KRONIKY OBCE + HISTORIE

Dopis o kile a logická záhada

JAN VANĚČEK

ČESKÝ KRUMLOV

Reakce čtenáře Jana Vaněčka na jubilejní článek dopisovatele Františka Záhory z Černé v Pošumaví

Vážený pane Záhoro, vězte, že stovka je takové poněkud mazané číslo. Dělají to ty dvě nuly. Ve dvojkové soustavě, používané hlavně v algebře logiky, znamená číslovku čtyři ze soustavy desítkové. A stovka v té desítkové – to je dneska takové skoro nic. Říká se jí kilo. A co si za to kilo pořídíte? Pět piv, vstupenku do kina nebo oběd v restauraci laciné cenové skupiny (samozřejmě bez polívky).

Kilo kdysi někdy platívala taky tahle redakce za čtenářský příspěvek. Pak jim ta kila došla. A ještě mě napadá, když někomu třeba kilo půjčíme, on zapomene na „navrátila“ a my časem taky, ani nás to nijak nestresuje, je nám to většinou šumafuk. Co naplat – taková nastala inflace naší měny i našeho myšlení, co se týče hodnoty peněz.

Napsat ale stovku článků, jak jste dokázal vy, to už stojí, panečku, za řeč. O tom není pochyb. Je to makačka. Vím o psaní své. Zabere to nejenom spoustu času, přemýšlení, a ve vašem případě také hledání a nalézání skutků a událostí, hodiny a hodiny rozhovorů s pamětníky, vysedávání po archivech a pak u počítače, aby vámi nalezené spatřilo světlo světa, abyste se o to s námi, čtenáři, podělil. Hezky se vše od vás čte. Má to šťávu, zajímavý obsah – a hlavně z textu je poznat, že vás tohle lopocení opravdu těší a baví. Měl jsem možnost okusit, že máte smysl i pro humor, což mně jako humoristovi zaimponovalo. S takovými lidmi je vždy radno se přátelit. Zkrátka s úsměvem jde všechno v životě líp. Úsměv nic nestojí, ale dává mnoho.

Sluší se vám poděkovat za pomoc, kterou jste mi poskytl při mé nové knize Veselosti z krumlovského Česka. Jen ty permoníky budeme muset ještě dotáhnout do konce, zjistit jejich bydliště a pozvat je v Černé na pivo.

Do další stovky článků přeji, aby vás to těšení a lopocení neopustilo. Ať vám to píše! A protože vždycky řešíme přes noviny i nějakou záhadu, dovoluji si jednu poslat. Kromě vás si s ní mohou lámat hlavu i čtenáři. Věřím, že vás tahle logická legrácka bude rovněž inspirovat k napsání jakési úsměvné repliky na tohle téma.

5.8.2011

Logická záhada aneb co z toho vyplývá?

/ Reakce na článek Jana Vaněčka/

Když jsem byl poněkud menší chlapec a posílal rodičům odněkud pohlednici anebo dopis,vždy jsem začínal větou: „V úvodu mého dopisu vás všechny co nejsrdečněji zdravím.“

Zkusím s tím začít i tento dopis (vlastně článek), kdy už jsem velký chlapec, vlastně přímo důchodce (maďarsky uštvánléty).

Tož tedy v úvodu mého článku co nejsrdečněji děkuji panu Vaněčkovi za ocenění mého amatérského psaní, což mě skutečně velice těší a dodává energii k dalšímu vymýšlení námětů, které ovšem ve své většině budou opět s tématem historickým.

Člověk může mít smysl pro humor, ale napsat humorný článek nebo celou knihu, natož dokonce několik knih, to je skutečně velmi obtížné, a v tom vás, pane Vaněčku, zase já obdivuji. Ale nechme komplimenty stranou, čtenáři tu nejsou od toho, aby si četli naše výlevy, a tak přejdu rovnou k podstatě problému. Tím je vámi předložená, jak píšete, logická legrácka o směru, kterým se má vydat autobus na obrázku. Přiznám se, že nějakou chvíli mi to trvalo, ale pak jsem si uvědomil jednoduchost nákresu, ale i skutečnost, jak to malují malé děti. Viděli jste někdy, jak děti namalují třeba domeček, ony tam vykreslí nejen všechna okna, ale i komín jak kouří a hlavně vrata nebo dveře. A právě dveře u tohoto pojízdného prostředku chybí, spíše nejsou vidět, čili jsou na druhé straně. A jsou-li na druhé straně, tedy vpravo, pak logicky autobus jede doleva, tedy v našich zeměpisných šířkách.

