Vzpomínka na osvobození sedláků
3. 12. 2011
Vzpomínka na osvobození sedláků
Ve dnech 22.-27. června 1988 navštívil Rakousko papež Jan Pavel II. (jeho zásluhy o pád komunismu rok a půl nato se nedají vůbec docenit - pozn. překl.). Setkání Svatého otce se zástupy na velkých shromážděních lidu v diecézích se stala velkými svátky víry, významnou posilou pocitu společenství všech křesťanů. Naši krajané žijící v Rakousku měli zčásti to štěstí, že se mohli těchto setkání zúčastnit. Ti z vyhnaných Šumavanů, kdo po válce sídlí na západě i na východě Německa (k jeho sjednocení došlo 3. října 1990 - pozn. překl.), sledovali papežovu návštěvu alespoň na televizní obrazovce.
Vzhledem k historicky vzrostlým sousedským vztahům s Dolními Rakousy byla pro nás mše sloužená papežem v Lorch an der Enns (rakouská řeka Enže tu poblíž ústí do Dunaje - pozn. překl.) zvláště působivá. To tady v Lorchu, někdejší základně Římanů jménem Laureacum, dal v roce 304 Aquilinus, místodržící římské provincie Noricum (Silva Norica se jmenuje i nynější česko-rakouský euroregion zahrnující část jižních Čech - pozn. překl.), pro křesťanskou víru mučit a pak svrhnout z mostu do dravých vln Enže vojenského velitele (a svého dosavadního spolupracovníka - pozn. překl.) Floriana s kamenem přivázaným na krku (jako to předtím učinil ze stejného důvodu se 40 Florianovými vojáky - pozn. překl.).
V našem šumavském domově se těšil svatý Florian jako neohrožený mučedník křesťanské víry mimořádné úctě. Zejména při ohrožení vodou a ohněm bývala vyprošována jeho pomoc. Pivovarskými sládky, mydláři, kominíky a hasiči byl ctěn jako jejich svatý patron.
K těm několika málo drobným sakrálním památkám farnosti Dolní Vltavice, které přetrvaly vyhnání německých obyvatel a české obsazení (v originále "die tschechische Okkupation" - pozn. překl.), patří boží muka, vlastně kamenný sloup s obrázkem sv. Floriana (Florianbildsäule) při cestě do Bližné. V osmiúhlém žulovém podstavci zapuštěný kulatý žulový sloup, asi tři metry vysoký, má na sobě rovněž v žule vytesán rám se zřetelně patrným letopočtem 1848 (František Mareš udává v Soupise památek 1844). V rámu býval vsazen známý obrázek hořícího domu s hasícím jej Florianem. Měl připomínat historické i náboženské souvislosti. Vyprávělo se, že Florianova boží muka (Mareš píše o dvou božích mukách "nad městečkem na cestě k Černé" /Schwarzbach/: jeden "sloup okrouhlý, štíhlý, ze žuly s osmihrannýmsoklem a hlavicí ze stol. XVII., na nějž byl postaven r. 1844 /už zmíněný rozpor/ kamenný rám s obrázkem sv. Floriána na plechu, druhý nižší mohutnější sloup kvadratický s okosenými rohy, taktéž ze žuly, s kapličkou a obrázkem sv. Josefa. Stejný sloup s obrázkem téhož svatého stojí jižně od vsi Bližny na téže cestě." - pozn. překl.) dala pořídit farní obec Dolní Vltavice z vděčnosti za přestálé revoluční zmatky roku 1848 a konečné osvobození sedláků. Z místních kronik lze seznat, že tehdy i u nás doma byl znám text písně "Revolution, nieder mit Reaktion!" Povstáním v Uhrách a ve Vídni byl před více než 140 lety (psáno 1991 - pozn. překl.) svržen metternichovský systém a byly prosazeny dlouho zadržované požadavky demokratických občanských svobod. Svoboda tisku a konstituce byly mezi nimi na první místě.
Výtržnostem spojeným se Slovanským sjezdem v Praze, který se konal za účasti ruského anarchisty Bakunina, byl o svatodušních svátcích roku 1848 učiněn rychlý konec. Velká dějinná příležitost, reprezentovaná tehdy Frankfurtským parlamentem, byla promarněna. Nakonec byl rozpuštěn i kroměřížský sněm (Reichstag von Kremsier), vydána oktrojovaná ústava s oktrojovanými zemskými zřízeními k ní příslušejícími a znovuobnoven absolutismus. To, co zůstalo z revolučních událostí roku 1848, byl především vyostřený český nacionalismus s německým odporem spojený a na návrh německého Slezana Hanse Kudlicha (1823-1917) říšským sněmem (jehož byl rodák z Úvalna /Lobenstein/ na Krnovsku nejmladším tehdy poslancem - pozn. překl.) usnesené definitivní osvobození sedláků od robot a poddanských povinností.
