Jdi na obsah Jdi na menu
 


Náš hřbitov

3. 12. 2011

 

Náš hřbitov
Nový dolnovltavický hřbitov ("neii Freithof"), na které byli pohřbíváni zesnulí farníci až do časů vyhnání, byl zřízen právě před sto lety (psáno v roce 1999 - pozn. překl.). V letech 1957-1958 byl srovnán se zemí českým vojskem a následujícího roku 1959 pak zatopen Lipenským přehradním jezerem. Chtěl bych uvést dochované údaje ke stavbě a následné podobě našeho hřbitova a připomenout některé události ke konci druhé světové války.
Počátkem sedmdesátých let minulého století byl starý hřbitov ("oldi Freithof") u dolnovltavického farního hřbitova sv. Linharta už velikostí nedostačoval a c.k. okresní hejtmanství v Českém Krumlově (Böhmisch Krumau) uspořádalo několik "komisí" (tj. místních porad) ke stanovení velikosti plochy a vůbec k určení místa pro nový hřbitov příhodného. Na jednání komise dne 27. června 1887 byla konstatována potřeba plochy kolem 800 čtverečních sáhů (tj. kolem 2875 čtvrečních metrů) a za místo pro hřbitov určena parcela 41/4, zvaná "Pfefferhoflus", a to s pověřením, aby byla předána k novému účelu do května roku 1888. V roce 1888 byly od farní obce odkoupeno 800 čtverečních sáhů pro hřbitov (parcely 41/4 a 41/5) a 141 čtverečních sáhů pro cestu v ceně za 1 čtvereční sáh 1 zlatý 65 krejcarů plus 125 zlatých 65 krejcarů za náklady na notáře a jiné poplatky. Celá věc pak usnula až do roku 1896. Ještě před započetím stavby vlastního hřbitova dal Franz Festl, někdejší řídící učitel v Roitham u Vöcklabrucku, nad pozemkem obcí vykoupeným zbudovat hřbitiovní kapli s hrobkou, v níž chtěl být pochován se svými sourozenci. Využívání hrobky nebylo ještě schváleno, kaple však byla budějovickou biskupskou konzistoří a c.k. místodržitelstvím v Praze potvrzena jako mešní. Za stavbu kaple zaplatil Franz Festl 2268 zlatých 60 krejcarů, přilehlý stavební pozemek však dosud zaplacen nebyl. Aby se kaple ocitla uvnitř obvodu hřbitovní zdi, musila farní obec přikoupit ještě 190 čtverečních sáhů pozemku (parcela 1/3). Zbylý kus parcely 41/2 při "Pfefferhoflus" mezi hřbitovní zdí a dolnovltavickou "Bergstraße" (tj. doslova "cesta do vrchu" - pozn. překl.) zakoupila roku 1899 místní školní rada pro školní hřiště (Turnplatz).
V roce 1897 byla pro zřízení hřbitova ustavena stavební komise ze zástupců všech přifařených osad, jejím předsedou pak byl zvolen Josef Winkler ("Bernhardl", čp. 9). Komise ještě téhož roku stavbu zadala. Zednické práce provedl Franz Mayer, vulgo "Beck Karl", z Horní Plané, kamenické práce Josef Wimberger z Kyselova, tesařské, sklenářské, truhlářské a zámečnické práce Franz Hofer tu z Dolní Vltavice, vápno dodal Johann Spann (Alnbergheger), přírodní krytinu (břidlicové tašky) pro hřbitovní zeď Josef Perfahl (Luadmüller), což však později přenechal Franzi Mugrauerovi (Nanes, čp. 14). Veškeré zemní práce byly podle výše podílu poskytnuty bezplatně obcí a osadami, stejně tak bez úhrady byl lámán a přivážen přírodní kámen na stavbuhřbitovní zdi.
