Stále hit "zabij bábu !" V souvislosti s připravovanými reformami se v tzv. oficiálních zdrojích neustále zdůrazňuje jen jedna strana mince reformy důchodového systému, která poukazuje na to, že senioři jakožto příslušníci neproduktivní populační skupiny žijí de facto na úkor těch, kteří, coby mladší, ještě pracují. To dává pohledu na seniory pejorativní a diskriminační podtext.
Jenže vedle ekonomické stránky života tu přece existuje i ta důležitější, lidská, sociální. Etický problém je v tom, že se již v zájmu objektivity nezdůrazňuje, že lidé ve věku dnešních rodičů a prarodičů také předtím jednak byli solidární jak se svými rodiči a prarodiči a přispívali do systému zase jim, ale byli solidární i vůči generaci svých dětí. A co zejména, že se ze svých daní podíleli i na projektech a majetku společnosti, jenž dnes stále využívají i dnešní mladí a lidé dosud pracující.
Čím by asi jezdili například lidé do práce, kdyby nebylo za peníze rodičů a prarodičů postaveno metro, dálnice, silnice a další dopravní infrastruktura? Jakoby panovalo uměle pěstované klima, že staří lidé společnosti překáží v rozvoji a jsou tíživým balvanem na krku mladé generace. Vzniká tak syndrom "války generací", což je ale jistě pro demokratický princip nepřijatelné! Přílišný důraz na ekonomiku a naopak zcela minimální zájem o elementární hodnoty, jakými bývaly tradičně mezilidské vztahy, přátelství, solidarita, které vlastně de facto v těžkých situacích a dobách pomáhaly lidem přežít, se, bohužel, ve striktně tržně-liberálním pohledu bagatelizují, zatímco domintnou všehodění se staly pohledy, jako mít co nejvíc peněz a majetek je upřednostněn nad tradiční mezilidské vazby.
Někdy můžeme zaslechnout dokonce i výtky typu, že nám staří zničili životní prostředí a my v tom dnes musíme žít. Jenže i to má háček a druhou stranu mince. Pokud chce někdo z mladé genrace obviňovat rodiče, že tu po sobě zanechali ekologickou spoušť, pak ale křičí na nesprávném hrobě. Vždyť tuto spoušť organizovali a napáchli vždy především jedinci, prominentní představitelé moci a establishmentů, stejně jako to dělají establihmenty současné! Cožpak mohla v éře totality maminka či babička dnešního třicátníka či čtyřicátníka za to, že zde byla drancována krajina, aby odsud mohlo být vykrádáno a odváženo uhlí, uran a energie z elektráren a další průmyslové suroviny do bolševického Sovětského svazu, a zkorumpovaní prominentní příslušníci elity pak kupčili s výhodami z tohoto nekalého byznysu? Cožpak mohla ona maminka či babička volit někoho jiného, než maňásky bolševického pro-rusistického režimu, když jim tento brutální režim stál neustále s pomyslnou pistolí u hlavy a navíc tu jiná partaj nemohla existovat a mít vliv? Jak by asi matky mohly vychovat a starat se o své děti, kdyby byly pozavírány v lágrech za viditelný odpor režimu? A teď by ještě díál měly doplácet na tu mizernou existenci i mizernými nízkými důchody a opovržením mladých? Bylo přežití v takových poměrech minulého režimu spíše sobectvím a zbabělostí, nebo naopak hrdinstvím nést i v takové bídě a hrůze odhodlání k pokračování druhu a dát život, aby mohl pokračovat? Je snad antikoncepce, potratářství či kastrace systémově možným řešením existence rodu a druhu, je-li společnost zachvácena hrůzovládami a lidem se nedaří dobře?
Vyčítá-li dnešní mladší generace té starší, že jim připravila špatnou a zadluženou budoucnost, nechť si ale tedy připomenou i onu rubovou stránku historie, z níž vychází současnost, a to, za jakých podmínek museli žít rodiče. Všichni rodiče se snaží svým dětem předat všechno nejlepší, co jen lze, a obětovat se. Ale kde nic nebylo, nemohli přece předat víc. Nicméně je za to jistě nelze vinit. Sama skutečnost, že dnešní mladá generace vnímá jakési podivné nepřátelství vůči starým lidem jen proto, že by měli jakožto produktivní pracující také přispívat do společenského solidárního systému na penze, jenž se v Evropě prakticky od války snažil vybudovat, je naprosto zdrcující. Toto sobectví dnešních mladých lidí je vůbec nejsilnější, co všichni pamětníci dosud pamatují! Jak mají ale v takové atmosféře strachu z mladých žít senioři, kteří se již ale nemohou nijak bránit?! Jakoby nebylo dost na tom, že sami na sobě cítí, že zub času jim dává zabrat a už se člověk necítí tak, jako zamlada, když byl plný síly.
