Jen ona a kapky vody
31. 7. 2007
Zuřila a nevěděla
co má dělat.Měla chuť vzít něco a rozbít to. Věděla že by se ji
ulevilo, ale komu by tím pomohla. Chtěla utéct od všeho. Být volná jako
pták. Seděla na posteli a psala slova, která ji vycházela z duše.Byli
to slova hněvu a zuřivosti. Deprese měla čím dál víc a kamarádi ji
nebyli schopni pomoct. Nikdo z jejího okolí nevěděl co prožívá.Měla
chuť vzít žiletku a udělat to.Komu by ale scházela.Lidi by pro ni
uronili slzu a to je všechno, nevěří nikomu, ani svoji nejlepší
kamarádce.Ona ani nedokázala být kamarádka na sto procent.Byla skvělá
herečka, nikdy ji nikdo neodhalil.Dokázala lhát komukoli aniž by jí to
ubližovalo. Bolest ji trhala srdce.Chtěla umřít, ale něco ji tady
drželo. Nevěděla co to je, ale kdy by
řízla, tak by z ní možná vytekla všechna bolest.Měla chuť si stoupnou
na nejvyšší budovu a začít řvát. Začít řvát svoje pocity, ale nikdo by
ji stejně neslyšel. Všichni jsou zaslepení, jedině ona ví co to znamená
vidět svět očima pravdy, bylo to jakoby byla v nějakém bludišti a
nemohla se z něj dostat. Byla odsouzena tam bloudit dokud by
neumřela.Přála si vidět to světlo, které považovala za jedinou možnou
záchranu své duše, ale to světlo mohla uvidět jedině potom, co by si
vzala do ruky tu žiletku a jednou řízla, ale musela by hodně zatlačit.
Šla do vany a zapálila si svíčky všude kolem dokola.Napustila si vodu a
ve spodním prádle si lehla do té poslední koupele, kterou podstoupí,
než půjde do světa snů.Těšila se, ale přitom se děsila. Buďto se bude
bát tohoto světa, nebo se bude bát chvíli a půjde do světa kam se tolik
těší.Žiletku, kterou měla položenou vedle sebe vzala do ruky a
přikládala si ji k zápěstí. Zatlačila jednou a tak silně, že už
nemusela říznou podruhé.Lehla si pohodlně do vany a koukala na svíčky,
které ji připomínaly to světlo.Zničehonic se jí začalo zdát, že její
duše začíná stoupat nahoru, ale nešlo to , něco ji v tom bránilo.Její
tělo jí bránilo jít dál.Začala sebou házet na všechny strany a voda
stříkala všude kolem ni.Shazovala věci kolem sebe na zem i pár svíček
přestalo hořet.Nevěděla co se děje, byla vyděšená a chtěla jít dál.Pak
to uviděla. Mělo to křídla a sklánělo se to nad ní.Ten pohled který jí
ten muž věnoval, ji natolik uklidnil že jenom ležela a čekala co se
bude dít dál.Vzal ji do náručí a šeptal ji do ucha že bude všechno v
pořádku. Věřila mu, neměla důvod se bránit.Pomalu zavírala oči a ten
muž ji pořád hladil po vlasech a pořád ji opakoval že se nemá čeho
bát.Měl pravdu, když zavřela oči, uviděla to světlo po kterém tak
toužila.Stála tam, na prahu minulosti, přítomnosti a budoucnosti.Všude
kolem ni byly květy.Nevěděla co má dělat, ale když se otočila stál tam
za ni ten muž, nebyl to muž ale chlapec.Šel k ní a vzal ji za ruku.
Cítila že je plná štěstí, deprese zmizely a ona byla šťastná, jako
nikdy předtím. Nevěděla co bude dál, ale ten pocit, který cítila ji
naplňoval radostí, jakou nikdy nepocítila.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář