Úvod.
Hry patnácté letní olympiády se konaly v zemi tisíce jezer ve Finsku. Helsinky přivítaly tisíce mladých z celého světa. Mezi nimi byli samozřejmě i sportovci z ČR. Rezort MV zastupovali zápasníci ř.ř. Josef Růžička těžká váha, Josef Zeman střední váha, vzpěrači Josef Hantych lehkotěžká váha, Václav Pšenička střední váha. Růžička v tvrdé konkurenci vybojoval stříbrnou medaili, Zeman se neprosadil a byl v postupových bojích vyřazen. Hantych skončil patnáctý a Pšenička jedenáctý.Zlato vybojovala v oštěpu D.Zátopková, pozdější členka reprezentačního družstva RH Praha. Proto jsme si vybrali k rozhovoru právě ji.
Dana Zátopková.
Nejlepší čs. oštěpařka všech dob a první čs. vítězka OH ‚ Olymp. vítězka OH 1952, druhá na OH 1960, dvojnásobná mistryně Evropy 1954/1958, držitelka světového rekordu 55,73 m (1958) dodnes nejlepší světový výkon dřevěným oštěpem, držitelka tří evropských rekordů a sedmnácti čs. rekordů.
Ty jsi tělem v Čechách, ale jak vím, duší jsi pořád na Moravě.
Na Moravě jsem strávila nejkrásnější část mého života. Když je člověk mladý, vše se mu daří, nemá žádné problémy a tím to je, že mě Morava stále přitahuje.
S jakým sportem jsi začínala?
Začínala jsem v Sokole jako většina mých vrstevníků. Za okupace byl Sokol zavřen a tehdy začal nadšený házenkář F. Strádal v Hradišti organizovat házenkářské družstvo. Vše bylo velmi amatérské a jedinou podmínkou bylo jízdní kolo, na kterém jsme vyrážely za svými soupeřkami. Házená byla tehdy velmi rozšířeným sportem a každé městečko mělo kvalitní družstvo. V okolí Hradiště bylo několik dobrých družstev, se kterými jsme sváděly líté boje. V házené jsem zakotvila na dlouhou dobu a myslela jsem si , že u ní již zůstanu.
Jak jsi se dostala k házení oštěpu ?
K oštěpu jsem se dostala čirou náhodou. Při atletických zápočtech na fakultě v Brně potřebovala jedna kolegyně soupeřku, protože sama nemohla závodit. A tak mě přemluvila, abych nastoupila. Oštěp jsem držela poprvé v ruce a na tehdejší dobu jsem s ním hodila poměrně daleko. Začal malý poprask. Atletičtí odborníci v čele s Doc. Vojtou rozhodli : zaregistrovat, dát oštěp a vyslat na mistrovství republiky. Přátelé mě doslova na mistrovství republiky dohnali. Já bych se sama neodvážila. Za pár týdnů jsem spolu s kamarádkou Vlastou uháněla vlakem na „republiku“. Mistrovství jsem vyhrála a to rozhodlo. Náhlý úspěch podnítil můj zájem a já se začala učit techniku a pravidelně trénovat.
Myslím, že v házené jsi získala ten správný švih v ruce?
Házenkářská průprava mně jistě pomohla, ale já jsem asi byla na házení šikovná. Ve škole jsme často hrávali různé dětské míčové hry, vybíjenou, na jelena, zaháněnou a já jsem patřila vždy mezi nejlepší.
Jaké byly tvé první tréninkové podmínky?
Jednou jsem se na fotbalovém hřišti, kde jsem mohla v dopoledních hodinách trénovat, zabrala tak do házení, že jsem nezpozorovala správcovy slepice, které se ke mně blížily. Malér byl hotový, trefila jsem slepici pod křídlo, slepice kdákala, já honila slepici s mým tehdy jediným oštěpem, až se do toho vložil správce. Chytil slepici a mě vyhnal ze hřiště se slovy: “Takové sporty z doby kamenné se tu nebudou provozovat“. Já jsem se cítila zahanbená a se svým oštěpem jsem se uchýlila na plácek u řeky Moravy.
Musela jsi slepici zaplatit?
Slepici jsem zaplatit nemusela. Když se v době, kdy jsem byla již známá závodnice, konaly v Hradišti závody, čekal mě správce již u brány a syčel mě do ucha: „Ne abys to někomu vypravovala, hlavně ne novinářům, že jsem tě vyhnal ze hřiště. Já bych měl ostudu. Víš, že ta slépka byla docela dobrá, když z ní ta moja uvařila polévku“. Dodal již smířlivě.
Před OH 48 jsi byla zařazena do repre družstva, vytvořila jsi výkonem 38,07 nový čs. rekord, ale na OH to nestačilo. Jak to bylo se splněním OH limitu ?
