Jdi na obsah Jdi na menu
 


Poměry nejen budějovické

4. 12. 2011

JOSEF TASCHEK
Poměry nejen budějovické
Jaký jiný smysl mají na samé jazykové hranici založené místní skupiny české Matice školské, Národní jednoty pošumavské (v originále "tschechischen Böhmerwaldbundes" /!/ - pozn. překl.) či Severočeské jednoty nežli ten, aby vnášely nepokoj do německého jazykového území?! České školy nejsou zakládány na jazykové hranici proto, že to odpovídá skutečným národnostním poměrům, nýbrž za tím výslovným účelem, aby Němcům byly uloženy nové finanční zátěže a jménem boje za "nedělitelné" Království české bylo přitom prosazeno postupné odnárodnění německých oblastí.
Tato česká "státoprávní" idea je momentem, který vnáší fanatismus do českých národních kruhů. Němec nemá být podle ní uvnitř hranic země chápán jako státní občan téže kategorie, ale má být donucen naučit se češtině bez ohledu na to, zda se jeví znalost řeči nezbytná či nikoli. Čech by se měl prosadit se svým jazykem i v německém území - to by bylo ideálem českých fanatiků. Přitom je česká státoprávní idea něčím toho druhu, že o tom jeden jediný český politik nedokáže podat vysvětlení, natož pak definici, aniž by se v jednom i druhém stejně s nějakým jiným českým politikem nedostal do protimluvu. Jeden z mladočeských vůdců Dr. Eduard Grégr svého času prohlásil, že české státní právo nestojí ani za fajfku tabáku, a dnes právě tento muž bojuje se svými soudruhy za tuto rabulistickou (rozuměj velkohubou a právně vadnou - pozn. překl.) ideu. Proč Němci tuto ideu za všech okolností potírají, je z uvedených skutečností (rozuměj uvedených už v předchozích vývodech, z nichž je přeložený text jen úryvkem - pozn. překl.) lehko pochopitelné. Nejde v ní totiž nijak o rovnoprávnost obou národních kmenů, jde o panování Čechů, o umělou rovnocennost českého jazyka s německým.
Češi chtějí právě dosažením svých státoprávních cílů přinést důkaz, že v Čechách neexistuje žádné uzavřené německé jazykové území. Za tím účelem se Češi snaží do takových území všude proniknout, proto jsou německé pozemkové knihy přemazávány českými záznamy, stejně jako při okresních hejtmanstvích na jazykové hranici nejsou zápisy vedeny jednotně v německém úředním jazyce, nýbrž i česky. I u soudů se pořizují české zápisy, jsou zakládány české školy a to má být počátek toho vytyčeného státoprávního cíle, podle něhož v ideálech českých politiků Čechy ve spojení s Moravou a Slezskem bez ohledu na mínění Němců i obyvatel Moravy a Slezska mají být zvláštním státním útvarem, setrvávajícím s Rakouskem jen ve velmi volném svazku. Už z patriotických pohnutek musí každý Rakušan vznést proti podobnému rozvolnění jednotlivých součástí státu slavnostní protest. Jak by pak mohlo být Rakousko jakémukoli státu žádoucím spojencem, když by mu uvnitř zápasila jedna část státu proti nějaké jiné, kdyby se nakonec stalo ono rozvolnění spolupatřičnosti součástí státu vládním programem.
Němec stojí pevně za svým přesvědčením, že německý jazyk v Rakousku jako jazyk vojenský ("die Sprache des Heeres"), jako jazyk státní ("die Sprache des Staates"), má zcela jiný význam než každý jiný jazyk ve státě zastoupený. Němec chce proto na svém území zachovat německý jazyk jako jedinou úřední řeč ("einzige Amtssprache"). Je to proboha ("bei Gott") to nejmenší, co může žádat za staletí své kulturní práce v Rakousku a zejména pak v Čechách. Podle českého státního práva by ovšem měly všude v Čechách vznikat české školy, měli by všude přijít čeští úředníci a tím pádem by se nynější německá (rozuměj jazykově německá - pozn. překl.) území stala českými (rozuměj po všech stránkách - pozn. překl.).
