Vítejte na stránkách Zdenky Ulmannové !

V obřím podzemním prstencovém urychlovači u švýcarské Ženevy se pokusí simulovat podmínky Velkého třesku, jímž podle současných teorií před 13,7 miliardy let začalo pozorovatelné rozpínání vesmíru. Odpůrci experimentu se obávají vzniku černých děr, které pohltí svět.“ Říkají dnešní titulky novin.

A komu to prospěje?! A čemu?

Koho zajímá dozvědět se za cenu možná nedohledného rizika, co se skrývá v černých dírách, či jaké temné síly a hmoty jsou „za zrcadlem“ toho našeho viditelného zdejšího světa? Jako by nebylo dost na tom, že už i hmatatelné peníze, za které bylo možné si dříve koupit normální rohlík, aby se člověk nasytil, jsou dnes už virtuální. Jako by nestačilo, že se na nás řítí ledovce jako spojení proletáři neznámých sil ze všech koutů světa! Jako by nestačilo, že nám nad hlavami visí nová doba ledová, ještě mrazivější, a taky nejkrutější sucho, povodně, bouřky, tornáda! Jako by v laboratořích nebylo dost pokusných virů a bakterií, které mohou v kterémkoliv okamžiku zahubit vše živé (nebo aspoň lidi)! Jako by nebylo dost hladovějících vlivem sociální tuposti vojenských a polovojenských geril testosteroňáků, jejichž jediným životním plánem primitiva je zabíjet, žrát, krást a znásilňovat jakoukoliv jinou bytost, která má pod sukní opačné pohlaví (ba někdy dokonce i stejné)! Jako by nestačilo, že se každý den přesunují miliardy lidských mravenců z místa na místo za tak zvanou „prací“, přičemž devadesát procent  těchto činností je úplně zbytečným a vyčerpávajícím ničení životního prostředí, a je pro klidnou existenci naprosto zbytnou, ba kontraproduktivní prací pro práci! Jako by nestačilo, že praktikováním nesmyslných teorií, bažících po neustálém růstu (hospodářství) v bláhové představě, že to znamená štěstí, už i tak zničily Zemi natolik, že je před zhroucením a pomalu tu nezůstává kámen na kameni!

Ale né! My ještě musíme se svými ničitelskými plány do kosmu a za hranice vesmíru! (Tedy ne my, ale ti šílenci, kteří hospodaří s kasičkami našich státních rozpočtů).

      Zastaví vůbec něco ty psychopaty, aby přestali experimentovat a zatahovat do svých šíleností nás, normální lidi bez děsivých ambicí, kteří si chtějí jen obyčejně pěstovat mrkev na zahrádce a spokojí se s tím, že stejně nesní víc, než talíř bramborové polévky k obědu a kousek sýra od domácí stračeny k večeři, a nemusí být ani dovezený kolem celé zeměkoule až z Austrálie, a přesto se dokážou cítit spokojeně?

   Samozřejmě nemůžeme po lékařích nekonečně chtít, aby jejich povolání bylo posláním, za které si nezaslouží spravedlivou odměnu, jak zde bylo neblahé paměti komunistickým folklórem. Na druhou stranu žádná profese by neměla být pro kohokoliv - fotbalisty, hokejisty či golfisty nevyjímaje - zlatým dolem, obzvláště je-li její společenská potřebnost ve srovnání jinými profesemi diskutabilní, jak je tomu u celé řady sportů.

   O tom, že bez kvalitních lékařů (narozdíl od golfistů) se neobejde žádná země na světě, jistě také nelze pochybovat. O čem však pochybovat lze, je realita, kdy se lidem nedostává vzhledem k silně migrujícím a druhdy i nepříliš prověřeným pracovním silám, kvalitní zdravotní péče. V případě té paní z autobusu tomu tak bylo, soudě podle toho, nač si stěžovala. Údajně velmi málo rozuměla, co jí špatně česky mluvící zdravotnický personál říká, ale hlavně měla obavu, že nerozumí ani on jí, takže vzniklo nedorozumění mimo jiné i v tom, že ji poslali na vyšetření, které vlastně ani nepotřebovala, jak se později ukázalo. V tomto okamžiku ono zbytečné vyšetření navíc pak platí  nejen ona pacientka, ale i celý konkrétní národní solidární zdravotní systém.

