Skrz vysoké závěje sněhu se prodírala čtyřčlenná skupina. Kolem zuřila vánice. Všichni měli teplé kožené kabáty - zevnitř s kožešinou. Obličeje si chránili kapucami, šálami a jeden měl koženo-kožešinovou čepici s “ušima”. Zastavili se ve stínu skály, aby si odpočinuli.
“Ohnivý hory? To je hodně špatnej žert.” Snažil se muž s čepicí překřičet vítr kolem. “Mám pocit, že se to čím dál víc zhoršuje a těžko říct, zda jdeme vůbec dobře.” Dva muži souhlasně přikývli. Čtvrtý, který je vedl, si trochu zbytečně oprašoval oblečení.
“Jdeme dobře.” Řekl tónem, kterému se nedalo odporovat. Druhý muž si povzdechl.
“Doufám, že to bude stát za to.”
“Copak někdy nestálo?... Jdeme.” Upravil si šálu a vyrazil. Trojice reptaje něco o moc krátké přestávce za ním. Měl pravdu. Po několika dalších hodinách, kdy je zesilující vánice významně zpomalila, stanuli před stavbou vytesanou do skály. Její okolí působilo dojmem, že právě zde je ohnisko bouře. Vydali se k mohutnému vchodu bez dveří. Byl z většiny zasypán sněhem, tak jako samotný Chrám ohně. Byl to chrám – tím si byli jisti. O jeho přívlastku trochu pochybovali. Pokud jeho název opravdu nevznikl žertem. V legendě, kterou našel jejich vůdce, zmínka o vzniku chrámu nestála. Vlastně ani žádné jiné podrobnosti. Ve skutečnosti ji zachycovalo několik listů papírů, které našel v jiné legendě. Na jednom z nich byla zakreslena notně vyšisovaná mapa.
Když stanuli ve vchodě, vánice zaskučela a ustala. Nevěřícně se otočili.
“Co to sakra...” Uvolnil si muž v čepici šálu a rozhlédl se po bílých závějích. Velitel se rozhlédl po částečně zasněžené aule chrámu. Vykročil. Jeho společníci oprašujíce si oblečení za ním. Ostatní se otočili, když jeden z mužů upadl.
“Uklouzlo mi to...” Řekl omluvně.
“Je to celý pokrytý ledem.” Podal mu vůdce ruku. Pomohl vstát a stáhl si kapucu. Byl to muž světlounce šedivých skoro bílých vlasů a výrazně zelených očí, které dominovaly jeho tvrdšímu krásnému obličeji a trochu zjemňovaly vizáž tvrdého, chladného bojovníka. Zastavili se ve vchodě do dalšího sálu.
“Můj bože.” Podlaha, stěny, sloupy – vše bylo pokryto ledem. Jakoby z něho vycházela slabá záře a osvětlovala místnost. Celkový dojem byl kouzelný – magický. Dopomáhaly tomu i nepravidelně rozestavěné sochy. Zvedli oči k třpytícím se klenbám vysokého stropu.
“Říkal si chrám boha ohně?” Ozval se muž v čepici. Druhý přikývl a prohlížel si jednu ze soch.
“Tak to bude asi on.” Ukázal směrem k vyvýšenému trůnu. Na něm seděla socha muže. Měl dlouhé červené vlasy stažené zdobenou čelenkou. Krásný pravidelný obličej a štíhlou pevnou postavu. Kolem pasu měl uvázanou jemně zdobenou sukni, mohla sahat po kotníky nebo být o něco delší. Na krku, pažích, kolem kotníků a ve vlasech měl několik ozdob. Na holé kůži na prsou a zádech se mu táhly červeno-černé ornamenty, připomínající plameny.
“Představoval jsem si ho jinak, ale... je nádhernej.” Usmál se jeden z mužů. “Vypadá, jak když je živej a jen spí.”
“A čeká na polibek, kterej mu zahřeje tělo a probudí oheň v žilách a srdci. “ Zasmál se muž v čepici.
“Divný je, že není obalenej ledem. Ale vážně působí dost skutečným dojmem. To barevný provedení.” Zakroutil hlavou a dřepl si k soše.
“Mu vraž tu pusu a uvidíš.” Pobídl ho pobaveně vůdce a prohlížel si tu dokonalou sochu. Jeho přítel se zasmál a dotkl se ozdob na ruce. Překvapeně zjistil, že je každá vyrobena samostatně.
“Neuvěřitelně propracovaný.” Otočil k nim hlavu. Trojice nasadila nevěřícné výrazy a odstoupila. Vrátil se pohledem na sochu. Sledovala ho krásnýma očima barvy ohně – plály dvěma plameny. Rychle vstal a ustoupil. Socha pomalu vstala. Muž jakoby vyrostl a ještě zkrásněl – jeho vlasy zahžnuly plamenem a prodloužily se – zdivočely. Vytvořily nádhernou ohnivou hřívu. Opálená kůže se probarvila, tak jako jeho oděv. V tu chvíli si byli jisti – je to bůh ohně. Najednou klopýtl, spadl na kolena a držejíce se za srdce se opřel o ruku. Opět se zmenšil a vrátil do původní podoby. Nejistě ho sledovali.
“Štípni mě.” Otočil muž v čepici hlavu k vůdci.
“Dobře, ale pak ty mě.” Sledoval mladíka. Postava sklánějící se u jejich nohou, nevypadala starší pětadvaceti let, přesto věděl, že je starší mnohem starší. Klečící se uklidnil. Pomalu vstal a zvedl k nim oči. Plameny v nich byly sotva znatelné. Zamračil se.
“Proč jsi mě vzbudil... tohle je potupné.” Muž udiveně zvedl obočí.
“Já? Proč já? Jen jsem se tě...”
“Dotkl?... Jsem bůh ohně. Cos čekal?! Teplo tvé dlaně mě probralo a dalo mi energii.” On zvedl svou ruku.
“Jenom ten letmej dotek?.... Hmm... teď si představ, co by udělal ten polibek.” Otočil pobaveně hlavu k druhému muži. Ten se zasmál a nespouštěl oči z mladíka.
“Co je to s tebou?” Zvedl k němu hlavu. Chvíli na něj mlčky hleděl a prohlížel si ho.
“Do toho vám nic není, zmizte odsud.” Rozhlédl se po sále. V očích se mu zaleskla bolest. Sešel schůdky trůnu a vydal se pomalou chůzi k východu. Šli za ním. Vyšel ven. Okolí se rozbouřilo. Vůdce se zamračil a zatáhl mladíka, bránícího si obličej před sněhem, zpět. Sníh se uklidnil.
“To si snad děláš...” Zakroutil jeden z mužů hlavou. Vůdce sklonil hlavu k mladíkovi. Mohl být o hlavu menší. Držel ho kolem ramen a zády tiskl k sobě. Malý bůh sledoval zasněženou krajinu.
“Tohle si nezasloužím.” Řekl spíš pro sebe a opíral se o muže. Sklonil hlavu a vymanil se z jeho náruče, i když teplo vycházející z ní bylo tak příjemné. Šel zpět.
“Je mi zima, měli bysme rozdělat oheň.” Ozval se jeden z mužů. Mladík se zastavil.
“Copak sis nevšim? Je to tu prokleté, tady nic hořet nebude.” Otočil se.
“Ale... ty jsi přece bůh ohně, můžeš...” Mladík se zamračil.
“Ty jsi vážně ještě pomalejší než vypadáš. Nevšim sis, že nejsem tak úplně ve své kůži?!” Vyštěkl.
“Po tolika letech sem někdo dorazí a musí to být uplný pitomec.” Jeho oči opět žhnuly dvěma plameny.
“Prohlídnem to tu a zkusíme přečkat noc?” Ozval se muž v čepici. Vůdce zamyšleně hleděl ven.
“Radši bych šel zpět... ale ve tmě moc daleko nedojdem. Prohledejte to tu.” Prohlédávali rozlehlý chrám.
“Máme to.” Rozhlédli se po velké pokladnici. Všichni se usmáli.
“Měl jsi pravdu... bohatej bůh.”
“To jsou dary od lidí, kteří sem přišli.” Ozvalo se ode dveří. Mladík mezi nimi prošel, stoupl si k truhlici a vyndal z ní přívěšek.
“Nikdy jsem si nebyl jist, co s nimi... jsou to jen chladné a studené cetky.”
“Proč jsi je potom...”
“Dary se přeci neodmítají... prokazovali jimi svou vděčnost, své prosby.” Vrátil cennost zpět.
“Moh jsi je rozdat.” Zvedl muž v čepici krásný náhrdelník.
“Snažil jsem se, těm kteří to potřebovali. Ti ale obvykle nepřišli pro bohatství a nestáli o něj.” Zadívali se na něj. Jemně se usmíval při vzpomínce. Od pohledu to byl arogantní, soběstřetný a panovačný muž. Byli si však jisti, že jeho srdce hoří silným a hřejivým plamenem.
“Ještě nějáký hloupý dotazy nebo už konečně vypadnete?” Možná nehoří.
“Škoda, že nepoberem všechno... v tý vánici toho moc nesnesem.” Mužova slova mladíka zaujala.
“Kdo vy jste?” Otočili k němu hlavy. Pousmáli se.
“Hledači pokladů... ti nejlepší, jaké bys našel. Mé jméno je Dexter, můj pane.” Vytvořil muž v čepici elegantní pukrle.
“Ti dva jsou Mark a Mathias... a tohle náš milovaný vůdce Gavin.” Muži se pobaveně pousmáli.
“Zloději?” Zvedl tázavě obočí. Muži se zatvářili lehce uraženě.
“Neřekl bych přímo zloději... A tvé ctěné jméno?” Mladík na něj nevěřícně hleděl.
“Co tím myslíš? Chceš mě ještě víc urazit než se vám to povedlo do teď?” Zahořely jeho oči.
“Urazit?”
“Nehrajte si se mnou!” Byl vzteky bez sebe.
“Všichni přece znají moje jméno! Jsem bůh!” Měli pocit, že vzplane. Najednou se chytl za srdce a svil se bolestí. Rychle k němu přiběhli.
“Uklidni se... nechtěli jsme tě rozčílit. Bohužel neznáme tvé jméno. Našli jsme o tobě jedinou titěrnou zmíňku a tu sledovali. Nemyslím, že někdo tam venku tuší, že tu chrám stojí a ty jsi v něm.” Položil mu Dexter ruce na ramena.
“Nesehejte na mě.” Odstrčil jeho ruce a unaveně si sedl na jednu z truhel.
“Zapomněli? Přece... jsem bůh. Není možné, že jste na mě zapomněli.” Šeptal.
“Dost tomu pomáhá okolí chrámu, nevšim sis, že posledních pár let tu nikdo nebyl?” Ozval se Gavin. Mladík se zamračil.
“Báječný a jako první sem dorazíte vy. Vezměte si co chcete a vypadněte. Už to nehodlám opakovat.” Šel pryč.
“Nemůžem ho tu přece nechat.” Podíval se Dexter na Gavina. Muž se zamračil.
“Ten s námi nepůjde.”
“Ale představte si jakou on má cenu. Mohli bysme mu pomoct zrušit tu kletbu... mít za sebou vděčnýho boha.” Ozval se vedle nich Mathias. Otočili k němu hlavy.