Češi vycházejí ze zřejmě neoprávněného předpokladu, že i náhodný pobyt několika Čechů v jednotlivých německých místech už zakládá místní vícejazyčnost ("Gemischsprachigkeit") a mělo by být podkladem pro české úřadování na orgánech státní správy. Ze strany Němců byla očividně vůči Čechům zachovávána největší možná trpělivost, nikoli ovšem už obráceně. Takové neoprávněné požadavky nemohou dojít nikdy přijetí, neboť to by se pak v Londýně úředně mluvilo všemi jazyky světa. To by se pak třeba tam, kam příležitostně přijde maďarský voják, muselo všechno odehrávat maďarsky. V jiných případech zas, když se český či polský regiment dostane do Dolních Rakous či do Tyrolska, vznikaly by i tamtéž české či polské státní orgány.
Než Čech ovšem dosáhne svého státního práva, nešetří sil, aby alespoň Němce nějak poškodil. Zejména čeští duchovní jsou průkopníky práv svého živlu. Zásluhou české univerzity je tu nadprodukce českých lékařů, právníků atd., kteří se za všech okolností cítí přímo povoláni pronikat do dosud německých jazykových území.
Tak se v jednom místě usadí český lékař, který s českým duchovním a několika českými úředníky brzy vytvoří spolek, který má údajně za cíl pěstovat nevinnou družnost. Velmi často se v něm octnou i dobromyslní Němci, čímž podobné sdružení a jím organizovaná zábava postupně získává určitý respekt. Zejména donedávna to měli Češi velice snadné, jak se tímto způsobem rozkročit a nabýt pevné půdy pod nohama. Teprve nyní poté, co došlo přece jen k oživení národního vědomí zdejších Němců, nemají práci tak lehkou. Vytrvalou houževnatostí se však českým spolkům přece jen podařilo dojít značného ohlasu. Pokud se místní odbočce přece jen daří méně, uspořádá mateřský spolek z českého vnitrozemí výlet a předvede Němcům názorně, jak se pořádá pravá česká "lidová slavnost".
V samotných Budějovicích byl nejagilnějším zastáncem české věci muž, který byl už ze své fukce přímo zavázán vycházet vstříc Němcům stejně jako Čechům. Ano, je to biskup Jirsík, který stanul v čele diecéze od roku 1851 a jehož hlavní snahou bylo, zřídit ve městě co nejvíce českých škol všeho druhu. Byl iniciátorem založení Besedy (1862), založil Matici školskou v Budějovicích (1872 - pozn. překl.) dlouho před založením Ústřední Matice školské v Praze (1880 - pozn. překl.), založil české gymnázium (1868 - pozn. překl.), jehož prostřednictvím sem přišlo množství českých pedagogů, byl v každém směru organizátorem českého živlu veměstě samém i v celých jižních Čechách. Tak jako působil biskup Jirsík v čele své diecéze, působí až dodnes všichni čeští duchovní v jižních Čechách, jako třeba Skočdopole, Šrámek (?, v originále Schamek - pozn. překl.), Sedlák. Ještě dnes je biskup Jirsík kladen za vzor nastávajícím českým katolickým kněžím.
V nejnovější době se Češi zaměřují na zakládání průmyslových podniků (budějovická tabáková továrna, pivovar Budvar a smaltovna např.) a vší silou se snaží o to, aby je přivedli ke zdaru. Nezastaví se ovšem ani před žádnou lží, aby poškodili podnikání německé a na jeho místo uvedli českou výrobu. V tomto směru jsou Budějovice, uznávané všeobecně za tu nejohroženější pozici Němců v Čechách a snad i v celém Rakousku, přímo typickým příkladem takového úsilí.
