Vítám Vás na svém webu...

Motto:
"Co jim dovolíme my dole, takoví budou ti nahoře."

40 let jsme trpělivě snášeli komunisty, teď
budeme 40 let trpělivě snášet mafiány? A co bude potom? Vrátíme se k totalitě?
Lhostejnost se nám nevyplatila a nevyplácí. Měli bychom klást správné otázky
"odpovědným" a trvat na jejich zodpovědnosti. Nebuďme lhostejní,
neděláme to jen pro sebe, ale hlavně pro své děti. Možná nám budou také jednou
klást "správné" otázky a my se jim budeme stydět podívat do očí.

_______________________________________________________________________

Následující
zpráva si neklade za cíl být úplná a vyčerpávající. Je velmi pravděpodobné, že
řada trestných činů a "tunelů" z jejího spektra úplně unikla či je
zachycena jen částečně či okrajově. Přesto se však snaží zdokumentovat zločiny
a krádeže národního majetku, které proběhly v devadesátých letech, to vše
především na základě pravdivých či obecně známých skutečností a faktů, jejichž
relevanci a pravdivost si může kdokoli ověřit. Jejím účelem je jak
zdokumentovat a zachytit spáchané zločiny, tak obvinit jejich pachatele. Z
drtivé většiny jsou to bývalí komunisté, agenti StB či KGB.

GENEZE

Neudržitelnost komunistického režimu na konci 80. let 20. století přinutila
celý tehdejší bolševický establishment jednat. Byl vyslán signál do
kontrolovaných disidentských kruhů k zahájení "revolučních" kroků. Je
zajímavé, že většina důležitých osob, které později obsadily vysoké státní
funkce či tunelovaly banky, se rekrutovala z Československé akademie věd
(ČSAV), a to vesměs z Prognostického ústavu. V této instituci plné vysokých
komunistů působily jména jako Komárek, Klaus, Zeman, Češka, Dyba, Dlouhý,
Ransdorf, Salzmann, Ježek, Klausová a další. Představovaly jak kádrovou rezervu
pro nový režim, tak kádrový nomenklaturní rezervoár režimu starého. Sám šéf
Prognostického ústavu, přesvědčený komunista, přítel Che Guevary a
místopředseda vlády ČSFR v roce 1990 Valtr Komárek ho označil za "školu  revoluce".Tato
revoluce si, jak známo, získala přízvisko "sametová", a to vzhledem k
jejímu bezkonfliktnímu a téměř konsensuálnímu charakteru. Už to naznačuje, že
se nejednalo o revoluci v pravém slova smyslu, ale o programové předání moci,
resp. o udržení moci v rukách komunistických kádrů. Již první kroky Občanského
fóra v čele s Václavem Havlem naznačily, že vůbec nejde o žádnou revoluci, ale
jen o změnu systému režimu. Bohužel ve vyvolané euforii a v naději na zbavení
se komunistického jha, se vyškoleným bolševickým "revolucionářům" z
Prognostického ústavu (spolu s Havlovými disidenty a zmanipulovanými studenty)
podařilo změnit režim a ponechat komunisty fakticky u moci.

Symbolickým
a zároveň tragickým vyjádřením tohoto faktu byla instalace Mariána Čalfy,
v té době ještě aktivního agenta KGB, do křesla předsedy vlády dne 10.12. 1989,
kde setrval až do 2.7. 1992. Za komunistické éry působil Čalfa v ČTK, poté byl
jmenován předsedou Legislativní rady vlády ČSSR a vyzkoušel i post
komunistického ministra. Václav Havel si jej vybral za nejbližšího
spolupracovníka.

KUPÓNOVÁ PRIVATIZACE

Úvodem jednu kouzelnou větu, kde světově uznávaný ekonom působící ve Světové
bance, Dr. David Ellerman v souvislosti s kupónovou privatizací označil Václava
Klause za "tržního bolševika" a architekta "finančního
pirátství". Čtenářům zajímajícím se o ekonomii lze doporučit článek Dr.
Ellermana z roku 2001 pod názvem "Lessons from Eastern Europe´s Voucher
Privatization".

Nutno přiznat, že nápad kupónové privatizace byl geniálně rafinovaný. Dát lidem
pocit, že něco získávají a následně se legálně zmocnit majetku, který zůstal po
komunistech.

Za architekty (alespoň oficiální) kupónové privatizace (ač za něj ve své
autobiografii Václav Kalus prohlásil Dušana Třísku) lze považovat:

1. DUŠANA TŘÍSKU, nar. 14. 4. 1946

2. Tomáše Ježka, nar. 15. 3. 1940

3. Václava Klause, nar. 19. 6. 1941

U jejího
zrodu se rovněž nějakou dobu pohyboval Jan Švejnar. Pro odlišné názory na
chaotický postup privatizace spolupráci přerušil. (článek Jana Švejnara "Václav Klaus nemluví
pravdu" - ZDE) Odsunut byl i Valtr Komárek, který kupónovou
privatizaci později označil jako "krádež století".

Tomáš Ježek v rozhovoru v Lidových novinách 14.
8. 2010: LN - Viníte za nedokonalost legislativy
investičních fondů někoho konkrétního? "No jistě, to je
jednoznačné. Byli to ti tři lidé z federálního ministerstva financí: Václav
Klaus a jeho náměstkové Dušan Tříska a Vladimír Rudlovčák. Naše lidi odháněli a
byli hrozně nedůtkliví, aby jim do toho nikdo nemluvil. Na nižších patrech
ministerstva se vědělo, že je to špatně." LN
- Neříkal jste si pak, že jste třeba měl někde víc zatlačit? "Tohle
se dělo v květnu 1992 a já v červnu po volbách na ministerstvu končil. Pořád
jsem spoléhal na to, že to udělají dobře. Celou dobu jsem jim věřil." LN - Nemáte rád slovo tunel, proč? "Já radši
říkám krádež. Tunel už je eufemismus. Je to normální zlodějna." celý článek ZDE

Dušan Tříska

Dne 4.10. 2001 odpověděl Dušan Tříska, jeden z nejbližších přátel
Václava Klause a bývalý agent StB s krycím jménem Dušan (svazek č. 7704), v
Rádiu Svobodná Evropa na otázku, zda se nestydí za své otcovství projektu
kupónové privatizace, slovy: "Hlásím se k němu samozřejmě hrdě a myslím
si, že jsem schopen doložit, že jsem hrdý a mám na co." Nechme tedy
hovořit fakta, ať víme, na co je pan Tříska tak hrdý.

Vzhledem k
přímé participaci Aleše Třísky, bratra Dušana Třísky na největších
finančních zpronevěrách a krádežích, a dále s ohledem na blízký vztah Václava
Klause k dalším podvodníkům, lze důvodně předpokládat, že projekt kupónové
privatizace byl účelově připraven a nastaven tak, aby umožnil beztrestné
zcizení národního majetku.