Po jejich zrušení musela být nyní politická, finanční a soudní správa, vykonávaná dosud panskými kancelářemi jako nejnižší instancí, nahrazena správou modernější s novým rozčleněním zemí na nižší správní celky. Docházelo ke zřizování okresních, soudních a berních úřadů, přičemž se při utváření okresů nebraly nijaké ohledy na už rozhořelé národnostní protiklady. Tak byly u nás farní osady Kyselov a Kozí Stráň vyňaty z pozemkové državy kláštera Schlägl a zbylé obce farnosti Dolní Vltavice pak z podřízenosti knížecí schwarzenberské doméně a byly podřízeny napříště okresnímu hejtmanství v Českém Krumlově (v originále "Krummau" - pozn. překl.). V našem jazykově čistě německém území bez nějakých bezprostředních národnostních rozbrojů se naši tenkráte hluboce nábožensky založení, vůči císaři i zemi loajální a věrní předkové spíše nežli politickými otázkami zabývali právními a hospodářskými důsledky selské svobody.
Každým rokem při procesích dolnovltavické farní pospolitosti směrem na Bližnou o středě zvané tu "Kreizmidicha" (tj. "Kreuzmittwoch", středa před pohyblivým svátkem Nanebevstoupení Páně - pozn. překl.) a ve svátek sv. Marka. "Morkstog" (25. dubna) byl kamenný sloup s obrázkem sv. Floriana prvým jejich zastavením. Při ranní mši na den sv. Floriana (Florianstag) 4. května se před světcovou sochou při severní podélné stěně mezi mariánským oltářem a oltářem Čtrnácti svatých pomocníků odříkávala litánie ke sv. Florianovi.
O neděli, která následovala, vycházel po mši hasičský sbor ve svých stejnokrojích s muzikanty a účastníky bohoslužby ke sloupu s obrazem jejich patrona. Cestou se průvod hlasitě modlil růženec a po "Gegrüßt sei, Maria!" (tj. "Zdrávas Maria!" - pozn. překl.) se připojovala prosba:
Vzhledem k historicky vzrostlým sousedským vztahům s Dolními Rakousy byla pro nás mše sloužená papežem v Lorch an der Enns (rakouská řeka Enže tu poblíž ústí do Dunaje - pozn. překl.) zvláště působivá. To tady v Lorchu, někdejší základně Římanů jménem Laureacum, dal v roce 304 Aquilinus, místodržící římské provincie Noricum (Silva Norica se jmenuje i nynější česko-rakouský euroregion zahrnující část jižních Čech - pozn. překl.), pro křesťanskou víru mučit a pak svrhnout z mostu do dravých vln Enže vojenského velitele (a svého dosavadního spolupracovníka - pozn. překl.) Floriana s kamenem přivázaným na krku (jako to předtím učinil ze stejného důvodu se 40 Florianovými vojáky - pozn. překl.).
V našem šumavském domově se těšil svatý Florian jako neohrožený mučedník křesťanské víry mimořádné úctě. Zejména při ohrožení vodou a ohněm bývala vyprošována jeho pomoc. Pivovarskými sládky, mydláři, kominíky a hasiči byl ctěn jako jejich svatý patron.