Délka ohrožené jazykové hranice je tak mimořádná, že je potřebí veškeré obezřetnosti, aby se německé síly dokázaly soustředit vůči mohutnému útočnému náporu českého vnitrozemí.
Není přitom lhostejné, jakou oporu nacházejí Němci na jazykové hranici v německy hovořících zemích sousedících. Tak nachází sama v podstatě masívní část jazykově německého území severních Čech v národním ohledu pevné zastání u Němců v Sasku, zatímco v jižních Čechách sousední Němci v Horním i Dolním Rakousku také leckdy z politických důvodů bohužel nijakou spolehlivou základnu netvoří. Reakce zasahuje z Horního a Dolního Rakouska do německých částí jižních Čech a ztěžuje tak postavení Němců v této části země. V jižních Čechách žije asi 230 000 Němců, ale pás jazykově německé oblasti je různé šíře. Nejrozlehlejší je od Krumlova (v originále "Krummau" - pozn. překl.) na jih až k hornorakouské hranici a stále se k západu tenčí, až se v okolí Domažlic (Taus) stýká těsně se zemskou hranicí.
Podle sčítání lidu z roku 1890 budějovický okres vykazuje nejvyšší nárůst českého obyvatelstva vůči německému. Jen s vypětím všech sil tu dokázali Němci udržet své dosavadní pozice.
Počešťování (v originále "Tschechisirung" - pozn. překl.) začíná v Budějovicích, jakož i v okolním německém jazykovém ostrově a mnohde i jinde v Čechách přílivem českých dělníků. Je to ekonomický proces, který má svůj základ v tom, že němečtí dělníci z horských oblastí nacházejí lepší odměnu za práci v německém Horním a Dolním Rakousku, kam směřují i jejich letité už vazby, případně i v Německu, zatímco čeští dělníci z vnitrozemí Čech, kde je mzdová sazba nižší, odcházejí za zaměstnáním do okresů jazykově smíšených a tam jsou často a ochotně najímáni jako levná pracovní síla. Tak přichází i do Budějovic i stále rostoucí počet českých dělníků a uzavírají trh práce německým uchazečům o místo. Ta volná pracovní příležitost ovšem přece nijak neposkytuje Čechům právo na štvanice proti Němcům!
To, jaké úsilí vynakládají Češi v Budějovicích, aby tu co možno nejrychleji dosáhli českých škol, je typické pro agitaci na jazykové hranici vůbec. Rodiče jsou vyhledáváni agitátory v domácnostech, jsou zváni na schůze a shromáždění, kde zejména duchovní pronášejí srdceryvné projevy o nezbytnosti vyučování v české řeči. Čeští zaměstnavatelé hrozí propouštěním, čeští majitelé domů vypovězením z bytu. Sliby osvobození od školného, nabídky darů a ošacení pro děti mají dokonat zbytek. Štvavé texty v novinách a na plakátech jsou na denním pořádku, a tak dosáhli Češi v Budějovicích (19 000 oproti asi 12 000 Němců) i na poli lidového školství výstavby školní budovy a přeplněných tříd. Jsou mezi českými dětmi i takové, které nejsou příslušné k nijaké školní obci, jakož i takové, jež dosud ani nedosáhly školního věku, a přesto přijímané do českých škol. Samozřejmě se takovým machinacím dá učinit přítrž, takže v Budějovicích to všechno nedochází pro českou stranu užitku a je postupováno přísně podle zákona.
České školy v budějovickém jazykovém (rozuměj německém - pozn. překl.) ostrově vznikly v Rudolfově (Rudolfstadt), v Dobré Vodě (Gutwasser) u Českých Budějovic a v Boršově (Payreschau). Skutečnost, že jsou už všechny převzaty zemskou správou, charakterizuje velký rozdíl mezi činností české Matice školské a německého Schulvereinu (obě organizace vznikly téhož roku 1880, Ústřední Matice školská v Praze a Deutscher Schulverein ve Vídni - pozn. překl.).
