Fotolezec Láďa Novák Vás vítá na svých stránkách

text: Ladislav Novák, foto: Marcela Nováková, Ladislav Novák

 

Daleko od Čech, ještě asi 200 km na JZ od slavného Mt. Blancu, Alpy naposledy zazáří běloskvoucími ledovci a překonají čtyřtisícovou hranici. Stane se tak v jihofrancouzské alpské horské skupině Dauphiné. Jedinou horou, která zde tuto magickou čtyřtisícovou hranici překoná je nejjižnější čtyřtisícovka Alp Barré des Écrins, 4102 m. Mnoho dalších vrcholů se čtyřtisícové hranici velice těsně blíží. Pro sběratele čtyřtisícovek tedy nic moc, zato milovníci nevšední divoké horské krásy a většího klidu s menším množstvím lidí, než mají ostatní věhlasné alpské oblasti si zde přijdou opravdu na své. Díky jižní poloze vynikají hory Dauphiné mimořádnou krásou a hodně mně připomněly mé návštěvy Pamíru ještě z předrevolučních dob. Divoké hřebeny se zde zvedají s velikým převýšením ze zalesněných hlubokých údolí, řítí se z nich krátké, ale nesmírně strmé a rozervané vysuté ledovce a ledopády. V údolích a po úbočích hučí veliké množství rozbouřených ledovcových potoků. Perlou Dauphiné pak jsou horské louky, pokryté celými koberci květů, kterých je zde mnohem více, než v ostatních alpských oblastech - podle informací kolem 1800 druhů (oblast Mt. Blancu se nám pak opravdu zdála na flóru proti Dauphiné chudá).

Samotná ledová "Závora" - čtyřtisícová kráska Barré, je určitě samostatnou kapitolou.

Většina přírodně založených kamarádů uvítá téměř úplnou absenci lanovek v národním parku, který pokrývá téměř celý vysokohorský masiv a hlavně možnost legálního bivakování v něm mezi 19 a 9 hodinou! Pro regeneraci sil a očistu po náročných túrách je po obvodu pohoří rozeseto několik čistých a poměrně teplých jezírek s možností bezplatného koupání (využívali jsme hlavně krásné jezírko v La Roche, cca 5 km jižně pod Ľ Argentiére). V údolích je též na rozdíl od jiných Alp hodně pěkných a relativně levných kempů, horské chaty jsou až na oblast Glacieru Blanc většinou poloprázdné, bez nutnosti rezervace, spaní na podlaze apod. Dauphiné jsem v posledních třech letech navštívil třikrát, ale ani to zdaleka nestačilo na to, abych zde uskutečnil všechny nejkrásnější plánované přechody a lehčí výstupy. V tomto článku si proto dovolím popsat a ukázat na fotografiích to nejhezčí, co jsem v této oblasti podnikl a zažil. Ve stručnosti své povídání ještě doplním o tip na krajinově velkolepý přechod, které zde uskutečnil můj kamarád Petr Fantyš.

 

Naši první návštěvu v červenci 2007 začínáme v sedle Col du Galibier, kam jsme přijeli ze Chamonix a kudy vede i trasa slavného cyklistického závodu Tour de France. Z výhledového vršku asi 5 minut nad sedlem se nám poprvé otevírá úžasné panorama takřka celého masivu Écrins: vpravo s impozantní ledovou severní stěnou La Meije (3983 m) a uprostřed, za hradbou třítisícových hřebenů ční samotná bílá Závora, Barré des Écrins. Pokocháni velkolepým přírodním divadlem opouštíme sedlo a přes Briancon přijíždíme již večer do turisticko - horolezeckého centra této části hor, do Ailefroide. Tvoří ho v podstatě jeden velký, členitý a velice pěkně v lese položený autokemp a několik obchůdků a stánků včetně domu horských vůdců s předpovědí počasí. Nyní i později se toto příjemné místo stává naší základnou pro doplnění zásob i sil a pro oslavu úspěšných výstupů výborným a levným "vítězným" grilovaným kuřetem v místním stánku.

Ač je již večer, vyrážíme přespat s batohem na 2 dny na překrásné louky Clapouse, vzdálené 2 h chůze do kopce s převýšením 600 m. Na loukách teče potok a kromě okolní nádhery s výhledem na mohutné úbočí Mt. Pelvoux (3943 m) je zde i množství méně příjemného hmyzu a tak spíme ve stanu.

