Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stalo se před čtyřiceti léty

 

Stalo se před čtyřiceti lety
Čas ubíhá skutečně mílovými kroky, než se člověk ohlédne již je tady stáří, které nás zase nutí vzpomínat na to, jaké to bylo, když jsme byli mladší. Nostalgie a vzpomínky jsou skutečně doménou většiny starších lidí a v mém případě navíc to způsobuje, že již dlouhá léta pracuji jako kronikář obce a vzpomínání a historii mám jaksi „ v náplni práce“.
Takže si tentokráte zavzpomínáme na rok 1974, tak jak byl zčásti zaznamenán a jak si jej i já sám vybavuji, většinou však z oblasti zemědělství. Některé události vidím před sebou, tak jako by to bylo včera a přesto, dejme tomu, dnešní téměř padesátníci, si vlastně z té doby nic nemohou pamatovat.
Nejprve však několik dat k danému roku.
 K 28. únoru 1974 bylo v obci 220 mladých lidí ve věku 15 až 30 roků. Tehdy se uváděl věk mladých až do 30 let, i ti byli ve Svazu mládeže, i s nimi byly uskutečňovány tzv. Hovory s mládeží. Z tohoto počtu mladých jich 42 studovalo nebo bylo v učení v různých profesích.
Důchodců bylo v té době v obci celkem 72, z toho 49 žen a 23 mužů.V Černé bylo 42 důchodců, na Bližné 12, v Muckově 8, na Mokré 5, v Dolní Vltavici 3 a na Pláničce 2 důchodci. Celkově vyplacený důchod za rok činil v obci 662 304 Kč, t. zn. 766 Kčs měsíčně na jednoho důchodce.
Začátkem školního roku 1974/75 byla při Základní škole zrušena jedna třída pro malý počet žáků a tak od této doby je škola čtyřtřídní.
V Rakousku se v tomto roce vyskytla slintavka a tak byla naše obec a celé její území zařazeno do II. ochranného pásma, t. zn. že se z obce nesměl vyvážet ani sem dovážet dobytek.
Manželé Václav a Marie Růžičkovi oslavili zlatou svatbu.
V srpnu 1974 se se nad územím obce přehnala bouře, přičemž vítr o vysoké rychlosti způsobil značné škody na porostech polních plodin a na rozestavěných rodinných domcích.
Od vzniku lidového soudnictví v Československu uplynulo tehdy čtvrtstoletí a při oslavách byli oceněni věcnými dary a upomínkovými plaketami naši dva soudci z lidu – paní Anna Válková a pan Adolf Václavík. Novými soudci z lidu pak byli zvoleni – opět Adolf Václavík a pan Václav Mandelík.
V roce 1974 byl TJ Černá v Pošumaví udělen titul „Vzorná jednota“, především zásluhou oddílu jachtingu. Přemysl Vycpálek byl čtvrtým nejlepším závodníkem ve třídě „Q“ a Dvořák se Smetanou byli nominováni na Mistrovství světa ve třídě „C“.
Tehdejší volební období bylo pětileté, ve volbách v roce 1971/ které tvořil i rok 1974/ byli zvoleni tito poslanci MNV Černá v Pošumaví: Augstenová Anna; Čertický Jan; Frisch Jan; Hronek Stanislav; Kopeček Alois; Kortán Stanislav; Kubiš František; Lešková Božena; Lovětínský Václav( skončil k 1.1.1974); Olšáková Anežka; Rozboud Josef; Šmahelová Eva; Švamberk František; Švehla Václav; Válová Eva; Vrba Josef; Záhorová Monika; Zeman Alois; Zimmermann Jaroslav a Žilík Josef.
V roce 1974 v obci zaznamenáváme i dvě smutné události. Hned na Nový rok zemřel po převozu do nemocnice občan Josef Špilínek, který se jako muzikant vracel ze silvestrovských oslav z hotelu Racek a byl poněkud netradičně přivítán svou manželkou s nožem v ruce.
Druhá nehoda se udála na poli Státního statku, kdy přišla o život občanka Charlotta Szalajová /poněkud podrobněji v další části článku/.
K 31.12.1974 měla naše obec celkem 847 obyvatel, z toho 447 žen a 400 mužů.
Rok 1974 si nyní zkráceně připomeneme v oblasti zemědělství v naší obci.
K 1. lednu tohoto roku se sloučilo tehdejší hospodářství Bližná / vedoucí František Záhora/ s hospodářstvím Černá/ vedoucí Václav Lovětínský/ a bylo vytvořeno nové hospodářství Černá v rámci celého Odštěpného závodu Černá v Pošumaví. Současně se na statku sloučilo hospodářství Hodňov s Horní Planou a a o něco později přibylo i hospodářství Pernek.
