Jdi na obsah Jdi na menu
 


Z knihy Eriky Zemanové

20. 5. 2015

 

DOLNÍ VLTAVICE – VZPOMÍNKY NA MLÁDÍ ANEB ZATOPENÉ DOMOVY
-          z knihy Eriky Zemanové vybral Fr.Záhora
 
Vojsko Pohraniční stráže ( PS)
Příslušníci PS byli vojáci základní služby s prodloužením služby na 27 měsíců. Vojáci sloužili na hranici o tři měsíce déle než u jiného vojska. Odvedenci vykonávali nejdříve tříměsíční základní výcvik a pak byli rozmístněni k rotám na hranice. Pohraniční stráž byla ozbrojená složka, která měla podle zákona na starost ostrahu a kontrolu státní hranice. Nejostřeji hlídaná hranice byla s NSR (Německá spolková republika) a s Rakouskem. Místní pohraničníci měli svou základnu v Kyselově v budově bývalé celnice. Na rotě sloužili čeští vojáci i vojáci ze Slovenska. Zajímavé bylo, že jeden voják na rotě byl od maďarských hranic a hovořil jen maďarsky, až zde se učil češtině. Do služby chodila vždy ozbrojená dvojice i se psem. Objektem PS bylo také místo na mostě, podél hraniční čáry, které bylo střeženo nepřetržitě. Od roku 1951 používali za mostem ke své službě a k uchýlení se před deštěm domek, který byl v těsné blízkosti mostu. Když se začaly postupně bourat domy, které nebyly osídlené, tak i tento přišel na řadu a PS stráž byla bez přístřešku. Před deštěm a větrem se chránili jen pláštěnkou. Ke spojení mezi rotou a mostem používali polní telefon. 
Hlídce, která stála na stráži u mostu, bývala od vody velice velká zima. Vojáci PS chodili po vystřídání své stráže pěšky tři km ke své rotě, která stála těsně u hranice. V zimě, při jednom nesnesitelném mrazu a velkém větru, po ukončení své stráže, už byla tato dvojice tak vymrzlá, že nebyla schopná se dostat pěšky k rotě a proto se zašli k nám ohřát. Zbraň si drželi u sebe, neodložili jí.
Státní hranice byla přísně střežená. Do hraničního pásma byl vstup pouze na zvláštní povolení a neoprávněný vstup byl přísně postihován. K zabezpečení hranic se používalo od mechanických až po elektrická zařízení.                                                               
V roce 1951 byla započata orba kontrolních pásů a byly postaveny věže ze dřeva. Tyto pozorovatelny byly rozmístěny kolem státní hranice.
V roce 1952 se začalo budovat zabezpečení státní hranice tzv. železná opona. Plot nebyl vybudován přímo na hraniční čáře, ale podle terénu do vnitrozemí 300 m až 1 km, aby se dal narušitel dostihnout a chytit než překročí hranici. Drátěný zátaras neprobíhal vcelku kolem hranice, ale podle terénu a nutnosti zabezpečení přechodu přes hranici. Od státních hranic ve vzdálenosti přibližně 300 m byly umístěny ostnaté dráty na dvoumetrových kůlech v třech řadách za sebou, na zem byly ještě položeny kotouče ostnatých drátů. Od roku 1953 do této drátěné stěny byl vpuštěn elektrický proud silného napětí 3000 až 6000 voltů. Pod plotem se nacházelo zorané pole asi 20 m široké, to bylo hladce srovnané, aby se poznala stopa narušitelem. Kolem této železné opony po celé délce probíhala cesta, po které se PS vojsko mohlo dobře pohybovat při kontrole a při zásahu narušitele. Po narušení vysokonapěťového úseku byl spuštěn signál světlic, rovněž i miny při nášlapu se daly do pohybu. Tyto zkraty chodila stráž kontrolovat a dát do pořádku, při manipulaci bylo nebezpečí úrazu. Při jedné manipulaci s ukládáním miny do země, vybuchla vojákovi z roty Kyselov v ruce, zasažen byl obličej a na ruce mu to utrhlo prsty. Na jiné rotě se stal i smrtelný úraz. Po zbudování těchto zátarasů bylo v prvním roce usmrceno mnoho zvěře. V dalších létech, aby k tomu nedocházelo, přidal se k drátěné stěně další ochranný plot. Přes den měla PS stráž hlídku a chodila kolem těchto elektrických drátů. Ty bývaly přes den vypnuté, zapínaly se na noc. V noci, když byl narušen úsek narušitelem, musela stráž chodit kolem těchto zátarasů, které byly pod elektrickým proudem a kontrolovat narušený úsek. Nebezpečné to bylo při bouřce, které zde na Šumavě byly dosti často. Blesky se stahovaly a bily do těchto drátů.