Záhada je tedy snad vyřešena, ale současně s tím mě napadá myšlenka považovat celou naši společnost za jakýsi autobus. Do něho si všichni nastoupíme a on s námi pak jede různým směrem a různou rychlostí podle toho, jaká dopravní společnost ho v tom okamžiku řídí a naviguje. Dlouhých čtyřicet let jsme jeli stále stejným směrem, většinou jsme seděli poslušně na sedadlech, poslouchali rozkazy řidiče a pomalou rychlostí jeli opačným směrem než většina ostatních společností. Pak se najednou mechanismus zadrhl, porouchal a nebyl již k opravě a bylo potřeba vyměnit dopravní společnost. Ta již ovšem nebyla jen jedna, ale vzniklo jich velké množství a všechny se snažily získat co nejvíce nás, pasažérů. Každé čtyři roky pak slibovali možné i nemožné, jen abychom nastoupili do jejich dopravního prostředku. A pak se jelo jednou doleva, podruhé zase doprava, a tak se to střídalo, pasažéři se kodrcali k vysněnému místu, kam ovšem pořád nedojeli, ale představitelé dopravních společností a někteří řidiči z toho vždy vycházeli vítězně.

Ale abych nezůstal nepochopen (čti též odzadu), některé jízdy na krátkých úsecích nebyly zas tak neúspěšné, což je spíše zásluhou menších místních a regionálních společností. Ve vyšších sférách, tam se nám nedaří, tam nemáme na dopravce a řidiče velké štěstí. Zrovna minulý rok jsme nastoupili do autobusu, který řídí tři dopravní společnosti a který nás veze doprava. Bohužel pasažéři, kteří směrovali svůj cíl vlevo, musí tímto autobusem jet rovněž, tak už to bývá. Jenomže řidiči jsou téměř amatéři a svůj autobus jen těžko ovládají. Ten nejzdatnější sice drží volant, ale druhý by nejraději stále přidával plyn, přičemž třetí zase šlape na brzdu. Autobus je stále poruchový, řidiči se snaží pevně dotáhnout součástky, přitom jim zase jiné vypadnou, signalizace stěží funguje, spotřeba vysoká. Jestli do příští výměny dopravních společností autobus vydrží, tak to bude velký úspěch a pasažéři si při tom zřejmě velké pohodlí neužijí.

Vidíme tedy, že je to problém určit, kam autobus pojede a kam ho nasměrovat, aby to bylo ku prospěchu většiny cestujících, kteří chtějí spokojeně cestovat a postupně někam dojet. Jsem si však vědom toho, že vše není tak jednoduché, jak jsem zde na příkladu společenského autobusu parafrázoval, ale to by byla již jiná kapitola.

A na úplný závěr také malou lehkou klasickou hádanku: Cihla váží kilo a půl cihly. Kolik váží cihla?

Českokrumlovský deník, 10.8.2011

Dopis o kile a logická záhada

JAN VANĚČEK

ČESKÝ KRUMLOV

Reakce čtenáře Jana Vaněčka na jubilejní článek dopisovatele Františka Záhory z Černé v Pošumaví

Vážený pane Záhoro, vězte, že stovka je takové poněkud mazané číslo. Dělají to ty dvě nuly. Ve dvojkové soustavě, používané hlavně v algebře logiky, znamená číslovku čtyři ze soustavy desítkové. A stovka v té desítkové – to je dneska takové skoro nic. Říká se jí kilo. A co si za to kilo pořídíte? Pět piv, vstupenku do kina nebo oběd v restauraci laciné cenové skupiny (samozřejmě bez polívky).

Kilo kdysi někdy platívala taky tahle redakce za čtenářský příspěvek. Pak jim ta kila došla. A ještě mě napadá, když někomu třeba kilo půjčíme, on zapomene na „navrátila“ a my časem taky, ani nás to nijak nestresuje, je nám to většinou šumafuk. Co naplat – taková nastala inflace naší měny i našeho myšlení, co se týče hodnoty peněz.

Napsat ale stovku článků, jak jste dokázal vy, to už stojí, panečku, za řeč. O tom není pochyb. Je to makačka. Vím o psaní své. Zabere to nejenom spoustu času, přemýšlení, a ve vašem případě také hledání a nalézání skutků a událostí, hodiny a hodiny rozhovorů s pamětníky, vysedávání po archivech a pak u počítače, aby vámi nalezené spatřilo světlo světa, abyste se o to s námi, čtenáři, podělil. Hezky se vše od vás čte. Má to šťávu, zajímavý obsah – a hlavně z textu je poznat, že vás tohle lopocení opravdu těší a baví. Měl jsem možnost okusit, že máte smysl i pro humor, což mně jako humoristovi zaimponovalo. S takovými lidmi je vždy radno se přátelit. Zkrátka s úsměvem jde všechno v životě líp. Úsměv nic nestojí, ale dává mnoho.

Sluší se vám poděkovat za pomoc, kterou jste mi poskytl při mé nové knize Veselosti z krumlovského Česka. Jen ty permoníky budeme muset ještě dotáhnout do konce, zjistit jejich bydliště a pozvat je v Černé na pivo.

Do další stovky článků přeji, aby vás to těšení a lopocení neopustilo. Ať vám to píše! A protože vždycky řešíme přes noviny i nějakou záhadu, dovoluji si jednu poslat. Kromě vás si s ní mohou lámat hlavu i čtenáři. Věřím, že vás tahle logická legrácka bude rovněž inspirovat k napsání jakési úsměvné repliky na tohle téma.

5.8.2011

Logická záhada aneb co z toho vyplývá?

/ Reakce na článek Jana Vaněčka/

Když jsem byl poněkud menší chlapec a posílal rodičům odněkud pohlednici anebo dopis,vždy jsem začínal větou: „V úvodu mého dopisu vás všechny co nejsrdečněji zdravím.“

Zkusím s tím začít i tento dopis (vlastně článek), kdy už jsem velký chlapec, vlastně přímo důchodce (maďarsky uštvánléty).

Tož tedy v úvodu mého článku co nejsrdečněji děkuji panu Vaněčkovi za ocenění mého amatérského psaní, což mě skutečně velice těší a dodává energii k dalšímu vymýšlení námětů, které ovšem ve své většině budou opět s tématem historickým.

Člověk může mít smysl pro humor, ale napsat humorný článek nebo celou knihu, natož dokonce několik knih, to je skutečně velmi obtížné, a v tom vás, pane Vaněčku, zase já obdivuji. Ale nechme komplimenty stranou, čtenáři tu nejsou od toho, aby si četli naše výlevy, a tak přejdu rovnou k podstatě problému. Tím je vámi předložená, jak píšete, logická legrácka o směru, kterým se má vydat autobus na obrázku. Přiznám se, že nějakou chvíli mi to trvalo, ale pak jsem si uvědomil jednoduchost nákresu, ale i skutečnost, jak to malují malé děti. Viděli jste někdy, jak děti namalují třeba domeček, ony tam vykreslí nejen všechna okna, ale i komín jak kouří a hlavně vrata nebo dveře. A právě dveře u tohoto pojízdného prostředku chybí, spíše nejsou vidět, čili jsou na druhé straně. A jsou-li na druhé straně, tedy vpravo, pak logicky autobus jede doleva, tedy v našich zeměpisných šířkách.

Záhada je tedy snad vyřešena, ale současně s tím mě napadá myšlenka považovat celou naši společnost za jakýsi autobus. Do něho si všichni nastoupíme a on s námi pak jede různým směrem a různou rychlostí podle toho, jaká dopravní společnost ho v tom okamžiku řídí a naviguje. Dlouhých čtyřicet let jsme jeli stále stejným směrem, většinou jsme seděli poslušně na sedadlech, poslouchali rozkazy řidiče a pomalou rychlostí jeli opačným směrem než většina ostatních společností. Pak se najednou mechanismus zadrhl, porouchal a nebyl již k opravě a bylo potřeba vyměnit dopravní společnost. Ta již ovšem nebyla jen jedna, ale vzniklo jich velké množství a všechny se snažily získat co nejvíce nás, pasažérů. Každé čtyři roky pak slibovali možné i nemožné, jen abychom nastoupili do jejich dopravního prostředku. A pak se jelo jednou doleva, podruhé zase doprava, a tak se to střídalo, pasažéři se kodrcali k vysněnému místu, kam ovšem pořád nedojeli, ale představitelé dopravních společností a někteří řidiči z toho vždy vycházeli vítězně.

Ale abych nezůstal nepochopen (čti též odzadu), některé jízdy na krátkých úsecích nebyly zas tak neúspěšné, což je spíše zásluhou menších místních a regionálních společností. Ve vyšších sférách, tam se nám nedaří, tam nemáme na dopravce a řidiče velké štěstí. Zrovna minulý rok jsme nastoupili do autobusu, který řídí tři dopravní společnosti a který nás veze doprava. Bohužel pasažéři, kteří směrovali svůj cíl vlevo, musí tímto autobusem jet rovněž, tak už to bývá. Jenomže řidiči jsou téměř amatéři a svůj autobus jen těžko ovládají. Ten nejzdatnější sice drží volant, ale druhý by nejraději stále přidával plyn, přičemž třetí zase šlape na brzdu. Autobus je stále poruchový, řidiči se snaží pevně dotáhnout součástky, přitom jim zase jiné vypadnou, signalizace stěží funguje, spotřeba vysoká. Jestli do příští výměny dopravních společností autobus vydrží, tak to bude velký úspěch a pasažéři si při tom zřejmě velké pohodlí neužijí.

Vidíme tedy, že je to problém určit, kam autobus pojede a kam ho nasměrovat, aby to bylo ku prospěchu většiny cestujících, kteří chtějí spokojeně cestovat a postupně někam dojet. Jsem si však vědom toho, že vše není tak jednoduché, jak jsem zde na příkladu společenského autobusu parafrázoval, ale to by byla již jiná kapitola.

A na úplný závěr také malou lehkou klasickou hádanku: Cihla váží kilo a půl cihly. Kolik váží cihla?

Českokrumlovský deník, 10.8.2011

Dopis o kile a logická záhada

JAN VANĚČEK

ČESKÝ KRUMLOV

Reakce čtenáře Jana Vaněčka na jubilejní článek dopisovatele Františka Záhory z Černé v Pošumaví

Vážený pane Záhoro, vězte, že stovka je takové poněkud mazané číslo. Dělají to ty dvě nuly. Ve dvojkové soustavě, používané hlavně v algebře logiky, znamená číslovku čtyři ze soustavy desítkové. A stovka v té desítkové – to je dneska takové skoro nic. Říká se jí kilo. A co si za to kilo pořídíte? Pět piv, vstupenku do kina nebo oběd v restauraci laciné cenové skupiny (samozřejmě bez polívky).

Kilo kdysi někdy platívala taky tahle redakce za čtenářský příspěvek. Pak jim ta kila došla. A ještě mě napadá, když někomu třeba kilo půjčíme, on zapomene na „navrátila“ a my časem taky, ani nás to nijak nestresuje, je nám to většinou šumafuk. Co naplat – taková nastala inflace naší měny i našeho myšlení, co se týče hodnoty peněz.

Napsat ale stovku článků, jak jste dokázal vy, to už stojí, panečku, za řeč. O tom není pochyb. Je to makačka. Vím o psaní své. Zabere to nejenom spoustu času, přemýšlení, a ve vašem případě také hledání a nalézání skutků a událostí, hodiny a hodiny rozhovorů s pamětníky, vysedávání po archivech a pak u počítače, aby vámi nalezené spatřilo světlo světa, abyste se o to s námi, čtenáři, podělil. Hezky se vše od vás čte. Má to šťávu, zajímavý obsah – a hlavně z textu je poznat, že vás tohle lopocení opravdu těší a baví. Měl jsem možnost okusit, že máte smysl i pro humor, což mně jako humoristovi zaimponovalo. S takovými lidmi je vždy radno se přátelit. Zkrátka s úsměvem jde všechno v životě líp. Úsměv nic nestojí, ale dává mnoho.

Sluší se vám poděkovat za pomoc, kterou jste mi poskytl při mé nové knize Veselosti z krumlovského Česka. Jen ty permoníky budeme muset ještě dotáhnout do konce, zjistit jejich bydliště a pozvat je v Černé na pivo.

Do další stovky článků přeji, aby vás to těšení a lopocení neopustilo. Ať vám to píše! A protože vždycky řešíme přes noviny i nějakou záhadu, dovoluji si jednu poslat. Kromě vás si s ní mohou lámat hlavu i čtenáři. Věřím, že vás tahle logická legrácka bude rovněž inspirovat k napsání jakési úsměvné repliky na tohle téma.

5.8.2011

Logická záhada aneb co z toho vyplývá?

/ Reakce na článek Jana Vaněčka/

Když jsem byl poněkud menší chlapec a posílal rodičům odněkud pohlednici anebo dopis,vždy jsem začínal větou: „V úvodu mého dopisu vás všechny co nejsrdečněji zdravím.“

Zkusím s tím začít i tento dopis (vlastně článek), kdy už jsem velký chlapec, vlastně přímo důchodce (maďarsky uštvánléty).

Tož tedy v úvodu mého článku co nejsrdečněji děkuji panu Vaněčkovi za ocenění mého amatérského psaní, což mě skutečně velice těší a dodává energii k dalšímu vymýšlení námětů, které ovšem ve své většině budou opět s tématem historickým.

Člověk může mít smysl pro humor, ale napsat humorný článek nebo celou knihu, natož dokonce několik knih, to je skutečně velmi obtížné, a v tom vás, pane Vaněčku, zase já obdivuji. Ale nechme komplimenty stranou, čtenáři tu nejsou od toho, aby si četli naše výlevy, a tak přejdu rovnou k podstatě problému. Tím je vámi předložená, jak píšete, logická legrácka o směru, kterým se má vydat autobus na obrázku. Přiznám se, že nějakou chvíli mi to trvalo, ale pak jsem si uvědomil jednoduchost nákresu, ale i skutečnost, jak to malují malé děti. Viděli jste někdy, jak děti namalují třeba domeček, ony tam vykreslí nejen všechna okna, ale i komín jak kouří a hlavně vrata nebo dveře. A právě dveře u tohoto pojízdného prostředku chybí, spíše nejsou vidět, čili jsou na druhé straně. A jsou-li na druhé straně, tedy vpravo, pak logicky autobus jede doleva, tedy v našich zeměpisných šířkách.

Záhada je tedy snad vyřešena, ale současně s tím mě napadá myšlenka považovat celou naši společnost za jakýsi autobus. Do něho si všichni nastoupíme a on s námi pak jede různým směrem a různou rychlostí podle toho, jaká dopravní společnost ho v tom okamžiku řídí a naviguje. Dlouhých čtyřicet let jsme jeli stále stejným směrem, většinou jsme seděli poslušně na sedadlech, poslouchali rozkazy řidiče a pomalou rychlostí jeli opačným směrem než většina ostatních společností. Pak se najednou mechanismus zadrhl, porouchal a nebyl již k opravě a bylo potřeba vyměnit dopravní společnost. Ta již ovšem nebyla jen jedna, ale vzniklo jich velké množství a všechny se snažily získat co nejvíce nás, pasažérů. Každé čtyři roky pak slibovali možné i nemožné, jen abychom nastoupili do jejich dopravního prostředku. A pak se jelo jednou doleva, podruhé zase doprava, a tak se to střídalo, pasažéři se kodrcali k vysněnému místu, kam ovšem pořád nedojeli, ale představitelé dopravních společností a někteří řidiči z toho vždy vycházeli vítězně.

Ale abych nezůstal nepochopen (čti též odzadu), některé jízdy na krátkých úsecích nebyly zas tak neúspěšné, což je spíše zásluhou menších místních a regionálních společností. Ve vyšších sférách, tam se nám nedaří, tam nemáme na dopravce a řidiče velké štěstí. Zrovna minulý rok jsme nastoupili do autobusu, který řídí tři dopravní společnosti a který nás veze doprava. Bohužel pasažéři, kteří směrovali svůj cíl vlevo, musí tímto autobusem jet rovněž, tak už to bývá. Jenomže řidiči jsou téměř amatéři a svůj autobus jen těžko ovládají. Ten nejzdatnější sice drží volant, ale druhý by nejraději stále přidával plyn, přičemž třetí zase šlape na brzdu. Autobus je stále poruchový, řidiči se snaží pevně dotáhnout součástky, přitom jim zase jiné vypadnou, signalizace stěží funguje, spotřeba vysoká. Jestli do příští výměny dopravních společností autobus vydrží, tak to bude velký úspěch a pasažéři si při tom zřejmě velké pohodlí neužijí.

Vidíme tedy, že je to problém určit, kam autobus pojede a kam ho nasměrovat, aby to bylo ku prospěchu většiny cestujících, kteří chtějí spokojeně cestovat a postupně někam dojet. Jsem si však vědom toho, že vše není tak jednoduché, jak jsem zde na příkladu společenského autobusu parafrázoval, ale to by byla již jiná kapitola.

A na úplný závěr také malou lehkou klasickou hádanku: Cihla váží kilo a půl cihly. Kolik váží cihla?

Českokrumlovský deník, 10.8.2011