“Jsi snad nějákej odborník na kletby?” Zamračil se Gavin. “Navíc mám ten pocit, že on nebude moc vděčnej za záchranu. Je jak malý rozmachaný dítě.”
“Co bys čekal od boha.” Pousmál se Mark a zvedl velký kámen. “Neuvěřitelný.” Strčil si ho do tašky. Naplnili si tašky věcmi a šli do sálu. Bůh ohně si prohlížel jednu ze soch. Položil ji ruku na tvář. Všiml si jich.
“Sbohem.” Otočil hlavu zpět k soše mladé dívky.
“Vyrážíme až zítra.” Položil Dexter svou tašku na zem a stoupl si k němu.
“Jsou to lidé z chrámu, že?” Mladík se zamračil. Jeho výraz se změnil ve smutný a přikývl.
“Dokázal jsem v ní probudit takovou vášeň, tolik pocitů a teď...” Řekl tiše. Rozhlédli se mezi sebou.
“Vášně?” Ozval se Mathias. On si povzdechl a přešel k jiné soše.
“Byla to tvá milenka?” Mladík k němu pohoršeně otočil hlavu.
“Vážně si myslíš, že jen ona? Probudil jsem žár v tolika lidech.. Milovali můj dotek, mé polibky, mou vášeň... dokázal jsem zapálit plamen i v tom nechladnějším srdci.” Řekl zvláštně.
“Bylo by sobecké schovávat to jen pro jednoho člověka, nemyslíte?” Muži se pobaveně pousmáli.
“Tak tahle výmluva, mě ještě nenapadla.” Podíval se Dexter s úsměvem na Gavina. Se stejným výrazem přikývl.
“Takže na koho jsi ukázal, ten se do tebe zamiloval?” Obdařil i Marka pohoršeným pohledem a přešel k další soše.
“To bych si nedovolil. Dával jsem jim fyzickou slast, nic víc... tady jsi.” Chytl ruku sochy mladého muže. Vztáhl ruku k jeho obličeji.
“Je mi to líto.” Otočil se k nim. Povzdechl si.
“Zkusím pro vás rozdělat ten oheň, nebo tu umrznete jako oni.” Muži na něj překvapeně hleděli. V jeho obličeji byla najednou neuvěřitelná pokora. Přikývli. Dexter za všechny poděkoval.
“Řekl jsem, že to zkusím. Ne, že to zvládnu.” Zamračil se mladík. Pobaveně se pousmáli. Měli pravdu, měl v prsou srdce hořící silným plamenem. Přinesli dřevěné židle z jedné z ložnic. Pracně rozlámali a vytvořili ohniště. Mladík si k němu klekl. Dotkl se jedné nohy a zavřel oči. Soustředěně se zamračil. Noha vzplála. Usmáli se. Trochu předčasně, protože plamen zeslábl. Mladík zvedl ruku. Gavin ho za ni bez řečí chytl. Ohniště vzplálo celé.
“Nádhera.” Usmál se Mark a sedl si, co nejblíž. Tak jako ostatní.
“Nezhasne?” On zakroutil hlavou a zamračeně vstal, aby se následně svezl Gavinovi do náruče. Začal protestovat, když si muž sedl a jeho si posadil mezi rozkročené nohy. Přesto se o něj opřel. Gavin se pousmál a přehodil si přes ramena deku ze své brašny. Držejíce její cípy mladíka objal. Přečkali noc. Dexter se zadíval na pár.
Pousmál se a dotkl se Gavina, který hlídal první polovinu noci. Muž sebou cukl a otevřel oči. Zničeně si je promnul.
“Neříkej, že už.” Dexter se pousmál.
“Neříkám.” Podal mu snídani, kterou připravil. Gavin sklonil hlavu k mladíkovi.
“Hmmm... pletu se nebo nám vážně něřek jméno?” Ukusoval chleba se sýrem.
“Hej.” Řekl jemně. Mladík sebou cukl o něco víc než on a zmateně se rozhlédl. Když si uvědomil, kde je a kdo jsou oni, zamračil se.
“Doufal jsem, že už budete pryč.” Protáhl se a zachumlal se do mužovo náruče.
“Už nám řekneš svoje jméno, nebo jsi stále uražený?” Usmál se Gavin. Zvedl k němu zamračeně oči.
“K čemu potřebujete znát moje jméno? Zapomenete tak jako ostatní.”
“Měli bychom vědět, jak ti říkat. Když s náma budeš cestovat.” Přidal se Dexter. Druhá věta mladíka zaujala. Nemusel nic říkat, otázku měl vepsanou v obličeji. “Nečekáš, že tě tu necháme samotného.” Vysvětloval muž. Chvíli na ně mlčky hleděl aniž by v jeho obličeji bylo možné vyčíst jediný pocit.
“Proč byste mě sebou brali, jsem jen bůh, co sotva vyčaruje oheň pro zahřátí.” Zamračil se.
“I to se občas hodí.” Kývl Dexter hlavou k ohništi. Mladík se na něj zadíval.
“Nemůžu je tu nechat, to díky mně...”
“Tady jim nepomůžeš. Potřebuješ cítit teplo, aby z tebe nebyla zas socha tak jako z nich. Nemáš na výběr, musíš jít s námi.” Přerušil ho Gavin. Bůh ohně sklonil hlavu.
“Ne teplo... lidské teplo – teplo lidského srdce aby zahřálo to moje.” Řekl potichu. Muži udiveně zvedli obočí.
“Zahřálo tvoje?” Překvapeně zvedl oči k Dexterovi.
“Řekl jsem to...” Zmlkl, když muž přikývl. Rychle zakroutil hlavou.
“Na tom nesejde.”
“Musíme vědět, co je s tebou a kdo ti to udělal, pokud chceme pomoct.” Doplnil Gavin muže.
“Proč mi chcete pomáhat?” Řekl podezíravě.
“Už jen protože jsi ten nejrozkošnější bůh, jakého jsem kdy viděl.” Řekl pobaveně. Mladíkovi dalo velké úsilí, aby se netvářil rozpačitě. Co si to ty lidi dovolujou. A on je z nich nejhorší. Mluvit takhle s ním – mocným...
“Loki.” Zamračil se. Mužům chvíli trvalo, než jim došel význam jeho slov.
“Hmm... bez urážky ale to nezní moc božsky.” Řekl Dexter opatrně.
“Není... vybral jsem si to jméno sám... vzbuďte je, vyrazíme.” Vstal. Oba se zasmáli.
“Neuvěřitelný.” Zakroutil Gavin hlavou a zvedl svou tašku.
Zadívali se na bílé vrcholky.
“Opravdu nechceš...” Ozval se nervózně Mark. Mladík zakroutil hlavou a upravil si šálu, kterou si chránil obličej.
“Stačí mi ta šála, víc nepotřebuju.” Mark zvedl oči ke Gavinovi, hledaje pomoc. Ten pokrčil rameny a vykročil. Povzdechli si a vydali se po cestě, kterou jen tušili. Gavin pomáhal zdolávat závěje jejich malému bohovi. Zastavili se pod známým převisem. Shodli se na tom, že bouře postupně slábne. Všichni se zadívali na mladíka ve vůdcovo objetí. Tiskl se k němu a snažil se zachytit co nejvíce jeho tepla.
“Jak je na tom?” Gavin zakroutil hlavou.
“Nejsem si jistý, jestli to zvládne... hmmm... říkal jsi, co by udělal...” Řekl zamyšleně a dotkl se Lokiho pod bradou. Přizvedl si jeho obličej ke svému. K úžasu svých přátel se k němu sklonil. Mladík překvapeně otevřel oči, když ucítil dotek na svých rtech. Zadíval se do těch krásných smaragdů. Muž jemně laskal jeho rty svými. Byly tak příjemně měkké a něžné, tak teplé. Teplé. Teplo. Rozlilo se po celém těle ale hlavně v srdci. Co na tom, že ten muž je tak nesnesitelně... nesnesitelný. Jeho polibky jsou něco jiného. Zavřel oči a ovinul ruce kolem mužovo krku. Gavin se pousmál a také zavřel oči. Spojení jejich rtů se mu líbilo víc, než by čekal. Tak jako mladíkovo vřelá odpověď. Jeho drobnější postava mu tak nějak padla do náruče a příjemná vůně naplňovala jeho smysly. Tohle tedy vážně nečekal. Možná je to tím, že zrovna drží v náruči boha. Možná spíš poloboha ale bůh to je. Lehce se odklonil a zadíval se do plamenů jež tančily v mladíkovo očích. Pousmál se.
“Lepší?” ´Ten jeho sebejistý... co si myslí?!´
“Pusť... hned.” Odtáhl se Loki silou. Muž ho pustil. Mladík se otočil na stále překvapeně stojící skupinu. Zamračil se.
“Jdeme.” Vyrazil. Gavin se pobaveně pousmál.
“Loki?” Jen mávl rukou aby ho nechal. “Loki.” Snažil se vůdce.
“Co?!” Otočil se vztekle. Gavin ukázal směr cesty. Mladík něco zaúpěl a vydal se zpět. Prošel kolem nich. Dexter zvedl oči ke svému příteli. Všiml si jeho úsměvu.
“Hmmm... neměl jsem to být já, kdo mu měl vrazit tu pusu?”
“Propásls příležitost.” Vydal se za mladíkem. Trojice za ním.
“Hmmm... ale že ho to nabilo.” Sledoval Mathias postavu zdolávající závěje pár metrů před nimi. Mladík celou cestu přemýšlel o Gavinovo neuvěřitelné drzosti. Klidně si ho dovolí políbit. Bez jeho souhlasu a pak se tváři tak samolibě. Kdyby se mu to alespoň tak nelíbilo. To bude určitě tím, že tak dlouho s nikým nebyl. Určitě ano. Mohl ho políbit kdokoliv z nich.
“Sakra.” Snažil se Gavin o běh. Muži nejistě zvedli hlavy. Rozeběhli se za ním. Zamyšlený mladík prošel kolem vrčících bestií a pokračoval dál. Uslyšel bolestné zakňučení. V tu samou chvíli ho někdo chytl a prudce strčil za sebe až upadl. Zmateně hleděl na mužovo záda. Uvědomil si dotek měkké kůže na své dlani. Otočil hlavu vedle sebe. Rychle ucukl rukou a sledoval mrtvého sněžného psa. Rozhlédl se – kolem něj stáli jeho zachránci a kolem nich přecházela a vrčela smečka divokých psů. Byla to obrovská děsivá stvoření. Vstal.
“Drž se mezi náma.” Řekl Gavin přes své rameno. Z úzké dlouhé čepele ještě kapala krev tvora, který po mladíkovi skočil. Psi zaútočili, muži se bránili. Po několika nezdařilých útocích tvorové utekli. Schovali zbraně a otočili se k mladíkovi. Hleděl na mrtvé zvíře u svých nohou. Zamračil se a sklonil se k němu. Pohladil po bělostné husté srsti.
“Je mi to líto, příteli. Odpusť.” Překvapeně na něj hleděli. Gavin se k němu sklonil a zvedl ho.
“Půjdeme.” Řekl jemně. Chtěl mu vynadat do naprostých pitomců. Mladík ale svým činem rozpustil jeho hněv stejně rychle jako plamen vločku sněhu. Roplynul se v jeden jediný okamžik, kdy si Loki dřepl k tvorovi a omluvil se. S pokorou a upřímnou bolestí v očích. Skoro zalitoval, že psa zabil.