K celkovému objemu stavebních prací na novém hřbitově lze uvést následující data: délka obvodní zdi obnášela 341 metrů, průměrná výška téže zdi včetně krytiny 2 metry, šířka zdi 0,80 metru. Samojediný vchod na hřbitov nacházel se na jeho západní straně. Podoba zděných pilířů brány byla totožná s těmi při jižním vchodu starého hřbitova kolem farního kostela. Dvojkřídlá kovaná železná vrata nesla nápis "FRIEDE SEI MIT EUCH" (tj. "Pokoj s vámi" - pozn. překl.). V rohu severně od vchodu na nový hřbitov asi 3,5 x 5,5 metru velký hrobníkův domek na nářadí, nářečně zvaný "Boa(n)iheisl" (tj. doslova "kostnice" - pozn. překl.), v rohu na jih od vchodu asi tak stejně velká márnice, po našem "Toitnkaumer". O něco doleji (východně) od středu hřbitova stál na cca 0,80 metru vysokém žulovém podstavci cca 3,5 metru vysoký dřevěný hřbitovní kříž. V kameni podstavce byl vytesán letopočet 1899. Při hřbitovním kříži, tom "znamení obecného pokoje a obecné rovnosti", byla pokaždé po uložení nebožtíka do hrobu a o svátku Dušiček konána modlitba za všechny farníky a chrámový sbor zapěl "Credo in unum Deum". Podle hřbitovního řádu nacházely se po obou stranách cesty mezi hřbitovní kaplí a křížem rodinné hroby. Dole (východně) pod hřbitovním křížem následovaly hroby "jednomístné" (v originále "die Einzelgräber" - pozn. překl.). Nebyla žádná přednostní místa či nějaká rozdělení podle osad, ale hrobní místa se přidělovala čistě nahodile podle časového momentu jejich nabytí. Paragraf 5 hřbitovního řádu, schváleného dne 21. června roku 1904 c.k. okresním hejtmanstvím krumlovským, se k tomu podotýká: "Es nicht gestattet, die Reihenfolge der Grabstellen auf Verlangen der Partei eigenmächtig zu verändern. Ausnahmweise kann die Beerdigung einer Leiche außer der Reihenfolge gegen Einrichtung der dreifachen Gebühr gestattet werden." (tj. "Není dovoleno svévolně měnit na žádost stran pořadí hrobových míst. Výjimečně lze povolit pochování ostatků mimo toto pořadí proti zapravení trojnásobného poplatku." - pozn. překl.) Dětské hroby se nejprve nacházely na dolním konci (jižní strana) jednomístných hrobů. Ve dvacátých letech dvacátého století bylo započato s úpravou plochy jižně od hřbitovní kaple na dětské oddělení hřbitova. Severovýchodní roh hřbitova býval označován jako "Selbstmördereck" (tj. "kout sebevrahů" - pozn. překl.). V paragrafu 13 hřbitovního řádu se k tomu místu praví: "Für Selbstmörder, für totgeborene oder ohne Taufe gestorbene Kinder ist ein eigener Platz reserviert." (tj. "Pro sebevrahy, pro mrtvě narozené či beze křtu zemřelé děti je vyhrazeno zvláštní místo." - pozn. překl.) Plán hrobů a "Gräberbuch" (tj. kniha záznamů o tom, kdo a kdy byl do nich pochován - pozn. překl.) byly průběžně vedeny obecním úřadem.
Stavební náklady nového hřbitova byly předem odhadnuty na 5000 zlatých. Za dodávky a dopravu bylo do 31. prosince roku 1901 vyplaceno 5124 zlatých 24 krejcarů, spolu s 900 zlatých za stavební pozemek hřbitovní kaple dohromady 6024 zlatých 24 krejcarů. Financování se dálo 1888 a 1898 z příspěvků obce, pozemkový nájem (Grundpacht) od nákupu po zastavění z prodeje zemědělské půdy (Kulturboden) a také z půjčky 1000 zlatých od spořitelny v Horní Plané. Ke zpětné úhradě půjčky včetně poplatků z nájmu a doplacení menších výkonů došlo do roku 1907.
Slavnostní vysvěcení nového hřbitova a hřbitovní kaple provedli druhé červencové neděle roku 1899 okresní vikář Matthäus Höferl a místní farář Mathäus Klimesch za velké účasti farního osazenstva. Jako první nebožtík vůbec na novém hřbitově byla do jednomístného hrobu pochována třiadvacetiletá Maria Pöschlová z Dolní Vltavice čp. 7. Dne 20. července pak opět do jednomístného hrobu pochovali "Korl Marei", jak se "po chalupě" říkalo Marii Nodesové z Pestřice čp. 19. Prvním pochovaným do rodinného hrobu byl Franz Mayer ("Stini") z Dolní Vltavice čp. 26. V následujích řádcích bych chtěl připomenout některé události od roku 1899 až do konce druhé světové války, pokud mají vztah k novému dolnovltavickému hřbitovu.
  • Dne 31. ledna 1906 utrpěl dp. farář Mathäus Klimesch během mše svaté záchvat mrtvice, spadl od oltáře. Jeho pohřeb se konal 4. února, hrob měl severně od hřbitovní kaple při hřbitovní zdi.