     Rozhodně jsem poslední, koho by bylo možné podezírat z xenofóbie, a naopak celý svůj život podporuji kosmopolitní pojetí světa. Nicméně i pro mne nastává velice rozporuplný moment, pokud se tříští zájmy tržního systému, kde každý obvykle musí kopat jen sám za sebe, s tím solidárním, kde všichni přispívají jednak všem - a jednak jen někomu - na to ze zákona. Navíc aniž by mohli očekávat, že posléze onen zákonně obdarovaný, v tomto případě lékař, adekvátně něco pro svou národní společnost za tuto solidaritu odvede, a raději dřív vezme dráhu ven, do ciziny. Tento příměr totiž platí např. u vysokoškolského vzdělání - lékařů nevyjímaje.

     Dnes je doba taková, že velká část lékařů - obvykle těch podnikavějších - mizí krátce po ukončení studia na české solidárně placené vysoké škole kdesi v zahraničí. A onu obrovskou sumu, která jejich studium stála a pohybuje se v řádech miliónů na jednoho studenta, si odnese s sebou, pokud to společnosti nevrátí v dohledné době v podobě následné kvalitní práce pro tuto konkrétní společnost. Situace pak dále vyvíjí následovně: 

Je nedostatek zubařů, pediatrů, praktických lékařů...a tak bych mohla pokračovat napříč všemi zdravotnickými obory. Pacienti pak kvalitní péči shánějí způsobem známým již z jejich první knížky, z pohádky o slepičce a kohoutkovi, který se dusil.

„Bolí vás zub? Musíte k jinému dentistovi, protože já už mám plno...", doslechnete nezřídka u dveří ordinace. A nestačí ani, když „potřebného" lékaře budete uplácet třicetikorunou, kterou vám zákonně naložili na hřbet duo Julínek a Cikert. Prostě vás nevezme.

Se stejnou situací se setkáte i u běžného „obvoďáka". Také ho neuplatíte už jenom třiceti korunami ze zákona. Vás by pak musel léčit. Výhodnější je pro něho, když má ve staré oprýskané kartotéce místo vaší karty „mrtvé duše", které třeba ani k lékaři nechodí, ale za jejichž kartu v evidenci dostává lékař příspěveček - z vašeho solidárního povinného zdravotního pojištění.

     No zkrátka, lékaři nestudovali nadarmo. Naučili se přinejmenším několik dobrých byznysmenských vychtávek: pokud ve svých zemích studují zadarmo, resp. z peněz ostatních spoluobčanů - kteří často sami paradoxně pro nedostatek míst na lékařských fakultách nemohli vystudovat - a půjdou pracovat do nemocnice a ještě si po šichtě dělají na „svém" ve své soukromé ordinaci , jak je běžná zaběhnutá praxe, zcela jistě se tím zařadí mezi nedoceněné chudáky, kteří mají navíc právo chodit stávkovat a demonstrovat za své nízké příjmy a nehorázný nepořádek, který v resortu je. Otázka, kdo tento nehorázný nepořádek ve zdravotnictví vytváří, je asi zbytečná. Svedou to na pacienta, který nadužívá léky, jež mu předepisují sami tito lékaři.

   A co člověk-pacient-občan? Na něm přece nezáleží. Ten ať hezky klopí. Z povinného pojištění srážkou ze mzdy, kešem v ordinaci, v lékárně za recept, za pohotovost...

A že se pacient naštve, setká-li se v nemocnici s nepříliš kvalitní péčí nebo dokonce zmatením jazyků, kdy ani nelze jeho určit jeho diagnózu? Lékaři tu přece nejsou proto, aby léčili a svou práci brali jako dobře placenou službu, nýbrž aby vydělávali a vytvářeli zisk, narozdíl od jiných podnikatelů s pomocí zákonů, které jim nadržují. Vždyť kdyby požádal kterýkoliv jiný podnikatel o třicetikorunový příspěvek jen za to, že lékař otevřel dveře jeho provozovny, tak by se to bralo jako zlodějna. Nastaví-li klobouk (či krabičku nebo dózu) lékař, už do něj cinkají naše povinné mince. Tak nevím, proč se my, ostatní, tak stydíme vzít taky nějakou plechovku a stoupnout si třeba na nádraží nebo do metra a žebrat. Vyšlo by to přece nastejno - jen s tím kosmetickým rozdílem, že žebrota lékařská je zákonem posvěcená.