 

 

Ráno vyrážíme z louky Clapouse na aklimatizační túru nahoru údolím Clapouse přes sedlo Collet du Rascrouset (2799 m) na třítisícový špičatý vrchol Pointe du Rascrouset. Celý výstup je snadný, není potřeba žádná horolezecká výzbroj (nebo maximálně 20 m tenké lano pro sychr). Z ledovečku pod sedlem, který je značen na mapě, zbylo jen malé, mírné a měkké firnové pole, které jde také obejít. Až do sedla vede značená cesta. Ze sedla pokračujeme již skalnatým a místy lámavým terénem I. st. UIAA - v nástupu nad sedlem je lepší držet se hřebenu (byl tam i malý mužík) a netraversovat zdánlivě lehčím terénem vpravo, neboť snadný terén tam po chvíli končí. Dál je cesta již dost zřejmá: traversuje hřeben z JZ do dalšího sedélka a z něj vede suťovým svahem pod vrchol, na který vystoupíme lámavým žlábkem. Z vrcholu je vidět hřeben Mt. Pelvoux a masiv přímořských Alp. Podle průvodce od Ivo Petra lze pro lepší výhled pokračovat hřebenem až na Pointe Guyard (3461 m), je to ale na začátek dost daleko. Vracíme se stejnou cestou a na loukách spíme ještě jednu noc. Další den je horší počasí a tak dlouze objíždíme celé pohoří do jeho centra SZ od Ailefroide, do La Bérarde. 

 

 

Auto necháváme zaparkované v La Bérarde (1713 m) a další den jdeme na krajinově a fotograficky velice působivou túru do sedla Col de la Temple (3389 m). Je to dost stoupání, ale po dobře značené cestě s krásnými výhledy na okolní velikány, kterým dominuje monumentální Ailefroide, hora stejného jména jako vesnička s východištěm túr na JV straně pohoří. Asi v půlce cesty míjíme velmi sympatickou chatu Temples Écrins (2410 m), kde při zpáteční cestě s Marcelou neodoláváme drahému, leč po výstupu výtečně chutnajícímu pivu, náš syn Pavel pak, aby nebyl úplně hloupý, přiťukává CocaColou (trochou piva až o dva roky později smí zapít v Ailefroide úspěch na samotné Barré). Cesta od chaty do sedla je stále zřetelně vyšlapaná. V závěru pak vede přes asi 30ti stupňový ledoveček, spíše opět firnoviště bez trhlin, mačky a cepín nebo alespoň hůlky se zde však určitě hodí. Ze sedla je velehorský výhled na velice blízký a divoce zubatý hřeben Mt. Pelvoux i Ailefroide. Lze také pokračovat na vysoký vrchol vlevo nad sedlem, Pic Coolidge (3775 m, horolez. obtížnost F = lehký, popis v obou zmiňovaných průvodcích), nebo sejít na druhou stranu přes Glacier Noir do Ailefroide (průvodce Ivo Petr, těžká a dlouhá VHT tůra, pozor na pád kamení pod sedlem).           

 

 

Opět jsme v Ailefroide, vychutnáváme k snídani výtečnou pravou francouzskou bagetu s máslem a kávou. Po snídani nás čeká poslední túra - výstup na Glacier Blanc a další den pokus o nejvyšší horu Dauphiné, majestátní Barré des Écrins. Balíme na 3 dny včetně stanu - šance na místo v chatě Écrins je mizivá a než spát za dost peněz pod stolem, to se radši pohodlně vyspím zadarmo ve stanu. Autem ještě povyjíždíme na parkoviště k chatě Cézane na Pré de Madam Carle (1874 m). Madam Carle byla podle pověsti pěkná nevěrnice a podle toho i skončila - v místní ledovcové říčce, asi s pomocí podváděného manžela. Nezapomeňte se proto o pověst případně podělit se svou drahou polovičkou. Pěkná asfaltová silnička i parkoviště jsou na rozdíl od některých starších informací zdarma. Dál už

funíme mnoha serpentinami na horkém slunci pěšky, bohužel v davu dalších vycházkářů, turistů i horolezců. Lidí je tu na rozdíl od blízkého okolí opravdu plno. Většina jich jde k první chatě s výhledem na takřka učebnicový a veliký zasněžený údolní ledovec Glacier Blanc zakončený monumentálním ledopádem na straně jedné a výjimečně krásnou a divokou bílou ledovou hradbou na konci údolí - samotnou Barré des Écrins. Ta však od první chaty není ještě vidět, postupně vylézá až při cestě k chatě Écrins. Barré znamená v překladu Závora a hora opravdu jako závora neprůstupně uzavírá celé bílé ledovcové údolí. Barré je prý národní horou Francouzů, i proto asi tolik lidí.