Kupónová privatizace se uskutečnila ve dvou vlnách v letech 1992 - 1994.
Celková hodnota jmění podniků privatizovaných kupónovou metodou činila 679
miliard korun v cenové hladině ke dni zahájení první vlny. Mediální masáž a
propagace byla silná, bylo dosaženo nevídané aktivity a odezvy od občanů,
především v zrcadle toho, že za své peníze dostávali v drtivé většině bezcenné
papírové knížky. Účast v první vlně byla 77 % všech oprávněných občanů a v
druhé vlně 74 % občanů.

První vlny se účastnilo celkem 264 investičních fondů, kterým občané - držitelé
investičních kupónů svěřili celkem 71,8 % všech investičních bodů investovaných
pro první vlnu. To bylo z hlediska architektů kupónové privatizace, resp. osob
ovládajících tyto investiční fondy nejvýhodnější, neboť tím občané ztratili nad
svými kupony jakoukoli kontrolu. Kontrolní mechanismy nad fondy nebyly pro
vytrvalý odpor Kaluse, Třísky a spol. nikdy skutečně legislativně nastaveny.

Ve druhé vlně ucítili příležitost i další dravci a účastnilo se již 353
investičních fondů, kterým občané - držitelé investičních kupónů svěřili
tentokrát jen 64 % všech investičních bodů investovaných pro druhou vlnu. Tímto
způsobem získávaly investiční fondy faktickou kontrolu nad privatizovanými
podniky a jejich majetkem.

Na majetek zprivatizovaný kupónovou privatizací čekal dvojí osud. V prvním
případě byl ihned zpronevěřen a rozkraden. Zde se jeví slovo "krást"
jako absolutně nejvýstižnější, na rozdíl od jakýchkoli ekonomických či právních
termínu. Princip byl jednoduchý a recept všude stejný. Nevýhodné obchody,
zadlužování, systematické vyvádění aktiv a vytváření pasiv, tj. proslulé české
"tunelování", vše vesměs v režii sehraného a zkušeného týmu agentů StB.

Budeme-li se, v zájmu vyvarování se obvinění z konfabulace a konstrukce, držet
odborné ekonomické literatury, konkrétně publikace Kotrba J., Kočenda, E., and
Hanousek, J.: The Governance of Privatization Funds: Experiences of the Czech
Republic, Poland and Slovenia. Edward Elgar, London, 1999, dojdeme k číslu až
21% z privatizačních fondů na trhu. Ve skutečnosti to však bylo nepochybně více.

Ve druhém případě byl majetek dále spravován a do vedoucích míst
"zprivatizovaných" podniků byli dosazeni, popř. se vrátili exponenti
komunistického režimu. V těchto případech nebyly podniky "tunelovány"
bezprostředně, ale postupně nebo v případě potřeby, tzn. nutnosti vytvoření
finančních aktiv. Ač se to retrospektivně zdá neuvěřitelné, faktem je, že celá
kupónová privatizace byla spuštěna bez jakékoli právní regulace privatizačních
fondů, která by šla nad rámec obecného práva.

Komise pro cenné papíry připravila přehled investičních fondů a podílových
fondů, u nichž byla zjištěna majetková újma z titulu nezákonného jednání. Z
investičních fondů a společností se podle propočtů KCP v průběhu 90. let až do
30.6. 2002 ztratil majetek za zhruba 50 miliard korun. Je to však velmi slabý
odhad, který zahrnuje jen prokazatelně zcizený majetek prokázanou trestnou
činností. Skutečná výše se pohybuje ve stovkách miliard.

Následuje přehled některých významných příkladů
proslulého tzv. "tunelování".

Generální ředitel
Motoinvestu Pavel Tykač
a ředitel finanční skupiny Motoinvestu Jan Dienstl.

MOTOINVEST

Motoinvest byl založen 18. listopadu
1991 s absolutně neprůhlednou vlastnickou strukturou fyzických osob, které
spojovaly obchodní aktivity spojené s kupónovou privatizací. Mezi jeho hlavní
aktéry, tedy alespoň známé a veřejně činné, kteří však zřejmě o ničem fakticky
nerozhodovali, lze zařadit Pavla Tykače a Jana Dienstla, mezi šedé
eminence a mozky potom zejména Aleše Třísku (zde vyvstává otázka,
nakolik byl jen zástupcem svého bratra Dušana Třísky) a především Svatopluka Potáče.

Zastavme se nejdříve u těchto velmi zajímavých osob.

Pavel "Drobní akcionáři plačte" Tykač, (skutečný slogan jeho
reklamní kampaně) byl a je bezpochyby velmi vlivnou osobností české ekonomiky.
Svůj slogan Tykač skutečně splnil, a lidé, kteří mu svěřili své peníze, popř.
pracovali v podnicích vytunelovaných jeho skupinou, skutečně plakali. Jeho
jméno se pojí s desítkami firem. Jeho politické kontakty byly vynikající, což
ilustruje jeho účast na narozeninách Václava Klause a pozvání od něj do Komise
pro dohled nad kapitálovým trhem (aneb jak udělat kozla zahradníkem) nebo post
poradce ministra financí Ivo Svobody (ČSSD) v roce 1999, později odsouzeného za
podvod a zvýhodňování věřitele na pět let vězení.

Jan Dienstl, pravá ruka a nejbližší spolupracovník Pavla Tykače.

Aleš Tříska, agent StB s krycím jménem "Aleš", bratr
architekta kupónové privatizace a agenta StB Dušana Třísky, zřejmě v jeho snaze
udržet kontrolu nad operacemi člen představenstva Motoinvest a.s.. Je vysoce
pravděpodobné, že byl jen prodlouženou rukou svého bratra Dušana Třísky.

Svatopluk Potáč, bývalý
člen ÚV KSČ a předseda Státní banky československé v letech 1971 - 1981 a 1988
- 1989, místopředseda Štrougalovy vlády a předseda Státní plánovací komise
působil v Motoinvestu jako poradce. Jeho obrovské kontakty a znalost
komunistického i nekomunistického prostředí zakládají důvodnou presumpci, že
byl jedním z hlavních "mozků" Motoinvestu.

Je velmi obtížné obsáhnout celý rozsah činnosti skupiny Motoinvest. Při svých
operacích se aktéři snažili vše maximálně zneprůhlednit a zamést stopy.
Soustřeďme se tedy alespoň na největší podvody a zpronevěry uskutečněné
skupinou kolem Pavla Tykače. Ve svém zenitu spravoval Motoinvest
prostřednictvím majetkových podílů v různých společnostech jmění ve výši asi 80
miliard korun.

KLÍČOVÉ OPERACE FINANČNÍ SKUPINY MOTOINVEST

CS FONDY
Tykačovo jméno se pojí i s kauzou vytunelovaných CS Fondů, v kterých přišli
akcionáři o 1,3 miliardy korun. Peníze zmizely v roce 1997 těsně poté, co
Motoinvest fondy prodal a jejich akcionáře vůbec neinformoval. Následovaly
rychlé změny majitelů ve snaze zahladit stopy. Celkově se však jednalo o
poměrně nepřipravenou transakci, která bez náležitého obchodně právního krytí
naplňovala jasně skutkovou podstatu trestného činu, přičemž pikantní je, že
vyvedení předmětného 1,3 miliardy korun do zahraničí schválil tehdejší šéf
Analytického odboru ministerstva financí, bývalý vysoký činitel KSČ a ministr
financí Ivan Kočárník. Vyvedení 1,3 miliardy bylo zrealizovány přes ovládanou
Plzeňskou banku, kterou Motoinvest vzápětí řádně přeúvěroval a opustil.