Známé a dnes už skoro otřepané a zprofanované heslo v souvislosti s nějakou pomocí, je lépe nedávat problematickým a chudým komunitám lidí ryby, ale naučit je ryby chytat, zůstává a bude pořád jen planým, formálním, „papírovým" heslem, pokud se nenajde opravdová a praktická konkrétní pomoc v tomto smyslu.

Jaká by tedy tato praktická pomoc měla být?

I dnes existuje celá řada projektů - těch grantovaných buď přímo ze státního rozpočtu, anebo prostřednictvím nějakých nadací a veřejně prospěšných organizací či úřadů - které pomáhají finančními prostředky např. při rekvalifikaci a získání následné dotace k rozvoji samostatné podnikatelské činnosti lidí, jenž jsou v evidenci úřadů práce. Řada z nich se takto rekvalifikovala např. na různé poradenské služby, účetní či daňové poradce, kadeřnice, zahradníky, pracovníky v různých službách a zdatnosti v dalších oborech. A měla tak možnost získat i onu počáteční startovní finanční podporu pro rozvoj svého vlastního podnikání.

            Podívejme se kupříkladu do města Český Krumlov, které bylo z minulosti známé velký počtem občanů romské  národnosti. A stačilo využít jen toho, že se mezi nimi našel vhodný lídr, který dokázal podnikat např. v pohostinství či stavebnictví, a podařilo se mu získat autoritu i u ostatních Rómů, které svým pozitivním příkladem dokázal motivovat, aby u něho pracovali. Dnes toto krásné a turisticky atraktivní město prakticky nemá vážné problémy s těmit tzv. hůře uplatnitelnými lidmi. Vše je totiž o motivaci a důstojnosti a důsledného pěstování a uplatňováním pocitu rovného s rovným.

Je velmi důležité vytipovat v každé romské komunitě v každém městě vždy nějakou osobnost z vlastních řad, u níž tyto předpoklady motivovat ostatní příslušníky komunity jsou, a tomu pak poskytnout podmínky v podobě dotace na podnikání, aby pak vahou své osoby strhnul k následování i ostatní.

Je přece psychologické známé - a to i na úrovni celých národů a států - že lidé obvykle opravdu hledají nějakého vůdce, charismatickou silnou osobnost, která je přesvědčí k následování jeho myšlenek. Tento model myšlení funguje, ať již v kladném, tak i záporném smyslu, a přesvědčují nás o tom celé dějiny.

Získat proto „vrchní rybáře" z těch příslušníků romské komunity, kteří tuto schopnost mají, je to základní, co by společnost zastoupená státem měla udělat. Jde o to dát si práci s tím, objevit je. A to představuje samozřejmě onu práci přímo v terénu, která se opravdu od úřednických stolů nedá dělat.

A stačí poměrně málo; vždyť tím nejjednodušším způsobem, jak poznáme, kdo je aktivní a schopen se vyjadřovat i za ostatní spoluobčany a něco pro ně udělat, se můžeme setkávat  prakticky pořád na všech stranických či jiných schůzích. Ostatně, právě na tom stojí a padá celý systém parlamentních demokracií. Těmto lidem se obecně říká aktivisté, a rodí se opravdu právě okamžiku, kdy potlačí obavy a ostych být viděn a slyšen a dokáží se prosadit mezi ostatní „mlčící většinou". Jestliže někdo takový dostane podmínky - a samozřejmě i prostředky -  k tomu, aby zorganizoval mítingy, na nichž romští občané budou mít možnost se veřejně projevit a vyslovit, promluvit o svých problémech sami, a sami si vyberou či zvolí do svého čela svého vlastního lídra, aktivního člověka, který má u nich autoritu, pak už to je určitý zárodek toho, čemu se říká organizovaný partikulární zájem, potažmo ochota a motivace tento zájem prosazovat na vyšší a vyšší úrovni. Jedině tak totiž lze docílit odbourání pocitů rezignovanosti na vlastní zájmy a lhostejnosti , letargie a marnosti se angažovat ve svých vlastních, natož celospolečenských, problémech.