Nechť se raději propagátoři tezí o tom, že staří budou žít na úkor mladých a budou jim ujídat z krajíce, zamyslí, co to asi bylo za život za železnou oponou, bez svobody a v neustálém strachu z toho, že se člověk kdykoli může stát "nepohodlným" a "muklem" třeba jen kvůli naprosté banalitě, že měl jiný názor než ten "povolený". To totiž byla běžná realita všedního dne maminek, babiček, tatínků a dědů. A i za těchto podmínek přesto vzdor režimu dokázali rodiče často za cenu obrovského odříkání všech svých osobních potřeb vychovat poměrně slušné děti! A kdo si myslí, že jsou lidé z generace rodičů a prarodičů jen přítěží, protože už nemohou vydělávat peníze, tak je primitivní hlupák a nezralý sobec.
Generační obměna je přece zcela přirozenou stránkou života, a vždy to tak bylo a bude. A absolutně není žádný objektivní důvod kohokoli strašit tzv. stárnutím populace. To, že demograficky momentálně v nějaké dobové periodě přibude místně více lidí staršího věku, ještě ale vůbec neznamená, že to není normální nebo přirozený jev. Tento momentální stav se nepochybně sám přirozeným způsobem dorovná, a to i bez sociálního inženýrství, které provozují politici způsobem ne nepodobným věštění z křišťálové koule a které stejně plave na vodě. A proto žádná tzv. "důchodová reforma" se nemá právo prosazovat a prezentovat způsobem přinejmenším morálně pokleslým a zavdávat tak strachu a pocitům bezmoci staších lidí, ani vzbuzovat tímto neoopodstatněným strašením sobectví mladých. A už vůbec nikdo nemá právo interpretovat generaci rodičů a prarodičů jako novodobé strašidlo, které obchází Evropu! To by totiž mělo být klasifikováno zákonem jako trestný čin dehonestace, šovinismu, fašismu a útoku proti skupině obyvatel.
/ článek pro Deník Referendum; blog iDnes/
Bez ohledu na to, zda občan detailně vidí do kauzy kolem korupce ve vládních kruzích, je jisté, že se mu byť i podezření, pronikající z vysokých kruhů na veřejnost, velmi příčí a cítí občanskou povinnost si přehodnotit názor na takovou vládu.
Tím spíše, že do korupce má být zapleten i samotný předseda vlády tím, že toto podezření řadu týdnů ignoroval nebo se je snažil zaretušovat. Jenže, lidé si už tak nějak zvykli, že korupční aféry otřásají těmi nejvyššími kruhy tak často, jak často roste plevel na poli. A bohužel, i tento plevel berou už jaksi jako nutné zlo, bez ohledu na občanskou hrdost. Je již jakousi nepsanou normou, že se u politiků vůbec nemůže uvažovat o slušném a poctivém chování a předjímá se spíš, že politik bude vždy osobou nedůvěryhodnou a prolezlou prašivinou prospěchářství a korupce. Tato skutečnot však značně znevažuje, ne-li blokuje možnost využití občanských práv, zejména pak zákona volebního, jakožto základního občanského práva. Jestliže totiž politik nenaplňuje již v samotném předpokladu podstatu, která má v demokracii zajišťovat rovný přístup k rozhodování o tváři společnosti, pak tedy nežijeme v demokracii ani náznakem, ale jen se za tento pojem schováváme.
Tato korupce-kracie, kterou prožíváme v našich všedních životech s vládou, se tak dotýká samotné podstaty existence, a to zejména ve smyslu zpochybnění samotné ústavy. Neboť pokud reprezentace státu není schopna ochránit občany před korupcí, ale dokonce se sama na této zločinnosti podílí - a to z pohnutek více než zvrhlých - pak nemůže zajistit ani garantovat žádné bezpečí. A tím opět zpochybňuje samotný smysl státu. Protože občan se pak může oprávněně obávat, že ho pro peníze může kdykoli kdokoli třeba zabít, a přesto se nic nestane a spravedlnosti se nedovolá, dějí-li se zločiny z peněžního prospěchářství až ve vládních kruzích nebo jsou vládou tolerované.
