Absurdní vločky
Podíval se na oblohu. Na tvář se mu snášely sněhové vločky a chladily tváře zčervenalé mrazem. Sníh mu křupal pod nohama, když kráčel tichým večerním parkem. Kolem něj se to jiskřilo - sníh jako by byl posypán démanty. Všude bylo ticho, klid a mír a z nebe se neslyšně sypaly budoucí bílé závěje.
Náhle něco upoutalo jeho pozornost. Cosi narušovalo tu bílou jednolitou krásu kolem. Na čistém bílém polštáři křičely temné rudé skvrny své zlověstné poselství. Jedna za druhou mířily do tmavého keře. Vydal se tím směrem… A strnul.
Na zdupaném, špinavém a krví potřísněném sněhu leželo tělo ženy. Plavé vlasy – rozcuchané – měla rozhozené kolem hlavy, a jakoby se chtěly zachránit, plazily se do všech stran. Z oblečení zbyly jen cáry. Ruce a nohy měla rozhozené a oči… doširoka otevřené. Její výraz vyjadřoval jen děs a hrůzu. A na krku - prořízlé hrdlo, ze kterého ještě před pár chvílemi unikl poslední zbyteček dechu.
Chtělo se mu utéct – mozek mu nařizoval vzít nohy na ramena… ale jeho nohy se ještě více přibližovaly k mrtvé. Usedl na zem a díval se na ni. Po tvářích se mu koulely slzy jako hrachy a v hlavě se honilo tisíce myšlenek. Jak je hezká… Kdo mohl něco takového udělat? Nemůže jí být víc jak pětadvacet let… Kdo zničil mladý, možná nadějný život? Třeba měla před svatbou… Je vůbec člověk ten, kdo dokáže něco takového udělat? Seděl, nechápal a plakal. Nechtěl jí opustit, cítil povinnost nenechat jí samotnou.
Výkřik. Světla. „Ani se nehni!“ Dupot. „Co se děje?“ Rána. Sníh v ústech. „Máte právo nevypovídat…“ Trny keře bodající do tváře. „Nechápu…“ Zkroucené ruce za zády. „Cokoliv od této chvíle…“ Studené železo na rukou. „…použito proti vám!“ Auto. „Já nic neudělal! Siréna. „Jsi bestie!“ Ostré světlo. „Proč jsi to udělal??“ Rána. „Nerozumím…“ Rána. Rána. Bolest. Rána. Malátnost.
TMA