OVLÁDNUTÍ A
VYTUNELOVÁNÍ AGROBANKY

Tato kauza by si svou rozsáhlostí zasloužila několik stran textu, soustředíme
se však na participaci právě Tykače a Motoinvestu. Banka vznikla v roce 1990 a
byla pátou největší bankou v zemi. Na přelomu roku 1995 a 1996 odkoupila
skupina Motoinvest a ovládané fondy balík akcií od IPB včetně podílu v
Agrobance, kterou tímto ovládla. Motoinvest to oficiálně nikdy nepřiznal.
Centrální banka nikdy neuznala Motoinvest za věrohodného investora. V září 1996
uvalila ČNB nucenou správu na Agrobanku. Skupina Motoinvest tím ztratila hlavní
finanční zdroj. Tykač tehdy narychlo opustil republiku a po dvou dnech se
vrátil. Náklady centrální banky na řešení krize AGB se odhadují na 50 miliard
korun. Stát ji formou garancí a odkoupení špatných aktiv sanoval cca 50
miliardami korun. Zdravou oddluženou část Agrobanky (tj. provedená sanace ČNB
ve výši 19,7 mld + garance za špatné úvěry až do r. 2008) v roce 1998 odprodal
za pouhé půl miliardy korun (!) firmě General Electric. Druhá část skončila v
likvidaci. Za prodejem zdravé části Agrobanky za směšnou cenu stál její nucený
správce Jiří Klumpar, který se později stal členem představenstva právě GE
Capital banky. V lednu 2000 byl obviněn z trestného činu porušování povinností
při správě cizího majetku se škodou cca 25 miliard korun. Celkové náklady a
sanace za vyřešení krize Agrobanky jsou odhadovány na min. 50 miliard korun.

PLZEŇSKÁ BANKA

V roce 1996 získala skupina Motoinvest více než 90 % podíl v Plzeňské bance,
zřejmě ke krytí svých finančních operací, které si tak mola uskutečňovat ve
vlastní bance, přičemž typickým případem této operace je kauza CS Fondů.
Plzeňskou banku získal Motoinvest nákupem akcií na základě komisionářských
smluv uzavřených mezi Motoinvestem a později vytunelovanou Agrobankou Praha. Po
provedení operací za účelem vyvedení aktiv převedl Motoinvest akcie zpět na
Agrobanku Praha, v té době již v problémech a určenou k likvidaci, která
postupně nabyla i zbývající podíl na bance. Od září 2000 již byla jediným
akcionářem banky Agrobanka v likvidaci. Zadlužený vlastnil předluženého. Kolik
bylo celkově z banky vyvedeno peněz, nebylo nikdy zveřejněno. Z dostupných
informací a vzhledem k regionálnímu charakteru bankovního ústavu lze hovořit o
sumě mezi deseti a dvaceti miliardami korun.

ČESKÁ SPOŘITELNA

V květnu 1996 skupoval Motoinvest s podporou v té době již ovládané AGB akcie
spořitelny a snažil se prosadit své zástupce do dozorčí rady. Scénář měl být
zřejmě podobný jako u Agrobanky, s tím rozdílem, že škody pro banku a zisk pro
Motoinvest mohly být několikanásobně vyšší. Na zásah "bankovní čtyřky"
a nátlak guvernéra Tošovského se mu to nepodařilo, neboť sféry vlivu byly již
rozděleny a právo pumpovat Českou spořitelnu měla v té době skupina okolo Livie Klausové a Jaroslava Klapala.

Skupina MOTOINVEST oficiálně ukončila své aktivity po pádu Agrobanky.
Bylo to pro ní velké sousto, které sice ještě dokázala spolknout (i když sám
Tykač si nebyl jistý souhlasem mocných a radši na dva dny zmizel z republiky),
poté však přenechala místo dalším. Podařilo se to snadno, měli vyděláno a také
cítili, že pro ně přestalo již být místo. Střízlivé odhady výše aktiv
ukradených Motoinvestem se pohybují okolo 200 miliard korun, do čehož jsou
započítány i operace v menších podnicích. Bezpochyby patřl Motoinvest a osoby
okolo něj k jedné z nejefektivnějších a nejziskovějších tunelářských skupin v
ČR 90. let. _______________________________________________________________________

ZLOČINCI VYŠETŘUJÍ ZLOČINCE

Petr Cibulka, Pravý Blok
- téma: Korupce v naší společnosti
4. 12. 2010 ČT24 v 18.31 hod. - "Politické spektrum"

Petr Cibulka: "Korupce v našem kriminálním
státě je naprosto samozřejmá. Nemůžeme se přece divit, že kriminalita ovládá
naši společnost, pokud největší zločinci sedí ve vládě. Dokud budeme stále
znovu a znovu dávat ve volbách důvěru těm největším gaunerům, které tato země
vůbec zplodila..."

Moderátor: "To je žalovatelné..."

Petr Cibulka: "...tak se prostě nemůžeme divit, co se tady děje.
Dokud nevymeteme vládu, nebude to lepší. Odhalených kauz tady bylo za dvacet
let dostatek. Byly to desítky miliardářských kauz vládního zločinu, vládní
kriminality. Policie nevyšetřila ani jedinou kauzu. Novináři tyto kauzy
zveřejnili - ne policie, ne státní zastupitelství - a policie za naše peníze
všechno zametla pod stůl. To znamená, že ten problém není ve špatných zákonech,
ale proto, že zločinci vyšetřují zločince. To je ten základní problém.

A všechno jde z Ruska. Tady Rusové od r. 1945 hospodařili, vytvořili tady
zločinecký systém, a ten zločinecký systém do dnešního dne a hodiny přetrvává.

Řeči o nedokonalé legislativě, špatné práci politiků, soudců a policie nikdy k
ničemu za těch dvacet let nevedly. Ale přitom řešení je dávno známé!!! Je to
700 let starý osvědčený systém přímé demokracie, snadné a rychlé odvolatelnosti
politiků a státních úředníků. Tak, jak to například funguje ve Spojených
státech a ve Švýcarsku. Řekněte mně, proč tento zločinecký režim brání jako o
život vstupu přímé demokracie a odvolatelnosti politiků přímo občany? Proč???
To všichni víme, zločinci se přece nenechají dobrovolně odvolat občany..."

Moderátor: "...pane Cibulko, ale když bude přímá demokracie a přímá
odvolatelnost občany, nebudou si ti politici podbízením a populismem ty občany
uplácet a uplacení občané si je budou držet ve funkcích?"