K těm několika málo drobným sakrálním památkám farnosti Dolní Vltavice, které přetrvaly vyhnání německých obyvatel a české obsazení (v originále "die tschechische Okkupation" - pozn. překl.), patří boží muka, vlastně kamenný sloup s obrázkem sv. Floriana (Florianbildsäule) při cestě do Bližné. V osmiúhlém žulovém podstavci zapuštěný kulatý žulový sloup, asi tři metry vysoký, má na sobě rovněž v žule vytesán rám se zřetelně patrným letopočtem 1848 (František Mareš udává v Soupise památek 1844). V rámu býval vsazen známý obrázek hořícího domu s hasícím jej Florianem. Měl připomínat historické i náboženské souvislosti. Vyprávělo se, že Florianova boží muka (Mareš píše o dvou božích mukách "nad městečkem na cestě k Černé" /Schwarzbach/: jeden "sloup okrouhlý, štíhlý, ze žuly s osmihrannýmsoklem a hlavicí ze stol. XVII., na nějž byl postaven r. 1844 /už zmíněný rozpor/ kamenný rám s obrázkem sv. Floriána na plechu, druhý nižší mohutnější sloup kvadratický s okosenými rohy, taktéž ze žuly, s kapličkou a obrázkem sv. Josefa. Stejný sloup s obrázkem téhož svatého stojí jižně od vsi Bližny na téže cestě." - pozn. překl.) dala pořídit farní obec Dolní Vltavice z vděčnosti za přestálé revoluční zmatky roku 1848 a konečné osvobození sedláků. Z místních kronik lze seznat, že tehdy i u nás doma byl znám text písně "Revolution, nieder mit Reaktion!" Povstáním v Uhrách a ve Vídni byl před více než 140 lety (psáno 1991 - pozn. překl.) svržen metternichovský systém a byly prosazeny dlouho zadržované požadavky demokratických občanských svobod. Svoboda tisku a konstituce byly mezi nimi na první místě.
Výtržnostem spojeným se Slovanským sjezdem v Praze, který se konal za účasti ruského anarchisty Bakunina, byl o svatodušních svátcích roku 1848 učiněn rychlý konec. Velká dějinná příležitost, reprezentovaná tehdy Frankfurtským parlamentem, byla promarněna. Nakonec byl rozpuštěn i kroměřížský sněm (Reichstag von Kremsier), vydána oktrojovaná ústava s oktrojovanými zemskými zřízeními k ní příslušejícími a znovuobnoven absolutismus. To, co zůstalo z revolučních událostí roku 1848, byl především vyostřený český nacionalismus s německým odporem spojený a na návrh německého Slezana Hanse Kudlicha (1823-1917) říšským sněmem (jehož byl rodák z Úvalna /Lobenstein/ na Krnovsku nejmladším tehdy poslancem - pozn. překl.) usnesené definitivní osvobození sedláků od robot a poddanských povinností.
Po jejich zrušení musela být nyní politická, finanční a soudní správa, vykonávaná dosud panskými kancelářemi jako nejnižší instancí, nahrazena správou modernější s novým rozčleněním zemí na nižší správní celky. Docházelo ke zřizování okresních, soudních a berních úřadů, přičemž se při utváření okresů nebraly nijaké ohledy na už rozhořelé národnostní protiklady. Tak byly u nás farní osady Kyselov a Kozí Stráň vyňaty z pozemkové državy kláštera Schlägl a zbylé obce farnosti Dolní Vltavice pak z podřízenosti knížecí schwarzenberské doméně a byly podřízeny napříště okresnímu hejtmanství v Českém Krumlově (v originále "Krummau" - pozn. překl.). V našem jazykově čistě německém území bez nějakých bezprostředních národnostních rozbrojů se naši tenkráte hluboce nábožensky založení, vůči císaři i zemi loajální a věrní předkové spíše nežli politickými otázkami zabývali právními a hospodářskými důsledky selské svobody.
Každým rokem při procesích dolnovltavické farní pospolitosti směrem na Bližnou o středě zvané tu "Kreizmidicha" (tj. "Kreuzmittwoch", středa před pohyblivým svátkem Nanebevstoupení Páně - pozn. překl.) a ve svátek sv. Marka. "Morkstog" (25. dubna) byl kamenný sloup s obrázkem sv. Floriana prvým jejich zastavením. Při ranní mši na den sv. Floriana (Florianstag) 4. května se před světcovou sochou při severní podélné stěně mezi mariánským oltářem a oltářem Čtrnácti svatých pomocníků odříkávala litánie ke sv. Florianovi.
O neděli, která následovala, vycházel po mši hasičský sbor ve svých stejnokrojích s muzikanty a účastníky bohoslužby ke sloupu s obrazem jejich patrona. Cestou se průvod hlasitě modlil růženec a po "Gegrüßt sei, Maria!" (tj. "Zdrávas Maria!" - pozn. překl.) se připojovala prosba:
|
"Bitte für uns, heiliger Florian,
daß uns das Feuer nicht schaden kann! |
(tj.: "Pros za nás, svatý Floriane,
ať škodlivý požár nenastane!" - pozn. překl.) |
Chrámový sbor u sloupu zpíval litánii ke světci a množství věřících vpadalo s doprovodem kapely svým "Bitte für uns!" Odpoledne pak hasičská jednota předvedla svou připravenost na ukázkovém cvičení. Části usedlostí zvaných "Pfefferhaus" a "Joglhaus" musely přitom většinou posloužit jako objekt protipožárního zásahu.