Je hezké když člověk má někoho kdo mu pomáhá, věří a povzbuzuje. Já jsem měla vždy štěstí na přátele, kteří mně všemožně pomáhali, povzbuzovali a věřili v můj úspěch. V tehdejší době jsem si to ani tak neuvědomovala, až teprve s postupem doby jsem jejich přátelství, pomoc a podporu ocenila. Kamarádka Vlasta, která stála na počátku mé oštěpařské kariéry, přispěchala na pomoc . Postavila se na metu čtyřiceti metrů a poručila: „Musíš mě trefit!“ Vlastu jsem sice netrefila, ale OH limit jsem splnila. Nakonec jsem na OH skončila sedmá.
Předpokládám, že v roce 1952 jsi se splněním OH limitu již potíže neměla. Jak tě ovlivnilo Emilovo vítězství na OH v Helsinkách?
Oštěp žen a
Říká se, že jsi v Melbourne prokaučoval medailové umístění?
Olympijský rok nebyl pro mě a Emila právě šťastný. Já jsem si zlomila nohu rok před olympiádou a potíže přetrvávaly i v roce olympijském. Nemohla jsem se dostat do pořádné formy, stále mě nevycházel rozběh. Emil si při našem společném tréninku v lese udělal nepatrnou kýlu, která si nakonec vyžádala šest neděl před olympiádou operační zákrok. Oba dva jsme zvažovali jestli máme do Melbourne jet. Nakonec jsme rozhodli, že na olympiádu musíme. Na OH jsme sice cestovali letadlem, ale cesta trvala celý týden. Já jsem velice špatně snášela časový posun. Teprve v olympijské vesnici jsem se dostala do řádné formy. Stále ve mně hlodal červíček pochybností jak je to s tím mým rozběhem. Den před startem jsem šla znovu zkoušet házení a to byla chyba. Vystřílela jsem všechen prach, který mě chyběl v závodě. Zbyla na mně jen „bramborová“. Emil sice obsadil v maratónu pěkné šesté místo, ale celý závod trpěl. Měl špatné boty a všechny nehty mu zmodraly.
Ty jsi působila od roku 1957 ve „Stromovce“. Jak k tomu došlo?
Začátkem roku 1957 ÚDA rušila ženské složky a já jsem hledala nový oddíl. Nebyla jsem sice už žádná mladice, ale necítila jsem se atleticky stará. Naopak jsem měla chuť do tréninku a závodění. V té době za mnou přišel Otec Jandera a svým svérázným způsobem řekl: „Inteligente, nechtěla bys k nám do Stromovky? Máme tam pár šikovných mladých holek a ty by potřebovaly kapitánku. Myslím, že se mezi nimi budeš dobře vyjímat“ Při mé první návštěvě hřiště ve Stromovce zrovna svítilo slunce, byl tam dobrý rozběh na oštěp a před ním velikánský trávník bez fotbalistů a bez větru. (Vítr mně totiž na Strahově řádně trápil. Několikrát za rok jsem měla housera.) I ostatní zázemí bylo výborné. Dřevěná hala, na svou dobu velice moderní, síť na zimní házení. To vše rozhodlo.
Měl Otec pravdu?
Ve Stromovce se mě hned líbilo. Ty šikovné holky, které vyrostly ve sportovní škole Otce Jandery, měly optimismus mládí a dobré výkony. Zapadla jsem mezi ně docela dobře a společně jsme vytvořily velice kvalitní družstvo, které nemělo u nás konkurenci. Atletika mně v té mladé partě moc bavila. Rok 1958 byl vůbec nejlepší v mé sportovní kariéře. Házela jsem tak dobře a tak daleko, že jsem už v červnu překonala světový rekord v hodu oštěpem a snadno jsem pak vyhrála i Mistrovství Evropy. Byla to prostě krásná, úspěšná sezóna.
Takže ti ta výborná parta a výborné prostředí pomohlo.
Samozřejmě. Po úspěšném roce 1958 mně začalo ledacos bolet. Hlavně koleno. Házela jsem sice pořád na světové úrovni, ale to pravé potěšení z toho jsem už neměla. Občas mně přepadla chuť to vzdát. A v té době mně ta mladá parta dost pomohla. Ty mladé holky mně vláčely od závodu k závodu, až jsem naráz stála před další olympiádou. Pro mě již čtvrtou..
Na OH v Římě v roce 1960 jsi byla opět úspěšná. Jak si snášela závod?
Byla jsem rozčilená jak mladý bažant. Byl to pro mě těžký závod. Věděla jsem, že je poslední, že na takový závod už nikdy nebudu mít. Vlastně, že už na něj ani moc nemám. Ale vydolovala jsem ze sebe ještě výkon na stříbrnou medaili. Byla jsem šťastná. Nejen pro sebe, ale i pro tu partu ve Stromovce, která mě k ní pomohla.
Dano, děkuji za rozhovor a přeji pevné zdraví a hodně atletického elánu do dalších let.
/Joesaman/
Komentáře
Přehled komentářů
Mám tu čest znát paní Danu osobně, a musím říct, že je to velmi příjemná společnice pro rozhovory ! Dana Zátopková je velmi skromná paní, která umí znamenitě vyprávět!
Poděkování
(Jan, 25. 8. 2008 22:15)Jako jedna z mála , kteří odešli do Čech, zůstala stále Moravankou a tak to má být.
Dana=legenda
(Michaela , 13. 10. 2009 22:26)