“Drž se u nás.” Řekl jednoduše a vedl ho dál. Se setměním dorazili k dalšímu převisu. Loki opět rozdělal oheň. Zamračil se.
“Chci dnes zůstat u něj.” Ukázal na Dextera. Gavin se zamračil.
“Na to zapomeň.” Překvapil sám sebe. Proč mu ta představa tolik vadí? Loki mu opětoval pohled.
“Chci jeho ne tebe.” Trval mladík na svém. Dexter se nadechl. Jeho přítel ho zarazil, když k němu zvedl ruku.
“Proč?” Zeptal se.
“Jsi nesnesitelně samolibý a navíc se mi tvoje blízkost ani polibky nelíbí... jeho dotek mě probral.”
“Dobře.” Pokrčil Gavin rameny. Mladík rozšířil překvapeně oči. Jeho lhostejnost ho dopálila snad ještě víc než jeho panovačnost.
“Co tím myslíš?” Muž se zabalil do deky.
“Můžeš spát u koho chceš, je mi to jedno.” Vzal si od Dextera večeři. Ten se pobaveně usmíval. Vůbec mu to nebylo jedno. Tenhle jeho tichý chlad znal moc dobře. Otočil hlavu k Lokimu. Jeho nemusel znát, aby věděl, že zuří úplně stejně.
“Vlastně můžu spát klidně sám.” Zamračil se mladík a trucovitě si sedl, co nejdál od muže.
“Dělej, jak myslíš.” Věnoval se Gavin večeři. Co nejpohodlněji a nejtepleji si ustlali a oddali se spánku. Tentokrát hlídal Mark a k ránu ho střídal Mathias. Loki seděl vedle něj a sledoval plameny. Občas zvedl ruku a aniž by mu nějak ublížily, mazlil se s nimi. Vydržel vzhůru celou noc. K ránu ho přepadla únava, přesto pomalou těžkou chůzí následoval skupinu. Vítr tančil kolem jeho těla a šeptal mu do uší. Vysmívajícím se, provokativním šepotem. Mladík se zastavil, když si uvědomil, že skutečně slyší šepot. Jeho jasná zřetelná slova. Ne. To není vítr. Rozhlédl se. Necítil jeho přítomnost, jen jeho ledové prsty kolem svého srdce. Cítil, jak se ostré ledové krystalky probodávají hlouběji a hlouběji. Nedokázal tomu zabránit ne bez cizí pomoci. Byl unavený bojem který už dávno prohrál. Pokaždé když se pokusil o sebemenší vzdor, chlad v jeho srdci jakoby zesílil a odpověděl – tvrdě a nesnesitelně bolestně. Pokaždé se vzdal a ustoupil o kousek dál. Zbývalo už tak málo. Až i to málo vyhasne, bude konec. Zamračil se bolestí a zvedl oči k vzdalujícím se obrysům postav. Jeho tělo samovolně kleslo na kolena a opřelo se o ruce.
Gavin se zastavil a otočil. V duchu si nelichotivě zanadával a přidal ránu něčím tvrdým. Rychle šel zpět. Jeho společníci s ním. Uvolněně se zadíval na sklánějící se postavu. Sáhl po meči, když se rozplynula ve víru vloček. Zadíval se na Lokiho schouleného v závěji. Byl si jistý, že ať to byl kdokoliv, skláněl se nad mladíkem. Zamračil se a vzal ho do náruče.
“Loki?” Pohladil ho po pobledlé tváři. “Loki... no tak.” Dýchl mu do dlaní a snažil se ho zahřát. Schoval ho pod svůj kabát a přitiskl k sobě. Zvedl oči ke trojici. Ti ho strnule sledovali. Zakroutil hlavou.
“Myslim, že...” Rozšířil překvapením oči a sklonil hlavu k mladíkovi, který pevně sevřel rolák na jeho prsou. Silou, která mu zbývala, se odtáhl a zvedl k němu oči.
“Je tu... musíte... musíte pryč... ode mě... nebo...” Snažil se dostat z Gavinovo objetí a vstát. Muž ho stáhl zpět do své náruče.
“Uklidni se... už je to pryč. Jsem tu... jsem u tebe.” Držel ho pevně. Jeho srdce se stále snažilo vyskočit z prsou. Nikdy nic takového necítil. Takový strach. On se přece nikdy ničeho nebál, tak proč teď ano? Proč se tolik bál o toho malého boha? Tak něuvěřitelně rozkošného malého boha. Zamračil se.
“Najděte nějáký úkryt.” Muži přikývli a vydali se hledat. “Tohle už mi nedělej.” Zašeptal mladíkovi do vlasů.
“Tobě?” Zachraptěl zničeně a doufal, že dostatečně nesouhlasně. Gavin se pobaveně pousmál.
“Jistě, našel jsem tě. Patříš mi. Jsem přece lovec pokladů. Co najdu, považuju za svoje.” Loki něco zabručel. Víc nezvládl. Jako souhlas to ale určitě neznělo. Dexter se vrátil. Našli něco jako úkryt. Sesedali si k sobě, aby se zahřáli. Doufali, že mladík se brzo vzpamatuje a rozdělá oheň. Uvolněně se usmáli, když otevřel oči a zvedl je k nim. Rychle se odtáhl.
“Byl... byl tu? Kde je?” Rozhlédl se.
“Někdo tu byl... Hádám, ten co ti to udělal.” Zamračil se Gavin. Mladík sklonil hlavu.
“Nechci o tom mluvit a kdybych náhodou chtěl, určitě ne s tebou.” Zachumlal se do jeho náruče. Muži se pousmáli. Je v pořádku.
“Zvládneš oheň? Nebo se cítíš na cestu?” Ozval se Dexter.
“Dejte mi chvíli... chci jít dál.” Přikývli. To oni taky. V horách kolem bylo něco mrazivě děsivého. Něco, co je oslabovalo. Pomalu ale jistě.
Pokračovali v cestě. Uvolněně sledovali poslední z vloček dopadající na zem. Sněhu stále ubývalo až se zcela ztratil.
“Trochu jsem se bál, že nás to bude pronásledovat.” Otočil se Mark na klidné zářící vrcholky. Ve večerním slunci působily až romanticky. Skoro začali pochybovat o tom, že v nich před pár minutami skutečně zuřila sněhová bouře. Se vzdalujícími se horami se teplota zvyšovala. Dle barevnosti listů Loki usoudil, že je podzim a ten den byl příjemný podzimní večer. Rozhlížel se po korunách stromů lesa, který lemoval hory z jedné jejich strany. Vždy se rád kochal barvami podzimu. Připomínaly mu plameny ohně. Tiše kráčel vedle Gavina, držejíce jeho ruku a poslouchal zvuky kolem. Nevědel proč ale měl tušení, že ho muž nenechá jen tak odejít. Zmínil se o pomoci ale hlavně o tom, že mu mladík patří. V tu chvíli na tom ale nezáleželo. Byl po dlouhé době spokojený a citíl se v bezpečí. Na nepatrný okamžik ho napadlo, že snad díky Gavinovi. Proč by to ale mělo být kvůli němu? Jen dlouho necítil lidský dotek a něčí hřejivou náruč. Proto ho ta jeho tak odzbrojovala. Jakmile dorazí do civilizace, najde někoho odpovídajícího jeho vkusu a probudí v něm vášeň tak jako už tolikrát v minulosti. Gavin. Nepotřebuje žádného Gavina. Není na něm nic vyjímečného. Je to obyčejný zloděj. Navíc.
“Utáboříme se nebo dojdem do Hellie?” Otočil se Dexter, vedoucí skupinu.
“Rád bych se dnes vyspal v posteli.” Zvedl k němu Gavin oči. Muž jen přikývl. Loki k nim překvapeně otočil hlavu.
“Hellie ještě stojí?” Přikývli. “Hmm... to jsem se Helliovi smál, že ta jeho vesnice nevydrží víc, jak deset let.” Zakroutil hlavou.
“Vesnice? No... asi budeš trochu překvapený.” Otočil Mark s úsměvem hlavu k Dexterovi. Ten se pobaveně pousmál a přikývl.
Loki nevěřícně sledoval postmoderní město. Bylo spojením technologie, dávno minulých časů a snad i magie. V tu chvíli zrovna zářilo hlučným nočním životem.
“Jak... jak dlouho jsem tam...” Přešel jeho hlas v šepot. Rychle k němu přiběhli, když klesl na kolena. Zakryl si rukou pusu a přes slzy v očích sledoval světla budov. Nejistě na něj hleděli.
“Loki?” Řekl opatrně Dexter. Mladík sklonil hlavu.
“Jsem zapomenutý bůh z dávno zapomenuté doby... nepotřebný pro váš svět.” Zašeptal. Zamračil se a zvedl oči ke Gavinovi, který mu pomohl vstát.
“Můžeme jít? Jsem unavený.”
Jen přikývl a vedl ho k městu. Ostatní šli tiše za nimi. Loki objímal muže kolem pasu a tiskl se k němu. On ho držel kolem ramen a snažil se chránit ho před hlukem a kvaltem ulic. Citil, jak mu chabne v náruči. Konečně stanuli před hotelem.
“Dojdi tam, počkáme.” Namířil si to Gavin k výtahům. Dexter přikývl a šel k usměvavé recepční. Posadili mladíka na velké “letiště”.
“No... dobrou.” odešli Mark s Mathiasem do druhého pokoje. Byl dveřmi propojený s tímto. Dexter se rozvalil na posteli. Otočil hlavu ke dvěma. Loki seděl na okraji postele a působil naprosto ztraceně. Gavin si k němu klekl, chytl ho za ruce.
“Půjdeme spát, dobře?” Položil mu ruku na tvář. Mladík jen přikývl a přesunul se na svou půlku postele. Lehl si na bok a zavřel oči. Muž si povzdechl a otočil hlavu ke svému příteli. Oba se zamračili.
“Mám hlad.” Oznámil Dexter. Gavin přikývl. Odešli z pokoje a sedli si do místní restaurace. Za ticha se najedli. Tmavě-rudovlasý muž krásného obličeje – Dexter – se zamračeně napil.
“Trochu pochybuju o tom, že ho zachraňujem.” Druhý muž k němu zvedl oči.
“Možná bysme ho mohli nechat v nějákém chrámu. Mohli by vědět, co dělat.” Gavin zakroutil hlavou.
“To ho radši budu mít pověšenýho na krku do konce života.” Muž se pousmál.
“Nejsem si jistej jestli je to pro tebe trest nebo výhra. Když tak sleduju, jaks ho adoptoval.” Gavin se na svého přítele zamračil. Jeho výraz zjemněl. Zasmál se.
“Samotnýho mě to vyděsilo, ale nemůžu si pomoct.” Sklonil hlavu ke své skleničce.
“Nikdy mi žádná žena nepřišla tak rozkošná a zároveň sexy jako on... a nemyslím, že je to jenom tím, že je bůh.” Dodal.
“Hrozně mě rozčiluje představa, že by měl patřit někomu jinému. Že by někdo cítil, to co cítím já, když ho držím... když jsem ho...” Dotkl se podvědomě rtů. Dexter na muže tiše hleděl. Byli přátelé už dlouho, ale takhle Gavin nikdy o nikom nemluvil – nepřemýšlel. Nikdy by nevěřil, že tak rychle někomu propadne. Pousmál se
“Nechci tě děsit ještě víc, ale myslím, že ses nám zamiloval.” Dost lidí by jeho pohled zabil. Dexter se zasmál.
