Inka a Lobo v dodávce
Jednoho obyčejného nedělního odpoledne se Inka a Lobo chystali ven. Byl říjen a všude okolo nich poletovalo listí.
"Podívej na ty krásné ořechy!" Zakřičel Lobo nadšením, když se ocitli jen pár kroků od domova. Když je všechny do jednoho snědli, vydali se dál. Mířili do neznáma, jen se projít a pokochat se okolní krajinou, to byl jejich cíl. Najednou spatřili velký kamion plný zmrzliny. Měl nějakou Německou značku. "Jé, podívej, tolik zmrzliny zadarmo!" zvolal Lobo a už byl uvnitř s plnou pusou lahodné studené pochoutky.
"Hele, Lobo, radši pojďme pryč, nikdy nevíš jestli to tady někdo nezapomněl zamknout náhodou."
"Ale Inko, viděla jsi ty filmy o těch robotech, kteří měli jednou do roka zdarma tolik zmrzliny, kolik chtěli? Tak se to někdo rozhodl udělat taky, nic víc." To už se Inka nechala přemluvit a taky vlezla dovnitř. Přestože už byl podzim, venku bylo ještě asi 20 stupňů a tak se Inka s Lobem nebáli dát si ještě trochu té ledové slasti, než definitivně skončí léto. Zanedlouho už měl každý v puse trochu čokoládové, špetku jahodové, lžíci pistáciové, pohár valinkovo-citrónové, kopeček kávové, a všechny které do sebe tak ládovali, byly výtečné.
Najednou však zaklaply dveře. Auto se pomalu rozjelo. "Co budeme dělat?" zpanikařila Inka. "Já nevím!" křičel Lobo. "Proč já jsem tady vůbec lezla! Ty mě vždycky dostaneš do nějakého průšvihu!" plakala Inka a Lobo byl moc smutný, že za to všechno vlastně může on.
Po dlouhých hodinách cesty se auto konečně zastavilo. "Hurá, budeme zachráněni!" vyjekla Inka. Auto se ale o chvíli později bohužel zase rozjelo. Až po další hodině, když už Inka ani Lobo nevěřili, že vůbec někdy spatří světlo světa, se auto zastavilo a dveře se rozletěly. Řidič byl hrozně překvapený, když tam ty dva zřízence viděl. Protože se ale právě nacházeli v Německu, on už s nimi nemohl vůbec nic dělat.
"Už to mám!" řekl najednou. "Mám tady kamarádku, která se che za chvíli vydat do České republiky. Já tady zůstávám přes noc, takhle pozdě už nepojedu, potřebuju odvést zboží a trochu si odpočinout. Á! To mi připomíná, že všechnu tu škodu musíte zaplatit!"
A tak Inka zaplatila všechno, co s Lobem snědli a vydali se navštívit doporučenou osobu. Jmenovala se Milka a byla moc milá. Nabídla jim čaj a pak se vyjelo. Když už bylo skoro ráno, Inka s Lobem konečně dorazili do svého domečku. Oba věděli, že měli hrozné štěstí, protože už by se vůbec nemuseli vrátit domů, nebýt tak hodného řidiče a jeho kamarádky. Oba už měli zmrzliny až dost a řekli si, že už nikdy do žádného otevřeného kamionu nevkročí.
(Obrázek bude dodám později, děkuji za pochopení.)