Matice školská dosahuje obvykle velmi lehce převzetí škol do zemské péče, zatímco Schulverein může docílit téhož jen s mimořádnými obtížemi. Dále se Matici podařilo založit české školy i v Prachaticích (Prachatitz) a v Krumlově, které byly už rovněž převzaty zemskou správou. Také česká reálka, založená Maticí v Budějovicích, byla už převzata do správy státu.
Češi si věčně stěžují na útlak a přece je v chování vůči nim při rozmisťování jejich škol ve srovnání s přístupem k těm německým obrovský rozdíl. Na špatné jednání si Češi v tomto případě sotva mohou vážně stěžovat. Tak byla v Budějovicích zbudována nákladem 150 000 zlatých česká základní škola (Volksschule) a přesto stížnosti na útisk neustávají. V Prachaticích musela být zřízena úplně nová budova české školy zřízena samotnou obcí. A jak to naproti tomu vypadá s německou školou v Sušici (Schüttenhofen), jak to s německými školami vypadá v Plzni (Pilsen), v Praze, nemluvě už třeba ani o velkém střetu pro německou školu ve Dvoře Králové (Königinhof). Stejně tak měla být německá škola v Brloze (Berlau), obci na jih od Budějovic v krumlovském okrese, přeložena někam ještě jižněji do jiného (rozuměj "němečtějšího" - pozn. překl.) místa, aby tak byla farní obec sama a na sever od ní položená část německého jazykového ostrova bez boje vydána Čechům napospas.
V Boršově se Čechům podařilo prosadit, aby tu přesto, že ve vedlejším Poříčí (v originále "Pořič" - pozn. překl.) nad řekou Vltavou (Moldau) už česká škola existuje, byla do německého školního okrsku "vsunuta" česká škola, čímž je Boršov dnes zcela ztracen (rozuměj pro Němce - pozn. překl.) a německá škola musela ustoupit do Homol (Hummeln) a Plané (Plan). K Boršovu přifaření obyvatelé Homol a Plané bojují dále o německou bohoslužbu (tehdy šlo vlastně spíše jen o německé kázání a jiné promluvy k věřícím, poněvadž "předkoncilovým" mešním jazykem byla latina - pozn. překl.), která, ačkoli až donedávna téměř výhradně takovou i byla, musí být nyní česká.
Velice často je ze strany nadřízených úřadů v německých i jazykově smíšených místech českými úředníky podporováno postupné počešťování, aniž by se bohužel proti tomu volně vyslovili němečtí muži, kteří jsou povoláni k řízení osudů Rakouska. Už v šedesátých letech (rozuměj devatenáctého století - pozn. překl.) přicházeli čeští úředníci do měst, která měla tehdy ještě německá zastupitelstva, aby tak nakonec došlo, zejména význačné je to v případě města Plzně, k ztrátě mnohých z nich (rouměj těch měst - pozn. překl.) pro německou věc. Čeští úředníci všude dávají najevo své národní smýšlení a svéráz, zatímco německé úřednictvo, zastrašeno opatřeními Taaffeho vlády (Eduard Taaffe, rakouský premiér v letech 1879-1893, zemřel 29. listopadu 1895 v pošumavských Nalžovech /Ellischau/, od roku 1951 přejmenovaných po sloučení se Stříbrnými Horami na Nalžovské Hory - pozn. překl.), činí tak jen velmi vzácně. Jakým způsobem postupují čeští úředníci, ukazuje příklad českého okresního soudce v Lišově (Lischau) blízko Budějovic, který jako zástupce poručenského úřadu chtěl přinutit jednu matku, aby své dítě přestala posílat do německé školy a přihlásila je do české. Když se matka zdráhala tak učinit, rozezlil se zmíněný soudce do té míry, že v úřední místnosti začal bušit pěstí do stolu.
