Rozhovor s Kayem(46)
Turné Sunshine začalo včera, dneska hrají v Brně a 19. dubna křtí v Roxy
SUNSHINE: Who Will Raise The Rabbits?
11. - 28. dubna 2007
Jak vznikl název turné Who Will Raise The Rabbits?, je tahle výzva myšlena nějak konkrétně?
Je to vtip, stejně jako ostatní naše mírně infantilní poťouchlosti. Je
to tak, že my jsme přijali identitu králíků od krknu nahoru a ptáme se
hypoteticky, komu na světě se podaří přinutit nás dělat to, co je
konvenční. Komu se podaří vychovat, usměrnit neposedné králíky z
plakátu...
Změní se s částečnou změnou stylu hudby na nové desce taky nějak vaše živé vystupování?
Pokud
ano, tak doufáme a věříme, že jen k lepšímu. Paradoxně to, co zní na
desce učesaně a ukázněně by mělo ve výsledku znít ještě úderněji a
naléhavěji než živé provedení starších věcí. Je to dáno přehlednější
strukturou a zjednodušením soundu. Kytary zůstávají stejně nesmlouvavě
neurvalé, jako kdykoliv předtím...
Jak moc jste se při zkouškách na živé vystupování vzdalovali
a zase přibližovali k originálu?
Maximálně.
I když pády, prasklé struny, nepředvídatelné výlety do neosvětleného
prostoru a jiné nahodilosti se nedají dost dobře vyloučit.
Kterou skladbu si teď aktuálně na živo nejvíc užíváte?
Paradoxně tentokrát úplně všechny.
Nepatříte ke kapelám, které by křtili nové album politým
šampusem… Bude se koncert v pražské Roxy z pohledu na stranách kapely
nebo diváků něčím lišit od těch ostatních?
Ne, opravdu nebudeme ničit atmosféru rozběhlé party nějakým
sentimentálním plkáním a znehodnocováním alkoholu. Jediná mírná
odchylka by snad měla být atmosféra, i když jsme původem odjinud, jsme
plus minus v Praze domestikovaná kapela, takže předpokládáme, že to
bude asi nejatraktivnější koncert z celého krátkého promo-turné, co se
návštěvnosti týče.
Album „Dreamer“ je v mnohém jiné než předchozí „Moonshower and Razorblades“, mohl bys shrnout v čem?
Rozhodně
globální náladou, která se jím prolíná od začátku do konce, i když tam
zůstaly elementy, které jsou pro Sunshine signifikantní. Zároveň tam je
spousta věcí, které ne všichni budou schopni nebo ochotni identifikovat
jako novum.
Zrcadlí náladový posun současnou situaci Sunshine nebo šlo o záměrný stylový úkrok?
Kombinace všeho. Pochopitelně máme vědomé snahy někam se posunout a
vyzkoušet si dělat věci trošičku jinak. Tak je to vždy. Ani u jedné
naší desky se nedá vypozorovat názorová ustrnulost, ale samozřejmě
výrazové prostředky, které používáme se pořád opakují – styl, kterým
hrajeme, můj hlas. Proto rozpoznáš, že jde pořád o Sunshine.
Album vznikalo jak v pražských tak i londýnských a
losangeleských studiích za přispění hostů, jako jsou Bernd Burgdorf a
James Cook. Mohl bys je představit?
Nemáme hosty v pravém slova smyslu. Nedáváme každému, kdo proběhne
studiem do ruky tamburínu a nepíšeme si ho jako hosta. Dopředu jsme
věděli, že chceme lidi z venku. Bernd je jasný - míchal a produkoval
předchozí desku. Tentokrát nemá roli producenta, míchal čtyři věci a
byl zpěvový poradce, což nepovažujeme za hostování. Jediný host, který
se na nahrávce mihne těžko rozpoznatelnými vokály, je právě James.
Chtěli jsme, aby se na naší desce podílel koprodukčně.
Chtěli jste přiblížit svůj sound právě jeho kapele Nemo?
Přál
jsem si, aby naše deska byla v rámci možností kontinentální. Chtěli
jsme spolupracovat s Berndem, ale ne aby celá deska zněla jako od něj,
protože má výrazný producentský rukopis. James se nabízel jako
alternativa od začátku, chtěli jsme dělat v Londýně. Nemo se nám vždy
líbili, jsou pop, který se snaží netvářit se jako pop. Což je přesně
obráceně než Sunshine. Nové skladby jsme napsali tak, že si zasloužily
zvýraznit popový element. Bez Jamese by se nám mnohé věci dělaly mnohem
hůř. Považuji ho za člověka, který má pro melodické věci dar. Netají se
tím, že paradoxně celou dobu, co dělá hudbu se v sobě tu britskou
melodičnost snažil popřít a zašpinit. Lákalo nás, jak bude pracovat s
tím, co jsme napsali.
V loňském roce jste měli možnost zahrát si v Bratislavě na
velkém pódiu jako předkapela Depeche Mode. Jaký to byl zážitek?
Vyplnili jste si tím nějaký sen?
Nevím, jestli úplně sen. Pro mě to mělo význam v tom, že jsem měl
možnost vidět Depeche Mode poprvé naživo a ještě z VIP zóny. Zážitek to
byl velký, jelikož jsme dostali poměrně dost prostoru a hráli jsme už
pro tak 20 000 lidí, což je mega adrenalin ať chceš nebo nechceš. Můžeš
si tisíckrát říkat, že už jsi hrál pro hodně lidí a my jsme měl možnost
na různých kolbištích. Tohle byl mazec, když za denního světla vidíš
tolik hlav. Myslím, že jsme to ustáli se ctí a setkalo se to i v tisku
s pozitivním ohlasem.
Zdroj: freemusic.cz