Je tu nový rok a můžem jet zase plavat
Myxovirus influenzae. Ten, a jemu podobní to způsobili. To kvůli nim byla letos byla poloprázdná vířivka. Bylo nás osm. A to jsme k cestě museli přemluvit dva nečleny našeho klubu.
Tradičně byl na 8:00 ráno stanoven odjezd. V 8:01 měl Jirka ještě plný hrnek horké kávy u Romana na stole. Přemluvili jsme ho, že i studená chutná dobře a že si jí dopije odpoledne. Tentokrát jsme se vešli do pouhých dvou vozidel. Velitel vozu Roman v Citicích zjistil, že vyrazil do horského střediska Schöneck bez bundy. Plavky si naštěstí vzal. Abychom stihli vlak, rozhodl se, že to v těch 3 stupních Celsia nad nulou zvládne.
Ve vlaku bylo horko, Jirka měl čokoládové penízky, o které se dělil a my s láskou vzpomínali na Vláďu S., kterému se ráno nepodařilo vstát - vyměnil nás za teplý pelech a dopoledne s Janou. Tedy vzpomínali jsme zejména na to, že nemáme nic (slivoňovici) k pití. Cesta proběhla v naprostém klidu a do bazénu jsme dorazili, jako vždy, chvilku před jeho otevřením.
K našemu překvapení se na nás vrhla obsluha pokladny v podobě zuřivého německého občana. Českoněmecky nám hlasitě vysvětlil, že máme jít zaplatit HNED, aby se mu tam nevytvořila fronta (byli jsme tam téměř sami). Jako obvykle jsme se mu sice nepříliš ukázkovou, ale přesto němčinou, snažili vysvětlit, co chceme. Co je nesrozumitelného na větě zwei Erwachsene, ein Kind (er ist vierzehn Jahre alt) für drei Stunden, dosud nevím. Možná nám chtěl pán na oplátku ukázat, že umí česky a tak s pohrdavým úšklebkem ptal, "Na tži hodinyy?" Nám to přesto náladu nezkazilo a vesele jsme se pochechtávali.
Když se pak Eman v turniketu ještě pokoušel vyloudit na jeho tváři úsměv předváděním lyžařského startu (vypadal skoro jako Lindsey Vonn), začali jsme se bát, že milý němec vyběhne a dá mu ránu pěstí.
V útrobách aquaparku bylo zjištěno, že jsme nevzali míč proti trudomyslnosti. To naštěstí zachránil Jiří a za jedno celé euro naší skupině zapůjčil balón místní. Zde už jeho wasserballu plavčice bez problémů rozuměla a dokonce to vypadalo, že si spolu něco vyprávějí.
Dále jsme se věnovali vlnám, koupání, víření, hrám s míčem a mnohokrát jsme šli na velkou (skluzavku). Tři hodiny utekly jako voda.
Nahoře jsme zjistili, že muž obsluhující pokladnu není čechobijec, ale že je velmi nemilý na všechny, včetně svých spoluobčanů.
Další překvapení čekalo v restauraci. Obsluhoval nás klučina jménem Amin. Velmi milý, zřejmě turecký mladík. I s ním byla domluva ohledně malých a velkých piv, nerozuměl ani burgru ukazovanému přímo v jídelním lístku, a poté hledání našich snězených jídel v účtu, těžké. Velký kámen mu spadl ze srdce, když na konci počítání zjistil, že jsme mu zaplatili skutečně vše.
Shrnutí: Pokladnímu jsme, ač není hostinský, udělili 86 fraňků (jednotka protivnosti), Romanovým špagetám v plovoucí úpravě ala vodní boloňéze, za 7,50 eur 1 bod, ale celkovému výletu opět plný počet hvězdiček.
