Pohled na jednu část našich dějin
1. 12. 2008
Pohled na jednu část našich dějin
Sedm století spolu žili v pohraničí Češi a Němci vedle sebe, spojenectví to nebylo zrovna ideální, ale byli spolu schopni spolupracovat a vedle sebe existovat, někdy jako sousedé, někdy jako soupeři.
Vznik Československé republiky v roce 1918, kdy se zde Němci stali menšinou, prakticky nevítali a pokud nemuseli, nebrali ho nijak v úvahu. Svědčí o tom kroniky Černé, Bližné a Hodňova, kde o tom není ani slůvka, za celé období se pouze kronikář Bližné a Hodňova zmínil jednou větou o úmrtí T.G.Masaryka v roce 1937.
Sláva Mnichovu
Zato o období po Mnichovské dohodě se v kronikách pějí doslova ódy. „ Uzavření Mnichovské dohody po mnoha úzkostlivých dnech bylo obyvatelstvem přijato s velkým ulehčením“, píše blíženský kronikář a hodňovský celý dlouhý zápis shrnuje slovy: „ Bohu dík, že české panství skončilo“.
Pro vstup německé branné moci byly domy vyzdobeny květinami, všude zavlály již připravené vlajky s hákovým křížem a postaveny byly triumfální oblouky s nápisem „ Vítejte“ a volání „ My chceme domů do Říše !“
Ale již několik let předem, prakticky od nástupu Adolfa Hitlera k moci se začala situace dramatizovat , k čemuž výrazně napomohl nechvalně známý projev Konráda Henleina 25.dubna 1934 v Horní Plané.
Vliv Henleina
O tom, co pro zdejší Němce znamenal Henlein, svědčí i část pamětí Waltera Branda, nazvaných Na ztracené vartě. Brand byl osobním tajemníkem Henleinovým a o příjezdu a projevu v Horní Plané píše: „ V jeden z prvních dní naší cesty se měla konat manifestace v Horní Plané. Cestou jsme byli zdrženi, protože mnohé shromáždění trvalo déle, než bylo plánováno. Když jsme dorazili do Horní Plané, rodiště Adalberta Stiftera, a očekávali, že tu nebude ani človíčka, nemohli jsme uvěřit vlastním očím. Na temném, jen pár lampami osvětleném tržišti stáli lidé v pevně sevřeném zástupu jako neproniknutelná zeď. Přišli zdaleka, z odlehlých vesnic a samot Šumavy a stáli zde hodiny a čekali trpělivě a disciplinovaně, aby slyšeli Konráda Henleina. Není přehnané říci, že onoho dne by se ve vesnicích a samotách širokého okolí Horní Plané sotva našli muži a ženy ve zdatném věku, neboť všichni přišli sem. Byla to zvláštní nálada, která se v této pozdní večerní hodině za nádherného jarního večera nad tisícihlavým zástupem rozprostřela. Lidé naslouchali mlčky. Teprve na konci se nahromaděné očekávání a napětí a vnitřní pohnutí jedním rázem vybilo v bouřlivém potlesku“.
Strach o život
Na toto období vzpomíná i paní Marie Lomecká z Hůrky, která žila před válkou a pak i po válce na Jestřábí u Černé v Pošumaví: „ Spolupráce zde mezi Čechy a Němci byla poměrně dobrá až do doby, kdy přijel do Horní Plané Konrád Henlein, řečnil a všechny Němce úplně nainfikoval tak, že i ti Češi, kteří měli mezi Němci přátele, si od té doby nemohli být jisti životem. Každý Čech byl okamžitě nepřítelem a zejména mladí byli tak zfanatizovaní, že byli schopni i střílet na potkání. Bylo to tady opravdu životu nebezpečné a proto lidé raději utíkali pryč, většinou v noci, do vnitrozemí. Můj tatínek, který hospodařil na Jestřábí, vycházel dosud s německými občany dobře, ale pak měl namále, že ho neoběsili, což způsobovali především mladíci, kteří se zapojovali do Hitlerjugend. Proto jsme museli na sv. Václava r. 1938 utéci, jeli jsme povozem, v jednom jsme vzali šafáře a ve druhém Slováky, kteří zde pracovali a ujeli jsme v noci do Plané nad Lužnicí ke svým příbuzným. Já jsem tehdy studovala v klášteře sv. Josefa v Českých Budějovicích, v roce 1940 byl uzavřen a já dostala povolení k opuštění ústavu a odjela za rodiči do Plané nad Lužnicí, kde jsme byli až do skončení války“.
Paní Lomecká mi pak dále vyprávěla o jejich návratu na Jestřábí ,kam se vrátila zpočátku sama, otci se zpět moc nechtělo, ale později přišli a začali hospodařit. Z Němců zde zůstali pouze staří lidé, mladí chlapci, kteří odešli do války se ve velké většině nevrátili. Protože mluvila německy a se všemi se znala, tak jí po válce vítali, skutečně prý byli rádi, že jí vidí. Pak ale začaly být naplňovány důsledky po skončení II.světové války a začalo se hovořit o odsunu sudetských Němců.
Vzpomínky na odsun
Paní Marie Lomecká vzpomíná: „ Němci byli velice dobře informováni o tom, že k odsunu dojde a tak ti, co bydleli blíže hranic, z Dolní Vltavice, Mayerbachu a dalších, začali utíkat sami, převedli dobytek a odnesli spoustu pro ně cenného. Pak ale přišly odsuny organizované, pro nás Čechy to nebylo moc příjemné, sama jsem nikdy nešla ani kolem, protože, když jsem viděla ty staré lidi, jak odcházeli, každý s nějakou taškou na nádraží do Hůrky, bylo mi jich líto. My jsme si tu hrůzu také prožili, nebylo to sice na základě nějakého dokumentu, ale pod nátlakem, výhružkami a strachem a přece jsme je litovali. V Hůrce na nádraží se řadili a vagonem vozili do Krumlova“.
Na odsun vzpomíná i dnes již zesnulý František Novotný z Muckova: „Němci tušili, že budou odsunuti, ale kdy to bude, to nikdo nevěděl.Ještě večer před odsunem nebylo ani potuchy, ráno však přišel rozkaz, komisař oznámil, že do večera musí být všichni pryč. Samozřejmě, že se Němci ssebou snažili vzít co nejvíce věcí, spousty jídla a různé cennosti. Mnoho toho si však stačili různě poschovávat v domnění, že se pro to brzy vrátí.
Odváželi jsme je do Krumlova nahoru na nádraží, sám jsem se dvakrát točil s koňmi a se žebřiňákem. V Krumlově museli nastoupit do řady a bylo jim nařízeno, že si ssebou mohou vzít jen to nejnutnější a to co je jim nejmilejší a to ve váze 25 anebo 30 kg, to už si přesně nepamatuji. Ostatní věci nad tuto hranici museli odevzdat do skladu. V tom okamžiku nastal velký zmatek, všichni se vrhli na žebřiňák a snažili se z té spousty věcí vybrat to pro ně nejdražší. Je třeba říci, že měli velké množství zlata a stříbra.“
Dvě kapitoly z nedávných českých dějin skončily, nejdříve okleštění republiky a útěk Čechů, pak zase odsun nebo vyhnání Němců. Každopádně obojí je tragedie, která postihne vždycky jen ty bezbranné a nevinné, kteří by možná, nebýt politiků, žili dál, třeba s různými sousedskými sváry, vedle sebe.
1.12.2008