 

Stan stavíme na sutinovém úbočí vpravo, necelých 100 výškových metrů nad ledovcem ve výšce asi 3000 m, cca 1 km vzdálenosti pod chatou Écrins (vpravo ve směru chůze k této chatě). Jsou zde krásná místa na několik stanů ohrazená kameny. V pozdním létě tudy zřejmě vede i cesta k Ref. des Écrins. Začátkem léta je sem však pohodlnější výstup přímo po mírném ledovci s několika málo trhlinami, na který sestoupíme po překonání nepříjemně ohlazených skal s množstvím vyšlapaných cestiček nad první chatou. Většina lidí chodí silně vydupanou cestou po ledovci bez lana, maček a cepínu, jedná se ale o zasněžený ledovec. Voda přes den teče po skalách, někdy blíže a někdy dále od stanů, každý rok bylo jinde, ne však déle než 10 minut chůze, večer přestává téct a je jen sníh. Ledovec Blanc, Mt. Pelvoux a Barré jsou z tábora jako na dlani, je to mystické místo. Bivak leží zhruba ve spádnici vedené ze sedla Col du Glacier Blanc (3275 m) na ledovec a jeho souřadnice GPS jsou N44st.56min.54,8s. E006st.23min.46,9s. Je to asi jediné místo mezi chatou Glacier Blanc a chatou Écrins, kde je úbočí mírné a s vodorovnými plochami. Samotná chata Glacier Blanc bývá volnější, stejně jako bivaková chatka Tucket asi 20 min. pod ní, ale obě se hodí spíš pro výstupy na vrcholy Agneaux a Monetier - na Barré je to z nich hlavně vzhledem k terénu dost dlouhé.

 

Výstup na Barré začínáme až po 4 hodině ranní. Ledovec Blanc je zde mírný, má jen málo úzkých trhlin, ale je to pod horu ještě pěkný kus cesty. Hned při nástupu do jejího severního úbočí nás Barré poprvé vystraší - z gigantického séraku visícího hrozivě nad námi se ulamuje několik kusů ledu a proletí těsně za trojicí horolezců před námi. Snažím se zrychlit a co nejrychleji tento nebezpečný úsek překonat. Cesta dál traversuje vlevo celou stěnou až pod hlavní vrchol a pod ním se stáčí téměř o 180 stupňů doprava a celý vrcholový hřeben Barré zase podchází do sedla Bréche Lory (3974 m).

Pod Pic Lory (4088 m, předvrchol Barré) nás hora podruhé vyděsí sprchou kamení, které shodili lezci na vrcholovém hřebeni. Kameny sviští vzduchem z výšky 100 m nad námi a zasekávají se  skoro metr hluboko do sněhu nedaleko nás... Do sedla Bréche Lory dorážíme již bez dalších problémů, obávaná okrajová trhlina je téměř celá zasněžená. Marcela i Pavel toho ale mají dost, vrcholový hřeben se halí do mraků a kolmý, skalnato - mixový 25-ti metrový výšvih nad sedlem se za těchto okolností ukazuje nad naše síly. Jsem zklamán, chvíli v duchu uvažuji o sólovém dokončení výstupu, ale nejisté počasí, délka, značná expozice hřebene bez jištění a dlouhé čekání Marcely s Pavlem v nehostinném sedle mě vede k jedinému rozumnému rozhodnutí - všichni tři během několika minut zdoláváme firnový vrchol Dome de Neige (4015 m), což je nižší SZ vrchol v hřebenu Barré des Écrins. I tak je to pro dvanáctiletého Pavla výkon. Děláme pár fotek a frčíme co nejrychleji přes několik velikých trhlin s ještě dobrými mosty stejnou cestou dolů. "Závora" pro nás tentokrát zůstala zavřená. Do stanu dorážíme před obědem a z očekávané bouřky není nic, oslnivě bílá Barré zase září proti modrému nebi…

 

Obtížnost výstupu na Dome de Neige je pouze F, nicméně vzhledem k výšce, velkým trhlinám a častému pádu séraků se nejedná o snadnou túru. Na jaře je tento vrchol častým cílem skialpinistů.