“Půjdem.” Vstal. Druhý můž ho následoval. Když dorazili do pokoje, umyli se a Dexter si lehl na volnou postel. Gavin s pod mladíka vytáhl přikrývku a lehl si za něj. Neodolal a vzal ho do náruče. Dexter se na ně s úsměvem zadíval. ´Probodávej očima jak chceš, zamiloval ses.´ Pomyslel si, pak unaven několika náročnými dny usnul.
Gavin se ráno probral. Promnul si oči a lehl si na záda. Rozhlédl se. Loki stál u okna a sledoval ulici pod nimi. Muž otočil hlavu k druhé posteli. Dexter byl pryč.
“Šel koupit jídlo na cestu.” Vrátil se pohledem na mladíka. Vstal a protáhl se. Mladík sjel pohledem jeho štíhlou vypracovanou postavu. ´Dlouho jsem s nikým nebyl.´ Vysvětloval si vzrušení, které jím projelo při pohledu na polonahého muže.
“Přes den nepůsobí tak...” Nevěděl jak pokračovat. Nemůže přece přiznat, že ho svět kolem děsí. Sklonil hlavu.
“Co se mnou bude teď?” Gavin k němu zvedl oči od kalhot, které si oblékal.
“Najdem toho, kdo ti to udělal.” Pokrčil rameny. “A budem doufat, že jeho zloba už vyprchala.” Oblékl si košili.
“Možná by pomohlo, kdybys nám řek, cos mu proved.” Loki udiveně zvedl obočí.
Gavin se na něj s úsměvem zadíval.
“Mám pravdu, že? Něco jsi mu proved a tohle byl trest. Pomsta.” Mladík sklonil hlavu. Oba otočili hlavu ke dveřím, které se otevřely. Dexter pozdravil.
“Hádal bych, žes ho urazil... a dost možná úmyslně. Tím svým drzým arogantním jazykem.” Loki se zamračil.
“Tak to není.” Řekl vzpurně.
“Tak cos mu proved? Musel to být někdo mocný, když zvládl něco takového... nebo jsi nebyl tak mocný, na jakého si hraješ?” Bavil se Gavin. Dexter se zájmem poslouchal. Jak čekali. Jeho vlasy začly žhnout.
“Nezahrávej si, člověče. Zdá se, že jsi stále ještě nepochopil s kým máš tu čest!” Zazvonil mladíkův hlas. Byl mocný, vznešený, nádherný. Chytl se za srdce, klesl na kolena a vyhasl. Gavinovi přeběhl po obličeji úsměv.
“Byl to někdo mocný. Ty jsi byl jeden z vyšších, nemám pravdu?” Loki se zamračil.
“Co na tom... teď jsem jen podřadný démon ohně.” Vstal pracně. Zašel do koupelny. Dexter otočil hlavu ke Gavinovi.
“Hmmm... nejdřív jsem myslel, že to byl jeden z těch podřadnějších bohů – nějáký démon, polobůh ohně. Ale myslím, že je skutečnej.” Zadíval se Gavin do dveří.
“Nerozumím... bohové nějak nejsou můj obor.”
“Hmmm... četl jsem, že ne všichni bohové byli stejně mocní – někteří byli vlastně jen něco jako démoni. Myslím,že náš Loki je jeden z těch mocnějších. Možná nějáký přímý potomek boha ohně.”
“Co tys všechno nečet.” Zakroutil Dexter hlavou. Gavin se ironicky pousmál.
“Jako dítě jsem měl dost času... upřímně. Myslím, že dnešní bozi jsou jen odlesk bohů starýho národa. A podle všeho nějákej zvrácenej odlesk. Možná proto všechny spisy a knihy o starym národě tak záhadně zmizely.” Otočil hlavu k Lokimu, který vyšel z koupelny.
“Chci si dát koupel.” Uzemnil oba muže. Chvili na něj tiše hleděli. Začli se smát.
“Asi jsi měl pravdu... je to nějáký božský princátko.” Smál se Dexter. Tón, který mladík použil. Neuvěřitelné. Působil ale tak něžně naivně ve své urozenosti, že se na něj nedokázali zlobit a Dexter jen přikývl.
“Něco s tím udělám... ale ta vana, co je vedle je asi trochu malá.” Mladík na něj nechápavě hleděl. Muž si povzdechl.
“Tohle je vana... lidi se v tom koupou.” Loki nevěřícně rozšířil oči.
“Tahle malá věc?” Sledoval rohovou vanu. “Vždyť se tam vejde jeden člověk.”
“A kolik by vás tam mělo bejt?” Bavil se Gavin.
“Tři – já a dvě myčky.” Nezaváhal mladík s odpovědí. Muži stuhli.
“Hmm... .myčky. Zní to všelijak ale ta představa...” Zamyslel se Dexter s úsměvem. Gavin zakroutil hlavou.
“To mi nedošlo... ty jsi zvyklej, že tě neustále někdo obskakuje.” Mladík se při jeho slovech zarděl.
“Tak to není. Jen občas vyžaduji... vykoupu se sám... jděte.” Oba se pousmáli.
“S tím mytím můžu pomoct, jestli chceš.”
“Hned odejdi!” Zkřížil ruce na prsou a podpálil Gavina pohledem. Jeho pobavený úsměv ho provokoval ještě víc.
“Myslím, že bych tu měl zůstat. Co když tě přepadne slabost. Ještě se mi tu utopíš.” Lokiho oči začly hořet.
“Ti?!” Byl vzteky bez sebe. “Přestaň si mě neustále...” Zmizel jeho hlas v bolestném výkřiku. Zřítil se k zemi, držejíce se za srdce. To bylo poprvé, co ho bolest přinutila k výkřiku. Gavin si k němu rychle dřepl.
“Uklidni se. Omlouvám se, ale když ty se tak rozkošně rozčiluješ... nemůžu si pak pomoct.” Objal ho.
“Už tě nechám v klidu, dobře? Tak se uklidni.” Hladil ho po zádech.
“Měl bych tě děsit, ne ti připadat rozkošný.” Zabručel mladík. Muži se pousmáli.
“Jak něco takového mohl udělat.” Zašeptal. “Někomu koho miloval.” Oba zpozorněli. Vyměnili si pohledy.
“Loki?” Ozval se Dexter.
“Co?” Užíval si Gavinovu náruč.
“Miloval tě?” Mladík sebou cukl. Odtáhl se od muže. Nechápavě se podíval na Dextera.
“Zrovna jsi řekl, jak ti to mohl udělat, když tě miloval.” Rychle otočil hlavu ke Gavinovi. Ten přikývl. Sklonil hlavu.
“Proč... proč se stále tak vyptáváte, nechte mě být.” Zamračil se. Muži si povzdechli. Dexter mu připravil koupel. Mladík se zadíval na pěnou pokrytou vodu. Bez sebemenších rozpaků se svlékl a vlezl si do ní. Dexter otočil hlavu ke Gavinovi.
“Raději půjdu.” Odešel rychle, aby si jeho přítel nevšiml zrůžovělých tváří. Gavin sledoval mladíka. Uvolněně ležel ve vodě a nechal se hýčkat její něžnou náručí. Aniž by to Loki tušil, připravil mu lehce horké chvilky. V okamžik, kdy se svlékl. Vzhledem k úspornému oblečení, měl Gavin pocit, že víc už snad odhalit nemůže. Spletl se. Když viděl to krásné štíhlé tělo, měl nutkání chytit ho, zatáhnout do přikrývek a milovat se s ním. Tvrdě a rychle a pak mazlivě něžně. Hodiny ho hýčkat a rozmazlovat. Sklonil hlavu. Loki sledoval jemný úsměv v jeho obličeji. Vycházelo z něj teplo a něha. ´Proč musí mít takovou hroznou povahu? Kdyby nebyl tak... byl by přesně můj typ.´ Prohlížel si muže. Zamyšlen nevnímal, že k němu Gavin zvedl oči. Zadíval se do nich. ´Ty krásné oči, umí se jimi tak podívat... a jeho rty...´ Sklopil zrak k ústům. Vzpomněl si na jejich polibky. Gavin si až po delší chvíli uvědomil, že si ho bůh prohlíží. Pousmál se. Loki si povzdechl. Zarazil se. ´Vzrušil jsem se.´ Uvědomil si nevěřícně. ´Vždyť jsem si ani nic nepředstavoval... nebo ano?´ Pomyslel si zničeně. Aniž by jeho mozek chápal, co se vlastně děje, sledoval svlékajícího se muže. Na jeho pokyn si poposedl dopředu. Gavin si sedl za něj. Mladík se konečně vzpamatoval.
“Co... co to...proč jsi... Gavine.” Nebyl schopný najít správná slova. Ten muž si prostě dělá, co chce. Nikdy si nikdo nedovolil to co on. Ani by to nikdy nikomu nedovolil. Tak proč jemu to prochází? A tak lehce?
“Chtěl jsi přece umýt nebo ne?” Zašeptal Gavin u jeho ucha a zvedl houbu položenou na okraji vany.
“Ale takhle...” Protestoval mladík odzbrojený jeho hlasem. Předklonil hlavu, když mu muž začal omývat záda. Pousmál se a opřel ho o sebe, jeho ruce si to namířily k Lokiho hrudníku. Ten jen ležel a oddával se jeho péči. Byla moc příjemná na to, aby ho zarazil. Otevřel oči, když Gavinovo volná ruka sjela níž. Muž se pousmál. Tak se nespletl. Když předtím viděl Lokiho výraz, hádal zda je či není vzrušený. Překvapila ho jeho spokojenost nad tím zjištěním. Objal dlaní mladíkovo penis a začal přejíždět po celé jeho délce. Loki se steny příjímal “muka” a prsty bořil do houby v Gavinovo druhé ruce. Jeho vlasy zažhnuly a samovolně se vlnily, jakoby žily svým vlastním životem. Muž pustil houbu. Dotkl se mladíka pod bradou a přizvedl jeho obličej ke svému. Zadíval se do přivřených očí. Usmál se a sklonil se k jeho rtům. V životě neviděl nic tak krásného jako Lokiho v zápalu vášně. Nic tak podmanivého, nic tak vzrušujícího. Uvědomil si mladíkovo zasténaní. Rychle se odklonil. Mračil se bolestí.
“Loki.” Řekl bezradně. Bůh ohně otevřel oči. Pousmál se.
“Pokračuj.” Políbil ho. Gavin zamračeně zakroutil hlavou.
“To je v pořádku... nepřestávej.” Vztáhl ruku k jeho obličeji. Gavin se mu zadíval do očí. Jemně se usmál a přikývl. Mladíkovi utekl hlasitý sten, pak se schoulil v jeho náruči. Muž ho objal. Nebyl si jistý, ale zdálo se, že ke konci bolest ustoupila. Loki pomalu otevřel oči.
“Někdo by ti měl dát školení v omývaní boha... takhle se to nedělá.” Gavin se zasmál a políbil ho do vlasů.
“Ty jsi ale taky...”
“To je v pořádku... necháme to na příště.” Držel ho Gavin pevně. ´Na příště?´ Pomyslel si Loki trochu zaskočeně, ale neřešil to. Teď na tom nezáleželo. Dlouho leželi a vnímali jen blízkost toho druhého.
