Ze vzpomínek dosídlenců
Ze vzpomínek dosídlenců
V jednom ze svých článků jsem již vzpomenul, že obec Černá v Pošumaví si v letošním roce připomíná 745 let od svého založení, respektive od první zmínky o obci, v souvislosti s darováním „Mokerského (Hirzova) újezdu“ klášteru ve Zlaté Koruně v roce 1268.
V období těchto několika staletí, od českého krále Václava I., či spíše jeho syna krále Přemysla Otakara II., až do konce druhé světové války v našich novodobých dějinách, prošla nejen naše obec řadou historických přeměn, důležitých událostí a historických mezníků.
To vše bych nyní ponechal stranou a poněkud se soustředil na dobu po osvobození republiky po druhé světové válce. Je to již prakticky téměř sedmdesát let, ale stále jsou otázky spojené s tímto obdobím velmi živé.
Spojené státy americké, Sovětský svaz a Velká Británie, jako vítězné mocnosti, rozhodly na Postupimské konferenci v červenci a srpnu 1945 o přesídlení německých obyvatel z Polska, Československa a Maďarska na území Rakouska a Německa. Byl to tehdy velký zásah do života především prostých, obyčejných obyvatel, kteří dodnes pociťují křivdu a nazývají toto přesídlení, čili odsun, vyhnáním.
Taková však byla historická skutečnost, a protože naše území bylo osídleno v naprosté většině německým obyvatelstvem, vyvstala potřeba nahradit ho novými dosídlenci. A tak již od června 1945 přichází noví lidé, kteří jsou zde přiděleni jako národní správci jednotlivých podniků, obchodů a firem. Byli povolávány i skupiny lidí, jejichž úkolem bylo pomoci právě při odsunu německého obyvatelstva.
Hned po nich se zde objevili především různí „zlatokopové“, kteří přišli do pohraničí zejména za účelem obohacení.
Hlavní skupinou však byli dosídlenci, kteří zde postupně nacházeli nový domov, přišli s vidinou hospodaření na vlastních pozemcích a byli základem nového způsobu života v obci a celé oblasti.
Vedle dosídlenců z různých oblastí Čech zde byla velká skupina rumunských reemigrantů. Ti se na základě usnesení československé vlády o repatriaci Čechů a Slováků vrátili do své původní vlasti. Byli to většinou potomci Slováků, kteří odešli do Rumunska za lepším živobytím. Většina pocházela ze Sedmihradska, župy Bihor, byly jim přislíbeny domy a pozemky a byli přesvědčeni, že se vrací do země svých předků na Slovensko.
Jaký byl osud těchto rumunských dosídlenců, popisuje ve své připravované nové knize o Dolní Vltavici Erika Zemanová, autorka knížky o Roklanské hájence, která vzbudila velký zájem u čtenářů. Erika Zemanová přišla též jako dosídlenec v roce 1951 se svými rodiči do Dolní Vltavice, takže toto období zná i z vlastní zkušenosti.
V roce 2012 bylo v Dolní Vltavici uspořádáno setkání pamětníků po padesáti letech, kde se setkali jak čeští, tak i rumunští dosídlenci. Z jejich vyprávění se dozvídáme, jak svízelná byla například cesta z Rumunska. Jejich transport trval až tři měsíce, s přestávkou v různých lágrech v Rumunsku, Maďarsku i na Slovensku. Jejich zásoby byly vyčerpány, dostávali jen malý příděl potravin. Cestovali v nákladních vagonech, děti do čtyř let byly ve zvláštním vagonu s matkami, ostatní byly společně s dospělými.
Byli to většinou bývalí zemědělci, kteří utíkali před bídou i nově nastoupivší rumunskou vládou s vidinou přídělu hospodářství, ale i s tím, že v místě bude kostel a škola. Školní docházka v Rumunsku nebyla povinná, a tak zejména dívky, které byly pro hospodářství nepostradatelné, byly většinou negramotné.
Rumunští reemigranti, kteří se dostali do Dolní Vltavice, zejména jako záchrana pro vzniklý Státní statek, byli však nejprve přivezeni do Zvonkové. To bylo pro ně velké rozčarování, neboť to bylo přímo na hranicích s národem, ze kterého měli velký strach. Jenomže stejně museli, kvůli novým opatřením na státní hranici, ze svých „nových“ domovů odejít a byli vlastně vystěhováni do Dolní Vltavice.
Jelikož to však byli velmi pracovití a zodpovědní lidé, brzy byli velkou pomocí nejen Státnímu statku, ale i lesní správě. Na svoje hospodářstvíčko jim již mnoho času nezbývalo. Osud však znovu hrál proti nim. Když se již zabydleli a začali trochu žít, chodili do kostela, děti do školy, dochází k pozvolnému rozpadu obce, její zánik nezadržitelně pokračuje.
Lipenská přehrada pohltila naprostou většinu jejich domovů a oni začínali opět jinde, od začátku. Osud si s nimi nepěkně zahrál, ale oni vydrželi, vychovali následovníky a ve vzpomínkách si vybavují již jen ty krásnější chvíle, které v celém svízelném poválečném období prožívali.
6. Červen 2013
