KRONIKY OBCE + HISTORIE

Životní osudy kněze P.Michala Tkáče

/Vzpomínka k nedožitým 80. narozeninám/

                P.Michal Tkáč byl nejdéle sloužícím farářem v naší farnosti, kterou spolu s dalšími  farnostmi spravoval ze svého působiště ve Frymburku.Celých 38 let jeho působení v lipenských obcích se vrylo do paměti nejen všech věřících, ale i mnoha občanů, kteří poznali jeho lásku k lidem a Bohu, jeho neúnavnou práci nejen v duchu evangelia, ale i na světském poli, zejména jeho velkou zásluhu na obnově řady kostelů.

Jeho hlavním mottem a heslem bylo: „Na minulost nezapomenout – věřit v Boha a budoucnost“.

                Narodil se 4. května 1931 ve východoslovenské obci Mestisko, vyučil se zedníkem, krátký čas dělal stavebního mistra na Slovensku a v roce 1955 odešel do Čech. V té době byl již plně rozhodnut, že při svém zaměstnání bude studovat teologii. K tomu ovšem potřeboval mít maturitu a znát latinu a tak začal studovat večerní jedenáctiletku v Českých Budějovicích.Pracoval u Vodních staveb, přes den zdil a dělal fasády a po večerech studoval a v r. 1958, po odmaturování, nastoupil za českobudějovickou diecézi na Bohosloveckou fakultu do Litoměřic. 28. června 1963 byl vysvěcen a tím začala jeho kněžská dráha. Po dobu 45 let pak působil na farnostech na Táborsku, Českobudějovicku a od 1. ledna 1970 začal ve Frymburku. Odtud pak spravoval farnosti v Černé v Pošumaví, Horní Plané, Hodňově, Přední Výtoni, Slavkově, Svérázu, Světlíku a později na Zvonkové a Svatém Tomáši.

                Když mi před časem u něho na faře poskytl rozhovor, vzpomenul na začátky jeho působení, kdy známá dlouhá zima 1969/70 mu způsobovala velké problémy. Po cestě z Frymburku do Černé bylo stále velké množství sněhu a ještě prý na Velikonoce nebylo možno autem projet, když potřeboval na bohoslužby do Černé v Pošumaví.

                V době celého svého působení se vždy snažil, pokud to finance dovolovaly, aby kostely v jeho farnostech dostaly potřebnou úpravu, k čemuž valnou měrou přispíval i svými stavebními zkušenostmi. Často jsem ho vídal v pracovním oblečení při některých pracech na úpravě kostelů.

Po roce 1989, především za pomoci žijících rodáků z Rakouska a Německa se mu podařilo postupně opravit devět kostelů.

                Jeho víra byla pravá a skutečná a tak se mu dařilo přenést se i přes řadu problémů a úskalí, které mu život přinášel v jeho osobním životě.

Již v roce 1975 byla u něho zjištěna cukrovka, stále však manuálně pracoval na opravách kostelů. Od roku 1993 začíná jeho osobní utrpení, po úrazu opařením horkou vodou přichází o prostřední prst pravé nohy a následně je mu amputována celá noha pod kolenem. Dostává protézu, chodí o francouzských holích, ale svou kněžskou činnost vykonává nadále. V té době dochází i k dokončení mnohých oprav kaplí a sv. sloupů a jejich vysvěcení,  které Michal Tkáč celebruje anebo slouží s dalšími kněžími.

                V r. 1997 si poranil patu levé nohy, rána se opět nehojila a tak mu byla amputována i levá noha. Další pohyb tak byl možný pouze na vozíčku, M. Tkáč však nepřestává sloužit bohoslužby ani nyní, v neděli v kostele a ve všední dny na chodbě fary, která se proměňuje na domácí kapli.

                Vedle toho, že se mu i podstatně zhoršil zrak a musel prodělat operaci na oční klinice, onemocněly mu i ledviny a tak od května 1998 dochází až 3x týdně na dialýzu do českokrumlovské nemocnice.

Postupně se jeho stav stabilizuje, především ošetřovatelskou péčí jeho sestry, ovšem spravovat ostatní farnosti již nemůže a tak byl uvolněn a zůstává jen frymburským farářem.

1.února 2000 byl jmenován čestným kanovníkem Katedrální kapituly Sv. Mikuláše v Českých Budějovicích a ke konci roku 2002 odchází do důchodu.

15. srpna 2008 P. Michal Tkáč odešel na věčný odpočinek. Farníci a jeho přátelé mu na frymburské faře odhalili pamětní desku, jejíž jednou větou zakončím tento článek: „Jeho láska k lidem a bezmezná víra v Boha vyhloubily trvalou brázdu v celé lipenské oblasti“.

5.5.2011