Jdi na obsah Jdi na menu
 


Krátký pohled na vnitropodnikovou dopravu tuhových dolů

 

Krátký pohled na vnitropodnikovou dopravu knížecích grafitových dolů Černá - Hůrka
Před nedávnem, přesněji 19. listopadu, jsme mohli vidět v Českém Krumlově historický parní vlak Josef Seidel, který vyjel z Českých Budějovic u příležitosti 120. výročí otevření tratě České Budějovice Kájov. Příští rok 3. července si budeme totéž výročí připomínat otevřením druhé části této tratě, a to z Kájova do Želnavy. Zprovozněním celé této trati se tehdy otevřela návštěvníkům krásná šumavská příroda a její bohatství.
Zvlášť slavnostně přivítal 3. července 1892 v tehdejší stanici Schwarzbach Stuben otevření a zprovoznění trati ředitel schwarzenberských grafitových dolů, které se rozprostíraly na levé straně dráhy v katastru obce Černá a právě v tomto období patřily k nejslavnějším na světě. Vždyť tuha se tehdy vyvážela zejména do Anglie a Porýní a pochopitelně po postavení železnice přešla doprava tuhy na koleje.
Vliv provozu lokální dráhy na další vývoj tuhových závodů byl velice významný a znamenal nástup ke světové dopravní síti, čímž podstatně zvýšil a upevnil mocenské postavení knížecích tuhových dolů.
Tuhové závody však měly již tehdy vybudovanou vnitropodnikovou dopravu, nejenom kvůli grafitu, ale též k dopravě rašeliny, která byla velmi významnou topnou surovinou, postupně spojení fungovalo i mezi doprovodnými závody, jako byla cihelna, pila na dřevo, sudárna na výrobu sudů a další. Byla to však v počátcích železnice koněspřežná, kde dopravu obstarávali vedle koní i volská spřežení, postupně však rostoucím nárokům již nemohla postačovat.grafitove-doly-pila.jpg
V kronikách obcí Černá a Hůrka je o podnikové železnici dostatek informací, z nichž si můžeme udělat obrázek o tom, jak výstavba postupovala a jaký účel pro celý provoz tuhových dolů plnila. V letech 1894 až 1895 byla přebudována na úzkokolejnou železnici, jejíž první část v délce 684 metrů spojila hlavní závod s před dvěma roky vybudovanou tratí Kájov - Želnava a její železniční stanicí.
Druhá část byla dlouhá 2296 metrů a spojovala ostatní závody v oblasti od Hůrky k Mokré.
Třetí část vnitropodnikové železnice měřila 5795 metrů a byla vystavěna jako nová, neměla koněspřežného předchůdce, vedla údolím Olšiny k Vltavě, směrem k Dolní Vltavici, dále k Stögenwaldu (Pestřice) a končila u nově otevřeného, dvousethektarového rašeliniště, v blízkosti Fleissheimu (Horní Borková).
Po stopách dnes již neexistující úzkokolejné železnice se vydal PhDr. Jiří Dvořák z Historického ústavu Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích, z jehož zpracovaných materiálů jsem rovněž čerpal údaje uvedené v tomto článku.
Jak Dvořák uvádí, hned od počátku v roce 1894 jezdila na úzkokolejce dvouosá lokomotiva zvaná Krausovka, k níž v roce 1899 přibyla ještě druhá lokomotiva stejného typu. Na železnici jezdilo celkem pět typů vozů, a to s dřevěným rámem na přepravu sudů, dva vozy s železným rámem pro dopravu rašeliny, přepravní vůz na surový grafit a vůz s točnou na přepravu dřeva. Celkem se uvádí, že v roce 1902 bylo v provozu 162 vozů, k nimž v roce 1922 přibylo ještě dalších 92 vozů se železným rámem a dřevěnou nástavbou.
Pro provoz železnice bylo však potřeba postavit a udržovat mosty. PhDr. Dvořák uvádí, že na druhé části železnice byl postaven asi 11 metrů dlouhý most přes údolí Olšinského potoka. Na třetí části byly tři dřevěné mosty, první ze dvou polí přes koryto Olšiny pod dvorem na Jestřábí, druhý byl ze třech polí, překlenul rašeliniště v inundačním pásmu Vltavy, a konečně třetí most, který přemostil koryto Vltavy, byl složený z 22 polí a jeho délka byla 225,4 metru. Tento most stál u obce Radslav, kterou spojoval s obcí Dolní Borková a byl nejdelším svého druhu v tehdejším našem státě.most-mezi-radslavi-a-d.borkovou.jpg Bohužel byl velmi často vyřazen z provozu, neboť býval postižen vysokou vodou z jarního tání, pohybem ker anebo záplavami. Musel se proto neustále opravovat, v roce 1908 musel být víceméně znovu postaven, v roce 1935 byl i poškozen požárem a i když byl znovuobnoven, tak od roku 1940 již po něm nesměly lokomotivy jezdit, sloužil jen k procházení místních obyvatel. Posléze byla odebrána obě konečná pole mostu a nakonec byl ponechán svému osudu.
Tolik jen krátká vzpomínka na úzkokolejnou železnici schwarzenberských tuhových dolů a s ní spojené mosty, dokonalé technické dílo, které zcela zaniklo a které by dnes plným právem patřilo k důležitým technickým památkám.
Českokrumlovský deník: Čtvrtek, 8. prosince 2011, Strana 8 – František Záhora, Černá v Pošumaví