V souvislosti s dolnovltavickým kamenným sloupem k poctě svatého ochránce proti vodě a ohni se dají připomenout ještě jiné události. V roce 1922, kdy byl v obci zřízen památník padlých, krumlovská firma Schönbauer obraz světcův naposledy renovovala.
Když roku 1937 po zákazu pálení "slunovratových" vater probíhaly v Dolní Vltavici domovní prohlídky a zatýkání, odstavila česká tajná policie a armáda svá vozidla právě u našeho kamenného sloupu se svatým patronem.
Při obecních volbách 1938 byl sloup dole polepen třemi stejnými volebními plakáty s textem "Henlein, Hacker, Hilgenreiner - von der dreien hilft Dir keiner. Wähle Liste 6!" (šlo o agitaci sociálních demokratů proti vůdcům soupeřících s nimi stran SdP, BdL a DCV, tj. Sudetoněmecké strany, Svazu zemědělců a Německé křesťansko-sociální lidové strany - pozn. překl.).
Na posledním procesí k Florianovi v roce 1944 se účastnil jen malý houf starších lidí a na pouhé čtyři lidí (Franz Zaunmüller, Josefa Bodischová, Josefa Ehrhardtová a Karoline Nodesová) se scvrklý chrámový sbor.
Po palebném střetu mezi oddílem SS a Američany dne 6. května 1945 zanechali ti od SS při svém ústupu u "Floriana" tři těžce zraněné muže, kteří byli Američany dopraveni nejprve k hasičské zbrojnici a pak někam směrem na Mühlviertel.
Světcův obraz malovaný na měděném plechu byl v roce 1947 českými vandaly ze sloupu stržen a ukraden.
Přesně sto let po revoluci 1848 dosáhli Češi (rozuměj po únorovém převzetí vlády komunistickou stranou 1948 - pozn. překl.) od Moskvy a její veleříše toho, o čem generace obdivovatelů Ruska v českém národě odedávna snily, totiž všeslovanského spojení s ruskými bratry. Tento akt, k němuž došlo v ještě doznívajícím opojejí nad odsunem Němců, nad loupežemi a vražednými pogromy, které se při konání pomsty na nich mnohde udály, akt, který nazval Václav Kopecký 25. února 1948 na Václavském náměstí orientací na svazek se Sovětským svazem na věčné časy ("a nikdy jinak", dodejme, jak se stalo okřídlenou stálicí komunistických projevů - pozn. překl.), proběhl ovšem zcela jinak než ve smyslu politického odkazu Františka Palackého, podle něhož Češi Rusům "co přirozeným pokrevencům, přátelům a pomocníků svým stali by se nejvěrnějšími, ne poddanými, ale spojenci a dle potřeby třebas i předvoji v Evropě!" (český originál cituji tu ze sešitu Slovo k historii, 1986, č. 7, který je tvořen studií Miroslava Šestáka "Pouť Čechů do Moskvy roku 1867" a na s. 40 jsou tato Palackého slova významně použita v jejím závěru - pozn. překl.)
Mezitím se totiž z ruských slovanských bratří stali bolševici a ti "osvobodili" roku 1948 Čechy nejen od demokratických práv a svobod, které jejich národ spolu s Němci sto let před tím vybojoval, nýbrž i od jejich majetků a bohatství, aby je uvrhli ve jho moderní bolševické koloniální diktatury. Mohli si alespoň čtyřicet let potom promýšlet už před Palackým Havlíčkovými ústy pronesenou politickou zaslepenost, že "milejší ruská knuta než německá svoboda" (na webu Českého rozhlasu poznamenává Josef Veselý v Toulkách českou minulostí k tomuto podle něho "šokujícímu výroku": "Pozoruhodná idea. Karla Havlíčka ovšem omlouvá skutečnost, že patřil mezi první, kdo svůj omyl prohlédli." - pozn. překl.).
Když se za "pražského jara" 1968 demokratické síly pod Dubčekovým vedením pokusily vykročit z tohoto ďábelského kruhu, rozdrtily jejich vzepětí armády Varšavského paktu a zemi znovu násilím okupovaly. Teprve v prosinci 1989 došlo i v Československu ke konečnému pádu stalinského mocenského aparátu.