Petr Cibulka:

"700 let praxe ve Švýcarsku a 200 let praxe ve Spojených státech říká, že kriminální
politik nebo kriminální úředník nemá šanci v takovém systému. Ti, kteří ho
platí ze svých daní, ti jsou první, kterým takovýto člověk bude vadit. U nás by
samozřejmě zmizela celá politická scéna, protože nikdo z nich nemá důvěru. Když
se podíváte na průzkumy veřejného mínění, vláda nemá důvěru, parlament nemá
důvěru, o soudcích ani nemluvě. To znamená: všechno by se vyčistilo tímto
systémem. Ale naopak tento kriminální režim vytvořil systém, ve kterém nikdo z
nich nemůže být odvolán, ve kterém je naprosto neprůhledno, nekontrolovatelno,
...a můžeme mluvit i o volebním zákonu. Ten volební zákon je takový, že nepustí
čestné lidi do politiky."

Moderátor: "Pane Cibulko, vysvětlete mi, tolikrát jste ve volbách
neuspěl. Jak to, že ty lidi na vás neslyší?"

Petr Cibulka: "Pane redaktore, já vám to vysvětlím, ale nebude se
vám to líbit. Především: každé volby jsou zfalšované. Za druhé: je tady na nás
(pozn. Pravý Blok) neskutečná informační blokáda ve všech masmédiích. My prostě
nemáme prostor, abychom oslovili voliče. Dokud volby budou zfalšované, dokud
bude cenzura ve všech masmédiích, my nejsme schopni oslovit voliče a dostat je
na naše kandidátky, do parlamentu, do vlády."
http://www.cibulka.net/petr/index.php

Motto: Až půjdeš příště volit rozhodni se – klacek, nebo samopal !?

HARVARDSKÉ FONDY

Harvardské fondy mají na rozdíl od jiných fondů několik specifik. Představovaly
marketingový motor kupónové privatizace, který nahnal k registračním místům pod
dojmem slibu "zisku desetinásobku" miliony lidí, způsobily jedny z
největších škod z tunelování národního majetku a jsou symbolem podvodu kupónové
privatizace. V jejich čele po celou dobu stála jediná výrazná osoba, Viktor
Kožený, avšak vzhledem k obsáhlosti operací prováděných "harvardskou
skupinou" je vysoce nepravděpodobné, že by sám Kožený byl opravdu jediným
řídícím mozkem. Jeho umístění do čela byl spíše jen chytrý marketingový
tah, neboť na osobu bezúhonného podnikatele západního střihu a se západním
vzděláním se nachytá nejvíce důvěřivých lidí. Mnohem pravděpodobnější se jeví
teorie, kterou vyslovil mj. i Karel Staňek, představitel Ochranného sdružení
malých akcionářů Harvardských fondů, že Viktor Kožený byl jen "bílým koněm
agentů StB a KGB". Personální obsazení okolo Koženého to výslovně
potvrzuje.

VIKTOR KOŽENÝ, v roce 1979 emigroval spolu s rodiči do Mnichova, a poté
již sám v roce 1982 odchází do USA. Zde začíná studovat Harvardskou univerzitu,
kde jako Čech neuniká pozornosti zde tehdy působícímu agentu StB a KGB Karlu Köcherovi, pozdějšímu kolegovi Václava Klause a Miloše Zemana z
Prognostického ústavu, spoluzakladatele Občanského Fóra a jedné z klíčových
šedých eminencí tzv. sametové revoluce; a také Juraje Širokého, agenta
StB majícího na starost nábor nových rekrutů. Je otázkou, nakolik jejich
tehdejší styky vyústily v přímý vázací akt pro KGB (StB), nebo zda byly
kontakty nastoleny v méně formální úrovni. V roce 1989 má Kožený v Bostonu a
New Yorku problémy s policií (údajné zneužívání kradených kreditních karet) a
odchází do Anglie, odkud poté putuje do tehdejšího Československa. Pohyboval se
velmi blízko významných osobností jako Čermák, Klaus, Čalfa aj.

Karel Köcher, Juraj Široký a Boris Vostrý

Mezi jeho nejbližší spolupracovníky patřil a stále patří Boris Vostrý,
bývalý vysoký důstojník StB s údajnou hodností plukovníka. Jeho svazek byl
však, stejně jako ostatní svazky vysokých důstojníků StB, včas skartován. Z
dostupných informací, mj. i z jeho životopisu lze zjistit, že od roku 1971
pracoval na ministerstvu vnitra, od roku 1981 ve funkcích zástupce náčelníka
technické správy federálního ministerstva vnitra, poté zástupce náčelníka VI.
Správy SNB. Je nepochybné, že se jedná o špičkového komunistického
bezpečnostního kádra. Zůstává otázkou, nakolik Harvardské operace přímo řídil,
popř. řídil i Koženého, se kterým působil v řadě firem již od roku 1990.


Harvardské fondy zakládal spolu s Viktorem Koženým jeho děd František Stehlík, dvojnásobný agent StB po krycím jménem "Franta", č. svazku 2242. Byl členem prvního představenstva HARVARD CAPITAL and CONSULTING
a.s. a poté vystřídal řadu funkcí v rámci celé struktury Harvardských fondů.

Významnou roli hraje bezpochyby již výše zmíněný Juraj Široký, agent StB
s krycím jménem "Bellan", č. svazku 196592, který působil přímo na
hlavní správě rozvědky StB, která měla na starost operace v zahraničí.
Figuroval v celkem šesti společnostech přímo či nepřímo napojených na
harvardské fondy. Velmi aktivní zejména na Slovensku, kde figuruje asi ve dvaceti společnostech.

Tato nejznámější česká tunelářská kauza je extrémně složitá, neboť pachatelé
založili desítky nejrůznějších právnických osob, přes které aktiva převáděli, a
proto by seriózní pokus o rozkrytí této struktury zabral stovky stran textu.
Pod slibem tzv. "zisku desetinásobku", tzn. zaručení investorům, že
jim hodnota jejich kupónových knížek bude desetinásobně přeplacena, získala
harvardská skupina kontrolu nad majetkem v hodnotě min. 60 miliard korun, v
odhadní ceně roku 1994. Nutno zdůraznit, že tato účetní hodnota neodpovídá
hodnotě tržní, což znamená, že skutečná reálná hodnota aktiv získaných
Harvardem se mohla pohybovat ve stovkách miliard. Ve svém zenitu, tj. v roce
1994 kontrolovala harvardská skupina asi padesát nejlukrativnějších českých
podniků. Václav Klaus tehdy na adresu Koženého
směřoval další ze svých nesmrtelných výroků: "Jen více takových podnikatelů!"
V témže roce začíná systematický tunel směřující do kyperských společností,
které dále aktiva převádějí do neblaze proslulé Daventree Ltd.