   V roce 1956 napadlo mnoho sněhu, drátěný plot byl celý pod sněhem, prý v některém místě až 15 cm nad dráty. Pro bezpečnost se musel elektrický proud vedený do této stěny v noci vypnout, než sněhová záplava klesla a dalo se rozpoznat kudy vede.
Můj manžel v roce 1954 až 1957 vykonával vojenskou službu jako kuchař na rotě. V civilu byl vyučen řezník a uzenář. Přinesli mu ukázat i usmrcenou zvěř, vysokou, kterou vyndali z elektrické drátěné stěny. Zvěř se měla odevzdávat mysliveckému společenství, které bylo mimo zakázaného pásma. Kolem roty se toulal dva roky zraněný kňour, ten měl utrženou nohu. Nechali ho dál žít, protože odstřel zvěře byl záležitostí mysliveckého spolku. V roce 1965 bylo vysoké napětí z plotu odstraněno.
Rotu navštěvovali i důstojníci z velitelství a dělali velké kontroly.Pravidelně chodila služba na kontroly do kuchyně, ty bývaly přísné, vadila jim tmavá dlažba, kterou museli kuchaři drhnout do běla. Jednou se povedlo rozbít láhev s octem a nebyl čas ho hned setřít a ocet udělal práci za ně, místo bylo vyběleno. Do služby dělal kuchař i balíčky se svačinou. Na jednu prodlouženou službu připravil podle rozvrhu balíček, udělal legraci a přidal navíc jeden řízek, což byl pouze obalený hadr. Udělal nevhodný vtip, vojáci to nepoznali, jenomže nechali svačinu doma a šli do služby. Protože si vojáci nevzali svačinu, rozkázal velitel kuchařovi, který měl volno, že jim musí svačinu do služby donést. Byla to pro něho nebezpečná cesta, stráž by si ho mohla zaměnit s narušitelem. Šikana na rotě nebyla, chlapci v této drsné krajině byli jeden na druhém závislí, práce byla společná, rovněž s důstojníky dobře vycházeli. Příroda v této oblasti byla různorodá, počasí se nedalo předvídat. Svítilo slunce a do hodiny začalo silně pršet. Vojáci na stráži promokli a neměli se před větrem a deštěm kam schovat. Takto museli zmoklí a promrzlí službu vydržet do konce, než si mohli na rotě v prostoru sušárny usušit oděv a boty, po usušení pořádně krémem namazat, aby byly boty chráněny proti vodě. Své volno krátili tím, že někdo maloval obrázky, k tomu použil hedvábnou látku, která pocházela z padáčku od světlic. Malovalo se do hodinek pod sklíčko. Motivem byla jejich příroda, hraniční kámen, pes, rok od kdy do kdy voják sloužil a také se tam vešla jejich budova. Některý voják uměl i vyšívat. Vyšíval obrázky kamarádům na památku, další byl šikovný a uměl vyřezávat sošky ze dřeva. Dlouhé chvíle si krátili hraním na hudební nástroj. V oblibě byla kytara, hráli na trumpetu a také na flétnu a když sestavili vozembouch, byla z toho kapela. Když dostali opušťák nebylo kam jít, jen do Dolní Vltavice do hospody nebo několik kilometrů dál do jiné osady. Za to jim to nestálo, pěšky šlapat tam a zpět, v bahně a v nečase a to samotou a lesem.