Jde tedy o to, zapálit onu jiskru v těch, ve kterých skutečně je, a dát jim podmínky, aby ji rozhořeli dál, i u těch ostatních. Mezi Rómy je jistě celá řada takových silných osobností, které by roli lídra jistě dokázaly nést. Ale bohužel nemají ony podmínky a prostředky se angažovat.

Podobný model lze uplatnit i v oblasti bydlení. Ten, kdo si své obydlí nepostaví sám vlastníma rukama anebo si na ně nevydělá svými vlastními silami, si nikdy tohoto bydlení a dobrého bydla nebude vážit tolik, jako ten, kdo na jeho výstavbě nechal vlastní pot a dřinu.

Pomozme Romům, aby si postavili vlastní bydlení sami, aby si je dokonce i sami zorganizovali a zprodukovali včetně přípravných prací. Nedávejme jim hotové byty či domy, (ba dokonce hotové obytné kontejnery), ale dejme vázanou dotaci na onu práci, kterou odvedou při výstavbě svého bydlení.

Pokud  např. stavební firmy v obci  či regionu dostanou dotaci na pracovní místa či úlevu na daních pro pracovníky z řady romských občanů, (podobně, jak je tomu u invalidů, lidé se sníženou pracovní schopností či u jinak handicapovaných či vyloučených v různých oborech), jistě se najde i mezi nimi dost takových, kteří místo levných Ukrajinců, Rusů a dalších dělníků ze zahraničí zaměstnají naše české Rómy, a navíc tak zlegalizují a eliminují onu šedou ekonomiku, která v oblasti načerno zaměstnávaných pracovních sil panuje. A totéž se týká programů, výběrových řízení při získávání např. stavebních zakázek.

Firma, která bude zaměstnávat hůře se uplatňující romské pracovní síly, včetně jejich vyškolení a potřebnou odpovídající kvalifikaci na danou práci, by měla získat určitou výhodu před těmi, které neprokazují eticky vyspělý lidský přístup ke své personální politice. Protože to je prakticky jediný způsob, jak formou pozitivní diskriminace udělat ze společensky vyloučených spoluobčanů lidi nevyloučené. A to leze opravdu jedině zákonným opatřením  či nařízením. Vždyť podnikatel, který se chová eticky nepřizpůsobivě v tom smyslu, že z důvodů rasových, věkových či jiných předsudků diskriminuje potenciálního pracovníka už ve fázi uchazeče o zaměstnání, není o nic lepším a slušnějším člověkem, než Róm, který pak z nemožnosti sehnat práci je de facto dohnán třeba až ke krádeži, neboť také musí z něčeho žít. A je zcela lidsky pochopitelné, že každý člověk, tedy Róm, chce žít na srovnatelné úrovni jako ostatní lidé v zemi, v níž žije!

Fakt, že nemá třeba stejné vzdělání jako ostatní občané většinové společnosti, ovšem rovněž souvisí s diskriminací a pocitem méněcennosti, které jsou Rómové ze strany většinové společnosti vystaveni už odmalička. Vždyť najdete již mezi těmi nejmenšími prvňáčky romské dítě, které by se nesetkalo ze strany svých spolužáků s útokem na jeho hrdost ve smyslu odporné nadávky do „černých" individuí? Patrně nenajdeme. A právě v tom je ten základní, výchozí problém, související pak i s následnou motivací dosáhnout vzdělání. Pokud totiž má už i na samém prahu života ztížené podmínky v podobě urážky a despektu, je to pro něho obrovským handicapem pro dosahování srovnatelných výsledků ve vzdělání s těmi, kdo této šikaně a opovržení vystaveni nejsou.

Kdysi jsem hovořila s jednou romskou maminkou - tou, která patřila mezi ty, jež mají rezervy v posílání svých dětí do školy. A vysvětlovala, mi proč je tam neposílá; bylo to právě z toho důvodu, že její děti chodily ze školy často uplakané, že je zase někdo pro nic za nic urážel a šikanoval, což je pochopitelně pro celou rodinu velmi stresující. Která matka by posílala s klidným svědomím a dobrým pocitem dítě do školy, kde jde o neustálý boj a vřavu o obhajování svého rovného práva na existenci?

Proto problém s nepřizpůsobivostí Rómů - potažmo nízkou motivací na sobě pracovat -souvisí přímo úměrně s rasistickými projevy, diskriminačními a jinak extrémisticky vyhrocenými situacemi ve většinové společnosti.