Po útěku Koženého do Irska, v důsledku aféry Wallis, která byla
výsledkem mocenských sporů tehdejších mocných neobolševických kádrů, tunel dále
úspěšně probíhá v režii Borise Vostrého. V roce 1996 jsou již téměř
dotunelované harvardské fondy (resp. jejich mateřská společnost) rychle
transformovány na Harvardský průmyslový holding a.s., která vzápětí své veškeré
zbylé jmění vkládá do Daventree Ltd., za to obdrží bezcenné akcie. Harvardský
průmyslový holding a.s. jde vzápětí do likvidace, Boris Vostrý je jmenován
likvidátorem a začínají se mazat stopy. Vyvádění majetku v řádech desítek
miliard korun pochopitelně nemůže uniknout tehdejšímu ministerstvu financí, BIS
ani vládě. Neděje se však vůbec nic. Zřejmě pro získání času a navození naděje
pro akcionáře k získání alespoň nějakých peněz je Harvardský průmyslový holding
a.s. v roce 1998 (tedy téměř 4 roky po jeho faktickém vykradení!) prodán jedné
z Koženého firem. Kožený platí dvěma směnkami v hodnotě 10 miliard korun, které
nikdy neuhradí. Teprve v roce 1999 vydává soud na návrh akcionářů rozhodnutí,
kde Borise Vostrého odvolává z funkce likvidátora společnosti Harvardský
průmyslový holding a.s. Vostrý se odvolává a obstrukcemi se dočasně udrží ve
funkci. Stihne ještě svolat valnou hromadu a jmenovat nového likvidátora
Michala Pacovského, další osobu ve službách harvardské skupiny. Teprve poté se
po složitých soudních sporech a právních bitvách daří jmenovat likvidátorem
osobu bez zjevného napojení na Koženého skupinu. Následuje definitivní
bezradnost a bezmocnost všech, kteří vložili do harvardských fondů své peníze.
Teprve v roce 2003 byli Kožený s Vostrým oficiálně obviněni z podvodu, aby měli
dostatek času na útěk, Kožený na Bahamské ostrovy a Vostrý do středoamerického
Belize.

Tunel se uzavřel. Celkové škody spáchané harvardskou skupinou jdou bezpochyby
nad sto miliard korun, přičemž tuto sumu lze považovat ještě za velmi střízlivý odhad.

BANKY

V první polovině 90. let vzniklo přes 50 bank, z toho 18 z nich skončilo
v konkurzu či v likvidaci. Z dalších pěti zůstaly jen akciové společnosti bez
bankovní licence.

Použití termínu "tunelování", pro cílené a organizované vyvádění
financí z bank s úmyslem je nevrátit, není přesné, neboť vystihuje jen jeden
používaný způsob. Vhodnější se jeví pojem "pumpování", neboť banky
byly doslova pumpovány, řada z nich až k bankrotu. Banky sloužily jako pumpa
peněz, kam si vyvolení mohli kdykoli přijít a "napumpovat". Základním
způsobem "pumpování" bylo ztrátové úvěrovaní a cílené tunelování
managementem, obojí umožněné slabou legislativou a nečinností policie, potažmo
orgánů moci výkonné. Ztrátové úvěrování bylo navíc velmi podporováno tehdejší
vládou, která držela u moci tehdejší "kapitány průmyslu".

K vypumpovaným bankám vláda přistupovala v zásadě dvěma způsoby. Nechala je
padnout (Banka Bohemia, Plzeňská banka, Kreditní banka Plzeň aj.) nebo
je nákladně sanovala v řádech desítek či stovek miliard (IPB, Česká
spořitelna, Komerční banka). Státní pomoc měla různou formu - odkup
klasifikovaných úvěrů, garance, navýšení základního kapitálu nebo typicky
převedení nedobytných pohledávek na Konsolidační agenturu.

MEZI OSOBY POSKYTUJÍCÍ STÁTNÍ KRYTÍ NERUŠENÉMU ROZKRÁDÁNÍ BANK patří především:

VÁCLAV KLAUS, předseda vlády do roku 1997. Ve své autobiografii píše: "Nejvíce
jsem o ekonomii v 70. letech diskutoval s Vlado Rudlovčákem, ... a v letech
osmdesátých s Dušanem Třískou, hlavním otcem naší kupónové privatizace... do
užšího kroužku kolem semináře patřili K. Dyba, T. Ježek, ...J. Stráský, V.
Dlouhý, I. Kočárník.... Na seminářích vystupovali i Richard Salzmann, Miloš
Zeman a další...." Jak vidno, všechny větší akce se připravují roky.
Ivan Kočárník, Jan Klak, Tomáš Ježek, Roman Češka a Jiří Skalický

Ivan Kočárník, v
osmdesátých letech 20.století jako vysoce postavený člen KSČ ředitel odboru
tehdejšího ministerstva financí, v letech 1992 - 1997 místopředseda vlády a
ministr financí

Jan Klak, náměstek ministra financí, po skončení funkce se jako
statutární orgán přímo podílel na pumpování Komerční banky.

Tomáš Ježek, předseda Výkonného výboru FNM, člen KSČ od svých 18 let.

Roman Češka, náměstek ministra pro správu národního majetku a jeho
privatizaci, předseda výkonného výboru FNM od poloviny roku 1994 - prosinec
1998.

Jiří Skalický, předseda Prezidia FNM a ministr pro správu národního majetku
a jeho privatizaci červen 1992 - červen 1996.

JOSEF TOŠOVSKÝ - jeho
kariéra je typickou kariérou bolševika. Během nejtvrdší normalizace v roce 1973
vstoupil do KSČ, osobní přítel Svatopluka Potáče a dalších nejvyšších
komunistických kádrů. Z nejvyšších funkcí ve Státní bance Československé (mj.
post zástupce předsedy SBČS) jmenován v roce 1988 ředitelem Živnostenské banky
v Londýně. V prosinci 1989 konsensem komunistů a Havla jmenován předsedou
tehdejší SBČS, ve funkci až do rozpadu federace, od ledna 1993 až do 1997
guvernérem ČNB. Na přelomu let 1997/1998 krátce předsedou vlády ČR, poté až do
roku 2000 znovu guvernér ČNB.

Tošovský představuje
klíčovou postavu, která z titulu své funkce kryla nerušené pumpování bank.
Josef
Tošovský

Celková suma, kterou bylo třeba naplnit vypumpované a rozkradené banky, se odhaduje až k
JEDNOMU BILIONU KORUN!!! Tady začal neuvěřitelný propad české ekonomiky, zachraňovaný nízkými platy
zaměstnanců a placením nesmyslných předražených poplatků za cokoliv. Probíhalo
trestuhodné rozhazování financí získaných z privatizace, záměrně se
předražovaly a předražují státní zakázky. Proto chybí finance na tisíce
důležitých věcí (namátkou důchody počínaje - a např. dírami na silnici konče).
Bezostyšným okrádáním daňových poplatníků se stát dodnes vyhýbá bankrotu. Ovšem
management státních i soukromých firem svůj plat navyšoval a navyšují do
nebeských výšin.

Sanaci bank
a legalizaci jejich pumpování vždy tvrdě prosazoval Václav Klaus, který za dobu své vlády zabránil
jakémukoli pokusu o zpřísnění podmínek pro poskytování úvěrů ze strany
polostátních bank. Typickou operací při pumpování byl úvěr od banky, jeho
nesplácení, převedení úvěru na státní konsolidační banku a následně jeho prodej
jako nevymahatelné pohledávky za zlomek výše jistiny úvěru. Dlužník si tedy
půjčil např. miliardu, nic nesplatil a následně si přes spřátelenou společnost
koupil od Konsolidační banky pohledávku vůči sobě za několik desítek milionů.
Dodnes v České republice probíhá "akciové
loupežnictví"

Cena zlata na světových trzích nepřetržitě roste už skoro jedenáct let.
Kdyby Česká národní banka pod vedením Josefa Tošovského neprodala bezmála 56
tun žlutého kovu v letech 1997 a 1998, ale až v roce 2010, mohla Česká
republika na této transakci při zohlednění vývoje kurzu koruny vůči dolaru
vydělat o 27 miliard korun víc.