 Byly úseky lesů, v kterých bylo mnoho ptactva, kukačka se zdálky ozývala svým kukáním. Bylo i mnoho malé zvěře, zajíců zde však mnoho nebylo, zato vysoká na podzim procházela prostorem kolem hranic, tam se ozývalo troubení jelena. Já sama si pamatuji troubení jelena v říjí. Matka nám předvedla lákání jelena na cylindr od petrolejové lampy, jelen odpověděl troubením směrem od státních hranic v místech Svatého Tomáše. Bylo to fascinující, pak se odmlčel a po další léta se už jeho troubení neozvalo.
 
Pohraniční pásmo
Po celém území hraničního pásma byly rozestaveny výstražné tabule - Zákaz vstupu do zakázaného pásma. Pohraniční stráž měla povinnost kontrolovat i osoby a vozidla, která směřovala po silnici k státní hranici. PS vojáci měli hlídací úsek i v pohraničním pásmu, ten dosahoval od hranic několik kilometrů do vnitrozemí. Proto hlídka PS kontrolovala osoby, které jely ve vlaku směrem k hranicím. Tato hlídka chodila ve dvojici se zbraní, bez psa. Hlídky nastupovaly do vlaku na nádraží ve stanici v Kájově a procházely vagonem, tam kontrolovaly doklady cestujících a žáci se museli prokázat žákovskou knížkou. Trasa vlaku byla ve směru Kájov, Horní Planá, Volary až Černý Kříž. Po této trase jezdil jen motorový vlak červené barvy, sedadla byla dřevěná a topilo se ve vagonu v kamínkách na uhlí, teprve v dalších letech byly vagony s elektrickým topením. Bylo zakázáno fotografovat nádraží, na každém nádraží byla tabule zákazující fotografování, postih byl velice přísný, bylo to bráno jako špionáž.
Vzdušný prostor střežila PS hlídka na rozhlednách pomocí radiolokátoru. Tyto rozhledny byly v blízkosti hraničního pásma a měly sloužit k doplnění prázdných, nepokrytých míst, radarovým systémem. Jedna taková hláska byla na konci osady asi 200 m od Stiny kaple, směrem k Bližné. Vedle rozhledny stála dřevěná budova, sloužící jako základna. V ní bydleli a sloužili nepřetržitě PS vojáci i se psy. Později byla přestavěna na kamennou budovu. Před koncem osady, v kopci nedaleko od hlásky, byly do stráně vybudované bunkry. V době když vojsko pracovalo, přihlíželi místní chlapci a sledovali, co tam vojáci kopou. Vojsko po ukončení práce odešlo a to byla chvíle pro chlapce. Ze zvědavosti propátrali okolí a jeden se propadl do špatně zabezpečeného krytu. Druhý den se chlapci vrátili už s baterkou, propátrali tento objekt a zjistili, že uvnitř bunkru je betonový poklop, který ale zvenku nebyl vidět. Tento nehlídaný a opuštěný úkryt lákal v dalších letech mládež k nahlédnutí.
Pozorovatelna byla na konci obce, proto PS stráž s námi byla nejblíže v kontaktu. V zimě na Mikuláše, jsme my, mládež s těmito PS vojáky společně, chodili převlečeni po domech, kde nás zvali k malým dětem. Vojáci si oblékli svůj kožíšek a dělali čerty.