“Za chvíli se asi rozpustím.” Ozval se muž. Loki si povzdechl a odtáhl se od něj. Vylezl z vody. Gavin zakroutil hlavou. Mohl od boha ohně čekat, že nebude potřebovat ručník. Mladík jednoduše uschnul. Muž také vylezl. Loki mu položil dlaň na prsa. Kapky vody se vypařily. Zvedl oči k němu.
“Nejradši bych tě za tu drzost spálil na popel ale...” Zamračil se.
“Děkuju, líbilo se mi to.” Gavin udiveně zvedl obočí. Něco takového se mu stalo poprvé. Aby mu někdo poděkoval a zároveň bral sex – jeho něžnosti za něco tak přirozeného. Pak si vzpomněl na to, co mladík říkal v chrámu. V tolika lidech probudil vášeň. Nespojoval si sex s láskou jako většina. Viděl v něm nástroj jak někoho potěšit, uvolnit, darovat mu kus sebe. Bral ho jako dar a rozdával ho jako dar. Gavin si nebyl jistý proč, ale věděl že Lokiho dar, bude něco spalujícího a zároveň něžně hýčkajícího. Sledoval oblékajícího se mladíka. ´Mohl to být kdokoliv.´ Pomyslel si nesouhlasně. Chvíli si naivně myslel, že to on mladíka vzrušil. To jak si ho prohlížel. Při oblékání si v duchu zanadával do idiotů a pak si vzpomněl.
“Hmm... ta bolest přestala nebo ne?” Loki se zarazil. Přikývl a zatvářil se zamyšleně.
“To se ještě nestalo. Ustoupila, jakoby by ji něco...” Přemýšlel. Zvedl oči k němu.
“Vyrazíme?” Gavin přikývl. Už si zvykl na to, že mladík dost často utíná rozhovory v půlce.
“Jen zůstává otázkou kam.” Oblékl si košili.
“Hmmm... předpokládám, že vy zas půjdete hledat ňejáký poklad nebo tak něco.” Gavin si pozvdechl. Je tvrdohlavější než on.
“Loki.” Řekl výhružně. “Nepočítej s tím, že tě nechám samotnýho. V tvym stavu.”
“Ty jsi tvrdohlavější než já.” Zamračil se mladík. Gavin se upřímně zasmál.
“Zrovna to jsem si teď myslel já o tobě. Vyrazíme, až nám povíš kam.” Trval na svém.
“Zapomněl jsi? Byl jsem nějákou dobu mimo. Nevím sám, kam mám jít.”
“Hmmm... když nám povíš, koho hledáš. Možná budem vědět.” Loki něco zavrčel. “Takže?”
“Kde je nejbližší chrám?”
“Proč?”
“Zeptám se tam na toho koho hledám a na cestu.” Gavin zakroutil hlavou.
“Nechápu proč mi to nechceš říct. Co je na tom tak tajného, přece....”
“Podívej se, co udělal mně. Nechci riskovat, že tobě... vám...” Přerušil ho mladík zoufale. Gavin na něj překvapeně hleděl.
“Prosím, nechte mě jít samotného.” Řekl bezradně. Muž mu položil ruce na ramena, přitáhl si ho do náruče a pevně objal.
“Myslím, že nejbližší je ve Varuně.” Zamyslel se. Loki otevřel oči. ´Niniel?´ Pomyslel si.
Nejistě sledoval stroje, ke kterým ho muži dovedli. Byly to nadvzdušné “motorky” Gavin ho posadil za sebe a nasadil si speciální brýle.
“Drž se pevně.” Jen přikývl a přitiskl se k němu. Brzy si zvykl a rozhlížel se po krajině. Dorazili k velkému jezeru v jehož středu se nacházela bílá kamenná pevnost připomínající chrám. Ostrov spojoval se světem převoz. Dovezl je k bráně. Součástí pevnosti bylo malé město – vesnice. Motorky nechali u vchodu a rozmanitými fontánami zdobenými ulicemi se vydali k nějvětší z budov – Chrámu vody. U vchodu stejně mohuteného, jaký byl v Chrámu ohně, je zastavili strážci a dožadovali se důvodu jejich návštěvy. Při odpovědi požehnání je vpustili dovnitř.
“Hmm... je dost podobný tvýmu až na ty fontány.” Rozhlížel se Mark. Ostatní přikývli. Chrám byl plný světla, fontán a kněžích. Jeden z nich je zastavil. Měl zdobené bílo-modré roucho a tvářil se velice důležitě.
“Přišli jste pro požehnání?” Přikývli. “Tudy, prosím.... poplatek při odchodu.” Poslední věta Lokiho zaujala. Gavin mu rychle zakryl pusu. Zakroutil hlavou a vedl ho za mužem. Hlavní sál chrámu byl snad to nejúchvatnější místo ve městě.. Zadívali se na umělý vodopád, jehož jezírko bylo vyvýšeno několika schůdky. Scenérie vypadala úchvatně. Když stanuli u nejnižšího schodu, voda v jezírku se začla čeřit a vynořil se z ní nádherný majestátný tvor – něco mezi hadem a drakem.
“Vítejte... jsem Bůh tohoto chrámu.” Zaduněl jeho hlas. Kněží se uklonil a významně se podíval na cestovatele. Bez nadšení se uklonili až na Lokiho. Ten sledoval tvora.
“Co je to za žerty? Nepřišel jsem se vybavovat s nějákým vodním démonem. Chci mluvit s Niniel.” Zamračil se. Všichni v sále ztichli.
“Co si to... urážet mocného...” Zrudl kněží. “Odejděte hned! Než vás ztihne trest!” Dexter několikrát zamrkal, když muž zakřičel přímo u jeho ucha. Bohužel pro něj, stál hned vedle kněžího.
“Můžeme jít? Jestli zařve ještě jednou, ohluchnu. “ Držel se za ucho. Gavin přikývl a táhl rozčíleného Lokiho pryč. Doslova je vykopli z bran města.
“Dobrá práce.” Sklonil Dexter hlavu k mladíkovi. “Divim se, že nás tak v klidu nechali odejít.”
“Nechápu to. Proč ta maškaráda... ta...” Zakroutil Loki hlavou.
“Jaké bohy chtějí, takové mají.” Ozval se vedle nich příjemný dívčí hlas. Všichni se tam otočili.
“Niniel.” Přistoupil mladík rychle k okraji převozu. Na hladině stála kudrnovlasá dívka modro-zelených vlasů. Měla roztomilý jemný obličej, štíhlou drobnější postavu. Na sobě bílé jednoduché šaty. Usmívala se.
“Loki.” Přešla k němu po hladině. Objali se. Zadívala se mu do očí. Smutně se pousmála.
“Je mi to líto, nemohla jsem ti pomoct...snažila jsem se, ale...” Přikývl.
“To asi nikdo. Co se to...” Dívka si povzdechla.
“Nepotřebují už bohy z dávných časů. Chtějí bohy, kteří vzbuzují strach. Děsí. Ohromí. Vypadají tak jako Tiamat." Povzdechla si.
"Bohy, kteří přinesou zkázu, pokud nezaplatíš, pokud je nebudeš uctívat a dostatečně se klanět. My jsme pro ně byli moc dobří... moc obyčejní. Někteří se přizpusobili – jiní odešli a nechali lidi jejich osudu.” Loki sklonil hlavu. Zvedl k ní oči.
“Najdeš ho tam, kde vždy. Jen... buď opatrný, ano?” Muži poslouchali rozhovor a stále ještě přesně nechápali, kdo před nimi stojí. Dívka k nim otočila hlavu. Laskavě se usmála.
“Předpokládám, že vy jste ti, co zachránili Lokiho.” Přešla k nim.
“Děkuji.” Objala Dextera. Zvedla k němu oči. Zadíval se do hlubin moře. Tak nádherných, tak lákavých, tak...
Loki ho chytl za paži. Dexter se probral. Její vlasy se zavlnily. Jakoby se v nich objevily mořské vlny. Dívka zkrásněla, její bělostná pleť zářila. Šat se zbarvil, nebyli si jisti jestli je modrý či zelený ale jakoby ho lemovala bílá pěna. V tu chvíli byla mocná, vznešená, nádherná, tak jako Loki. Vztáhla ruku k Dextrovo tváři. Působila zvláštně klidně a rozvážně.
“Prosím, dejte na něj pozor.” Zvedla se na špičky a políbila ho.
“Nashle.” Změnila se ve vodní vír, ten se rozlétl po okolí. Dexter nechápavě hleděl na místo, kde stála. Zvedl oči k ostatním. Měli stejné výrazy jako on.
“Kdo to... to byla...”
“Niniel. Bohyně vody.” Přikývl Loki a přešel k motorkám.
“Mnoho mužů se utopilo v jejích očích.” Dodal. Dexter sebou cukl.
“Díky.” Podrbal se ve vlasech. Mladík k němu otočil hlavu.
“Neublížila by ti, jen by z tebe pravděpodobně udělala svého milence. Vždy měla slabost pro rudé vlasy.” Dexter se opřel o svou motorku.
“Počkej... nádherná bohyně ze mě chtěla udělat svýho amanta a tys tomu zabránil?” Loki přikývl.
“Za co že jsem ti to děkoval?” Řekl zoufale. Muži se zasmáli.
“Takže? Slyšel jsi to, máme na tebe dát pozor.” Mladík si povzdechl.
“Je to Chrám ledu v Silu.” Muži se zamračili. Illias - Bůh ledu byl brán za jednoho z nejmocnějších. Říkalo se, že by dokázal proměnit celý kontinent v ledovou zemi. Přesto se nepletl do věcí lidí, ne tak jako to měli ve zvyku ostatní bohové ledu.
“Trochu jsem to čekal.” Zamračil se Gavin. “Říkal jsi, že tě miloval?” Mladík sklonil hlavu.
“Odmítl jsi ho?” Zakroutil hlavou.
“Byli jsme milenci... a já mu zlomil srdce.” Zadíval se na hladinu jezera.
“Ale říkal jsi přece, že s lidským srdcem bysis nezahrával.” Zamračil se Mark. Mladík se k nim otočil. Překpaveně na něj hleděli. Tekly mu slzy.
“Nevěděls to.” Usoudil Gavin. Zakroutil hlavou.
“Kdybych věděl, že ke mně něco cítí... nikdy bych... řekl, že jsem si s ním zahrával, tak jako s ostatními. Že jsem jen malá božská děvka. Že mě má vlastní vášeň – můj božský oheň zabije.” Oni na něj nevěřícně hleděli.
“Ublíženej milenec?” Nechápal Dexter.
“Ublíženej bůh...” Otočil k němu hlavu Gavin. “Jak by tě tvá vášeň měla zabít?” Loki k němu zvedl oči.
“Dotkl se mého srdce a obalil ho chladem.”
“Ale jsi přece ...” Zmlkl Mathias, když mladík zakroutil hlavou.
“Čím větší plamen probudím, tím silnější je odpověď. Jakoby se má síla odrazila a vrátila zpět a pak chlad zabere další a další kus mého srdce...” Tiše na něj hleděli. Gavin se najednou pousmál.
“Proto ustoupila.” Řekl spíš pro sebe. Všichni k němu otočili hlavy. Zvedl k nim oči.
“V té vaně... ustoupila.” Podíval se na Lokiho. “Ale né díky tvé vášni ohnivého boha... ale díky úplně jinému plamenu, který se probudil.” Usmíval se. Nechápali ten jeho spokojený výraz.