 
Na území obce byly tedy v té době dvě hospodářství: Černá, kde byl vedoucím ustanoven František Fleišmann, dosavadní agronom na Horní Plané a Muckov, kde ve funkci vedoucího vystřídal Václava Růžičku, který byl přeřazen na Pomocnou výrobu, František Kokrda.
Dosavadní dva vedoucí, na Bližné František Záhora se stal agronomem na Černé a Václav Lovětínský se odstěhoval do Českého Krumlova. Na Muckově byl agronomem ustanoven František Seidenglanz a zootechnikem Tomáš Suchánek.
Opomenout však nelze ani provoz Pomocná výroba, kde byly zařazeny opravárenské dílny, sklady a sušárny.
Tyto změny se udály k 1.lednu, došlo však i ke změně názvu – místo hospodářství to nyní byla VOJ ( Výrobně organizační jednotka). V Černé byly urychleně upraveny prostory na č.p. 15, kde byly dvě kanceláře, pro vedoucího Františka Fleišmanna a ekonomku ing. Marii Kročákovou a druhá místnost pro techniky, agronoma ing. Františka Záhoru, zootechnika ing. Jana Nováka a mechanizátora Miloslava Haladu. Na Bližné a na Mokré byla utvořena jakási detašovaná pracoviště, kde byl jakýsi farmář, který měl dohlížet na provádění prací v místě. Na Bližné to byl Oldřich Schwarz/ bývalý traktorista/ a na Mokré Jaroslav Stejskal, který před nástupem pracoval jako zootechnik na Pasečné. Veškeré práce se rozdělovaly v  centru v Černé, pokud se pracovalo na Bližné nebo Mokré, bylo povinností farmářů kontrolovat zde prováděné práce.
Jednou z hlavních podzimních prací na statku byla sklizeň stonkového lnu. Podle plánu racionalizace a kooperace i rayonizace rozdělil Oborový podnik Šumava pěstování plodin na příslušné odštěpné závody.Na Černé podle nich měly být nejlepší podmínky pro pěstování stonkového lnu.Zdálo se to logické, zejména co se týče rosení, ovšem v praxi v našich podmínkách to většinou nevycházelo.
Sklizeň lnu je velmi náročný proces, který je složen z několika etap. Nejprve se rostliny vytrhnou trhačem lnu se současným odsemeňováním. Len se pokládá do řádků a výčesky(tobolky) se odváží na sušárnu.
VOJ Černá tehdy pěstovala len na 80 ha, z čehož největší množství ( 35 ha) bylo na poli pod Mokrou.Odmyslíme-li si dnešní nově vystavěnou silnici z Hořic do Černé, pak len byl na celé ploše od staré bývalé silnice vpravo až po Hubenov.
Jakmile len dosáhl ranně žluté zralosti, bylo nutno začít s trháním, což bylo v našich podmínkách koncem srpna a v září. Na řádcích se pak len rosí asi čtyři týdny, přitom se musí obracet, aby lépe vyschnul.Ideálně do poloviny října by měl být sklizen. Na poli pod Mokrou, přestože se začalo s trháním včas, nebyly v dalším období vhodné klimatické podmínky a len se dodělával ještě v listopadu, za pomoci mnoha brigádníků a již ve sněhových přeháňkách. Nakonec se podařil sklidit i prodat, i když v ne zrovna dobré kvalitě.
Začněme ale trháním lnu. To prováděl v tomto roce zkušený a svědomitý traktorista Alois Zeman. Za traktorem připnutý závěsný trhač značky LK-4A a za ním vlek, kam padaly odsemeněné tobolky. Traktorista se musí věnovat všemu, co je vpředu, aby správně vytrhal porost, který byl mnohdy i polehlý. Nevidí tedy přes trhač ani přes připnutý vlek na to, co se děje vzadu. Od toho tam má pomocníka, který sedí na sedadle trhače a dává pozor na práci děličů, trhacích kladek, odsemeňovacího bubnu a podobně. Tím pracovníkem byl v ten den Josef Macháček.Ovšem ani ten nemůže vidět, co se děje na vleku za ním, neboť sedí na sedadle ve spodní části. Na vleku, který tahá traktor s trhačem stojí pracovník, kterým v ten den byla Charlotta Szalajová a rozhrnuje tobolky po celém vleku, aby se jich tam co nejvíce vešlo. Na vleku musí být kolem dokola nasazeny nástavby, aby se tobolek vešlo více a hlavně, aby nedošlo k pádu pracovníka z vleku.