Z této hlásky jsme dostali od vojáků vyřazené štěňátko. Pejskovi jsme dali jméno Haryk. Byla to náhrada za utracenou fenku jezevčíka, kterou musel hajný na objednávku zastřelit. Naše fenka, když hárala, dobývali se za ní do našeho domu psi, kteří utekli vojákům z hlásky. Psi se prokousali až na půdu, kam jsme jí schovali. Byl problém psy odehnat od domu a odvést zpět. Kastrovat fenky nebylo v těchto letech zvykem, fenka se na čas zavřela, čímž se řešil problém, když bylo nežádoucí, aby měla štěňátka. 
Nákupčí PS z rot od hranic dojížděli služebně do obce na nákup. V hospodě koupili cigarety a odváželi na voze soudek piva. Jedna ozbrojená dvojice PS vojáků na jeden den nezapomene. Pro nákup a také pro sud piva přijeli s koňským povozem, jeden voják si svůj samopal odložil do vozu a při jízdě mu vypadl ven. Ztrátu zjistil až při dojezdu před hospodou. Zrovna v tomto čase a v tomto místě se pohyboval můj, tehdy dvanáctiletý bratr. Samopal nalezl a nebyl zrovna nikdo, komu tento nález odevzdat, proto ho ukryl do prázdného domu a šel domů. Rodiče doma nebyli, aby se jim svěřil. Doma si vyndal harmoniku a začal na ní hrát. Mně to bylo divné a pátrám po příčině, ale to už vstoupili vojáci PS. Mezitím jiní vojáci zoufale hledali samopal a poptávali se v okolí. Měli štěstí, jeden brigádník si vzpomněl, že prošel kolem nějaký kluk. Najít ho bylo jednoduché, v obci v tomto věku byli jen dva chlapci. Vojáci přišli k nám a bratr dostal od nich na pamětnou, že měl nechat samopal na místě, že by si ho sami našli. Ptali se, k čemu by mu byl, vždyť byl vyndaný zásobník s náboji. Odpověděl, že by si ho byl důkladně prohlédnul a pak by ho odevzdal. Voják za ztrátu zbraně ve službě by byl odsouzen a dostal nejtěžší vězení. Ve škole při hodině branné výchovy nás PS vojsko učilo držet zbraň a střílet do terče, ale ne se zbraní manipulovat.
   
 Oslava svátku Pohraniční stráže
Pohraniční stráž byla vytvořena v roce 1951 podle vzoru sovětského pohraničního vojska. Pohraničníci měli svůj svátek 11. července. Na rotu k oslavě jejich svátku byli každým rokem pozváni předseda obce i lidé ze státního statku a hlavně mládež z obce. Důstojníci z roty měli své rodiny v Dolní Vltavici a jejich manželky na oslavě také nesměly scházet. Roku 1955 jsem byla pozvaná i já, i když jsem nebyla svazák, jak to v těchto letech bylo požadováno. Za rodiči přišel předseda obce s tím, že jsem byla vybrána jako host k oslavě na rotu do Kyselova. Rodiče dovolili, ale pod podmínkou, že na mne dá pozor a bez úhony vezme zpět. Na rotu za most do zakázaného pásma jel traktor ze statku. Na valník nás naložili asi šest lidí různého věku.
Traktor musel projet zakázaným pásmem, za elektrický drátěný plot, do míst k hraniční čáře. Budova roty byla za drátěným elektrickým plotem. Byla to jediná budova, která byla za dráty na hraniční čáře. Bránu v tomto plotu nám otevřela PS hlídka. Zajeli jsme k rotě, budova stála v otevřeném prostoru v místě asi 70 m od hraniční čáry, která dělila naše území od Rakouska. Jevilo se mi to tak, že hlídka z druhé strany, rakouská, má snadný přístup k rotě. Přivítali nás vojáci se svým velitelem. Venku, na louce za budovou, byly postavené stoly a na nich vázičky s květy. Ve vojenské kuchyni s kuchařem vařil i voják, který byl v civilu vyučen cukrářem. Z kuchyně přinesli vojáci dorty a na každý stůl donesli i pití. Kuchař mě pozval do kuchyně, abych viděla v jakém prostředí se vaří vojenská jídla. Poté mě vyzval, abych mu pomohla naskládat prázdné láhve do beden. Tím jsem si zpečetila náš společný život. Pro rozptýlení nám předvedli poslušnost psa.