Stejně jako náš lid žádá všude německé úředníky, jeví se samozřejmým i požadavek, aby do německých škol byli jmenováni němečtí učitelé. A přece se v mnoha případech stává, že na jazykové hranici nacházejí uplatnění učitelé nepevného smýšlení - nepevného samozřejmě nikoli ve prospěch německé školy a německého národa, ba naopak: v Nových Hradech je dokonce jeden učitel na německé škole důvěrníkem Čechů.
Němci v netolickém jazykovém ostrově (Netolitzer Sprachinsel) se statečně drží a usilují o to, aby na příslušných místech všude obraceli pozornost ke svým právům. Kdysi jazykově smíšené město Netolice (Netolitz) je už po desetiletí toliko české a tamní Češi se s obzvláštní vychytralostí snaží přetáhnout Němce na svou stranu, aniž by se to mělo jevit jako nějaký národnostní boj. Jde o taktiku, která je z české strany častokrát používána zejména v jižních Čechách, aby Němce uspala a zdržela je veškeré národní aktivity, tak zejména v Trhových Svinech (Schweinitz), Nových Hradech, Jindřichově Hradci (Neuhaus). Mnohde lze v jižních Čechách, zvláště pak právě ve zmíněném netolickém jazykovém ostrově, zaznamenat, jak jsou rodiny počešťovány přivdáním za české ženy. Je zjevem, který stojí za pozornost, že přivdané ženy obtížně přijímají rodnou řeč manželovu, zatímco opačný případ (zřejmě že manžel přijme mateřštinu ženinu - pozn. překl.) je velice častý. To je i příčinou skutečnosti, že němečtí sedláci na jazykové hranici umějí i česky, zatímco český sedlák se ovšem německy nenaučí prostě nikdy!).
Brožura "Die nationalen Verhältnisse in Böhmen" z roku 1897, z níž je překlad pořízen, náležela k zakázaným titulům fondu českobudějovické knihovny v letech komunistické moci. Ostatně i dnes jistě překvapí ostrost "obranných" argumentů, přednášených navíc budějovickým Němcem "bratřím" v Drážďanech a v Berlíně 4. a 5. prosince 1896 s prosbou o pomoc a podporu. Kdyby tak autor těch vývodů tušil, že zemře v roce, kdy se i kvůli té "pomoci a podpoře" rozhořela už druhá světová válka (teď už přestalo mezitím existovat nejen jako po té prvé Rakousko-Uhersko, ale Rakousko vůbec), sedm let nato pak a padesát let poté, co je pronášel, budou už jeho rodné Budějovice "deutschfrei", tj. zbaveny svých německých obyvatel. To ovšem, rozuměj konečné splnění českých státoprávních snů (Němec by řekl "Endlösung" - "konečné řešení"), je v jeho varováních opravdu obsaženo. Konzervativní liberál či liberální konzervativec, jak bychom ho mohli podle jeho postojů označit, považoval rakouský status quo, který považoval nejen za dostatečně "benevolentní" vůči Čechům, nýbrž i za hodný udržení v jinak neúprosném běhu dějin, včetně pro něho samozřejmého německého centralismu. Měl být trpce zklamán. Neblahý pro něho vývoj, který popsal, směřoval totiž i v jeho vlastním táboře od konzervativního liberalismu až k nacionálnímu socialismu. Rod Tascheků přitom přišel do jazykově německých Budějovic z národnostně zcela českého Bernarticka, takže se nevyhnul později ze strany nacistů až odporu co do možných "českožidovských" kořenů (podle Františka Oberpfalcera, který se roku 1945 v souladu s výzvou prezidenta Edvarda Beneše a s intencemi vlastní propagační brožury Počeštěme svá příjmení přejmenoval na Františka Jílka, pocházel, jak se v témže textu praví, Taschekův rod z Bíliny /Bilin/ a má tam prý v gruntovních knihách zápisy české se