Podívejme se na největší vypumpované banky:

AGROBANKA

Její kauza byla zmíněna již výše v souvislosti se skupinou MOTOINVEST.

ČESKÁ SPOŘITELNA

Začneme velmi zajímavou a trefnou citací detektiva Úřadu finanční
kriminality a ochrany státu, který se v roce 2003 nechal slyšet v novinách, že:
"Vyšetřovat třeba tunelování České spořitelny je
o hubu. Dotýká se příbuzných nejvyšších politických špiček. A tak litujeme
každého, kdo to dostane na stůl."

Česká spořitelna začala být pumpována již od svého vzniku v roce 1991. První
hloubkový audit banky v roce 1995 objevuje obrovské díry v hospodaření - a
ministr financí Ivan Kočárník podepisuje urychleně státní garanci pro
spořitelnu ve výši 4,1 miliardy korun. Zároveň jsou ztrátové úvěry převáděné na
Konsolidační banku a bilance banky se takto, alespoň provizorně,
"čistí".
Další krize přichází v roce 1998, kdy se spořitelna jako držitel největšího
objemu primárních vkladů v zemi ve výši cca 300 miliard korun ocitla na okraji
propasti. Poté, co vláda obdrží varující zprávu společnosti KMPG o ztrátě banky
přesahující její aktiva, je nucena rychle jednat a uhasit hrozící požár. Pád
největší banky v zemi by zemi destabilizoval. Do spořitelny jsou doslova
pumpovány desítky miliard, čímž je částečně stabilizována a ze strachu, že
další vypumpování by již nebylo finančně únosné, je hledán strategický partner.
Ten je nakonec nalezen v rakouské Erste bank, která získává kontrolní balík
akcií.
Ztrátové úvěry přivedly banku na sklonku devadesátých let do stavu, kdy bylo
nutno státní pomoci ve výši asi 60 miliard korun (zpráva ČTK ze dne 17.12.
1998). Politicky motivované úvěry krachujícím podnikům zcela zdevastovaly její
portfolio a hrozil krach. Miloš Zeman nazval kupodivu výstižně ve svém projevu
před PSP ČR dne 8.3. 2000 Českou spořitelnu "finančním ústavem, zevnitř
rozežraném červotočem jako staré dřevo".

Z vedení České spořitelny jsou stíháni již od září roku 2002 mj. bývalý generální ředitel banky Jaroslav Klapal a členové
představenstva Josef Kotrba, Rudolf Hanus a Kamil Ziegler. Jsou obvinění z trestného činu porušovaní povinností při správě cizího majetku a zkreslování údajů o stavu hospodaření, který měli spáchat tím, že poskytli úvěr 970 milionů v září 1997 zjevně krachující leasingové společnosti Corfin. Několikměsíců poté byla tato pohledávka klasifikována jako nevymahatelná a prodána za jednu
korunu soukromé firmě spřízněné s obviněnými. Klasická "pumpařská"
transakce. Vyšetřování případu se však vleče a zřejmě nebude nikdy dotažen do
konce, neboť v případě jeho skutečného vyšetřování hrozí trestní postih Livii Klausové a Josefu Kotrbovi.

DŮLEŽITÉ OSOBY:
Livia Klausová, manželka Václava Klause. Členka dozorčí rady banky,
která schvalovala všechny významné operace v letech 1993 - 2000.

Úzké provázání banky s ODS dokazuje i angažmá

Evžena Tošenovského, v dozorčí radě banky v období největšího pumpování, tj. v letech 1996 - 1999, nebo poslance ODS Martina Kocourka, jako člena dozorčí rady banky v letech 1996 - 1998.

Josef Kotrba, bývalý člen KSČ a ODA, manžel Petry Buzkové, ministryně vlády za ČSSD. Člen představenstva v letech 1997 - 1999,
tedy v době, kdy se pumpovalo nejvíce.

Evžen Tošenovský, Martin Kocourek, Josef Kotrba a Kamil Ziegler

Kamil Ziegler, před rokem 1989 působil ve Státní bance československé,
člen KSČ. V roce 1999 se poté, co odešel z vypumpované České spořitelny, stal
generálním ředitelem státní Konsolidační banky, kam byly ztrátové úvěry
vyváděny. Cíl byl jednoduchý - zajistit, že úvěry nebudou od dlužníků vymáhány
a tyto pohledávky budou jako "nevymahatelné" odprodány za zlomek
původní hodnoty, typicky třeba subjektům spřízněným s dlužníky. V roce 2004 na
otázku, kdo je jeho profesním vzorem, pravdivě a trefně odpověděl: "Je
jím Richard Salzmann. Naučil mě nesmírnou spoustu věcí. Uměl lidi
nadchnout, dát jim vizi. Navíc byl vzdělaný, inteligentní, skvělý rétor, v
bankovnictví se velmi orientoval. Vrátil mu noblesu a prestiž. Škoda, že
neodešel o dva roky dříve." O Richardu Salzmannovi bude řeč níže.
Ziegler se od něj skutečně měl co učit, za jeho éry bylo z Komerční banky
ukradeno ještě o mnoho miliard více.



Vladimír Kotlář, člen představenstva banky od roku 1991 - 1999 Rudolf Hanus, člen představenstva 1994 - 1999. Tito dva agenti StB jsou úmyslně uváděni dohromady, neboť jejich společné krycí jméno "Mirek" a působení v rezidentuře v Českých Budějovicích naznačují jejich blízký vztah. Hanus byl od roku 1993 - 1999 jedním jednatelů společnosti ČNTS, servisní firmy televize NOVA. Jeho jméno figuruje (spolu s tehdejším generálním ředitelem
spořitelny Klapalem) pod smlouvami z roku 1996 s firmou Ronalda Laudera, která
si u České spořitelny půjčovala finance v řádu miliard. Tyto úvěry CME
pochopitelně nesplatila a údajně je splácí dodnes.

Jaroslav Klapal, generální
ředitel a předseda představenstva 1994 - 1999. Bývalý vysoký komunista obsazený
do funkce generálního ředitele zřejmě nebyl tím, kdo skutečně rozhodoval, kolik
se vypumpuje a kam. Byl spíše vybraný k tomu, aby byl první na ráně.

IPB

IPB vznikla roce 1993 sloučením Investiční banky (je zajímavé, že vznik
Investiční banky v roce 1990 byl předem již za komunismu plánován, jak vyplývá
z interních dokumentů Státní banky Československé z února 1989) a Poštovní
banky. IPB se brzo dostala mezi tři nejsilnější banky v zemi.