V kulturní místnosti měli už svou první televizi. Bylo to rádio se zabudovanou maličkou televizí. Televizní program se v těchto letech vysílal jen omezeně, od 19 do 22 hodin, v dalších letech do 24 hodin a končil hymnou. Nikdo z nás pozvaných, jsme ještě takový přístroj neviděli, ani o něm neslyšeli. Pro předvedení nebyl vhodný čas k příjmu programu a rovněž byl problém zachytit obraz. V roce 1956 kvůli brigádníkům bylo v obci vyřešeno elektrické vedení, do některých míst však zbytečně přidali sloupy a na ně již nestačili natáhnout dráty. Následovně i v obci si jedna rodina zakoupila televizi. Postavili jí do okna, abychom sledovali program. Obraz byl velice nekvalitní, vytvářely se čáry a duchy, tím byl program k ničemu.          
Vracím se k oslavě. Po skončení času, který nám byl vyměřen, jsme se měli na traktoru vrátit domů. Při pití alkoholického nápoje to někteří hosté přehnali, vše, co bylo na stole, začali házet na valník, i dorty tam skončily. Já a kamarádka jsme odmítly jet tímto traktorem zpět, chtěly jsme jít pěšky. Prostorem, zakázaným pásmem, také zvaným mrtvé pásmo, nás museli odvést vojáci na motorkách, které měla rota k dispozici. Vojáci si na tuto oslavu museli našetřit ze svých zásob na ingredience k pečení dortu a za své peníze koupili pití. Bylo jim líto, že se tak znehodnotily tyto potraviny. Moje druhá návštěva byla o vánočním svátku, opět v doprovodu dospělých ze státního statku. Zůstala mi vzpomínka na první pomeranče, které jsem poprvé na rotě viděla. Měli také vánoční stromek, ten byl ozdoben čokoládovými figurkami. Bylo to pro mne něco nového, doma jsme měli ozdoben stromek vánočními skleněnými ozdobami a svíčkami a do papírku jsme balili kostkový cukr a nakonec se celý stromek poházel bílou vatou. Vypadalo to jako by na něj napadl sníh, to byla ozdoba našeho vánočního stromku. Na stromečku nám jednou chytila vata od zapálených svíček, otec musel hořící stromek vyhodit ven do sněhu. Otec uřízl v lese stromek vždy tam, kde vyrůstaly společně dva stromky, tím byla jedna strana zdeformována. Nehleděl na to, že i tyto malé stromky musí být odstraněny kvůli zátopě, nějak mu to nedošlo, litoval tento porost. S matkou jsme šly tajně sami do lesa pro jiný krásnější stromek.
V prostoru zakázaného pásma jsem se mnohokrát pohybovala s kamarádkou, když jsme chodily na statek do školy. V okolí nebyly žádné ovocné stromy, krom asi třech stromů o kterých jsem věděla, ale neplodily ovoce. Mráz vždy květy spálil. Každým rokem v obci Kyselov u každého domu byly plné keře s červeným rybízem. Obec byla vylidněná, obsazen byl státní statek a u hraniční čáry rota. Hlídka byla na mostě a za mostem v obci Kyselov již žádná hlídka neprocházela. Byly jsme školačky a měly chuť na rybíz. Na mostě jsme hlídce řekly, že jdeme na statek za maminkou pro mléko do bandasky, kterou jsme měly sebou. Maminka kamarádky pracovala ve výdejně mléka na statku. V roce 1954 už byl vstup do těchto míst zakázán pro děti i v doprovodu rodičů. Začali tam bourat domy a srovnávat se zemí.