To, kdy dítě s klidným svědomím pustíme například samotné do školy, závisí na mnoha faktorech – délce a složitosti cesty, zralosti potomka, míře úzkostlivosti rodičů. V praxi tak ráno před školou můžeme vidět různorodé obrázky: od prvňáčka, dobíhajícího v mrazu ze zpožděného autobusu s rozepnutou bundičkou a bez nejmenšího tušení, kolik je hodin, po sedmáky doprovázené rodiči z auta až před hlavní vchod.
Samotnou ji nepustím
"V prvních školních dnech se mě Ela držela jako klíště ještě v šatně. Asi po měsíci přišla s přáním, že by ještě s holčičkou ze sousedství chtěla jezdit do školy sama," říká Jana Horvátová, matka sedmileté Elišky. Nejprve prý dceřin požadavek rázně zamítla, poté však všechno probrala s maminkou té kamarádky a názor změnila. Do školy musela děvčata jet dvě zastávky autobusem a pak asi tři sta metrů pěšky, nicméně nakonec obě ženy rozhodly, že to zkusí.
"Párkrát jsme s holčičkami jely jako jistící doprovod: ony několik kroků před námi a my pozorovaly, jak si vedou. Když jsme si byly jisté, že opatrně vystoupí, dobře se rozhlédnou před silnicí a bezpečně dojdou do školy, daly jsme jim vytouženou volnost," dodává paní Horvátová. "Jen v případě, že jedna z nich třeba onemocní, jezdí ta druhá ještě s maminkou…"
Druháci to zvládnou
Podle psycholožky Ilony Špaňhelové může průměrné dítě zvládnout cestu do školy "na vlastní pěst" někdy ve druhé třídě. Závisí však přirozeně na mnoha okolnostech: "Je zapotřebí zvážit možná rizika a úskalí cesty. A také absolvovat s dítětem cestu tak, aby ono bylo vůdcem rodiče. Čili aby si byl rodič trochu jistější, že dítě cestu zvládne," upozorňuje doktorka Špaňhelová.
"Jde-li o složitější trasu s přestupy z tramvaje na autobus nebo delší dobou čekání na dopravní prostředek, tak bych doporučila spíše až čtvrtou třídu, kdy by si dítě mělo být víc jisto samo sebou a nebát se oslovit dospělého, pokud ho něco překvapí. Dítě by určitě mělo mít hodinky a mobil, aby si mohlo kontrolovat, zda stíhá cestu do školy a pokud by bylo nějaké SOS, může rodiči zavolat."
Důležité je ocenění
Děti jednoho dne popadne nejen touha jít bez dozoru do školy, ale i na kroužek, hřiště či na nákup. Neexistuje jednoznačný návod, v kolika letech je už dítě na podobné "aktivity" zralé – někteří caparti dokážou zodpovědně strávit odpoledne na hřišti v šesti, pro jiné je ještě o několik let později lepší, sedí-li v blízkosti některý z blízkých dospělých.
Každopádně, projeví-li dítě snahu být samostatné a přeje-li si jít například samotné nakoupit, je dobré ho co nejvíce podpořit. Menší města či obchod v blízkosti domova jsou samozřejmě výhodou. Těžší rozhodování nastává, musí-li malý nákupčí zdolat po cestě dvě křižovatky.
"Na tom, kde rodiče bydlí, samozřejmě záleží hodně. Je-li obchod relativně blízko, přes cestu semafor a máme jistotu, že dítě je odpovědné, nebála bych se ho například v sedmi letech pustit," říká psycholožka Špaňhelová. "Samozřejmě to chce následně velkou míru ocenění. Pokud je však cesta složitější a rodič má obavu pustit dítě bez dozoru, je na místě nějaký rozumný kompromis – pustit ho samotné například přes poslední semafor či přechod a zůstat ve větší vzdálenosti od obchodu. A opět by mělo následovat ocenění…"
Bez zodpovědnosti to nejde
Odborníci navíc poukazují na fakt, že podobnému typu "osamostatňování" musí předcházet výchova k zodpovědnosti v obecném pojetí, a to od nejútlejšího věku. Už v předškolním období by dítě mělo mít své malé povinnosti, které budou jen a jen na něm.
"Rodiče by měli rozvíjet samostatnost potomka jednoduššími úlohami, jako je chystání příborů na stůl nebo věšení vypraných ponožek na sušák, které za dítě nikdo neudělá. Tak se učí nejen zodpovědnosti, ale i důsledkům za své chování: nebudou příbory, nemůžeme obědvat; nepověsíš ponožky, nebudeme si mít co obléci," potvrzuje doktorka Špaňhelová skutečnost, že samostatnosti dětí jen těžko dosáhneme bez předcházející průpravy.
Zároveň bychom neměli dítě "chránit" před negativními informacemi o světě, ve kterém žije. Přiměřeně jeho věku bychom mu měli vysvětlit, že na světě jsou i zlí lidé, kteří by mu mohli ublížit. Mělo by vědět minimálně to, že s cizími lidmi se nemluví, nic se od nich nebere a nikam se s nimi nechodí.
jak dítěti zjednodušit první samostatné kroky?* Ani méně náročnou cestu do školy by dítě alespoň zpočátku nemělo absolvovat úplně samotné. Vždy je lepší, aby se sešlo více kamarádů z okolí a šli spolu. Delší trasy je vhodné chodit společně i ve vyšších ročnících. * Ať již jde samotné kamkoliv, mělo by zvládat určení času, případně mít ještě po ruce mobil, který zapípá, má-li jít už domů, a navíc z něho může kdykoliv zavolat rodičům. * Už v předškolním věku bychom měli s dítětem mluvit o tom, co se kolem nás děje a jaká rizika mu venku hrozí. "I malé dítě by mělo vědět, že jsou na světě hodní lidé, kteří pomohou, vysvětlí, zastanou se, ale stejně tak lidé, kteří chtějí ublížit, okrást, osahávat… Mělo by být poučeno, jak v určitou chvíli reagovat - křičet, mluvit, jít k člověku, který má odpovědnost v daném prostředí jako řidič autobusu nebo prodavač," upozorňuje Ilona Špaňhelová. * Dítě by mělo znát telefonní číslo na policii, požárníky a záchrannou službu, stejně jako na rodiče a další rodinné příslušníky. |