Postupně docházelo k navyšování základního kapitálu, tzv. "nafukování
bubliny" a důkladnému pumpování ve formě úvěrů a vyvádění aktiv na
dceřinné společnosti. Významnou destinací peněz pumpovaných z IPB byly firmy Václava Junka, agenta StB a člena posledního předlistopadového ÚV KSČ, zejm. Chemapol Group a společnosti, ve kterých figuroval jako statutární orgán či většinový vlastník Antonín Charouz. Miliardy končily také v impériu Lubomíra Soudka, agenta StB, evidenční číslo 24939, krycí jméno GORDON, ovládajícího
mj. Škodu Plzeň.

Václav Junek, Antonín Charouz a Lubomír Soudek

Prostřednictvím IPB byla financována i ODS, první půjčku ve výši 55 milionů v
roce 1992 brzo následovaly další, bezpočet večírků, konferencí a
"Žofínů" ani nepočítaje. IPB financovala i vydání knihy Václava
Klause "Dopočítávání do jedné".
První ohrožení nerušeného pumpování znamenal rok 1995, kdy se do IPB vypravili
kontroloři NKÚ, aby prověřili, proč banka neplatí daně. Dluh banky tehdy činil
cca 173 milionů korun. Z banky byli nekompromisně vyhozeni a premiér Klaus
tehdy osobně a v doprovodu tehdejšího vicepremiéra Kalvody navštívili NKÚ, aby
jeho vedení náležitě "umravnili" a odkázali do patřičných mezí. Tento
daňový dluh později IPB ministerstvo financí v čele s Kočárníkem odpustilo.

Menší problém nastal i v roce 1997, kdy auditorská společnost Coopers & Lybrand odmítla vydat pozitivní auditorskou zprávu s odkazem na neprůhledné účetnictví a nestabilitu banky. Pumpování proto kryla nějakou dobu auditorská společnost Ernst & Young, který vydávala bance výroky "bez výhrad", a to často v rekordní době.

Na jaře 1997 odmítlo vedení IPB poskytnout úvěry zjevně krachujícím firmám,
zřejmě s ohledem na blížící se politické změny (pád Klausovy vlády v roce 1997)
a hrozící odpovědnost. 30.4. 1997 jsou Tesař s Procházkou zatčeni a
putují do vazby. Brzo zřejmě dostanou rozum, jsou propuštěni a zůstávají ve
funkcích.

V roce 1998 se v IPB objevuje strategický partner Nomura, zřejmě na objednávku, aby maskoval skutečnost, že banka je na pokraji pádu. Nomáda brzo převádí svůj podíl na společnost Saluka Investments, s heslem "čím neprůhlednější, tím lépe".

Konec se však blížil. Stomiliardové manko už nešlo krýt a bylo nutno poslat banku do nucené správy. Stalo se tak v červnu 2000 a pro mediální efekt "zakročujeme tvrdě a nikdo neunikne potrestání" obsadilo centrálu IPB po zuby ozbrojená zásahová jednotka URNA. Banku během dvou dnů koupila ČSOB a stát jí zaručil veškeré ztráty.
Ještě před uvalením nucené správy se podařilo managementu banky vyvést veškerá
likvidní aktiva do tzv. off-shore fondů na Kajmanské ostrovy (přičemž společným
portfoliem byly fondy Triton), na který se nucený správce ani český stát
"nedostane". Šlo o řadu fondů, které využívají legální nedobytnosti
právního prostředí Kajmanských ostrovů. Celkovou výši aktiv vyvedených na
Kajmany lze odvodit z rozhodnutí vlády ČR, která 21.7. 2003 rozhodla, že Konsolidační
agentura zaplatí ČSOB v rámci státních garancí celkem 49,3 miliardy korun jako
náhradu za majetky ukradené do fondů Triton.

Podle státních odhadů by krize IPB a související státní záruky měly přijít
daňové poplatníky až na 160 miliard korun.

PERSONÁLNÍ POZADÍ VYPUMPOVÁNÍ IPB

Miroslav Tuček, agent StB,
ev. č. 1864001, krycí jméno "KRÁL - národohospodář". Komunistický
ekonom a dlouhodobý prorektor VŠE Praha za bolševismu, v 70. letech dokonce ekonomický poradce prezidenta. Před rokem 1989 zakotvil v Prognostickém ústavu,
líhni kádrů, které připravovaly předání moci. V letech 1992 - 2000, tj. až do pádu banky působil ve funkci člena dozorčí rady banky. Měl zásadní vliv na všechny "pumpařské operace". Jeden z mozků vykrádání IPB.

Jiří Weigl, prodloužená ruka Klause v bance, který dohlížel, aby bylo
pumpováno správným směrem a výhradně se souhlasem mocných. Člen dozorčí rady banky 1993 - 1998. V současné době působí ve funkci vedoucího Kanceláře prezidenta republiky.

Libuše Benešová, místopředsedkyně ODS a předsedkyně Senátu zastávala v letech 1996 - 1998 funkci člena dozorčí rady. Jejím úkolem bylo hájit zájmy ODS v bance, zejména úvěrování společností spojených s ODS.

Libor Procházka, několikrát byl trestně stíhán, tři týdny dokonce i
vazebně, vždy bylo však trestní stíhání zastaveno. V představenstvu banky působil v letech 1992 - 2000.

Aladár Blaas, pravá ruka Libora Procházky a náměstek v IPB. Trestně stíhán, na intervenci ministra vnitra obvinění staženo.

Jan Klacek, místopředseda stínové vlády ČSSD 1996 - 1998, ve stejném období i člen představenstva IPB. Od roku 1998 až do pádu banky generálním ředitelem IPB.

Jiří Tesař, autor ekonomického programu ČSSD, generální ředitel,
předseda představenstva IPB 1992 - 1998 a člen dozorčí rady 1997 - 2000.
Jiří Weigl, Libuše Benešová, Libor Procházka, Aladár Blaas, Jan Klacek a Jiří Tesař

IPB nebyla klasicky vypumpována, jako ostatní banky, ale doslova "přepumpována", což způsobilo trochu jiný scénář, než bylo obvyklé sanování a státní pomoc. Bylo nutno jí převést na jinou banku, spolu s absolutními státními garancemi, které znamenají, že státní výdaje budou ještě vyšší.

Výše ukradených peněz se může pohybovat v řádech okolo 300 - 400 miliard korun, Konsolidační agentura
odkoupila nejhůře klasifikované dluhy za 170 miliard,
záruky státu vůči ČSOB jsou neomezené (odhady státu se zatím pohybují okolo 100 miliard), takže konečný účet může být ještě vyšší.

KOMERČNÍ BANKA

Komerční banka vznikla vyčleněním z bývalé státní SBČS a v roce 1992 se
transformovala v akciovou společnost. Ve stejnou dobu se zde objevuje klíčová osoba vykrádání banky, Richard Salzmann.

Kam peníze z Komerční banky nejvíce mizely?

Mezi největší společnosti, kam byly pumpovány finance z Komerční banky, patří firmy (skupina ČS/Satrapa) okolo agenta StB, svazek č. 25447, Františka Chvalovského. Celková suma se pohybuje kolem tří miliard.

Více než jednu miliardu vypumpoval z banky Petr Smetka, přes svou
společnost H-SYSTEM.

