Zapomenutý a opomíjený "all round sportsman" Emmerich Rath
Jméno Emmerich Rath je současníkům téměř neznámé, ale ještě v polovině minulého století bylo mnohým sporovcům, trempířům známo jako symbol úspěšného obchodníka se sportovním a trempským zbožím všeho druhu, ale již méně byly známy je sportovní výkony.
Emmerich Rath se narodil v rodině „pražského Němce“ v osmdesátých létech 19. století.
Několik let po narození se rodiče přestěhovali do Broumova. Zde se seznámil desetiletý Emmerich s lyžemi a zde patrně vzniká i jeho láska ke sportu všeho druhu. Šíře jeho sportovních zájmů je obdivuhodná. Věnuje se chůzi se zátěží, jedenáctkrát vyhrál vytrvalostní chodecký závod kolem Berlína na 50km se zátěží 30kg (6:13), reprezentuje Rakousko na Olympijských hrách v maratonu. V Londýně 1908 zaběhl maraton za 3:50:30,4 a na „hrách“ ve Stockholmu dosáhl času 3:37:03.
Jeho sport milující duši neunikly ani další sporty, plavání, bandy hokej, lední hokej, kopaná, kanoistika, rychlobruslení, box. V roce 1904 se poprvé zúčastnil mistrovství Království Českého v běhu na lyžích. Vyhrál „pětku „ na „desítce a padesátce“ byl druhý.
Několikrát běžel „Běchovice“. V roce 1904 zaběhl desetikilometrovou trať, asi v životní formě, za 40:52. Vytvořil osobitý věkový rekord, jako první šedesátník se zúčastnil závodu. „Běchovice“ běžel naposled v v roce 1954. Jeho jméno nalézáme i v dalších závodech..„Brandýskou dvacítku“ (Praha – Brandýsn.L) zašel za 1:49:47 . Sto osmi kilometrovou trať z Ústí n. L. do Liberce zdolal za dvanáct a půl hodiny.
V roce 1913 běžel v tragické osmé krkonošské padesátce - mistrovský závod s Bohumilem Hančem a dalšími. Při prudké změně počasí odstoupil spolu ostatními ze závodu. Když se Hanč neobjevil v odhadovaném čase vydal se s Jarolímkem, Faistauerem (každý na vlastní pěst, sic!) hledat do bouře ztraceného kamaráda. V mlze a sněhové bouři nalez zcela vyčerpaného Hanče na Krakonoši. Sundá sobě i Hančovi lyže a pokoušel se obětavě přenést na zádech nesouvisle blábolajícího Hanče do bezpečí Labské boudy, brodil se bez lyží po pás rozbředlým sněhem, v krátkém čase urazil s neuvěřitelným úsilím osm set metrů. Pak se vzdal, uvědomil si, že sám Hanče nezachrání. Vrátil se pro lyže a spěchal pro pomoc. Na „Labskou“ dorazil zcela vyčerpaný, oznámil kde je Hanč a padl v mrákotách k zemi. Z chaty vyrazila skupina se saněmi, ale všechny oživovací pokusy byly marné, Hanč zemřel na selhání srdce. Obětavá snaha Ratha i dalších kamarádů v životu nebezpečném běsnění živlu vyšla na prázdno. Po celý život si vyčítal, že nemohl Hanče zachránit.
„Osud mi nepřál, abych zachránil život přítele, lyžaře tak milého.“ Napsal E.Rath do pamětní knihy den po tragédii.
Tragický průběh osudového mistrovství na hřebenech Krkonoš inspiroval Františka Kožíška k napsání novely „Synové hor“. Kožík nenapsal reportáž, ale zaměřil se na život české tkalcovské komunity, na vlastenecké snahy českých obyvatel v podhůří Krkonoš a především na obětavé přátelství Vrbaty a touhu Hanče získat vítězství na Němcem Bartelem. Tak to viděl Kožík, bohužel, se nezmínil o nesmírné obětavosti Ratha, jaksi se mu nehodil pražský Němec do příběhu plného vlastenectví. Po německé okupaci se začal tragický příběh vykládat tendenčně jako boj horalů o české hory.
V meziválečném období si Rath otevřel na Příkopě proti Živnostenské bance obchod se sportovním zbožím, výstrojí a výzbrojí pro pobyt v přírodě. Během německé okupace projevuje protinacistické a humánní smyšlení ukrytímněmeckého žida Borise Efenberga ve sklepě jeho obchodu. Odsun Němců se ho jako antifašisty netýká a proto zůstává po válce v Praze.
„Vítězný Únor“ postihne i antifašistu Ratha, stráví jeden rok v pracovním táboře ve „Svatém Janu“ za propagaci západního způsobu života a amerikanismu. Mimo vlastnictví obchodu k tomu přispělo i to, že patřil mezi propagátory trempinku, mezi trempy byl znám jako „Šedý vlk“, na chatě u Sázavy vystavoval indiánské atributy i po Praze chodíval v indiánském obleku.
Po propuštění se těžko protloukal životem, přišel o obchod, s nízkou penzí se živí jako pomocný dělník, prodává zbytek svého majetku. Přesto ještě v sedmdesáti zdolává za hodinu „Běchovice“. Ve sedmdesáti sedmi letech plánuje cestu na kole na OH v Římě, kam byl pozván Olympijským výborem. Nedostává však povolení k výjezdu.
Neutěšené životní podmínky v Praze ho donutí k přestěhování k bratranci do Broumova. S bratrancem se nepohodl a skončil jako bezdomovec na ulici. Umírá v domově důchodců v roce 1962 na infarkt.
Zpracoval: Josef Šaman