Jako příklad právní anarchie a porušování vymahatelnosti práv může posloužit řada konkrétních příkladů. Jeden flagrantní příklad za všechny:
Existuje mnoho malých či začínajících, a tudíž nemajetných, politických stran vznilých se zájmových občanských sdružení, které mají jako zákonnou povinnost každoročně vykazovat veškeré finanční toky, a to i v případě, že prakticky žádné finance jako nováčci nemají. Pokud tuto zákonnou normu nesplní do puntíku, jsou okamžitě navrhovány samotnou vládou a parlamentem k zákazu činnosti a žalováni před Nejvyšším správním soudem. Byrokrat ve státním taláru se nespokojí s pouhým čestným prohlášením strany, (tak, jako to např. zákon připouští v podnikatelské sféře u obchodních společností), že nemá žádné finanční příjmy a výdaje z důvodu nedostatku finančních prostředků, ale naopak státní představitelé přímo rajtují na tom, aby každičká, i ta nulová položka na formuláři, nad nímž dohlíží sám parlament, (čili konkurenční strany), byla přesně vyplněna a zdůvodněna opisným způsobem, a to i s tím, že tato naprosto nemajetná strana musí ještě sehnat peníze na drahý každoroční audit od certifikovaného auditora, což jí pochopitelně stojí peníze, které nemá. Pokud tyto peníze nesežene, nemá právo se vyjadřovat k veřejnému dění, neboť si nemohla koupit toto právo. Na vině je volební zákon, který přímo předjímá existenci politické strany s tím, že strana bude mít dostatek prostředků, rozuměj v řádech stovek milionů, aby mohla být úspěšná ve volbách a dosáhla tak na státní příspěvek, jaký pobírají strany parlamentní. Že jde zcela o jasně o nekalou soutěž, je zřejmé. Už sám fakt, že se nekalá soutěž legitimizuje zákonem, je otřesný. Tak vzniká situace, že v politice už dávno nejde o ideály, ale jen a jen o peníze, a kdokoli by se do politiky snažil vniknout pouze z pohnutek morálních osobně se angažovat za slušnost ve společnosti, musí být buď zkorumpován, anebo zlikvidován, a to již v zárodku. Do politiky totiž patří všechno, jen ne slušnost a bezúhonnost. A kšeftuje se za pomoci legalizace zákonem. Každý voličský hlas totiž stojí stovku přilitou do kasičky těch politických stran, které si mohly dovolit zaplatit kampaň, neboť ony příspěvky z voličkých hlasů za stovku se properou přes státní kasu a pak si je rozdělí jen ty bohaté strany - tedy ty, které dosáhly hranice volitelnosti. Hlasy - potažmo tu stovku na činnost, které pak získala ona malá politická strana, však již nedostane, neboť nedosáhla hranice dané volebním zákonem. Na druhou stranu "dojit" a znevýhodňovat tuto malou stranu administrativní šikanou zákon umožňuje. Vždyť stačí jen třeba pouhé přehození slovosledu (přitom bez změnění významu obsahu zprávy), a takový detailní kosmetický nedoraz má za následek zákaz činnosti nové politické strany. A ty velké a mocné si tak pěstují de facto definitivu a nekonkurenceschopnost již v samotném zákoně o politických stranách. Neboť i zákon o politických stranách je bez obrovského množství peněz nesplnitelný. A na základě toho nakonec nejvyšší soud vydá rozsudek, že tím, že ona malá začínající strana nevyhověla beze zbytku, (i když šlo jen nuly ve výkaznictví), zákonné povinnosti ve výroční zprávě, podrývá tak základy státu, a tudíž je jí zakázána činnost, poté zrušena a zcela zlikvidována. Jak děsivé a zhůvěřilé ve své formálnosti, vlastně totalitaritě.
Místo vlády dřívější jedné strany tu sice máme těch diktátorských stran pět, ale princip totalitní korupce-kracie zůstává.
A pak se občané, sdružení v malých politických stranách, dozvídají, že lidé na vládních a zákonodárných pozicích se snaží bagatelizovat nikoli nulové finanční toky ve svých stranách, ale i miliardovou korupci, aniž by je kdokoli mohl žalovat reálným způsobem, protože takový předseda malé politické strany ví, že bez astronomických částek za advokátní zastoupení nejlepšími advokáty nemá šanci ani takovou žalobu na podezření z protiústavního chování - jako podezření z miliardové korupce ve státní kase bezsporu je - podat, natož vyhrát.
Bezmocnost a beznaděj v dosažení občanských práv je tudíž tak velká, že to podrývá samotné základy demokratického státu. Co na to Nejvyšší správní soud?
Ovšem, podejte jako řadový občan žalobu přímo na premiéra? :-) Jak úsměvné!