Jedno z největších rozkrádání banky bylo realizováno přes společnosti izraelského státního občana Alon Barac, nar. 11.8.1960 (v českých médiích většinou nepřesně uváděný jako Barak Alon, pod tímto jménem také občas vystupoval) a jeho holding B.C.L. Trading. Vykrádání banky zahájené v roce 1996 ve formě dokumentárních akreditivů nebylo však Baracovou první operací v Komerční bance, počátkem 90.let ji připravil přes svou firmu Tessos Praha o asi dvě miliardy korun. V průběhu let 1996 - 1999 poskytla Komerční banka Baracovi úvěry ve výši
přes osm miliard korun. I přes trestní oznámení na něj z roku 1999 nebyl Barac
nikdy v Čechách stíhán a stítní zastupitelství v Praze si na něj netrouflo
vydat ani zatykač. Podobné podvody jako v Čechách měl Barac na svědomí i v
Maďarsku, kde pumpoval státní banku Postabank. Maďarské úřady Baraca dokonce na
krátkou dobu zadržely, poté byl propuštěn. Žalobě čelil pouze ve Vídni v
Rakousku, ale i tam spravedlnosti unikl vzhledem k náhlé nemoci soudce.

16. února 2000 schválila Zemanova vláda pomoc Komerční bance pohybující se na
pokraji krachu. V rámci sanace stát převzal její špatné úvěry ve výši asi 65
miliard Kč, které byly později podle zaběhnutého scénáře převedeny do
Konsolidační agentury. Komerční banku poté převzala francouzská Societé
Generale. Dne 20.7. 2001 potom Miloš Zeman, tehdejší premiér ČR publikoval
článek, ve kterém uvedl "Myslím si, že privatizací Komerční banky končí
tunelování velkých bank v Čechách".

PERSONÁLNÍ POZADÍ:
Na prvním místě nelze neuvést Richarda Salzmanna, generálního ředitele
banky od roku 1992 - 1998. Do roku 2000 byl senátorem za ODS. Osobní přítel
Václava Klause, Ivana Kočárníka, Tomáše Ježka, Dušana Třísky atd. Je ironíí, že
celá 90. léta byl Salzmann prezentován jako vzor bankéře a byl o něm dokonce
natočen díl cyklu GEN (Galerie Elity Národa). Osobně schvaloval největší
pumpařské operace.

Jan Klak, člen dozorčí rady banky 1995 - 1997.

Karel Dyba, člen dozorčí rady banky 1997 - 1998, tj. v době největšího
pumpování do Alonovy BCL Trading. Bývalý ministr hospodářství za ODS. Člen KSČ
od 22 let, za komunismu kariéra v ČSAV, zakotvil v Prognostickém ústavu.

Josef Kotrba, člen dozorčí rady 1995 - 1997, více o něm viz. výše kauzu České spořitelny

Jan Stráský, v dozorčí radě 1998 - 1999, jeho úkolem bylo krýt předchozí
velké vykrádání banky, bývalý předseda federální vlády v roce 1992, pozdější
ministr zdravotnictví a dopravy (ODS). Bývalý vysoký funkcionář KSČ, vstoupil
do ní ve svých 18 letech.

BANKA BOHEMIA

Banka Bohemia je typovým příkladem, jak si nomenklaturní kádři bolševického
režimu založili banku, kterou vykradli a jejich dluhy uhradil stát. Byla
založena v roce 1991 a již tři roky nato, v roce 1994 na ní byla uvalena nucená
správa a skončila v likvidaci. Ztrátu banky ve výši 17 miliard korun zaplatil
stát. Banka byla vypumpována dosti primitivně a bez jakýchkoli krycích operací,
miliardy tekly přímo na konta Adamcových a Čadkových firem a končily v
zahraničí. Management banky si byl zřejmě tak jistý svými konexemi na vládu a
orgány činné v trestním řízení, že se krycí operace při vykrádání jevily jako nadbytečné.
Po uvalení nucené správy na banku a prohlášení konkursu se stal jejím správcem
bývalý komunistický ministr financí Jiří Nikodým, který dohlédl na to, aby pád
banky vyšuměl do ztracena a ztratily se důležité dokumenty, mj. řada úvěrových
smluv. Zbylá aktiva banky v řádech stovek milionů korun potom Nikodým pod cenou
prodával firmám spřízněným s Adamcem.

HLAVNÍ POSTAVY VYKRADENÍ BANKY BOHEMIA:

Jiří Čadek, podplukovník StB působící v rozvědce a poté v odboru ochrany
stranických a vládních činitelů. Vzhledem k nepokrytému vykrádání banky do jeho
firem byl formálně stíhán, policie mu však dala dostatek času, aby po zahájení
stíhání odjel na Floridu. Kriminalista, který měl přístup k jeho spisu na
policii, řekl k jeho nerušenému odjezdu do zahraničí: "Vyšetřovatelé
dokonce ani nenahlásili na hranice blokaci jeho jména, což se běžně dělá."
Během jeho pobytu na Floridě zrušil parlament paragraf trestního zákona, podle
kterého byl stíhán, mohl se tedy bezstarostně vrátit z příjemné floridské
dovolené. Dnes Čadek dále podniká a vlastní několik firem. O pádu banky řekl
pro tisk 7.7. 2004 s příslovečnou bolševickou drzostí: "Neudělal jsem
nic nezákonného. Úřady proti Bance Bohemia postupovaly nesprávně a tím zavinily
její pád."

Ladislav Adamec, syn posledního bolševického premiéra Ladislava Adamce.
Bývalý člen dozorčí rady banky Bohemia, dnes nerušeně podniká a vlastní desítky
firem. Jeden z neznámých českých miliardářů.

(pozn.: "Zpráva" je postupně doplňována a upřesňována tak, jak jsou
relevantní nové informace)

Použil jsem převážně zdroj: Darnyho svět - 1. díl - 2. díl - 3. díl
______________

ÚSTAVNÍ SOUD ČR
Ústavní soud
"smázl" důkazy 80 procent hospodářských kauz. Několika nálezy totiž
prý znemožnil, aby se u soudu použily důkazy, jež zabavili policisté při
prohlídkách kanceláří a firemních sídel. U pražského vrchního státního
zastupitelství, které se specializuje na nejzávaznější hospodářské delikty v
zemi, se to týká 80 procent všech případů, které řeší. Předsedou
Ústavního soudu v r. 1993 - 2003 byl JUDr. Zdeněk Kessler, od roku 2003
tuto funkci zastává JUDr. Pavel Rychetský.
Na závěr článek Petra Havlíka ze 3. 3. 2011: "…Nelze si nechat "kálet na hlavu". To české "ono to nějak dopadne" nebývá tím nejlepším
životním postojem. Pasivita může být i forma spoluviny. Psát o dílčích každodenních excesech současné party Dolce vita (sladký život) skoro nemá smysl. Jim je totiž už úplně jedno, co si o nich myslíme. Pro ně je důležitý každý další den navíc u koryta. A platí to v různé míře pro všechny současné parlamentní strany. Jen se ukřičte, upište, uprotestujte,… Hlavně, že karavana táhne dále. O víkendu v Dubaji na golfu..."