Dva Divoši

Stisk ruky, přebalování věcí, běh na vlak - tak tak, takto pro mě začíná již 6. tábor Dvou Divochů....

Jaký bude? Jak se gambusíni vyjeví? Budou hašteřiví, mrzutí, či naopak neteční, flegmatičtí?. Bude se jejich nálada měnit s počasím? A obstojím já....?

Tak takovéto otázky si kladu, když do vlaku přistupuje v Kuřimi Chřesťa... (z kroniky)

Toto byl již čtvrtý ročník turnaje, ve 12.00 hodin jsme se sešli na tradičním místě v jundrovské oboře a začalo se zahřívacím fotbálkem Divoši x Nedivoši. No, ono ten termín "zahřívací" ani vlastně není možno použít, protože horka bylo i tak dost.

Na vlastní fotbalový mač o pohár se k Divochům přidal Sharp a síly se tak celkem vyrovnaly. V prvním zápase se ovšem rozstřílel Michal, Josého nynější spolužák z vysoké školy a někdejší spolužák z gymplu Vládi Bouzka. První zápas tak především díky němu vyhrála Džungle 7:5. Ve druhém zápase se rozhodovalo v samotném závěru, Džunglaři dali hodně sporný gól, ale my jsme jim ho uznali a zápas ukončili, protože už jsme byli dost utahaní z velkého vedra, navíc já pak šel na noční. Letošní pohárové vítězství tedy obhájili vlastně Strážci džungle.

Této akce se zúčastnil rekordní počet lidí, celkem sedmatřicet. Hrálo jich sice jen třicet, ale Jesťa do součtu přítomných počítal například i Duba, který prošel kolem, nebo Renatu, co se tu stavila za Pavlem! Z blízkého okolí - kromě Divochů a obvyklých lidí - se zúčastnil i Tomáš Řezáč, po dlouhé době přišli Sany s Alťou apod.

Zdá se mi až neuvěřitelné, že je tomu sedm let, co jsme založili toto již legendární seskupení, společnost, klub Dvou Divochů. Pamatuji se, jak na podzim roku devadesátéhotřetího slavili Mohykáni sedm let klubu a tehdy se mi zdála ta cifra neuvěřitelná, pro klub něco nemožného, hrozně vzdáleného a nedosažitelného. A těch sedm let máme právě i my. Jsem rád, že aspoň vydržela tahle "sestava", že se s leckterými párkrát za rok či jinými za měsíc vidíme, že ještě někteří jezdí na čundry, chodí na fotbálky, šprtecové turnaje nebo se ukážou sem tam na nějaké spářce. Ta letošní výroční oslava byla bez alkoholu, ale to vůbec nevadilo. Přišli Stegi, Jestřáb, Etien, Alda Pavelka, kterému jsem volal pouhý den předem, Vládík s Věrkou, nechyběl jsem já. Zahráli jsme šprtec, který jsme opět vyhrál (už rok jsem na Kopečné nenašel přemožitele). Hlavně, že jsme se sešli a do roka s osmiletým výročím na shledanou!

Jsem rád, že, ačkoli je nás pro začátek poměrně málo, jste to zkusili a "odstartovali".

A to proto, že i když jistě - dříve nebo pozdeji - každý odejdete, usnadníte cestu další generaci. 

Já jen doufám, že ve vás něco z klubařských let zůstane. Něco dobrého. Něco zdánlivě malého, co je však ve skutečnosti VELKÉ a krásné, a vy to předáte dál. A když už nic, tak dávné přátele a vzpomínky vám nikdo nevezme. Ty nám budou útěchou, že jste své mládí - CHLAPECTVÍ - nepromarnili.