Právní problémy
Je důležité zdůraznit, že prozatím brání klonování člověka nevyřešené otázky biologické bezpečnosti klonování. Nikdo nemůže zaručit, že naklonovaný člověk bude zdravý.
Reprodukční klonování lidí je ve většině zemí zakázáno zákonem. Klíčová jsou i etická omezení. Průzkumy ukazují, že naprostá většina (70%) dotázaných v USA je striktně proti klonování lidí a pouhých 7% s klonováním souhlasí. Hlavní důvody negativního přístupu jsou náboženské, dále nepřípustné zasahování do lidské výjimečnosti, také nebezpečnost technologického postupu a zneužití klonování. Jejich hranici vymezuje podle filosofů kategorie lidské důstojnosti. Početí člověka nemůže sloužit k naplnění jiných cílů, než je plnohodnotný život počatého člověka. Z tohoto důvodu bude zjevně nepřijatelné vytváření klonovaných lidí, kteří by sloužili jako zdroj tkání a orgánů pro transplantace.
Je paradoxem, že pro porušení této zásady nemusíme vůbec použít klonování. Do rozporu se s ní mohou dostat i lidé, kteří počali dítě přirozenou cestou. Představme si situaci, v níž se octnou rodiče těžce nemocného dítěte, které je odkázáno na transplantaci kostní dřeně a pro které se nedaří nalézt vhodného dárce. Jak hodnotit rozhodnutí rodičů mít další dítě v naději, že se kostní dřeň tohoto dítěte ukáže vhodná pro transplantaci nemocnému sourozenci. Ani v tomto případě není cílem zplození dítěte jen jeho vlastní život.
V diskusích o klonování zaznívají často otázky, které se týkají reprodukčního klonování, ale vyvěrají z nepochopení biologické podstaty klonování a jsou inspirovány představami poplatnými žánru science-fiction. Uvádíme jen ty nejčastější. Dokonalého dvojníka (stoprocentně "věrnou kopii") bychom klonováním nepořídili. Kdyby se z naší tělní buňky narodil nový člověk, byl by sice naší genetickou kopií, ale byl by mladší. A tento věkový rozdíl by zůstával pochopitelně trvale zachován. Tím padá možnost, že by si jakákoli zájmová skupina mohla nechat naklonovat z ilegálně získaných buněk dvojníka třeba papeže nebo prezidenta některého státu a záměnou obou osob pak dosáhnout politického vlivu. Jako osobnost by se naklonované dítě vyvíjelo vlastní cestou. Některých životních zkušeností nebo dopadů historických událostí, které poznamenaly život dárce klonované buňky, by byl klonovaný potomek pochopitelně ušetřen. Platí tu, že nelze vstoupit dvakrát do téže řeky. Pokud by se klonovaný člověk narodil v České republice v roce 2 000 naklonováním buňky padesátiletého muže, nemohl by mít pochopitelně přímou otcovu životní zkušenost ze srpna 1968, z následující normalizace, neprožil by listopad roku 1989. Vyrůstal by také v jiné rodině než jeho otec. Kdo ví, jakými cestičkami by se jeho osud ubíral.
Hodně se hovoří o vizi armády naklonovaných zabijáků. Ani ta se ale zřejmě nenaplní. I kdyby Wilmutova či Yanagimachiho metoda klonování pracovala s mnohonásobně vyšší účinností, než jakou v současné době má, dorostla by klonovaná armáda do akceschopného věku za dvacet let. To je pro politické cíle příliš dlouhá doba. Navíc tu není záruka, že by se z buněk zabijáka rodili zase jen zabijáci.
Vliv vnějšího prostředí na lidské chování je přinejmenším stejně důležitý jako vliv genů. V jedné dánské studii se ukázalo, že vedle vrozených dispozic vedou ke kriminálnímu chování i takové vlivy, jako je nechtěné početí budoucího zločince, to, že se matka pokusila o potrat nebo to, že narozené dítě v prvním roce života odložila do kojeneckého ústavu. Z naklonovaných zabijáků by mohli v příhodných životních podmínkách vyrůst celkem spořádaní občané, kteří by si svou vrozenou agresivitu vybíjeli například sportem nebo dravostí v podnikání. Namezdní vrahy a armády všehoschopných žoldnéřů lze v dnešním světě bohužel sehnat mnohem snáze než klonováním za patřičnou finanční nabídku.
Složitější je situace v otázce klonování dvojníků jako dárců orgánů. To je teoreticky možné ale eticky zcela nepřijatelné. Druhý závažný problém je technického rázu. Je zřejmé, že potenciální příjemce nesmí tkáň získanou proměnou embryonálních kmenových buněk nebo embryonálních zárodečných buněk vnímat jako cizorodou.
V opačném případě spustí příjemcovou tělo proti transplantované tkáni celou mašinérii své imunitní obrany a transplantovanou tkáň zničí. Z této slepé uličky se nabízí hned několik východisek.
První by znamenala vytvořit dostatečně pestrý sortiment embryonálních kmenových buněk, tak aby se mezi nimi našla pro každého pacienta linie, kterou by jeho tělo bez potíží přijalo. Jako druhá varianta se nabízí zatím ryze teoretická možnost upravit embryonální kmenové buňky tak, aby je přijal jakýkoli pacient. Znamenalo by to vytvořit linii universálně použitelných buněk a to by rozhodně nebyl jednoduchý úkol. Třetí varianta řešení by se opírala o dnes tak diskutovanou techniku klonování. Z tělesné buňky pacienta by byl naklonován zárodek, z toho by byly vypěstovány embryonální kmenové buňky a z těch by pak byly vypěstovány buňky žádané tkáně. Postup by byl ale zjevně zdlouhavý a není jisté, zda by se například pacient stižený infarktem vůbec dočkal okamžiku, kdy pro něj bude v laboratoři vypěstována "záplata" z buněk srdeční svaloviny.
I v případě použití klonovaného zárodku ale narážíme na nemalý etický problém spojený se zničením zárodku pro účely vypěstování kmenových buněk. Cesta, která by nás mohla vyvést z této "etické pasti", možná vede do pekel. Můžeme proto doufat, že toto nebezpečí zlikviduje rychlý pokrok v hledání náhradních zdrojů lidských orgánů. Alternativní a podstatně přijatelnější řešení nabízí výzkum cílený na přizpůsobení zvířecích orgánů pro transplantace lidským pacientům (tzv. xenotransplantace) nebo nesmírně slibné projekty, které se snaží vyvinout orgány umělé.