Dva Divoši

V základní dopisovací části dlouhodobé soutěže "Po Dakotské řece" jsme patřili k nejlepším, takže jsme si, myslím, po zásluze mohli plivnout do dlaní a odjet na tábor s Bobří stopou. V prvních dnech se pak získával za body ze soutěží postup po mapě a předposlední den tábora se pak vyráželo na závěrečnou cestu. A právě v jednom z těch soutěžních dnů se při kterémsi závodu měly získávat různé plodiny dovezené na náš kontinent z Ameriky, země Indiánů. Mohli jsme si je natrhat po jednom kusu na polích, neoplocených pozemcích či volně v lese, ale jak šlo o zahradu, museli jsme se domluvit s majitelem, zda by nám svou ochotou nepomohl k lepšímu umístění v této náročné soutěži. A tak jsme se i my, naše slavná divošská družina "Dos Bosky Hombre," vyrazili do vesnice Pikárec porozhlédnout se po bramboře, kukuřici, dýni, bobech, paprice, fazoli, ananasu, melounu, slunečnici a dalších a dalších plodinách. Mně se nešlo zrovna nejlépe, to víte, byl jsem zkraje tábora trochu nemocný a měl jsem horečku. Ale cestu jsem vytrpěl, a to málem doslova...

Hoj, ty štědrý večera, ty tajemný svátku...

Pátek, předvánoční večer dne 22. prosince nadešel, šestnáctá hodina udeřila a my, čili klub Dvou Divochů, se scházíme u nás v klubovně na Kopečné ulici. Budou to zde naše druhé Vánoce, celkově pak třetí, první Vánoční nadílka se uskutečnila před dvěma roky ještě v altánku na dvoře Jiráskovy 10. Postupně sem přicházejí všichni členové našeho legendárního klubu, začnu od služebně nejstarších - takže tedy já Milan, Stegi, Vládík (tohoto času náš vedoucí, velitel, šéf, boss, no škoda, že ho nikdo nebere vážně a nemá autoritu, zlé jazyky tuhle tvrdí, že se při rozhovoru s tímto vedoucím dloubal Vítek v nose, taková anarchie a nedisciplinovanost by se mi v životě nestala!!!), dále je tu Orlík, Etien, samozřejmě Bublina, Kuba a Vítek. A nesmím zapomenout na stálý inventář klubovny, našeho kamaráda Jestřába.

Předcházela ji zjednodušená, zkrácená zkušební verze III. části hry pouze pro Divochy s nápaditým názvem "Milanova hra" aneb Za Šípáky (Divochy) do uliček brněnských aneb Jak Dlouhé Bydlo cestu ztratilo...

Hra je asi půldenní, začína se po poledni, pomůcky: zápisník, tužka, svíčka, sirky, na startu všichni dostanou kopii stejné mapy města (stačí historické jádro - hrací území). Pomůcky: tužka, zápisník, svíčka se zápalkami.

To jsem byl takhle zase jednou po dlouhé době nemocný a stalo se, že u nás zazvonila jakási dívenka se vzkazem od Etiena, že "se bude ve čtvrtek šestnáctého listopadu u ňákejch Divochů něco natáčet a že mám přijít!" Říkám si, co je to za nesmysl, to zas určitě jenom bude Jestřáb promítat ty svoje filmy nebo tak. Druhý den jsem byl rázně samotným Jestřábem vyveden z omylu - to děvče, Etienova spolužačka, totiž mělo pravdu. Navštíví nás Brněnská soukromá televize a bude u nás v klubovně a na Starém Brně pořizovat několik záběrů pro volné pokračování dokumentárního filmu Jestřáb od bobří řeky, tentokrát pod názvem Návraty Rychlých šípů.

