení.. Cesta do Zeleného kotle je bez metru převýšení a opět se stezka proplétá mezi hlubokými soutěskami ve stálozelené bujné vegetaci. Na konci trasy je úžasný kotel obklopený ze všech stran vysokými skalami, po nichž se řítí vodopád do tůně, kde se můžou otužilci vykoupat. Vzhledem k pozdní hodině to nezkouším. Zpátky nás čeká stejná trasa, ale pomalu se začíná počasí zhoršovat. Jde to velmi rychle a ke konci již prší a není již skoro nic vidět. Nevadí, vychutnali jsme si to při cestě tam a teď alespoň můžeme zrychlit. Celá trasa je dobře zajištěná a tak nám nic nebrání v rychlé chůzi. Před půl devátou jsme na parkovišti kde jsou již jen 3 auta. Rychle nasedáme a jedeme do našeho apartmánu. Za odměnu za zvládnuté dvě levády jdeme na večeří do blízké restaurace. Vzhledem k tomu, že během dne nebyl čas na jídlo, máme ukrutný hlad. Volíme tedy rybí polévku a portugalský steak. Nevím, jestli je to tím hladem, ale oba dva si jídlo velmi užíváme. No, bylo ale zasloužené. Však ani zítra nás nečeká jednoduchý den.
Šestý den (17.04.2012) – leváda v oblasti Folhadal č. 39, leváda v oblasti Rabacal a prohlídka nejzápadnějšího městečka St. Moniz
Dnes nás čeká přejezd okolo velké čási severního pobřeží. Zde bohužel zatím dálnice není a tak to jde velmi pomalu. Silničky jsou uzounké a stále se stoupá nahoru a dolů, je to samá zatáčka. Pro náš dnešní první trek jsme zvolili oblast Folhadal. Mělo by se jednat o tak zvanou. botanickou levádu s velkým množstvím rostlin. V městečku St. Vicente končíme naší cestu po severním pobřeží a zasa šplháme do hor přes sedlo Endumeada s výškou přes tisíc metrů. Je krásný rozhled do okolí a samozřejmě spousta autobusů s Helgama. Jak je to bez větší námahy je tam lidí plno. I když musíme přiznat, že i v kaňonu Verde bylo narváno. Dáme pivko a pokračujeme na start naší levády. Tentokrát 
nás žádné převýšení nečeká, jsme hned na levádě. Brzy se nám otevírá krásný pohled na Pico Grande a už je tu asi 600 metrů dlouhý tunel, zatím nejdelší, který jsme prolezli. Se svítilnami to není problém, ale bez nich by to asi nešlo. V levádě zahlédne Iva i pár pstruhů, což se nám na pstruží levádě nepoštěstilo. Na konci trasy je vodopád a další tunel do kterého již nevstupujeme. Zde náš výlet končí, obracíme se a stejnou cestou zpět. Po pohodové první levádě pokračujeme na náhorní plošinu Rabacal.Cestou zvažujeme výstup na madeirskou cukrovou homoli Pináculo (další TOP trasa), ale asi po 500 metrech to vzdáváme. V této výšce padá mlha a nic bychom neviděli. Bereme za vděk další topkou v Rabacalu. Zde svítí sluníčko a parkoviště je narvané auty. Místo se pro nás najde. K levádě se musí sestoupi po pohodlné cestě asi 300 výškových metrů. Dá se využít a mikrobus za příslušný obulus. Dolů jdeme pěšky, ale cesta je to nekonečná, stále se točí a konec žádný. Nahoru asi zvolíme pohodlnější variantu svezení. A už začíná krásná procházka vřesovci a vavřínovým lesem. Právem se jedná o 
jednu z nejkrásnějších levád na ostrově. Na konci na nás opět čeká malý vodopád,vlastně 25 pramenů stékajících do tůně. Se štěstím stíháme mikrobus nahoru a nemusíme čekat ani minutu. Byla to výborná volba, během pár minut je opět mlha, ale do městečka St. Moniz teprve přichází. Stíháme tedy krásnou vyhlídku na město z výšky a prohlídku známých černých vulkanických jezírek s mořskou vodou. Na konci procházky i zde začíná pršet a tak nasedáme do auta a čeká nás přejezd po pobřeží severní částí ostrova. Před devátou hodinou jsme zpět v našem apartmánu kde už na nás čeká majitel s dózou výborného červeného. Ještě skočíme na pozdní večeři do stejné restaurace a včerejší menu zopakujeme. Pěkný závěr dalšího dne na Madeiře.
nás žádné převýšení nečeká, jsme hned na levádě. Brzy se nám otevírá krásný pohled na Pico Grande a už je tu asi 600 metrů dlouhý tunel, zatím nejdelší, který jsme prolezli. Se svítilnami to není problém, ale bez nich by to asi nešlo. V levádě zahlédne Iva i pár pstruhů, což se nám na pstruží levádě nepoštěstilo. Na konci trasy je vodopád a další tunel do kterého již nevstupujeme. Zde náš výlet končí, obracíme se a stejnou cestou zpět. Po pohodové první levádě pokračujeme na náhorní plošinu Rabacal.Cestou zvažujeme výstup na madeirskou cukrovou homoli Pináculo (další TOP trasa), ale asi po 500 metrech to vzdáváme. V této výšce padá mlha a nic bychom neviděli. Bereme za vděk další topkou v Rabacalu. Zde svítí sluníčko a parkoviště je narvané auty. Místo se pro nás najde. K levádě se musí sestoupi po pohodlné cestě asi 300 výškových metrů. Dá se využít a mikrobus za příslušný obulus. Dolů jdeme pěšky, ale cesta je to nekonečná, stále se točí a konec žádný. Nahoru asi zvolíme pohodlnější variantu svezení. A už začíná krásná procházka vřesovci a vavřínovým lesem. Právem se jedná o jednu z nejkrásnějších levád na ostrově. Na konci na nás opět čeká malý vodopád,vlastně 25 pramenů stékajících do tůně. Se štěstím stíháme mikrobus nahoru a nemusíme čekat ani minutu. Byla to výborná volba, během pár minut je opět mlha, ale do městečka St. Moniz teprve přichází. Stíháme tedy krásnou vyhlídku na město z výšky a prohlídku známých černých vulkanických jezírek s mořskou vodou. Na konci procházky i zde začíná pršet a tak nasedáme do auta a čeká nás přejezd po pobřeží severní částí ostrova. Před devátou hodinou jsme zpět v našem apartmánu kde už na nás čeká majitel s dózou výborného červeného. Ještě skočíme na pozdní večeři do stejné restaurace a včerejší menu zopakujeme. Pěkný závěr dalšího dne na Madeiře.