Zakažme proto volný pohyb a možnost se veřejně projevovat skupinám osob, které budou šířit rasovou či národnostní nadřazenost a nesnášenlivost, a nebudeme si muset stěžovat, že Rómové totéž uplatňují vůči těm, kteří proti nim útočí. Ostatně, je jisté, že ani jeden z oněch extrémistů kupř. Dělnické strany, kteří brojí proti Rómům nejen slovem, hrůzu vzbuzujícími „ohňovými" pochody, ale dokonce i otevřenými zbraněmi, by svoji „kůži" - a to ve všech smyslech toho slova - neměnil s kterýmkoliv člověkem romské komunity!

Politika a hlavně činy v ní dnes prostě obhroubly.  Lze se však spokojit s konstatováním, že taková je už, holt, doba?  Rychlá, necitlivá, chaotická, depresivní a netrpělivá na věčně spěchající cestě za jakýmkoliv cílem?

To je otázka...

Když ale odhlédneme na chvíli od reprezentativních kulis a drahých kostýmů, v nichž se politici pohybují, a uvědomíme si, že za nimi jsou stále obyčejní lidé z masa a kostí, tak možná i občas chápeme, že je může něco šíleně rozčílit a že se nezdrží to ventilovat tak, jak to ventilují.

Jedna věc napováženou by tu však přece jen byla:

Pokud je politik sprostý, hrubiánský a arogantní jen tak bez zjevné příčiny, odmítá jakýkoliv opačný názor a pohled na věci a snaží se, tak říkajíc, každému opozičnímu či byť jen nesouhlasnému názoru zavřít ústa a utnout ho v půli slova, pak jde o hulvátství z podstaty. O hulvátství charakteru.

     To, co včera předvedl premiér Mirek Topolánek ve zprávách na Nově, když v přímém přenosu utnul moderátora zpravodajství Pavla Dumrovského jen proto, že se dopustil přečtení komentáře k události o zrušení amerických víz, bylo otřesnou neurvalostí, stupiditou a hloupostí. Jen hitlerovský knírek chyběl premiérovi pod nosem. A navrchu pionýrský šátek...

Normálního člověka musel v tom okamžiku obejít děs a hrůzou se mu zježit všechny chlupy v zalapání po dechu, kohože to v křesle předsedy vlády máme! To totiž není asertivní osobnost, s níž se dá diskutovat a normálně hovořit.  To byl diktátor jak vyšitý z totalitní čítanky.

I opačně smýšlející levicový člověk je s to akceptovat, pokud v zemi vládne slušná a poctivá pravice a chápe, že lidi nemusí mít na všechno vždy stejné a shodné názory. Vždyť na ně mají právo. Tedy v demokracii...

Způsob, jakým však Mirek Toplánek vyjadřuje svá přesvědčení, je nejenže sprostý, neotesaný, neurvalý a buranský, ale je otřesný právě v tom, že je brutálně diktátorský. Jde z něho strach. A o to mu patrně jde. O to, aby ten strach vzbuzoval a aby lidi sklapli, spatili a on je mohl kdykoliv postavit do haptáku. Bez vzájemného dialogu, bez diskuse.            

Mirkovi Topolánkovi stále nedošlo, že to není jeho stát a že není samojediným, kdo byl jeho řízením pověřen. Obyčejný člověk z hospody čtvrté cenové by řekl, že se chová jako prase, protože i jeho by takové manýry urazily, pokud by s ním někdo mluvil způsobem, jakým mluví Topolánek, premiér nepremiér.  Každopádně je příšerným vzorem jak pro politiku samotnou, tak odstrašujícím modelem pro občany.

A slušné pravici by rozhodně nemělo být jedno, že jí někdo kazí jméno tak do nebe volající sprostotou, už proto, že pravicovost není ani strom rostoucí do nebe, ani skrumáž stejně sprostých lidí. Pravicovost je vizitka názoru, ke kterému se hlásí mnoho slušných a poctivých lidí. A ty jednoznačně musí svým chováním Mirek Topolánek odrazovat. Vždyť mít cokoli společného s jeho totalizujícími manýrami by nechtěl mít nikdo z normálních lidí - bez ohledu na světopohled.