 

Sám ještě odpoledne vyrážím jen s cepínem a mačkami velmi lehkým a příjemným terénem na skalnato sutinový vrchol nad naším stanem, na Pic du Glacier d'Arsine (3364 m). Je z něj fantastický rozhled jak na celý ledovec Blanc s Barré, tak i na druhou stranu na La Meije, sedlo Galibier, kudy jsme přijeli a za ním v dálce až na bílou čepici Mt. Blancu. Přímo přede mnou na východě pak ční vysoká skalnatá špička Montagne des Agneaux (3664 m), která se o rok později stane tak trochu omylem naším úspěšným cílem. Na Pic Arsine se naše první seznamování s Dauphiné končí a pokračování plánujeme o rok později. Cestou domů chceme totiž ještě zkusit Mt. Blanc, na kterém Marcela s Pavlem dosud nebyli.                       

 

(podle kamaráda Petra, který přechod absolvoval v r. 2007. Přechod má mnoho dalších variant).

 

Z Ailefroide nejdříve značenou cestou údolím Vallon du Sélé, kolem chaty Ref. du Sélé, dále snadno po ledovciGlacier de la Selé do sedla Col du Sélé (3283 m). Ze sedla dost nepříjemnými lámavými, ujíždějícími a ohlazenými skalami složitě na ledovec Gl. de la Pilatte a po něm na chatu Ref. de la Pilate, zde nocleh. Dlouhý a náročný úsek, převýšení 1800 m nahoru, 800 m dolů. Celý tento úsek nepotkali ani jednoho člověka a podle chataře byli asi v tomto létě první, kdo sedlo prošel (v půlce léta!?).

Další den odpočinkový, snadný a krajinově nádherný tříhodinový přesun do la Bérarde, zde nocleh v některém ubytovacím zařízení.

Třetí den výstup z la Bérarde na ledovec Glacier de Bohne Pierre a po něm až pod sedlo Col des Ecrins (3367 m). Výstup do sedla nejdříve po strmém ledovci a pak dosti obtížnými skalami, místy zajištěnými ocelovým lanem. S těžkým batohem i přes zajištění nic moc! Převýšení z la Bérarde necelých 1400 m. Z Col des Ecrins po ledovci na chatu Ref. des Écrins. Odtud snadný sestup zpět do Ailefroide, nebo další možnosti výstupů.

O trochu snadnější je návrat z la Bérarde přes na začátku tohoto článku zmíněné sedlo Col de la Temple (3301 m) a ledovec Gl. Noir do Ailefroide (tato varianta je, na rozdíl od té předchozí, alespoň značená i na většině map).

Celý popsaný přechod je velmi krásný, se stálou velkolepou velehorskou scenérií. Jedná se však o velmi těžkou vysokohorskou turistiku. Vybavení na ledovec je nutností, stejně jako čelovka. Na chatách nebyl problém se ve třech lidech ani v plné letní sezóně bez objednání ubytovat, akorát na Ref. des Écrins, kde je stále plno, chatař nadával, ale nakonec přece ubytoval pod stolem v kuchyni. Kromě ledovce Gl. Blanc, okolí la Bérarde a Ailefroide téměř bez lidí.    

 

 