  • Roku 1913 byla na východní straně hřbitovní kaple umístěna pamětní deska, na které byla zmíněna ušlechtilá činnost Franze Festla a Marie Festlové, provdané Fürstové, čestných občanů tržních a katastrálních obcí (katastrální obec byla každá osada uvedená v tzv. Josefském katastru - pozn. překl.) Bližná, Kyselov, Pestřice a Dolní Vltavice.
  • V červenci roku 1938 byli v Dolní Vltavici zásatupci anglické Runcimanovy mise. Nahlédli na faře do matrik, zajímali se o jména na památníku padlých a prohlédli si na novém hřbitově nápisy na křížích a náhrobcích.
  • Za mobilizace dne 24. září 1938 na dolnovltavický most umístěné výbušné nálože byly v noci ze 30. září na 1. říjen roku 1938 odcházejícím českým (rozuměj československým vojskem - pozn. překl.) vojskem odstraněny. Češi tu ponechali v uniformách (rozuměj československých armádních uniformách - pozn. překl.) pět vojáků německé národnosti, a sice starostu z Dobrkovic, tři mladé komunisty z Nového Křenova a Rudolfa Riepla z Jestřábí (osada dnes zaniklá - pozn. překl.). Pětice mužů ve stejnokrojích se uchýlila na nový hřbitov, kde pak byli všichni i zadrženi a odvedeni do "Schublucka", jak se u nás říkalo šatlavě v čp. 22.
  • Na vyšší pokyn musely být pro raněné vojáky, kteří zemřeli v domácích lazaretech a byli převezeni k pohřbu do své domovské obce, na hřbitově založeny tzv. "čestné háje" (v originále "sog. Ehrenhaine" - pozn. překl.). Na dolnovltavickém novém hřbitově byl pro ten "čestný háj" zvolen jihovýchodní roh. Jako prvý voják byl v něm uložen do země svobodník Adolf Tussetschläger (po chalupě Sikramaler z Dolní Vltavice čp. 9), který skonal dne 1. března 1943 v záložním lazaretu ve slezské Zaháni (Sagan). Z farní obce Dolní Vltavice byli zde do konce války s vojenskými poctami pochováni ještě další příslušníci wehrmachtu, a to: Franz Nodes z Kozí Stráně (Geisleiten) čp. 16; Anna Hableová z Bližné, pomocná síla luftwaffe; Johann Pöschl z Dolní Borkové (Mayerbach) čp. 1. Rodiče tankového granátníka Otto Mündla (po chalupě "Schneider" z Račína čp. 48), který přišel o život ve svých 18 letech dne 28. května 1943, uložení ostatků synových v "čestném háji" odmítli.
  • Čtyři vojáci zbraní SS (tři velmi mladí úderníci a četař /Unterscharführer/ Peschke), padlí ve srážce s Američany na vrchu Haager Berg 5. května 1945, byli ještě téhož data pozdě odpoledne pochováni za účasti svých druhů a místního Volkssturmu (tato "lidová domobra" vznikla rozkazem Adolfa Hitlera z 25. září roku 1944 - pozn. překl.) s vojenskými poctami ve společném hrobě na půdě "čestného háje". Následně se konal na hřišti poslední apel a zároveň rozpuštění dolnovltavického Volkssturmu.
  • Při odpálení dolnovltavického mostu vojáky zbraní SS přeletěla jedna jeho metráková součást obec a prorazila na jižní straně kaple hřbitovní zeď. Okenní tabulky praskly a dveře vyletěly do povětří. Při následném ostřelování obce americkým dělostřelectvem z Kanálského vrchu (Kanalberg) došlo i k poškození střechy a věže kaple, jakož i několika hřbitovních křížů, náhrobků a hrobů.
Na dolnovltavický hřbitov nebyli až do roku 1945 pochováváni nijací cizinci, ačkoli v obci byli za první světové války přítomni ruští váleční zajatci a za druhé světové války zajatci z Francie, Belgie a Jugoslávie. Kromě toho tu za druhé světové války byli nasazeni na nucené práce mnohé osoby ženského i mužského pohlaví z Polska, Ukrajiny i Ruska. Všichni projevovali chuť do práce a místní obyvatelé s nimi v rámci možností dobře vycházeli. O nedělích byla všem cizincům povolena návštěva bohoslužby, což rádi využívali pro možnost vzájemného osobního styku a výměny informací. Jihočeský sborník historický dochází ve studii "Polští občané na Českokrumlovsku" (jejím autorem byl roku 1967 Robert Randýsek - pozn. překl.) "k názoru, že v převážné míře vítali němečtí rolníci polské pracovní síly takřka s otevřenou náručí, neboť nestačili sami zvládnout hospodářské práce. Takoví rolníci byli pochopitelně i dobrými zaměstnavateli. Někdy se dostal Polák do poměrů takřka patriarchálních; byl ubytován v pokojíku, který před ním obýval německý čeledín, sdílel společný stůl se členy rolníkovy rodiny, měl dost času k odpočinku i ke styku a k zábavě s ostatními Poláky ve vesnici a pokud nebyl nablízku nějaký fanatický nacista, upravovaly se postupně i styky s místním německým obyvatelstvem na poměrně slušné soužití." (další odstavec Randýskova textu, z něhož Studener cituje ovšem jen malou část, ještě doplňuje: "Odtržené československé území si ostatně brzy získalo mezi polskými dělníky velmi dobrou pověst. Dokladem je i řada příkladů, kdy Poláci, zaměstnaní na vlastním říšském území, odtud utíkali a pokoušeli se najít zaměstnání v pohraničí. Zjevné tolerování cizinců německým obyvatelstvem, a to i příslušníků slovanských národů, vyplývalo nepochybně z dosud nevyhraněného postoje pohraničních Němců k nacismu a válce a ze silných tradic sociálně demokratického hnutí, jak již ukázal Jindřich Pecka ve své studii 'K otázce zajateckých táborů u pramene Vltavy'" /poznámka pod čarou ovšem uvádí, že jde o v roce 1967 dosud nepublikovaný text Jindřicha Pecky, historika žijícího v letech 1936-1998, který byl za sovětské okupace ČSSR 1968-1989 zbaven možnosti zveřejňovat své práce/ - pozn. překl.). Tento stav věcí měl za následek, že se cizinci ve farnosti Dolní Vltavice chovali klidně a pokojně se po konci války i vrátili do svých domovů (pokud je právě tam nečekala perzekuce stalinská - pozn. překl.). Jen jeden případ výrazně odlišný tu chci závěrem uvést. V roce 1941 byl "Boarheisl", jak je po chalupě říkalo Josefu Watzlovi z Bližné čp. 2, jedné neděle předvolán na četnickou stanici. Když se tam po jitřní mši ohlásil, zmlátili ho až do krve a následně ho tak krví zalitého vedli dva SA-mani vedli celým Schwarzbachem (dnes Černá v Pošumaví - pozn. překl.) s tabulí na krku. Ta tabule nesla nápis: "Die Polen sind mir lieber als Deutschen" (tj. "Poláci jsou mi milejší než Němci" - pozn. překl.). U "Boarheisla" pracoval jeden Polák, který směl společně s rodinou modlit se i jíst u jednoho stolu. Po vyhození dolnovltavického mostu do povětří muži SS dne 6. května roku 1945 a následující vzájemnou palbou, která skončila příchodem Američanů, byl jimi zajat starosta Josef Schwarzbauer ("Jogl", čp. 4) a obviněn z toho, co se stalo s mostem i z následného vojenského odporu. Megafonem bylo obyvatelstvu sděleno, že bude pověšen na lípě při kapli zvané "Boarkapelle". Velebnému pánu Adrianu Raabovi, zdejšímu faráři, se spolu s válečnými zajatci a dělníky, kteří tu u nás byli na nucených pracích, podařilo Američanům v tomto nepředloženém kroku zabránit.

Prameny:
Prameny: Simon Zaunmüller: Chronik der Aumühle in Sarau; Franz Festl: Gedenkbuch der Festlfamilie; Johann Studener: Die Untermoldauer Freithofkapelle; Fritz Winkler: Schrecklicher Frühling 1945; Johann Jungbauer: Gedenkbuch der Gemeinde Eggetschlag; Robert Randýsek: Polští občané na Českokruimlovsku (in: Jihočeský sborník historický 2/1967, s. 107-111);písemná a ústní sdělení Hermine Hanauerové, Alfreda Jungbauera, Gustava Lepschyho, Franz Mündla, Georga Schwarze, Josefa Schwarzbauera, Rosy Studenerové, Williho Studenera, Marie Watzlové a Marie Zaunmüllerové.
Glaube und Heimat, 1999, č. 7, s. 29-32
P.S. U jména Franze Festla, který je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže, lze v obrazové příloze najít dokumentaci vzhledu dolnovltavického hřbitova, který dnes větší částí