“Láska.” Loki zalapal po dechu.
“No to ne... nebuď tak... tak.. proč bych se JÁ měl zamilovat zrovna do tebe.” Snažil se vymanit z Gavinovo náruče.
“No tak... přemýšlej... vypadáš den ode dne mocnější, silnější, živější. Spletli jsme se. To není lidské teplo. Je to něco silnějšího.” Pohladil ho Gavin po tváři. Loki zakroutil zoufale hlavou. Zatvářil se překvapeně.
“Mu vraž tu pusu a uvidíš.” Zašeptal. Udiveně zvedli obočí.
“To nebyl Dexter... to díky tvým slovům a přítomnosti se moje srdce zachvělo a probralo.” Sklonil hlavu.
“Já tě tak moc nenávidím.” Zvedl vztekle oči k muži.
“Opatrně, ať si neublížíš.” Usmál se Gavin. Mladík by ho nejradši podpálil pokud možno několikrát za sebou. Ten jeho samolibý spokojený úsměv. Nechal se políbit.
Opět vyrazili na cestu – namířili si to směrem k městu Sil. Obvykle přespávali ve volné přírodě. Kvůli mladíkovi. Když náhodou přespali v nějákém městě, překvapil je svou hrdě vztyčenou hlavou a výrazem. Nezapřel svůj vznešený původ. Gavin nechápal proč, ale tetelil se tichou pýchou. Jednoho dne Dexter, vedoucí skupinu, zastavil a sundal si brýle. Zadíval se na oblohu.
“Kouř.” Zastavil Marc vedle něj. “Tím směrem je Vetřní... nebo ne?” Otočil hlavu ke Gavinovi. Ten se zamračil a vyjel. Zděšeně se zadívali na vesnici v plamenech. Její obyvatelé se snažili plameny uhasit vodou z blízkého jezírka. Byla to chudá vesnice, skoro nedotčená moderním světem tam venku. Všimli si skupiny, která také sledovala dění.
“Hmm... nejsou to kněží chrámu ohně?” Řekl nechápavě Dexter.
“To by přece pomohli... “ Zakroutil Mathias hlavou.
“Nebuď naivní.” Vyjel Gavin. “Zdravím.” Tři kněží otočili hlavy k nim. Na sobě měli zdobená roucha barvy ohně. Jako kněží z Chrámu vody i oni se tvářili velice důležitě.
“Jste z Chrámu ohně nebo ne... proč potom nepomůžete?” Jeden z mužů si odfrkl.
“Odmítli zaplatit za požehnání a naše služby.” Muži na něj nevěřícně hleděli. Gavin ho chytl pod krkem.
“Ty malej... “ Zarazil ho Loki, který slezl z motorky a rozeběhl se k vesnici. Na jejím okraji se mladý muž snažil dostat k jednomu z domů. Dva vesničané se mu v tom snažili zabránit. Bránil se a křičel, že musí dovnitř. Mladý bůh z jeho nářku pochopil, že v domě je nejspíš jeho mladá žena s dítětem.
“Loki!” Zavolal Gavin. Všichni strnuli, když se ztratil v plamenech.
“Je tu někdo?!” Rozhlédl se po plamenech v domě. “Slyšíte mě?!” Přemýšlel, kde by se asi člověk mohl schovat. Zašel do koupelny. Klekl si k malé staře vypadající vaně. Byla otočená vzhůru nohama. Zaklepal na stěnu. Uvolněně se usmál, když se ozvala odpověď. Chytl lem, zabral.
“Jak to mohla...” Zabral vší silou. Vana se pohla. Zadíval se do velkých vyděšených očí zrzovlasé dívky. Klečela a zády mu pomáhala držet vanu. Pod ní leželo asi tříleté dítě. Kolem pusy mělo převázanou mokrou látku.
“Prosím.” Zašeptala v pláči. Pak vyjekla, když se strop začal sesypávat. Loki se zamračil a zabral. Převrhli vanu a on je zakryl svým tělem.
“Ať se děje cokoliv, drž se mě!” Zavřel oči, jeho vlasy začly žhnout.
Vesničané se zarazili a přestali hasit. Oheň zesílil a pohltil vše. Domy se ztratily. Odstoupili. Síla žáru byla neúnosná. Pak se to stalo. Nevěřícně sledovali plameny, které se začly samovolně stahovat zpět. Jakoby hořely obráceně. Ještě větším šokem byly zářící obrysy domů, které oheň odhaloval. Žhnuly jako žhavé uhlíky. Uvědomili si křik. Bolestný děsivý křik. Gavin udělal krok. Dexter s Mathiasem ho rychle chytli.
“Nemůžeš mu pomoct.” Drželi ho pevně. Zamračil se a zavřel oči. Oboje utichlo – plameny i křik. Žhavé stěny domů vyhasly a vesnice před nimi stála nedotčená. Gavin se vymanil z jejich náruče a rozeběhl se k domu, ostatní za ním.
“Loki.” Rozzrazil dveře. “Loki!” Uslyšel pláč. Zadíval se na trojici. Seděli v objetí – matka s dítětem schována v mladíkovo náruči. Rychle si k nim klekl.
“Hej.” Žena otevřela oči. Odtáhla se od mladíka a vyděšeně sledovala, jak se sesouvá k zemi. Gavin ho chytl.
“Lillith.” Přiběhl k nim její muž a oba objal. Přitiskla se k němu.
“Tolik... tolik jsem se bála, ale on přišel... přišel a...” Odtáhla se. Usmál se a přikývl. Utřel jí slzy. Oba sklonili hlavu k mladíkovi v Gavinovo náruči. Byl naprosto vyhaslý. Nejistě ho sledovali tak jako vesničané, kteří naplnili dům. Jedna z žen se k němu sklonila. Jako ostatní dost dobře nechápala, co se vlastně stalo. Jedním si ale jistí byli. Jsou navždy jeho dlužníky.
“Uložíme ho, pojďte. Je taky ulož.” Sklonila hlavu k mladému páru. Muž přikývl. Gavin ženu následoval ven. Zastavil se a zadíval se na trojici rozhlížející se po domech. Obklopila ho temná aura. Vrazil Lokiho Dexterovi a vydal se ke kněžím. Ti si ho všimli.
“Gavine, po...” Zmlk muž, když kněz upadl a chytl se za rostrhlý ret. Vyděšeně sledoval muže sklánějícího se nad ním. Chytl ho za látku na prsou a přizvedl k sobě. Už jen výraz v jeho očích by dokázal zabít.
“Ty malej bastarde, kdybyste něco udělali, Loki by...” Zadíval se do jeho vystrašeného obličeje. Zamrčil se a odhodil ho zpět na zem. Mužův obličej se stáhl vztekem.
“Toho budeš litovat, ty... ty...” Zmlk, když si k němu muž dřepl.
“Ty?” Zvedl tázavě jedno obočí. Kněží stiskl pevně rty a vstal. Ten muž byl moc nebezpečný, cítil to. Tenhle boj by prohrál. Vstal a oprášil si oblečení.
“Jdeme.... vy už s požehnáním chrámu ohně nepočítejte.” Mezi vesničany to zašumělo pobavením.
“Toho se bát nemusíte. Nebudem.” Zamračil se mladý muž.
“G-Gavine?” Ozval se Dexter. Muž se otočil a zadíval se na bezvládného mladíka. Jeho rty byly namodralé, tak jako kůže. Vlasy zhnědly a ornamenty vybledly. Rychle k nim přešel a vzal si ho.
“Loki?... Loki.” Přitiskl ho k sobě. Zamračil se. “Svět na tebe možná zapomněl a nepotřebuje tě, ale já ano.” Zašeptal do jeho rtů.
“Jestli to vzdáš, najdu způsob, jak tě oživit, abych tě pak mohl vlastnoručně zabít.” Pokračoval. Sklonil hlavu ke své ruce, když se mu objevila husí kůže. Ucítil chlad v zátylku. Pomalu se otočil. Vesničané ho nejistě napodobili a zadívali se na postavu stojící opodál. Byl to doslova krásný muž sněhově bílých vlasů a bělostné pleti. Na sobě měl bílý kabát s kožíškem a kapucou – tu nasazenou K tomu bílé kalhoty a boty. Nic víc. Kůži jakoby měl posypanou třpytícím se bílým práškem. Vykročil k nim. Vesničané mu uhýbali z cesty. Sledoval Gavina, jeho pohled sjel k mladíkovi. Jeho oči zažhnuly zvláštně chladnými modrými plameny. Stoupl si k muži. Byl o něco vyšší než on.
“Dost hloupé... musel vědět, že ho to zabije.” Prohlížel si ho. “Zapomněl jsem, jak krásný je.” Pohladil ho po tváři. Gavin jeho ruku chytl. Muž k němu překvapeně zvedl oči.
“Nesahej na něj.” Řekl chladně. Všiml si úsměvu, který mu přeběhl po obličeji.
“Hmmm... zdá se, že lapil srdce dalšího hlupáka... jen si s tebou zahrával, jako se mnou.” Gavin se zamračil.
“Hloupost... byl k tobě upřímný narozdíl od tebe.” Muž mu chladně hleděl do očí. Gavin měl pocit, že mu zrovna omrzly všechny prsty a že chlad prostupuje jeho tělem dál.
“Nevíš, o čem mluvíš.”
“Ale ano, něřekl jsi mu pravdu. Vlastně jsi ho podvedl.” Chlad postoupil o kus dál.
“Kdybys mu řekl, co cítíš od začátku, nikdy by to nenechal zajít tak daleko. Nic víc, než ti dal, nesliboval, jen ty ses s tím nedokázal smířit a vynucoval si lásku.” Mužův výraz ztvrdl. Sklonil hlavu.
“Nikdy jsem po ničem tolik netoužil jako po něm, nic tolik nemiloval...”
“Nemiloval? Těžko nazývat láskou to, cos mu proved. Chtěl jsi ho prostě jenom vlastnit. Mít pro sebe. To není láska.” Přerušil ho muž. Bůh ledu se zamračil.
“Mám tě dost!”
“Proč? Protože víš, že mám pravdu?” Zadíval se mu Gavin do očí. Muž se zamračil, chytl ho pod krkem. Chlad postoupil. Oba překvapeně sklonili hlavu k mladíkovi, když chytl ruku. Ilias se zamračil bolestí a stáhl ji zpět. Loki zvedl oči ke Gavinovi.
“Postav mě.” Udělal tak. Mladík zavrávoral.
“Ne.” Zvedl k němu ruku, když ho chtěl Gavin chytit. Narovnal se a zvedl oči k Ledovému bohu.
“Omlouvám se.” Všichni nevěřícně rozšířili oči.
“Ublížil jsem ti, i když nevědomě. Prosím, odpusť mi to a zruš své kouzlo. Moje láska ho sice dokáže potlačit ale...” Muž nevěřícně rozšířil oči.
