Kikinka
Dobrý den
Byl týden před loňskými Vánocemi. Lidé se obvykle těší na Štědrý den. U nás doma bylo trochu smutno - brácha přišel z nemocnice, naše osmdesátipětiletá teta začala být hodně agresivní díky své psychické nemoci a zbytek rodiny byl hodně unavený. A protože jsme byli smutní, přivezli nám rodiče malý dárek.
Maminka něco skrývala pod kabátem a usmívala se. "Co to máš?" ptal se můj zvědavý bratr. "Někomu se hodně stýskalo a byl stejně nešťastný jako vy, tak jsme vám ho přivezli." řekla maminka a rozepnula kabát, ze kterého po chvíli vystrčilo hlavičku malé béžové klubíčko. Vyskočilo z máminy náruče a šlo se s námi přivítat. Byl to malý béžový pejsek, měl malé hnědé očíčka, dlouhý a velmi intenzivně se pohybující ocásek a dlouhé vlnité ouška. Po uvítání se náš malinkatý dáreček vyčůral radostně na koberec. "Jak se bude jmenovat?" ptal se táta. "Budeme jí říkat Kiki, Kikinka, Kikuška!!!!" volala jsem radostně jméno našeho nového člena rodiny.
Přesto, že byla naše Kikinka štěňátko nalezené v krabici se svými sourozenci u popelnice, vrátila nám i sobě radost. Je velmi oddaný pejsek. Pokaždé, když přijdu ze školy, vítá mě s obrovskou láskou. Vždy když je čas, hrajeme si, chodíme na procházky, které Kika velmi miluje. Někdy i ráda sleduje televizi. Miluje všechno, co lítá: ptáky, listy, letadla... a kdyby měla křídla, letěla by taky. A protože pejsci neumí lítat, alespoň běhá jako šílená. Ráda, na rozdíl ode mne, chodí na procházky, a když dostanu její vodítko do ruky, začne mě tahat všude kam chce a já běhám jako naše šílená Kikina. Tedy alespoň do doby, dokud jí nedám mamce, kterou poslechne. Nerada se koupe ve vaně, ale když jde o bažinu nebo kaluž, tak se velmi ráda cachtá. Není to tak dávno, co mě stáhla do hluboké kaluže a já vypadala jako prasátko. Když jsem se na ni rozzlobila, nechápala můj hněv a vesele poskakovala kaluží dál. Nerozuměla ani tomu, proč nikdo z rodiny si ji nechce hladit. Její smetanově zlatá barva se změnila po vydatné koupeli v kaluži na tmavé hnědou a silně zapáchající.
Od doby co máme Kikinku se hodně změnilo. Jsme šťastnější, veselejší a když jdeme do přírody, nejsem já ta poslední. Za což jsem Kikině velmi vděčná. Je něco jako můj osobní vlek, který mě vytáhne i do těch nejstrmějších kopců.
Ať se děje cokoliv, je šťastná z mé přítomnosti, nehádá se se mnou, nic mi nevyčítá. A na rozdíl od některých lidí mi nikdy neublížila. Přitulila se ke mě, když mi bylo úzko, a ať mě trápilo cokoliv, s její přítomností jsem na to zapomněla.
Dnes se její velké hnědé oči plné oddanosti už na mě nedívají smutně. Studený čumáček do mě často strká a čeká na mé pohlazení. Jsme rádi, že ji máme. Děkuji Vám za ni.
Lucka Kolínková 14let