Dneska bych asi ani nepřišel, protože mně bolí v krku, mám teplotu a jsem vůbec celý nějak nemocný - ale Vláďa má mít konečně Závod ducha i těla tady s sebou a já to slíbil - takže vyrážím směr Kopečná 31. Zatopí se a po příchodu Etiena, Stegiho, Vládi, Orlíka, Bubliny a Vítka je třetí ročník tohoto věhlasného závodu zahájen. Začíná se prvním úkolem a to jsou PIŠKVORKY. Proti sobě sedí dvojice, papír, tužky a pozor - teď - závod je odstartován. S Etienem neudělám dohromady ani osm značek a vlevo už vybíhá Orlík. No jó, soupeř Stegoš toho moc nenahraje... Zanedlouho vybíhám i já a za mnou Bublina. Ve sklepě máme hledat ČÍSLA a sečíst je. Jenže my ne a ne těch pět čísel najít - ale konečně to mám, v duchu přičtu poslední 1/4 (nemám tady totiž na rozdíl od ostatních bohužel tužku a papír!) - a za chvíli oznamuji Vláďovi výsledek 141. Správně a běžím spočítat pro změnu mříže k FONS SALUTIS. Cestou zpět potkávám Orlíka a Stegiho. MORSEOVKA je další úkol...

Na fotbalové hřiště jdeme ve třech. Já, Sharp a Jesťa. Ostatní bohužel zůstali doma. Na cestě se nic zvláštního nestalo. Přijdeme a vidíme tam hrát klub Strážci džungle s tou Savellskou drobotinou. Samozřejmě vyhráli. Byli jenom (nebo dokonce i jsou) jen tři a tak, když jsme se jim nabídli, přijali nás (to ještě nevěděli, co je s námi čeká).

Jelikož tato akce napadla mě, asi mi nezbyde nic jiného, než z ní také pořídit zápis...

Jak k tomu vlastně došlo? Ten, kdo mě zná víc a dýl, zná i mou slabost pro jisté věci z minulosti, zvláště pak stará povolání, řemesla našich předků, dovednosti, které se mnohdy už ztrácejí v prachu zapomnění.

Ne vše staré je špatné a skoro vždy se to dnes může zdát romantické. A tak ve mě postupem doby vyrostl obdiv  ke starým parním mašinkám - lokomotivám a vláčkům, za nimiž jsem se po zarostlých úzkokolejkách vydával slovenskými pohořími (ostatně pára táhala vlaky ještě běžně při cestě na naše první skautské tábory).

Úcta k chlapské práci a dřině vorařů, kterým jsem vždycky záviděl ty divoké peřeje našich řek, ty všechny "proudy", které zmizely nenávratně v hlubinách přehrad či regulací břehů (a které jen ve zlomcích úseků, které zbyly, teď poznávám při plavbě na své kanoi), a konečně ke kdysi tolik potřebné práci mlynáře, žijícího stále v ohrožení, že mu na jaře voda vezme kus stavení, ale i ve věčném klapotu kola a šumění řeky pod okny, plné raků, pstruhů, nezbarvené odpadem z fabrik a neotrávené chemií, splavenou z polí...

A tak, jak mohu, vracím si to kouzlo i poklid starých časů. Ne, nedělám si iluze, život byl krom toho, že nebylo kam až tak tolik spěchat jako dnes, hodně tvrdý a naplněný dřinou a  pachtěním za obživou. Bylo více nemocí, nebyla televize, ale venku v přírodě se žilo zdravěji a hlavně, lidé tam měli k sobě blíž, úctu k sobě navzájem, čas promluvit si, zazpívat si, i pomoci bližnímu...

Tak pro začátek tu mám několik slov na vysvětlenou. Předně - dneska měla být Zahajovačka. Už jsem si zvykl, ono to tak u Divochů chodí, že Zahajovačky nemají silnou účast, ale přeci jenom mě překvapilo, když jsem tu byl sám. A to se o Zahajovačce ví už od tábora Bobří stopy, pokud na to ovšem nikdo nezapomněl. A tak, když jsem přišel a nikdo tu nebyl, vyrazili jsme do města s Jestřábem. Dnes se totiž konají oslavy úspěšného bránění Brna před švédskými vojsky. Přestože jsem tedy nazval tuto sobotu Švédskou, patřila především a hlavně oslavám našeho milovaného Brna.

Hlavní program se má odbývat na Zelňáku a Svoboďáku. Na prvně jmenovaném náměstí jsme natrefili na masu lidí, z níž čouhalo Dlouhé bidlo občansky zvané Miloš Vraspír. Byl tu i s manželkou a synkem v jedenácti letech úspěšně se dotahujícímu na výšku svých rodičů. Potkali jsme je potom ještě jednou po obchůzce na Svoboďák, kde program bohužel skončil, a návštěvě antikvariátu, který Jestřáb vyraboval od Robinsona a dalších dávných bestsellerů.