70. narozeniny Českého rejdiče
V roce 1951 bylo české veřejnosti představeno nové národní plemeno holubů český rejdič, které tento rok slaví své 70. narozeniny. Od dob jeho vzniku se o něm mnoho nenapsalo. Až posledních deset let přineslo několik obsáhlejších článků hlavně od Alexandra Veselého, ale i Miroslava Mašaty, Gerharda Steina, nebo Tomáše Sousedíka v časopisech Chovatel, Svět holubů, nebo na Ifauně. Články se snažily plemeno představit, jiné se zabývaly původem, nebo tím, jaký býval. Ale jaký je český rejdič dnes po 70.letech šlechtění? S jakými problémy se potýká?
Tak jako i jiná plemena si prošel vývojem a v současné době, kdy doba příliš chovatelství a chování holubů na volno nepřeje, směřuje k holubovi voliérovému, potažmo výstavnímu. Je to vidět na délce holuba, která se napříč vzorníky pohybovala od 25 až po dnešních 22centimetrů. Jestli je to dobře nebo špatně ukáže čas, ale hlavně chovatelé prostřednictvím klubu, kteří sami pro sebe prosadí směr, který se jim bude líbit. Mnozí možná namítnou, že určující je vzorník, ale ten se během let měnil někdy i s protichůdnými názory a to hlavně na utváření hlavy ale i na úpravu zmiňované délky. K nahlédnutí jsou všechny vzorníky na stránkách klubu českých a pražských rejdičů středozobých: https://ceskyrejdic.estranky.cz/clanky/cesky-rejdic/vzornik-ceskeho-rejdice-od-roku-1951/
Malou mírou k jisté dezinformaci přispěl i Václav Tureček ve své publikaci „Holubářství“, kde uvádí, že lasturovitá chocholka je zakončena růžicemi, navzdory tvrzením ve vzornících. Tyto informace vedly k určité typové nejednotnosti a různým výkladům, kdy každý chovatel měl na svém holubníku ten „správný“ typ.
Z mého pohledu se začaly první negativní změny dít ve chvíli zakotvení v popisu hlavy na hlavu ,,zaobleně kulatou, s širším a vyšším čelem“ ve vzorníku z roku 1993. V chovech se začali více a více objevovat holubi s hlavami ne nepodobným hlavám východopruského werfera.
Český rejdič Východopruský werfer
Jak ve svém článku „Český rejdič“ popisuje Miroslav Mašata známý odborník a posuzovatel českých plemen rejdičů, se takoví holubi vyskytovali i dříve, ale souběžně vedle hlav utvářených více hlavami středozobých i krátkozobých pražáků, kteří mimo jiné, představovali i více létavý směr. Takové hlavy bylo třeba nějak vyšlechtit, takže se přistoupilo k meziplemenému křížení, například s jeptiškami. Jestli do té doby český rejdič měl nějaké ambice létavého rejdiče, byly s tímto přikřižováním pohřbené. Vznikli holubi podsaditých, prsatých, postav naprosto nelétavých. Sám jsem takové holuby ve svém chovu měl a opravdu to byli bumbrlíčci procházející se po střeše, maximálně schopní dvakrát obletět komín. I kvůli odlišení od výše zmíněného cizího plemena a návratu k holubům létavějším, bylo do nejnovější publikace „Národní plemena okrasných holubů české republiky“, vydané ÚOK chovatelů okrasných a užitkových holubů ČSCH, změněna na hlavu „mírně klenutou se širším a vyšším čelem, se strmějším přechodem do záhlaví, s mírně plošším temenem“.
Další negativem v mých očích se stalo rozšíření kresebných rázů o ráz kapratý ve vzorníku z roku 2008. Opět začalo bezostyšné přilévání cizí krve např. hojně z řad rakovnických kotrláků, plemene s úplně jiným charakterem letu. V chovech majitelů , kteří měli chuť chovat na volno, jim posléze čecháčci pěkně váleli a kresba se rozpadala do nepředvídatelných mutací.
Již nějakou dobu trvají i snahy o šlechtění jiných barevných a kresebných rázů – plnobarevné, tygry, s ledovým faktorem, almondy. V podstatě se každý může pustit do čeho chce. Dokonce jsou některé výsledky jako například černí tygři velmi líbiví, ale je tady několik ALE a otazníků. Co to přinese plemeni jako takovému, pokud by se toto novošlechtění objevilo ve vzorníku? Bude to příliv nových chovatelů? Rozšíření chovů? Nepovede to naopak k vytracení původních rázů? Vždyť už dnes jsou kvalitní pruhoví bělouši na ústupu a málokdo je chová. A to nemluvím o tom, jak se změní genofond daného plemena. O čistokrevnosti v chovech se všeobecně hovoří, pokud jedinci daného plemena nemají čtyři generace zpět v rodokmenu příslušníka plemena jiného. Kdo má od takovýchto kříženců rodokmen? Jak asi dopadne chov u chovatele, který pustí takovéto holuby do svého chovu bez znalostí šlechtitelské práce a původu? Toto vše jsou otázky, které by se měli stát předmětem diskuze chovatelů a klubů a nezůstávat v rukou jednotlivců.