Jakmile je vlek naplněn tobolkami, pomocník jej odepne a zapojí za trhač nový vlek. Odvezení plného vleku a přivážení prázdného má na starosti další traktorista. Tím byl tehdy Antonín Szalaj. Tobolky se odvážely na sušičku, která byla v prostorech Pomocné výroby. Zde musel traktorista najet, sundat nástavby a sklopit zbytek tobolek a po vyjetí znovu nástavby nandat a jet pro další plný vlek.Takto to chodilo prakticky celý den.
V pět hodin odpoledne jsem již po několikáte přijel na motorce k poli, zastavil na křižovatce oproti Baštýřovi a zde se setkal s agronomem statku Jaroslavem Leškou, který zde byl rovněž na kontrole. V té době probíhalo vše normálně, rozešli jsme se s tím, že za nějakou chvíli již padne rosa a bude se muset skončit.
O tom, kdy skončí se dohodli traktoristé spolu, každopádně Tonda Szalaj přivezl poslední vlek bez nástaveb, vlek se připnul za trhač a Tonda s prázdným traktorem pomalu jel za vlekem a čekal až se naplní.
Tehdy přišla ta osudná chvíle, kterou nemohl nikdo předpokládat. Paní Szalajová náhle neudržela na vleku stabilitu a jelikož nebyly nandány nástavby, přepadla ven z vleku.
O tom, co se stalo jsem se dozvěděl až druhý den ráno v práci, nikdo však přesně nedovedl určit, jak to vše probíhalo. Alois Zeman ani Macháček neviděli dozadu a ani Szalaj moc nekoukal dopředu. Každopádně pád Charlotty Szalajové byl neslučitelný se životem a byl to tedy smrtelný úraz na pracovišti.
Probíhala rekonstrukce, na vleku stál sám vedoucí Fleišman a z jeho pohybů na vleku, kdy měl rovněž problémy s udržením rovnováhy usoudila komise, že k pádu tímto způsobem mohlo dojít.
Nakonec následovalo stání u soudu, kam jsme byli přizváni všichni tři, vedoucí Fleišmann, mechanizátor Halada i já. Verdikt soudu vyzněl nepříznivě pro mechanizátora Miloslava Haladu, který dostal podmínečný trest za to, že nezabezpečil nasazení nástaveb na vlek.
Samozřejmě, že se zjišťovaly i další okolnosti celého případu, mezi nimi nechybělo ani podezření z možnosti pod vlivem alkoholu, ale nic z toho nebylo prokázáno.
V té době ovšem byla na Státním statku ustanovena zvláštní pracovní doba, která spočívala v tom, že polední přestávka byla od půl dvanácté do jedné hodiny.Většina pracovníků z VOJ Černá, z Pomocné výroby, z ředitelství statku, stavaři, ale i jiní, cizí pracovníci, chodili na oběd do Závodní kuchyně, která byla na ředitelství statku( dnes restituce Hodr) a kde vařila paní Jana Musilová.A pak zbývala ještě spousta času, tak se šlo do hospody na jedno pivo po obědě.Hospoda „čtyřka“ tehdy doslova žila, všechny stoly obsazené, v letní době i turisty a číšnice paní Anna Záškodová a paní Kamila Růžičková se měly co ohánět. Ostatně různí lidé, nejenom dělníci, zašli si do hostince i na dopolední svačinu. Velmi dobrá držtková polévka, na stole vždy plné ošatky křupavých frymburských rohlíků a pak jedno orosené – kdo by odolal. Pivo si v té době dali i ti, co by neměli vzhledem ke své profesi, tak se to muselo hlídat, proto i tato okolnost musela být brána na zřetel.
I já jsem chodil v té době rád do hospody, i když jsem bydlel na Bližné, nebyly ty dva kilometry nijak obtížné. Zejména proto, že zde bylo spoustu přátel a kamarádů a stále veselo. Mohl bych vyjmenovávat mnoho těch, kteří již nejsou mezi námi a s kterými mi bylo dobře.
Co se týče hospodaření v tomto roce, to nebylo nikterak úspěšné. Nejenom nepříznivé klimatické podmínky způsobily výpadky v rostlinné výrobě, ale zejména nebyla dokonalá souhra mezi pracovníky, kteří sloučením nebyli nikterak nadšeni. Traktoristé z Bližné nechtěli jezdit na Černou a ti z Černé zase na Bližnou, často to muselo být řešeno poněkud donucovací metodou a to se pak obrazí i ve výsledcích práce. Takže např. jestli byly výnosy obilovin za rok 1973 na obou hospodářstvích ve výši 28,78 q/ ha, tak za rok 1974 to bylo pouhých 18,05 q/ha. A vedlo to dokonce i ke snižování zaměstnanců, kterých v roce 1971 bylo na Černé a Bližné celkem 101, tak v roce 1975 klesl tento počet na 72.
Tolik tedy prozatím k roku 1974.
 
František Záhora