zněním Dašek od biblického jména Daniel). Josef Taschek se narodil už v Budějovicích 31. července 1857. Absolvoval v rodném městě vyšší reálku (Oberrrealschule), čtyři roky studoval pak vídeňskou techniku. Do Budějovic se vrátil 1878 a dva roky nato se zde oženil s Marií roz. Pastorovou (měli spolu 3 dcery, Marii provd, Grafovou, Emmanuelu provd. Rittovou a Klaru provd. Stepanovou). V roce 1884, kdy byl zvolen poprvé do městského zastupitelstva, založil sdružení, které dodnes svou existencí připomíná jeho jméno. Připomeňme jen, že "Taschekův" Deutscher Böhmerwaldbund (podle vlastních slov ho připravoval už od roku 1882) hned při založení měl vedle jeho osoby na místě předsedy místopředsedou Dr. Israela Kohna (v předsednictvu byli tehdy dále archivář Reinhold Huyer, ministr Dr. Gustav Schreiner, českobudějovický okresní hejtman Dr. Wilhem Miegl, zemští poslanci Dr. Friedrich Nitsche (měl přídomek "šlechtic von Hohenplan") a Franz Engelbert Vollgruber, velkostatkář Carl Bonaventura von Buquoy a vimperský továrník Johann Steinbrener) a než se dočkal v roce 1954 v SRN znovuobnovení v roce svého sedmdesátiletého jubilea, byl v roce 1938 vlastně nejprve zásluhou sudetoněmeckých aktivistů včleněn do sdružení Bund der Deutschen a to pak 1939 rozpuštěno pod záminkou, že "splnilo svůj účel". Podle článku, který se objevil v krajanském měsíčníku "Hoam!" ke 100. výročí Taschekova narození, odmítl starý muž, který bojoval už dávno o starobní pojištění pro své spoluobčany a sám žil za republiky na sklonku svých dní takřka ve hmotných nesnázích, "národní socialismus ze zásadních světonázorových důvodů" a "připojení Šumavy, které bylo zdánlivým naplněním jeho životního zápasu, nebylo mu nijakou čistou radostí (keine reine Freude)". Oddělilo vlastně od rodného města jeho šumavský statek v Mokré (Mugrau), jenž byl jakýmsi symbolem "šumavanství" majitelova (byl tak jako tak čestným občanem spousty šumavských obcí). Zemřel v Českých Budějovicích 29. ledna 1939 ve svém domě v Krajinské ulici (Landstraße) čp. 21 a nedožil se tak vstupu wehrmachtu i do nich. Bystu, dílo sochaře Vogela, která byla umístěna roku 1932 k Taschekovým pětasedmdesátinám ve zdejším Německém domě, "za Protektorátu z malicherné pomsty politických odpůrců odstranili", jak čteme ve zmíněném už jubilejním článku v krajanském "Hoam!". Za života přitom dosáhl nejen udělení Komturského kříže řádu Františka Josefa, pomníků v Hořicích na Šumavě (Höritz) a v Plané (Plan) u Mariánských Lázní (Marienbad), nýbrž i za republiky úspěšné kandidatury do senátu Národního shromáždění. Mandátu se ovšem ihned vzdal. Stejně jako August Zátka, jeho dlouholetý soupeř i partner věhlasného "Budějovického vyrovnání" (na návrh Dr. Israela Kohna bylo 25. května 1914, takřka v předvečer první světové války, schváleno jako zákonná předloha, další vývoj událostí však jeho realizaci zabránil a město bylo po roce 1918 prohlášeno za výhradně "české"), s nímž setrvával i poté v přátelském poměru, věděl, že jejich doba v podstatě rytířského zápolení přes různé výstřelky ulice (Češi vyvěšovali už za Rakouska Taschekovo úmrtní oznámení na Černou věž jako povedenou "taškařinu") nenávratně minula, vystřídána "národními socialismy" všeho druhu. Kéž se jich v rámci "národních zájmů" jednou nedočkáme znovu.
- - - - -
* České Budějovice / Mokrá / † † † České Budějovice

 
(