Po první světové válce to byl Masaryk, kdo přes velký odpor českého národa označil údajně staročeská skládání Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského, naplněná nenávistí k Němcům (fysiolog a filosof František Mareš /1857-1942/ - pozor!: nezaměňovat s už zmíněným archivářem a historikem Františkem Marešem /1850-1939/, mj. spoluautorem "Soupisu památek… okresu českokrumlovského" - tento protiněmecký osten RKZ ve Zprávách Rukopisné společnosti z 30. června 1939 v článku pod titulem "Nenáviděná poezie" ovšem zcela zpochybňuje a dovolává se pro ně německého uznání - pozn. překl.) za padělek, jehož autorem byl Václav Hanka (TGM ovšem dal podnět k "boji proti Rukopisům" už roku 1886 a nikoli až po první světové válce - pozn. překl.). To, zda se nyní nějakému Havlovi (!) podaří, aby ozřejmil českému a slovenskému lidu jeho odpovědnost za brutální masové zločiny, spáchané na sudetských Němcích až k jejich násilnému vyhnání, a vyznačit tak cestu ke smíření a nápravě (v originále "zur Versöhnung und Wiedergutmachung", přičemž "Wiedergutmachung" znamená v němčině "nápravu" i "náhradu, odškodnění" - pozn. překl.), je otázkou docela novou.
Nyní stále ještě (psáno v roce 1991 - pozn. překl.) jdeme od českého armádního opěrného bodu na "Wuldiner Berg" pěšinou přes "Berggstöckn" k Florianovým božím mukám kolem českých vojáků k někdejší hasičské zbrojnici, kde se dá koupit pití, cigarety a jiné drobné zboží. Prodavač je přívozník, který obývá stavení čp. 57, kterému se říkalo "Uhrmocherheisl" (tj. "hodinářův domek" - pozn. překl.) a patřil Josefu a Mathilde Studenerovým.
My, němečtí potomci těch, kdo před 140 lety roku 1848 po přestálých revolučních zmatcích oslavili nabytou selskou svobodu poctou svatému Florianovi na dolnovltavických božích mukách, jsme bez domova, vyhnáni do ciziny. V duchu jsme často tam doma, také u našeho "Floriana". Prosíme ho, aby nás posiloval ve víře a dal nám sílu i naději v náš šumavský domov.
V souvislosti s dolnovltavickým kamenným sloupem k poctě svatého ochránce proti vodě a ohni se dají připomenout ještě jiné události. V roce 1922, kdy byl v obci zřízen památník padlých, krumlovská firma Schönbauer obraz světcův naposledy renovovala.
Když roku 1937 po zákazu pálení "slunovratových" vater probíhaly v Dolní Vltavici domovní prohlídky a zatýkání, odstavila česká tajná policie a armáda svá vozidla právě u našeho kamenného sloupu se svatým patronem.
Při obecních volbách 1938 byl sloup dole polepen třemi stejnými volebními plakáty s textem "Henlein, Hacker, Hilgenreiner - von der dreien hilft Dir keiner. Wähle Liste 6!" (šlo o agitaci sociálních demokratů proti vůdcům soupeřících s nimi stran SdP, BdL a DCV, tj. Sudetoněmecké strany, Svazu zemědělců a Německé křesťansko-sociální lidové strany - pozn. překl.).
Na posledním procesí k Florianovi v roce 1944 se účastnil jen malý houf starších lidí a na pouhé čtyři lidí (Franz Zaunmüller, Josefa Bodischová, Josefa Ehrhardtová a Karoline Nodesová) se scvrklý chrámový sbor.
Po palebném střetu mezi oddílem SS a Američany dne 6. května 1945 zanechali ti od SS při svém ústupu u "Floriana" tři těžce zraněné muže, kteří byli Američany dopraveni nejprve k hasičské zbrojnici a pak někam směrem na Mühlviertel.
Světcův obraz malovaný na měděném plechu byl v roce 1947 českými vandaly ze sloupu stržen a ukraden.
Přesně sto let po revoluci 1848 dosáhli Češi (rozuměj po únorovém převzetí vlády komunistickou stranou 1948 - pozn. překl.) od Moskvy a její veleříše toho, o čem generace obdivovatelů Ruska v českém národě odedávna snily, totiž všeslovanského spojení s ruskými bratry. Tento akt, k němuž došlo v ještě doznívajícím opojejí nad odsunem Němců, nad loupežemi a vražednými pogromy, které se při konání pomsty na nich mnohde udály, akt, který nazval Václav Kopecký 25. února 1948 na Václavském náměstí orientací na svazek se Sovětským svazem na věčné časy ("a nikdy jinak", dodejme, jak se stalo okřídlenou stálicí komunistických projevů - pozn. překl.), proběhl ovšem zcela jinak než ve smyslu politického odkazu Františka Palackého, podle něhož Češi Rusům "co přirozeným pokrevencům, přátelům a pomocníků svým stali by se nejvěrnějšími, ne poddanými, ale spojenci a dle potřeby třebas i předvoji v Evropě!" (český originál cituji tu ze sešitu Slovo k historii, 1986, č. 7, který je tvořen studií Miroslava Šestáka "Pouť Čechů do Moskvy roku 1867" a na s. 40 jsou tato Palackého slova významně použita v jejím závěru - pozn. překl.)