“Láska?” Otočil hlavu ke Gavinovi. “Neříkej mi že ses... čekal jsem tak dlouho až přijdeš a odprosíš mě a ty se zamiluješ?! Do člověka!” Zvedl proti němu ruku. Loki se chytl za srdce. V tu samou chvíli kolem mužovo těla proletl písečný vír. Zastavil před menším z bohů. Změnil se ve dvě postavy. Jedno byl vysoký muž dlouhých světle šedivých vlasů. Na sobě měl oblečení podobné Lokiho, jen sukni kratší. V náruči držel plavovlasou dívku v hnědém dlouhém hávu. Jeho povrch připomínal uschlou rozpraskanou zem. Měl hluboký výstřih končící pod pupíkem. Na prsou byl spojený šňurkou. Od pasu byl háv opět rozhalený. Postavil ji. Vedle nich udeřil blesk. Na jeho místě stál muž rozčepýřených žlutých vlasů. Měl krátkou vestičku s vysokým límcem a dlouhou rozhalenou sukni, vepředu s podobným pruhem jaký měla dívka. Ornamenty na ní jakoby tvořily pavučinu blesků. Zamračil se
“To stačí Sile. Zašel jsi moc daleko.” Gavin sebou cukl. Sil – skutečný bůh ledu. Illias muselo být jméno, které si zvolil – tak jako Loki. Zrovna spílal skutečnému bohovi – žádnému polobohovi, démonovi. Ale jednomu z bohů starého národa.
“Nepleťte se do toho, Tinio.” Další. Tinia – bůh blesků. Dexter k němu otočil hlavu.
“Zdá se mi to, nebo se nám tu schází...” Jeho přítel přikývl.
“Jsou skuteční. Sil – bůh ledu, Tinia – blesky. Řekl bych Zefyr – vítr a... hmmm...”
“Selva... země.” Ozvalo se za nimi. Otočili se.
“Ráda tě zas vidím.” Zvedla oči k Dexterovi. Znejistěl. Dívka se pousmála.
“Mě možná znáte pod jménem Nethuns.” Otočila hlavu ke Gavinovi. Ten nechápavě zakroutil hlavou.
“Takže Loki je...” Dívka se znovu pousmála a přikývla.
“Sethlans – bůh ohně.” Šla k trojici. “I přes stará přátelství nebudu váhat použít svou moc... trpěl dost. Nech ho jít.” Sil se zamračil. Prošel mezi nimi k mladíkovi.
“Stále si myslím, že bys měl stanou po mém boku ne po jeho.” Loki se pousmál.
“Sám moc dobře víš, že srdci neporučíš. Zamilovat se do arogantního, rozmachaného, výbušného, nezodpovědného démona jako jsem já.” Sil se zasmál a dotkl se ho pod bradou. Zvedl jeho obličej ke svému a políbil ho. Chytl ho, když se Loki chytl za srdce. Zamračil se.
“Ustupte. Všichni!” Loki vzplanul, vylekaně odstoupili. Kolem dvojice se objevila ledová kopule a chránila okolí od plamenů. Místy byl žár ale moc silný.
“Hlupák, upeče ho tam.” Zvedla Niniel ruce. Kopuli obklopila další – tentokrát z vody. Pochvíli oheň uvnitř štítu zmizel. Niniel stáhla svůj, Sil svůj. Zadívali se na dvojici. Bůh ledu jakoby se celí třpytil, jeho oči plály dvěma modrými plameny. Před ním se kousek od země vznášel Loki. Jeho vlasy plály za ním, z lehka se dotýkaly pasu. Jeho ozdoby a ornamenty na oblečení žhnuly, tak jako jeho oči. Zvedl svou ruku a zadíval se na ní. Vzplála.
“Hmm... myslím, že teď už bysis měl dávat pozor na to, co říkáš.” Ozval se Dexter. Gavin se pobaveně pousmál.
“Stále je to ten samý Loki... ale opatrnější bych možná mohl být.” Sledoval mladíka. Snesl se k zemi. Sil se zamračil a sklonil hlavu.
“Odpusť mi to, prosím. Moje hrdost...” Vzal mladíka do náruče a přitiskl k sobě. Zmenšil se.
“Pochopím, když...” Zmlk, když se od něj Loki odtáhl a usmál se.
“Vše má svůj důvod i tohle jistě mělo... byly chvíle, kdy jsem tě proklínal, ale myslím že díky té bolesti jsem lepším bohem než jsem býval. “ Sil uvolněně přikývl a znovu ho k sobě přitiskl. Loki se otočil k ostatním bohům.
“Je na čase zkrotit své démony a ty jejich kněží. Obyčejní lidé o takové bohy nestojí, tím jsem si jistý.”
“Chyběl mi ten tvůj zápal pro věc.” Řekl pobaveně Tinia. “Svoláme své věrné.” Loki přikývl a podíval se vedle sebe. Několik míst vzplálo.
“To už je na mě trochu moc.” Sledoval Marc, jak plameny získávají humanoidní rysy. Všichni se zadívali na rudé rohaté démony, jedno byl malý ohnivý drak. Loki k nim přešel, uklonili se a dráček k němu přelétl. Rozzářil se a změnil se v rudovlasou dívkou. Usmála se a vrhla se mu kolem krku.
“Jsem tak ráda, že jsi v pořádku.” Mezi bohy do zašumělo i Loki se pobaveně pousmál.
“Jsem v porádku Ifrit, rozmačkáš mě.” Dívka zrůžověla a pustila ho.
“Kdo je v chrámu ohně?” Ifrit se zamračila.
“Djinn.” Odfrkl si jeden z rohatých démonů. Otočil k nim hlavy. Povzdechl si a přikývl, šel k nim. Jeho přátelé sebou cukli, když se na něj nadšeně vrhli – tak rádi ho viděli.
“Hmmm... měl jsem pravdu, je to stále ten samý rozkošný Loki.” Řekl pobaveně Gavin. Bozi se zasmáli.
“Vždycky mě tímhle dokázal dokonale odzbrojit. Neznám žádného boha, o kterém by se dalo říct, že je rozkošný. ” Zakroutil Zefyr hlavou.
“Už se konečně přivítáš i s náma? Začínají tu z nás být nervózní.” Rozhlédl se bůh po vesničanech. Ti si je stále lehce zmateně prohlíželi. Nevěřili, že mezi nimi stojí bozi a chovají se jako obyčejní lidé.
“Zůstaňte... připravíme oslavu...” Ozvala se nějáká žena.
“Oslavu připravíme my, ale až bude co slavit...” Otočila k ní Selva s úsměvem hlavu a s ostatními bohy obklopila Lokiho. Gavin zakroutil hlavou.
“Proč mě to nepřekvapuje?” Dexter se zasmál a sledoval, jak všichni mladíka objímají a nechtějí ho nechat nikomu jinému.
“Asi si neuvědomuješ jaké máš štěstí...” Gavin otočil k Silovi hlavu.
“Ten nejsilnější a nejmocnější plamen v království hoří jen pro tebe, výsosti.” Muži k němu rychle otočili hlavy.
“Ty víš...” Nedokončil Dexter větu. Sil se pousmál.
“Ale jistě... slyšel jsem zmíňky o tom, že se bavíš hledáním pokladů. Otci se asi moc nelíbí, že neputují do jeho pokladnice ale k jeho lidu... mimochodem, byl jsem v Zámostí, díky těm opravám přežili zimu.” Gavin se zamračil.
“Směle věřím, že tohle království se zvedne až vládu převezme Alexander. Jako druhorozený toho moc nezmůžu.” Sil k němu sklonil hlavu.
“Hmm... tohle je myslím dost.” Gavin udiveně zvedl obočí. “A nepleť se, my dva nejsme přátelé. Jsme rivalové.” Usmál se a vykročil k bohům. Gavin se pobaveně pousmál.
“Hmm... je zvláštní, že provedl Lokimu to, co provedl a přitom...”
“Se na něj nedokážeš zlobit a přijde ti jako fajn chlap?” Ozval se Marc. Mathias přikývl. “Mně taky.”
Loki k nim přešel. Byl vznešený, nádherný, hřejivý. Jemně se uklonil.
“Děkuju.” Muži zrozpačitěli. Uvědomili si to a zrozpačitěli ještě víc.
“Nám ne... to našemu milovanému vůdci.” Usmál se Dexter. Mladý bůh se pousmál a otočil hlavu k němu.
“Musím jít... probrat svůj chrám a zbavit vaše království té špíny.” Gavin beze slov přikývl. “Nemělo by to trvat dlouho.” Zadíval se mu do očí.
“Dobře.” Odpověděl muž jednoduše. Mladík se zamračil.
“Měj se.” Otočil se a šel ke svým. Gavinovo společníci se na něj nejistě podívali.
“Nedomluvíš se s ním, kde...” Sledoval Marc zmateně jeho pobavený úsměv. Když se Loki otočil a zlověstně kráčel zpět, ustoupili. Gavin se usmál.
“Co si o sobě zatraceně myslíš?! Pokoušíš svoje štěstí, člověče.” Princ se pousmál.
“Počkám v ohnivém chrámu.” Vztáhl ruku a pohladil ho po tváři. Loki ji prudce odstrčil.
“Jestli tě tam najdu, podpálím tě.”
“Pokud to bude samou láskou, je to v pořádku. Můj bože, Loki, děláš si to sám.” Vzal ho do náruče, když jeho oči vzplály snad ještě silnějším plamenem.
“Už jsem ti to říkal, nemůžu si pak pomoct.” Položil mu ruku na tvář a sklonil se ke rtům. Mladík s bručením přijal jeho.
Zemí se prohnala bouře – silná, ničivá bouře. Přírody a obyvatelstva království se ale nedotkla. Náhražky bohů a jejich kněží až moc pozdě pochopili, kdo proti nim stojí. Jejich stvořitelé je bez milosti připravili o magickou moc, bohatství a vládu. V nejsilnější dny bojů dorazil Gavin k ohnivým horám. Se svými společníky nevěřícně sledoval pohoří bez jediné známky sněhu. Čím blíž chrámu byli, tím teplejší se jim okolí zdálo. Samotný chrám byl zaklet letním kouzlem.
“Neuvěřitelný.” Rozhlížel se Marc a svlékal si svůj kabát.
“Vítejte.” Ozval se vedle nich příjemný ženský hlas. Podívali se jeho směrem. Mladá rudovlasá dívka se usmála. Měla ženskou podobu Lokiho oblečení – jen sukni kratší. Nebyli si úplně jistí, ale u ní pravděpodobně Loki tehdy stál. Prohlíželi si tu malou krásku a zapomněli pozdravit. Gavin se vzpamatoval.
“Hmmm... díky. Přišli jsme... Sethlans tu asi ještě není.” Nechápal proč použil jméno, které se k mladíkovi tolik nehodilo. Zakroutila hlavou.
“Je mi líto, pokud jste přišli pro požehnání, Lo... náš pán Sethlans není přítomen a abych byla upřímná, nevím, kdy dorazí.” Dodala.
“Pojďte, musíte být unavení po cestě a hladoví... zkusíme s tím něco udělat.” Mávla na mladého muže. Usadila je ve společenské místnosti. Netrvalo dlouho a mladík jim donesl tác s pokrmem. Hlavně na něm bylo ovoce a čerstvý chléb.
“Dobrý den... asi je to trochu skromné. Nejsme si jisti, čím se vlastně v dnešní době...” Znejistěl. Muži se pousmáli. Přístup chrámů dnešní doby se nedal srovnat s jejich. Už jenom to, že je pohostili a jistě jim i nabídnou nocleh, aniž by od nich cokoliv očekávali, bylo neuvěřitelné.
“To bohatě stačí... sednete si k nám?” Oba se usmáli.
