Tím spíše, že do korupce má být zapleten i samotný předseda vlády tím, že toto podezření řadu týdnů ignoroval nebo se je snažil zaretušovat. Jenže, lidé si už tak nějak zvykli, že korupční aféry otřásají těmi nejvyššími kruhy tak často, jak často roste plevel na poli. A bohužel, i tento plevel berou už jaksi jako nutné zlo, bez ohledu na občanskou hrdost. Je již jakousi nepsanou normou, že se u politiků vůbec nemůže uvažovat o slušném a poctivém chování a předjímá se spíš, že politik bude vždy osobou nedůvěryhodnou a prolezlou prašivinou prospěchářství a korupce. Tato skutečnot však značně znevažuje, ne-li blokuje možnost využití občanských práv, zejména pak zákona volebního, jakožto základního občanského práva. Jestliže totiž politik nenaplňuje již v samotném předpokladu podstatu, která má v demokracii zajišťovat rovný přístup k rozhodování o tváři společnosti, pak tedy nežijeme v demokracii ani náznakem, ale jen se za tento pojem schováváme.

   Tato korupce-kracie, kterou prožíváme v našich všedních životech s vládou, se tak dotýká samotné podstaty existence, a to zejména ve smyslu zpochybnění samotné ústavy. Neboť pokud reprezentace státu není schopna ochránit občany před korupcí, ale dokonce se sama na této zločinnosti podílí - a to z pohnutek více než zvrhlých - pak nemůže zajistit ani garantovat žádné bezpečí. A tím opět zpochybňuje samotný smysl státu. Protože občan se pak může oprávněně obávat, že ho pro peníze může kdykoli kdokoli třeba zabít, a přesto se nic nestane a spravedlnosti se nedovolá, dějí-li se zločiny z peněžního prospěchářství až ve vládních kruzích nebo jsou vládou tolerované.

Jako příklad právní anarchie a porušování vymahatelnosti práv může posloužit řada konkrétních příkladů. Jeden flagrantní příklad za všechny:

Existuje mnoho malých či začínajících, a tudíž nemajetných, politických stran vznilých se zájmových občanských sdružení, které mají jako zákonnou povinnost každoročně vykazovat veškeré finanční toky, a to i v případě, že prakticky žádné finance jako nováčci nemají. Pokud tuto zákonnou normu nesplní do puntíku, jsou okamžitě navrhovány samotnou vládou a parlamentem k zákazu činnosti a žalováni před Nejvyšším správním soudem. Byrokrat ve státním taláru se nespokojí s pouhým čestným prohlášením strany, (tak, jako to např. zákon připouští v podnikatelské sféře u obchodních společností), že nemá žádné finanční příjmy a výdaje z důvodu nedostatku finančních prostředků, ale naopak státní představitelé přímo rajtují na tom, aby každičká, i ta nulová položka na formuláři, nad nímž dohlíží sám parlament, (čili konkurenční strany), byla přesně vyplněna a zdůvodněna opisným způsobem, a to i s tím, že tato naprosto nemajetná strana musí ještě sehnat peníze na drahý každoroční audit od certifikovaného auditora, což jí pochopitelně stojí peníze, které nemá. Pokud tyto peníze nesežene, nemá právo se vyjadřovat k veřejnému dění, neboť si nemohla koupit toto právo. Na vině je volební zákon, který přímo předjímá existenci politické strany s tím, že strana bude mít dostatek prostředků, rozuměj v řádech stovek milionů, aby mohla být úspěšná ve volbách a dosáhla tak na státní příspěvek, jaký pobírají strany parlamentní. Že jde zcela o jasně o nekalou soutěž, je zřejmé. Už sám fakt, že se nekalá soutěž legitimizuje zákonem, je otřesný. Tak vzniká situace, že v politice už dávno nejde o ideály, ale jen a jen o peníze, a kdokoli by se do politiky snažil vniknout pouze z pohnutek morálních osobně se angažovat za slušnost ve společnosti, musí být buď zkorumpován, anebo zlikvidován, a to již v zárodku. Do politiky totiž patří všechno, jen ne slušnost a bezúhonnost. A kšeftuje se za pomoci legalizace zákonem. Každý voličský hlas totiž stojí stovku přilitou do kasičky těch politických stran, které si mohly dovolit zaplatit kampaň, neboť ony příspěvky z voličkých hlasů za stovku se properou přes státní kasu a pak si je rozdělí jen ty bohaté strany - tedy ty, které dosáhly hranice volitelnosti. Hlasy - potažmo tu stovku na činnost, které pak získala ona malá politická strana, však již nedostane, neboť nedosáhla hranice dané volebním zákonem. Na druhou stranu "dojit" a znevýhodňovat tuto malou stranu administrativní šikanou zákon umožňuje. Vždyť stačí jen třeba pouhé přehození slovosledu (přitom bez změnění významu obsahu zprávy), a takový detailní kosmetický nedoraz má za následek zákaz činnosti nové politické strany. A ty velké a mocné si tak pěstují de facto definitivu a nekonkurenceschopnost již v samotném zákoně o politických stranách. Neboť i zákon o politických stranách je bez obrovského množství peněz nesplnitelný. A na základě toho nakonec nejvyšší soud vydá rozsudek, že tím, že ona malá začínající strana nevyhověla beze zbytku, (i když šlo jen nuly ve výkaznictví), zákonné povinnosti ve výroční zprávě, podrývá tak základy státu, a tudíž je jí zakázána činnost, poté zrušena a zcela zlikvidována. Jak děsivé a zhůvěřilé ve své formálnosti, vlastně totalitaritě.

Místo vlády dřívější jedné strany tu sice máme těch diktátorských stran pět, ale princip totalitní      korupce-kracie zůstává.

   A pak se občané, sdružení v malých politických stranách, dozvídají, že lidé na vládních a zákonodárných pozicích se snaží bagatelizovat nikoli nulové finanční toky ve svých stranách, ale i miliardovou korupci, aniž by je kdokoli mohl žalovat reálným způsobem, protože takový předseda malé politické strany ví, že bez astronomických částek za advokátní zastoupení nejlepšími advokáty nemá šanci ani takovou žalobu na podezření z protiústavního chování - jako podezření z miliardové korupce ve státní kase bezsporu je - podat, natož vyhrát.

Bezmocnost a beznaděj v dosažení občanských práv je tudíž tak velká, že to podrývá samotné základy demokratického státu. Co na to Nejvyšší správní soud?

Ovšem, podejte jako řadový občan žalobu přímo na premiéra? :-) Jak úsměvné!