Uplynul rok a jsme v Dauphiné znovu. Tentokrát nás přivítalo špatné počasí, které přečkáváme ve volně přístupné salaši Cabane du Jas Lacroix. Ta je vzdálená asi hodinu cesty od auta zaparkovaného v Entre les-Aygues (1635 m, v údolí pod Refuge des Bans, příjezd z Vallouse). Další den se přemisťujeme autem zpět přes Pelvoux do Chambranu ve stejnojmenném údolí a značenou cestou vynášíme po necelých 3 hodinách stan k nádhernému ledovcovému jezírku Euchauda. Zde bivakujeme a ráno vystupujeme nejdřív pohodlně podél dlouhé, orograficky levé morény, pak prudším svahem ledovce Séguret Foran na jeho horní mírné plató. Z něj je to již kousek na jeden z vrcholů Dome de Monetier, Pic du Rif (3478 m). Pro Marcelu po špatně zaléčené nemoci je to maximum, čeho tady zřejmě bude schopná. Pubertální Pavel zůstal ve stanu pro zažívací potíže, které mu vznikly po požití nepřiměřeného množství stravy. Na vrcholu je fit jen dvacetiletá dcera Jana, která je zde premiérově. Přelézám sám ještě na vedlejší, o metr vyšší Pointe des Arcas, která je podle horolezeckého průvodce nejvyšším bodem masivu Dome de Monetier a pak se všichni tři vracíme ke stanu u Lac de l' Eychauda. Obtížnost této čistě ledovcové tůry je F - lehká, výstup od jezera na vrchol trvá cca 3 hod. Výhled z vrcholu je nádherný, především na Glac. Blanc a Barré des Écrins, špičku Montagne Des Agneaux a na JV, již v Itálii na Monte Viso, které vysoko převyšuje okolní hřebeny. Krajinově velmi zajímavou alternativou je pak přechod celého masivu Dome de Monetier z městečka le Monetier - les Bans značenou cestou přes sedélko Grangetes k jezeru Eyuchauda, od něj výše popsaným výstupem na vrcholy Dome de Monetier a sestup dolinou Grand Tabuc zpět do le Monetier - les Bans (celé též nejnižší horolezecká obtížnost F, bez bivaku však velmi dlouhé a cca 2200 m převýšení). Z Dome de Monetier je také možný přechod přes Col du Monetier (3339 m) na chatu Glacier Blanc (2542 m, obtížnost F). Kromě výstupu do sedla Grangettes z le Monetier - les Bans (značená cesta zde vede skalnatým terénem) lze na jaře všechny zde uvedené varianty absolvovat jako velice krásné skialpinistické túry a přechody střední obtížnosti, sklon do 40 stupňů. 

 

 

je to jeden z nejbližších sousedů Barré, její lehčí alternativou nebo výbornou aklimatizační tůrou před výstupem na nejvyšší horu Dauphiné. Tentokrát jsme na lehko, sehnali jsme místo v jinak přeplněné chatě Écrins (3294 m). Vyrážíme až s úsvitem, cesta po ledovci je stejná jako na Barré, až kousek před ní se odpojujeme a stoupáme vpravo strmějším ledovcovým svahem v úpatí Roché Fauria. Sklon svahu se po chvíli zmírňuje, přecházíme několik trhlin po dobrých sněhových mostech a brzy jsme v plochém sedélku na jižním firnovém hřebeni. Zde, s impozantní ledovou severní stěnou Barré přímo naproti nám usedáme k malému občerstvení s focením. Pak pokračujeme až na konec firnového hřebínku, odkud k vrcholu zbývají asi 2 lanové délky skalního lezení na vrcholovou pyramidu, která vypadá dost exponovaně. Francouzský horský vůdce zde říká skupině svých klientů, že až na vrchol nepolezou, že dál je to těžké. Za vrchol se zde zřejmě považuje toto místo a celá skupina po chvíli sestupuje dolů. Pro mě je ale vrchol na skutečném vrcholu a proto nalézám do nepříjemného traversu vlevo do skály. Po několika krocích však objevuji dobrou skobu, cvakám se do ní a dál už je lezení v pohodě až na vrchol, kam vylezu dvakrát - nejdříve s Janou a pak se vrátím ještě pro Marcelu s Pavlem. Lituji klientů onoho horského vůdce, který si určitě za nemalé peníze usnadnil práci. Zpět na chatě jsme již před obědem. Obtížnost této túry je F a kromě vrcholové pyramidy je to opět i vynikající skialpinistický terén, sjízdný navíc i v plném létě, sklon do 40 st. Variantou cesty hřebenem je sestup či sjezd na ledovec Blanc přímo po spádnici.

