Sešli jsme se ve složení Honza, Michal, Majk, Milan, Miloš, Matěj, Piso a moje drobnost. V sestavě chyběl Marco, který se v minulém zápase zranil a bohužel se ukázalo, že vážně. Zlomený loket si dokonce vyžádal operaci a výztuhu titanovou destičkou, takže v prvé řadě přeju Marcovi brzké uzdravení a pevný nervy, protože takováhle věc je pěkně na pytel.
Hráli jsme na hřišti tvrdém a velkém, na střídání jsme měli dva kusy, mladý soupeř s názvem Koza Znezaneřáděná čtyři a dala se očekávat vyrovnaná partie. Ta se kupodivu nedostavila. Od úvodního hvizdu jsme na soupeře vlítli a během prvních deseti minut se nám podařilo spálit asi čtyři tutový šance. Do šancí se konkrétně dostali Matěj, Miloš, já a Piso si myslim taky jednou vystřelil:-) Dobře jsme napadali a soupeř měl problémy s rozehrávkou, z čehož jsme se právě dostávali do šancí. Bohužel jsme se netrefili a poznali po chvilce, že to dneska nebude žádnej med. Teploměr ukazoval 28 stupňů a stačilo se dvakrát vydat na brejk a pak rychle zpátky a člověk byl zralej na střídání.
První půle se hrála dá se říci v poklidu a čistě. Koza se dostala jen k několika střelám z dálky, který Honza bezpečně likvidoval a v pohodě pak míče rozehrával na nás. Našeho gólmana tahle idyla už asi trochu nudila, a tak jednou při vyběhnutí trefil soupeře od kterého se míč odrazila těsně vedle brány, po chvíli si zas lehce neúspěšně zahrál na Messiho na hranici vápna, ale gól z toho naštěstí nebyl. Já osobně jsem měl ze hry dobrý pocit a málem jsem se tím nechal ukolébat. Probrala mě až tyč, kterou v závěru Koza znezaneřáděná trefila (tohle se fakt píše samo:-). Tenhle moment mi připomněl podobné zápasy, kde proti nám soupeř hrál dobře, měl hodně šancí a my jedním náhoďákem vyhráli. První poločas bohužel moje obavy nerozptýlil neb skončil nula nula. Kdo mohl, doplazil se do stínu a lili jsem vodu kam se jen dalo. Do chřtánů, na hlavu, na hrudníčky, na pupíčky… no co bychom pro naši fanynku neudělali.
Druhá půle začala jak skončila první. Soupeř se snažil dostat přes naší pevnou obranu, my je zbavovali míčů, které některým z nich místy až překáželi a pouštěli se do rychlejch kontrů. První obrovskou šanci se mi podařilo spálit, ale nepolevili jsme a dočkali se zasloužené odměny. Opět odebrání balónu, přihrávka Pisa na pravou stranu, kde jsem si zahrál na Boltovu babičku, doběhl až k vápnu a křižnou přihrávkou jsem se pokusil najít nabíhajícího Pisa. Co čert nechtěl, střílená přihrávka našla nohu soupeře od které se odrazil míč do brány. Branka byla přiznána mně, byť to byl vlastňák jak víno, ale co. Gól jsem oslavil vystřídáním a chvilku jsem si dokonce dáchnul než dosupěl na střídačku kdosi a z milosrdného stínu mě vyhnal.
Hra byla čím dál tím těžší. Soupeř střídal ve čtyřech a i tak toho měl plný zuby, takže si dokážete představit jak to vypadalo u nás. „Střídám!“ „Ještě chvilku“ „Já už fakt musim“ „Tak jdi na chvilku dozadu“ „Odtamtud právě jdu a už se tam nevrátim, teď už je to moc daleko“ „No tak jo“…
Po poněkud hlušší desetiminutovce, kterou vyplňovala akorát občasná pěkná kombinace, které se vždy účastnil Piso a pak někdo z nás a občas tvrdá rána soupeře, která udržovala výborně chytajícího Honzu v rytmu se nám zadařilo podruhé. Soupeř si opět na naší výborně fungující obraně vylámal zuby, Miloš po obdržení pěkný nahrávky běžel po levé straně a já v očekávání věcí příštích zatnul zuby a řekl jsem si, že teda těch pár rychlejch kroků ještě absolvuju. Vyplatilo se. Křižná rána správně mířená po zemi na zadní tyč sice minula bránu, ale neminula mojí ve skluzu nastavenou nohu, která usměrnila míč do brány. 2:0 a já mohl jít zase střídat. Paráda.