Nadneseně řešeno, síla českého rejdiče je v jeho jednoduchosti v pruhovém vzoru základních barev a jejich postupným sestupným ředěním od modré černopruhé a stříbřité, přes červeně a žlutě plavou až po bělouše grošované, pruhové a paletu uzavírající vybělené bělouše černohroté, nebo čistě bílé bělouše. Tyto barvy a rázy se mohou křížit v nutnosti, kdy nemáme jedince cizí krve ve stejném rázu, jakýmkoliv způsobem a vždy dostaneme variaci dále smysluplně použitelnou v chovu. Díky této vlastnosti, se tak chov typově sjednocuje a nedochází k tomu, že jedinci různých barevných rázů vypadají jako příslušníci jiného plemene. Toto konstatování mi utkvělo v paměti po přečtení článku Jaroslava Cintla posuzovatele a autora znalého problematiky našich rejdičů z roku 2002. Jak jednoduché, jak výstižné. To ale bohužel můžeme díky tomuto novošlechtění lehce ztratit.
V neposlední řadě se neuváženým křížením mění i soubor etologických vlastností, jako je létavost a schopnost českých rejdičů coby kvalitních chův, a do jisté míry i agresivita a přílišný temperament. Od několika chovatelů a i z mých zkušeností jsou informace o nadměrné agresivitě holubů, kteří jsou schopni vyplenit cizí hnízda a holoubata v něm zlikvidovat. Nadměrný teritoriální pud zase zapřičiňuje neustálé šarvátky na holubníku. Obsazením třech i více budníků tito agresoři znemožňují zahnízdit méně výbojným párům. Takovéto projevy je třeba potírat tvrdou selekcí. To nejsou vlastnosti chův, ke kterým byl český rejdič původně vyšlechtěn, a které dělají radost chovateli. Mí první čecháčci se také uměli porvat, ale odchovy byly vzorné a běžně krmily i cizí holoubata. To se s přiléváním nové krve do chovu začalo časem výrazně měnit k horšímu.
Dalším zajímavým aspektem českých rejdičů je ve vzornících vyzdvihovaná možnost sportovního letového využití v době až dvou hodin. Frank Otta, dlouholetý předseda klubů tipplerů, České rejdiče „honil“ drezůrou tipplerů a dostal se na maximální čas 1hodinu 32minut. Já sem neměl závodní ambice a tak jsem se dostával na 45minut. Někteří chovatelé dosahovali až hodinových letů. Co mne fascinovalo bylo to, že se někdy ze svých běžných letových hladin vznesli skoro do nedohledných výšin, kdy byli pouhým okem téměř neviditelní. Ale bez té alchymie s krmením a pravidelností tréninků si sami dávali dvacetiminutovku. Ale pouze ti holubi, kteří byli letově vedení. V letech, kdy jsem rejdiče nehonil, se holubi sami od sebe do letu moc nenutily a létat je donutil maximálně krahujec. Létat s českým rejdičem jde, ale není to jeho přirozenost tak jako například u Pražského středozobého rejdiče, nicméně občasný nucený prolet lze jen doporučit tam, kde jsou k tomu možnosti a chuť. I těch mých 45minut letu bylo pro mne nevšedním zážitkem a rád jsem jejich krouživý let pozoroval.
Český rejdič se za těch 70.let stal svébytným plemenem hodným svého jména a rozšířil se do celé naší země a okrajově i na Slovensko. Jeho výhodou je kombinace líbivého výstavního holuba pro jedny, i možnost letového využití pro druhé. Předností je i jeho menší velikost a tím spojené i menší nároky na místo a množství spotřebovaného krmiva, což v dnešní době také hraje nemalou roli. Toto vše dává dobrý předpoklad pro další šíření Českého rejdiče jak mezi zkušenými, ale i začínajícími chovateli.
Závěrem nelze než Českému rejdiči popřát minimálně dalších 70. let na holubnících našich chovatelů a zachování co nejvíce z těch dobrých vlastností, které mu byli dány do vínku.
Jiří Jackiv
Foto: Autor
Pavel Vajs
Jiří Suda
Internet