 

 

po časném návratu z Roche Fauria zanechávám odpoledne celý "zbytek" expedice k odpočinku na chatě Écrins a sám vyrážím na jeden z vrcholů tyčících se nad chatou, Pic de Neige Cordier. Traversuji sněhová pole na zbytku ledovce, pokrývajícího jižní úbočí hřebene, který ohraničuje levý břeh Glacieru Blanc (orograficky, ve směru toku). Kousek pod sedlem Col Émile Pic (3483 m) se svah mění v úzký strmější žlab zakončený několikametrovou nepříjemně vypadající kolmou ledovou stěnou ledovce pokrývajícího hřeben z druhé strany sedla. Naštěstí se tato ledová stěna dá až do sedla obejít vpravo podél skály. Nemám popis cesty na vrchol a tak ho celý traversuji z druhé strany hřebenu po ledovcovém úbočí až na krásný severní hřeben. Po něm vystupuji na vrchol. Výhledy jsou opět excelentní, ale foťák mně tentokrát vypovídá službu a tak fotím alespoň mobilem. Cestu dolů do Col Émile Pic nacházím tentokrát kratší – přímo lehkými skalami západního hřebenu. Celkem po 4 hodinách jsem zpět na chatě Écrins. Obtížnost výstupu je F (pozor, o rok později jsme ve stejném žlabu museli slaňovat přes nově instalované skoby a místo pevného firnu přes nás tekl malý vodopád!). Na chatě v neuvěřitelném zmatku mnoha příchozích balíme, ztrácím rukavice a přesouváme se na nižší chatu Glacier Blanc.             

 

 

Chatař na Refugio Glacier Blanc (2542 m) nás budí již ve 2 hodiny ráno, což mi přijde brzy. Po odchodu většiny horolezců proto ještě sedíme v jídelně a konzumujeme zbylé snídaně - chléb, marmelády, sýr i salámy. Odcházíme až ve 4 hodiny. Cesta vede morénou východním směrem na Glacier Jean Gauthier,který je spíše firnovým polem, zřejmě bez trhlin. Ve výšce 3050 m se cesta stáčí na sever a za prudkým stoupáním vyjde na malé plató. Zde zatáčí ostře opět k jihovýchodu a po krátké pěkné lávce ve strmém skalnatém úbočí dosahujeme zářezu v hřebeni, sedla Col du Monetier (3339 m). V sedle se navazujeme na lano, neboť cesta pokračuje krátkým sestupem a pak výstupem na sever po regulérním ledovci Monetier z druhé strany hřebenu až pod výrazné sedlo Tucket (3529 m). Do něj vede dost strmý žlab. V sedle sundáváme mačky a přelézáme téměř kolmý skalní výšvih s dobrými chyty. Nad ním mačky opět nasazujeme na mixový terén. Poslední asi 2 lanové délky podchází cesta jižní hřeben ve skalách východního úbočí a v závěru vyústí na vrcholovém hřebenu kousek pod vrcholem. Konečně jsme na vrcholu - výstup to byl dost dlouhý a pochopil jsem to buzení chataře ve 2 hodiny ráno, jsme zde poslední. Výšvih nad sedlem Tucket v sestupu slaňujeme a ten den scházíme až k autu na Pré de Madam Carle. Tuto horu jsem za cíl vybral s ohledem na zdravotní a fyzický stav našeho "týmu" s třináctiletým juniorem podle jednoho pohledu, kde byla normálka klasifikována chybně jako F, nejlehčí. V reálu a podle popisu v později koupeném horoprůvodci je skutečná obtížnost normálky III/PD se skalními úseky 2c, což je o více než stupeň vyšší. V Ailefroide se s horami loučíme v našem kiosku "vítězným" kuřetem – naše čtveřice během několika málo minut spořádá 2 grilovaná kuřata se 2 bagetami.

 

 