“Rádi... jen zavolám ostatní, pokud to nevadí.” Podívala se dívka na Gavina. Přikývl. Usmála se a odešla. Pochvíli přišla s malou skupinou lidí. Nebylo jich víc než deset – i s dívkou a mladíkem. Sesedali si a zvědavě si prohlíželi oblečení mladíků. Dexter se pousmál.
“Ptejte se.” Nadšeně ho poslechli. Vyptávali se na taje moderní doby – na obyvatele, bohy a vše kolem.
“Zvláštní představa. Odkud ale víte o Lokim... totiž Sethlansovi... to se zvěsti o chrámu roznesly tak rychle?” Dexter udiveně zvedl obočí.
“Zapomněl jsem se o tom zmínit? To my jsme ten váš chrám našli.” Kněží nevěřícně rozšířili oči.
“Vy jste...” Otočil mladík hlavu k dívce.
“Dexter, Marc, Mathias a ... Gavin.” Dokonce věděla, kdo je kdo.
“Loki nám říkal, že dorazíte.”
“Hmmm... to trochu popírá jeho prohlášení, že tě podpálí, pokud se tu ukážeš.” Otočil Dexter hlavu ke svému příteli. Ten se zasmál a přikývl.
“Připravili jsme pro vás pokoje a oblečení. Budete chtít...” Omluvili se, že jsou opravdu trochu unaveni po cestě a přikývli. Dovedla je k pokojům. Gavin se rozhlédl po velkém místnosti, její dominantou byla velká dvěma schůdky vyvýšená postel. Sklonil hlavu k dívce. Pousmála se a přikývla.
“Lokiho ložnice... nebudu tě rušit.” Odešla. Odložil tašku a kabát. Rozhlédl se. Součástí pokoje byla velká koupelna a terasa. Když viděl Lokiho vanu, pochopil jeho řeči v hotelu. V rohu místnosti bylo sezení v podobě několika nízkých pohovek s polštáři a v dalším rohu knihovna se stolem. Na samotnou knihovnu chrámu narazili, když hledali pokladnici. I přes velikost postele a vany byl pokoj překvapivě skromně zařízený. Žádný přebytečný přepych. Zaplňovaly ho květiny a světlo. Ze všeho v pokoji vyzařovalo Lokiho hřejivé kouzlo. Pousmál se a sedl si na postel. Jakoby přišel domů. Rozvalil se na posteli
Ráno se všichni lehce rozpačitě sešli na snídani. Na sobě měli oblečení podobné kněžím z chrámu. Byli z něho trochu nejistí. Na druhou stranu bylo neuvěřitelně pohodlné a tak nějak se do prostředí víc hodilo.
“Jsem z toho trochu nervózní.” Poškrábal se Marc na holé hrudi.
“Jsem z toho trochu nervózní.” Poškrábal se Marc na holé hrudi.
“Hmmm... mně se to líbí.” Protáhl se Dexter.
“Ty ses vždycky rád předváděl.” Napil se Gavin. Dexter se zasmál.
“Ale něco do sebe to má.” Prohlížel si princ ozdobu na paži a upravil si stejně dlouhou sukni, jakou měl Loki. Strávili zde několik poklidných dní, během kterých pomáhali kněžím. Zprávy o znovu nalezeném chrámu se roznesly po celé zemi. Postupně přicházelo čím dál víc lidí, aby se přesvětšili, že tu skutečně stojí. Víc než na boha byli zvědavi na jeho domov.
“Hmmm... svět se možná změnil ale lidská povaha zůstává stejná.” Dexter otočil hlavu směrem Rayina pohledu. Zamračil se a sledoval skupinu ve zdobeném oblečení. Vypadalo stejně nadutě jako oni se tvářili.
“To asi ano.” Souhlasil. Pak si všiml mladého páru s dítětem. Muž držel dítě a volnou rukou manželčinu. Oba si prohlíželi malby na stěnách auly chrámu. Z páru vyzařovalo zvláštní hřejivé teplo a klid. Pousmál se. Postava stojící u vchodu se rozhlédla po sále. Na sobě měla černou dlouhou kápi. Lemy širokých rukávů se dotýkaly konečky prstů. Kapuci měla nasazenou hluboko do obličeje, samotnou kápi rozeplou. Za ní šla drobnější postava ve stejném ale bílém plášti. Podle všeho muž se zastavil pohledem na páru.
“Líbí?” Oba se otočili.
“Je to úchvatné.” Pousmáli se. Holčička v mužovo náruči spala zachumlaná v klubíčku.
“Tak jako prý místní bůh. Slyšeli jsme že, to díky němu...” Řekla dívka opratrně.
“Zmizeli falešní bohové?” Zvedl k nim oči. Oba nejistě přikývli. Mladík se pousmál. “Možná... přišli jste si pro požehnání?” Otočil hlavu po hluku. Oni sklonili hlavy.
“Vlastně si nemůžeme dovolit. Jen jsme ho chtěli vidět.” Mladý muž sledoval nóbl skupinu. Povzdechl si a otočil hlavu zpět k páru. Usmál se.
“V tom případě pojďte se mnou... musíte být unavení a hladoví. Smím?” Ukázal na holčičku. Otec dítěte znejistěl ještě víc ale opatrně mu ji podal. Holčička se zavrtěla a spala dál. Mladík se na ní s úsměvem zadíval.
“Je to nádherná malá princezna... něco pro ni mám, zapomněla to tu podobná kráska, jako je ona.” Šel do chrámu. Druhá postava za ním. Oba se otočili.
“Tak pojďte.” Usmála se dívka. Zmateně je následovali. Dexter s Ray se zájmem sledovali zahalenou dvojici. Měli jisté tušení, kdo jsou. Když procházeli kolem skupiny, dítě se šokem probralo, když se jedna z žen začla hádat se svým protějškem.
“Promiňte... mohli byste to ztišit? Vzbudili jste tuhle malou vílu.” Sklonil hlavu k dívence, která se tvářila, že co nevidět začně brečet.
“Neboj se... je to v pořádku.” Přizvedl si ji. Dítě se uklidnilo. Něco v jeho očích bylo tak hřejivého tak hýčkajícího. I přes to že to byl naprostý cizinec, usmála se.
“Co je nám do toho, ty malej... budu si dělat, co chci a kde chci.” Zamračil se muž.
“To je moc nepěknej zlozvyk.” Vztyčil se za skupinou Dexter.
“Co je to ksakru za místo, žádnej bůh tu není, k jídlu jsme dostali to samý co ta lůza kolem a ještě si na nás budou vyskakovat nějaký... nějaký...” Vyprskl muž.
“Pokud se vám to nelíbí, můžete odejít.”
“Ty... přinesli jsme hotový bohatství, abychom si zaplatily požehnání. Jsem si jistej, že až se tu ukáže Sethlans, srovná tu tvoji drzou pusu.” Loki se pobaveně pousmál a zvedl oči k Dexterovi. Ten se spokojeně usmál. Jeho tušení bylo správné.
“Hmm... aby spíš nesrovnal tu tvou.” Mužův obličej vztáhl vztek – tak jako jeho společníků.
“Ty.. ty... toho budeš litovat. Zničím tě.” Dexter se zasmál.
“To si snad děláš...” Zakroutil hlavou.
“Pane, myslím, že byses měl uklidnit, omluvit a raději odejít. Můj společník bývá občas docela výbušný.” Řekla pobaveným hlasem dívka v bílé kápi.
“Uklidnit?! Nehodlám se uklidnit ba naopak toho budete litovat... všichni!” Loki pokrčil rameny.
“Budiž... nashle.” Šel dál. Muž ho vztekle chytl za paži. Byl to tak prudký výpad, že mladý bůh upustil holčičku. Naštěstí dopadla na zadek. Šokována situací se zapomněla rozbrečet bolestí. Návštěvníci chrámu, poslouchající “hádku” sebou cukli, když ze země vytryskly sloupy ohně.
“Dej tu pracku pryč.” Zahřměl hlas rohatého démona. Loki k nim zvedl ruku aby se uklidnili a stáhli. Zavrčeli ale udělali tak. Zvedl oči k muži.
“Měl bys ho poslechnout. Má přítelkyně má pravdu. Občas trochu vybouchnu.” Zažhnuly jeho oči. Muž znejistěl a pustil ho.
“Měli byste odejít. Pokud si to ještě nepochopil... mé jméno je Sethlans ale mám raději Loki.” Stáhl si kapucu. Jeho vlasy na malý okamžik zahořely.
“Přeji pěkný den.” Otočil se k holčičce a sklonil se k ní.
“V pořádku?” Přikývla a zvedla k němu ruce. Pousmál se a zvedl ji.
“Si bůh?” Chytla se ho kolem krku. Přikývl. “Ukaš ňáké kouzo.”
“Mary!” Zhrozila se její matka. Holčičce se rozzářil obličej nadšením, když Lokiho vlasy opět zahořely. Vztáhla ruku, zaváhala a otočila hlavu k němu. Přikývl. Usmála se a zabořila do nich své drobné prsty.
“Úžasný.” Prodírala se v rudé zaplavě. “Jiný kouzo.” Poručila si. Bůh ohně se rozesmál a okolí uvolněně s ním. Přece jen byl to bůh a zničeho nic se objevil mezi nimi a k tomu se nechoval jako bozi, na které byli zvyklí. Byli dost rozpačití z nejistoty jak se chovat v přitomnosti takového boha.
“Hmmm.... co tohle?” Holčička se otočila. Ze zemně vyšlehlo několik plamenů. K úžasu všech vytvořily ohnivou květinu. Mary nadšením zavýskala.
“Tak?” Usmál se.
“Stjom uděj stjom.” Oheň se pohl. I dospělí kolem s dětským nadšením sledovali, jak se plamen přetváří.
“A... a teď djáčka.” Tvor vylétl vysoko ke stropu. Všichni se přikrčili, když jim proletl nad hlavami. Když se k němu přidala vodní kopie, mezi lidmi to zašumělo. Niniel se pousmála. Dlouho si oba hráli a bavili holčičku i návštěvníky chrámu. Gavin opírající se u vchodu do trůního sálu s úsměvem sledoval Lokiho. Mladík zrovna vytvořil krásného ohnivého ptáka. Výraz jeho tváře s přehledem konkuroval výrazu holčičky. Působil jako malý chlapec zajatý ve svých hrách.
“Musí... musí mít dejší ocas.” Ukazovala Mary na vodního vlka, který se kolem nich proháněl s ohnivým. Loki je sledoval očima. Když probíhali kolem Gavina, jeho pohled se zastavil na muži. Jeho srdce se zachvělo. Jakoby tam postával jeden z bohů. Jeho ležerní přesto hrdý sebevědomý postoj, jeho pohled i oblečení. Ne, ten muž nezapře krev mocných vznešených králů ze starých dob.
Nechápal, že si toho nevšiml dřív. Že jeho budoucí milenec je princ, mu řekl Sil. Vlastně to bylo nedopatřením, když prohlásil něco ve smyslu, že Gavinův bratr se snad o zbytek postará.
´Budoucí milenec.´ Pomyslel si a hleděl mu do očí. Pousmál se a přešel k němu. Holčička v jeho náruči se zachychotala a mezi návštěvníky to už po několikáté zašumělo, když mu Gavin položil ruku na tvář a políbil ho. ´Životní partner.´ Přijal jeho náruč a přitulil se.