Mezitím se totiž z ruských slovanských bratří stali bolševici a ti "osvobodili" roku 1948 Čechy nejen od demokratických práv a svobod, které jejich národ spolu s Němci sto let před tím vybojoval, nýbrž i od jejich majetků a bohatství, aby je uvrhli ve jho moderní bolševické koloniální diktatury. Mohli si alespoň čtyřicet let potom promýšlet už před Palackým Havlíčkovými ústy pronesenou politickou zaslepenost, že "milejší ruská knuta než německá svoboda" (na webu Českého rozhlasu poznamenává Josef Veselý v Toulkách českou minulostí k tomuto podle něho "šokujícímu výroku": "Pozoruhodná idea. Karla Havlíčka ovšem omlouvá skutečnost, že patřil mezi první, kdo svůj omyl prohlédli." - pozn. překl.).
Když se za "pražského jara" 1968 demokratické síly pod Dubčekovým vedením pokusily vykročit z tohoto ďábelského kruhu, rozdrtily jejich vzepětí armády Varšavského paktu a zemi znovu násilím okupovaly. Teprve v prosinci 1989 došlo i v Československu ke konečnému pádu stalinského mocenského aparátu.
Po první světové válce to byl Masaryk, kdo přes velký odpor českého národa označil údajně staročeská skládání Rukopisu Královédvorského a Zelenohorského, naplněná nenávistí k Němcům (fysiolog a filosof František Mareš /1857-1942/ - pozor!: nezaměňovat s už zmíněným archivářem a historikem Františkem Marešem /1850-1939/, mj. spoluautorem "Soupisu památek… okresu českokrumlovského" - tento protiněmecký osten RKZ ve Zprávách Rukopisné společnosti z 30. června 1939 v článku pod titulem "Nenáviděná poezie" ovšem zcela zpochybňuje a dovolává se pro ně německého uznání - pozn. překl.) za padělek, jehož autorem byl Václav Hanka (TGM ovšem dal podnět k "boji proti Rukopisům" už roku 1886 a nikoli až po první světové válce - pozn. překl.). To, zda se nyní nějakému Havlovi (!) podaří, aby ozřejmil českému a slovenskému lidu jeho odpovědnost za brutální masové zločiny, spáchané na sudetských Němcích až k jejich násilnému vyhnání, a vyznačit tak cestu ke smíření a nápravě (v originále "zur Versöhnung und Wiedergutmachung", přičemž "Wiedergutmachung" znamená v němčině "nápravu" i "náhradu, odškodnění" - pozn. překl.), je otázkou docela novou.
Nyní stále ještě (psáno v roce 1991 - pozn. překl.) jdeme od českého armádního opěrného bodu na "Wuldiner Berg" pěšinou přes "Berggstöckn" k Florianovým božím mukám kolem českých vojáků k někdejší hasičské zbrojnici, kde se dá koupit pití, cigarety a jiné drobné zboží. Prodavač je přívozník, který obývá stavení čp. 57, kterému se říkalo "Uhrmocherheisl" (tj. "hodinářův domek" - pozn. překl.) a patřil Josefu a Mathilde Studenerovým.
My, němečtí potomci těch, kdo před 140 lety roku 1848 po přestálých revolučních zmatcích oslavili nabytou selskou svobodu poctou svatému Florianovi na dolnovltavických božích mukách, jsme bez domova, vyhnáni do ciziny. V duchu jsme často tam doma, také u našeho "Floriana". Prosíme ho, aby nás posiloval ve víře a dal nám sílu i naději v náš šumavský domov.
Hoam!, 1991, s. 281-283
Narodil se 27. března 1928 v Dolní Vltavici jako syn Adolfa a Rosy Studenerových na statku zvaném "Hannesgreger" v Dolní Vltavici, dnes z větší části zatopené vodami lipenské vodní nádrže.
- - - - -
* Dolní Vltavice
* Dolní Vltavice