Je konec června 2009 a jsme potřetí na Glacieru Blanc. Pavlovi je už čtrnáct let, za uplynulý rok má se mnou dost natrénováno jak v nejbližších rakouských Alpách, tak i ve slovenských Tatrách. Jana sice moc netrénovala, ale přes svou pomalost je dost ctižádostivá a umí to "vydřít". Marcela musela po operaci zůstat bohužel doma. Ještě cestou do Francie v rámci aklimatizace zdoláváme všechny vrcholy italské čtyřtisícovky Gran Paradiso. V Dauphiné pak stavíme stan jako před dvěma lety na oblíbeném a krásném místě nad ledovcem Blanc. Následující den ráno vyrážíme k nedaleké chatě Écrins a od ní do firnového sedélka kousek za chatou. Z něj podle skal vpravo pokračujeme do výrazného úzkého žlabu, vedoucího do sedla pod Roché Paillon. Výstup žlabem je krásný, přední hroty maček i cepín výborně drží v optimálně tvrdém firnu. Sklon žlabu je okolo 40 stupňů. Pravidelně vší silou zarážím topůrko cepínu až po hlavici do tvrdého sněhu, abych odjistil bezpečně Janu s Pavlem, kteří jdou na druhém konci lana navázáni asi pět metrů od sebe. Žlab je dost bezpečný, ale pád jednoho by na tvrdém a strmém sněhu při současném postupu skončil asi špatně. Po dvou hodinách jsme v sedle na hlavním hřebenu, kde si konečně vychutnáváme sluneční teplo a jíme. Než moje omladina dosvačí, odskakuji si na skalnatý vrchol Roche Paillon, i s návratem mi to trvá sotva 15 minut. Pak společně pokračujeme převážně skalnatým hřebenem dolů do sedla ve výšce 3541 m pod Roche Émile Pic. Ze sedla máme pokračovat na vrchol Roche Emile Pic hřebenem, ale při hledání nástupu do skal scházíme moc do severního ledovcového úbočí a už se nám nechce vracet. Vrchol tedy po nepříjemném úbočí s místy ujíždějící strmou sutí a místy se strmým firnem podtraversováváme a vystupujeme na něj pak po severním hřebenu. Na vrcholu se kocháme velehorskými výhledy. Náš zrak stále bloudí k majestátní severní stěně Barré des Écrins, která všem výhledům z tohoto opuštěného a krásného hřebene dominuje a která se má stát další den konečně naším cílem. Po "vychutnání" vrcholku se vydáváme dolů. Očekáváme lehký sestup, který vede do sedla Émile Pic (3483 m) a z něj pro mě již známou sestupovou cestou, kterou jsem loni sám vystupoval a sestoupil z Pic de Neige Cordieru. Čekají nás ale hned dvě překvapení - nejdříve nás na hřebeni zaskočí trhlina s mostem z rozbředlého a nestabilního sněhu. Pod sedlem pro změnu Pavlovi, sestupujícímu jako první, ve strmém žlabu pod nohami ujede veškerý pevný sníh a led až na potok tekoucí po skále pod sněhem. Pavel a pak i Jana sestupují dál zajištěni shora, ale teče přes ně malý vodopád. Dorozumívání je v hluku tekoucí vody dost složité. Já nakonec objevuji ve skále nové skoby a pomocí nich přes vodopád slaňuji. Ve žlabu se nám zase na mačky hrozně lepí silně rozbředlý sníh, Jana i Pavel opakovaně ujíždějí, ale i s mojí pomocí vždy po několika metrech na sněhu zabrzdí. U stanu si konečně oddechnu. Přes sestupové problémy to však byla to nádherná túra, na které jsme navíc za celý den nikoho nepotkali. Obtížnost je podle průvodce PD (mírně obtížná - podmínky při sestupu obtížnost ale asi trochu zvýšily). Celý přechod má trvat 5 hodin, my to šli asi 8 hodin, ale hodně jsme jistili.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

pro návštěvu Dauphiné doporučuji koupit u nás kvalitního českého průvodce vysokohorské turistiky od Ivo Petra Francouzské hory - II vydání a případně i originálního průvodce lehkých horolezeckých cest v masivu Écrins - "Alpinisme facile dans le massif des Écrins" (ve francouzštině, ale vše podstatné je jasné z obrázků a náčrtů - lze koupit např. v Ailefroide). Mnoho dalších cest a možností např. pro „ferratisty“ včetně obsáhlého seznamu průvodců, map a kontaktů na chaty v této oblasti je popsáno také v článku Ivo Petra v Lidé a hory 4/2008. Velmi stručně mohu říci, že vše co je potřeba, tj. obchod s potravinami, mapy a informace o počasí a ubytování na chatách včetně jeho rezervace, lze spolu s běžným západoevropským standardem bez větších problémů najít a zařídit přímo ve východišti popisovaných túr v Ailefroide i v la Bérarde. Snad bych jen dodal, že se nám nejvíce osvědčila mapa č. 3436 od IGN „Meije, Pelvoux“ 1:25000 a že příjezd do Ailefroide přes italský Turín a nižší sedlo Montegenevre (1850 m) mně přišel o něco pohodlnější (byl kratší cca o 2 hodiny, vyhne se vysokému sedlu Galibier a vede více po dálnicích). Zato je tato cesta asi o 2 tis. Kč dražší (v součtu tam i zpět) na silničních poplatcích, než trasa přes Ženevu, příp. Chamonix a Albertville.