Po chvíli, kdy mě zas nějaká mrcha zpocená vyhnala z lavičky jsme mohli zvýšit. Nejprve mě pěknou nahrávkou do běhu vyslal Piso po lajně, ale stříleným centrem jsem bohužel Miloše netrefil a neoplatil mu tak asistenci. Pak soupeřův brankář vytáhl pěkný pokus kohosi (byl jsem zády tak si pamatuju jen ten zákrok, střelec se může přihlásit) No a po chvíli jsem dostal přihrávku já. Tuším, že opět od Pisa, kterej mě škodolibě a s jasným úmyslem mě zesměšnit vyslal sám na brankáře. Nejsem na takový situace zvyklej, tak jsem se během přibližování k cíli rozmýšlel co udělám, no a to byla chyba. Říkal jsem si, že to pošlu na vzdálenější tyč, jenže jsem v momentě kdy jsem už už střílel zahlédl parádní místo mezi nohama brankáře a řekl si, že tam by to šlo taky, no a jak jsem se takhle krásně rozpoltil tak jsem to vyřešil kompromisem. Trefil jsem gólmana do pravý nohy a pak už jen poslouchal Pisa a jeho blahopřejný komentář. Už si přesně nepamatuju co říkal, ale bylo to asi něco v tom smyslu, že během zahazování šancí vypadám mnohem elegantněji než on během jeho zahazování šancí... no tak dobře, přiznávám. Popravdě si vzpomínám co říkal. Říkal, že je moc zvědavý co o tomhle mym kousku napíšu. Tak já bych teda k té své šanci napsal toto:
„Dlouhé, teskné tóny podzimních houslí, zraňují mé srdce neustálou sklíčeností.“
Verlaina si nečekal, co? Saláte…
V závěru už jsme sýpali úplně všichni. Zatímco tak Honza po lapení balónu rozhazoval rukama, že nemá komu nahrát, my mu dehydratací zkalenými pohledy za současného šourání vpřed naznačovali co nám může… Střídající soupeř se sice snažil, ale krom jednoho trma-vrma závaru si ani v závěru žádnou větší šanci nevypracoval a to opět díky perfektně fungující obraně, která si skvěle vyhovovala a jednoho soupeřovýho šikovnýhu hráče opět zdvojovala a vytlačovala z úhlů. Do obrany se v hloubce a v různých fázích zapojovali Michal, Majk, Milan, Matěj i Piso zatímco já s Milošem jsme spíše napadali vpředu, pokud zbývaly síly a lítali dopředu když byla šance zaútočit a fungovalo to výborně.
Jednou to zafungovalo dokonce tak výborně, že se celej tým během útoku soupeře přeskupil a po odebrání míče se dopředu řítili Majk a Michal. Zbytek do obrany zaběhlého týmu byl natolik šokován, že se nepokusil pomoct v kombinaci těchto bleskurychlých hroťáků a s výrazem naprostého překvapení sledoval co se to sakra děje. Když ani po několika vteřinách nebyl akci konec a Majk zrovna protlačil míč k Michalovi do souboje jeden na jednoho proti poslednímu obránci, celý tým už ve stoje nepokrytě a hlasitě fandil. Bohužel klička těsně nevyšla. Nedělám si srandu, Michal přes toho jejich posledního vážně málem přešel a mohl by jít sám na bránu. Vše se tak po několika promnutí očí vrátilo do normálu. Prostě výborná týmová souhra, kde si každej odehrál co měl a někdo i něco navíc. V naprostém závěru tak bylo Koze naplácáno ještě potřetí.
Miloš si řekl, že přerušit svoji sérii „Gól na zápas“ či spíše „Narvem to tam do piče “ by byla škoda. Vydal se tak dopředu po boku Pisa (zdá se mi to divný, ale fakt si myslim, že u toho byl zas on, jestli se pletu opravte mě:-), který mu křižně nahrál a pro Miloše už nebyl problém zavěsit a rovněž se tak zapsat do kolonky střelců. Hned po gólu písknul rozhodčí konec a my mohli slavit zhroucením se do jediného stinného místa u plotu hřiště. Od fanynky a fanouška jsme obdrželi krom soucitného pohledu i pochvalu za týmový výkon a já s nimi naprosto souhlasím. Lentilky tak skončily uprostřed našeho tuleního stáda, protože se fakt nikdo konkrétní nedal vypíchnout. Každej nechal na hřišti co mohl a myslim, že hlavně díky tomu jsme opět mohli odjíždět s dobrým pocitem.
O náročnosti zápasu svědčí i následující zkušenost. Zatímco zbytek týmu prchal za prací, část týmu se hrdinně vydala odehrát třetí poločas. V sestavě, Michal, Honza, já a polovina našeho tvrdého fanouškovského jádra, jsme zapadli do putyky na andělu mrknout na tenis a můžu říct, že když to tak spočítám, vypil jsem během hodiny litr a půl všelijakých tekutin a žízeň byla zažehnaná jen náznakem. Teď jsem si spočítal, že jsem za den vypil lehce přes pět litrů. Hrajeme-li i pro žízeň, musím to označit za další úspěch:-) Zároveň také mohu doporučit citronovej staropramen. Je to až překvapivě dobrý, stejně jako Buzuluk WOE!!!
BUZULUK!!!!
(Kuba, 8. 6. 2011 13:15)