Stránky věnované severským zemím.

Finnmark fylke, sámsky Finnmárkku fylka, je územně správní jednotka v severní části Norska. Správním centrem je území města Vadsø. Počet obyvatel dosáhl roku 2005 čísla 73 074. Rozloha kraje je 48 649 km2. Jedná se o norskou největší, ale zároveň nejméně obydlenou oblast. Finnmark hraničí na západě s krajem Troms, na jihu s finským Lapin lääni /Laponsko/ a na jihovýchodě s Ruskem /Murmanská oblast/. Vardø, jakožto nejvýchodnější obec v zemi, se nachází mnohem východněji, než například Petrohrad a Istanbul.

Kraj Finnmark je nejsevernější a nejvýchodnější částí Norska. Současně je nejsevernějším územím pevninské Evropy. Na území Finnmarky leží nejsevernější body evropy Nordkapp a Nordkinn /Kinnarodden/.

Území je obýváno již několik tisíc let, důkazem toho jsou skalní rytiny, které se nacházejí například na území obce Alta. Tyto skalní rytiny jsou dnes na Seznamu světového dědictví UNESCO.

Název Finnmark je odvozen od slov Finn, kterými Norové označují Sámy, a mark, které označuje území. Území obývané Sámy je Nory nazýváno Sameland /Laponsko/.

Nejsevernější norská provincie Finnmark je osídlena už přes 12 000 let. Nejdříve se tu na pobřeží objevili lovci a později laponští rybáři a pastevci sobů, kteří se usídlili na pobřeží a v rozlehlém vnitrozemí.

Krajina provincie je dvojího druhu. Na divokém severním pobřeží, kde leží rybářské vesnice, ji do hloubky rozřezávají velké fjordy, zatímco relativně rozlehlému vnitrozemí vévodí plošina Finnmarksvidda, holá divočina pouze s dvěma většími osadami, městy Karasjok a Kautokeino. Tato náhorní plošina zabírá 36% území.

Oblast mezi vesnicemi Hamninberg a Båtsfjord připomíná měsíční krajinu.

Téměř všechna města ve Finmarku byla poničena na konci II.světové války, když tu ustupující nacistické jednotky praktikovaly metodu spálené země, aby zbrzdily postup Sovětů. Města byla rychle vystavěna znovu, ale bohužel převládající architektonický styl je krabice.

Nomen omen

Starodávný název oblasti v norských archívech byl Finnmörk. První část Finn znamenala v norštině slovo označující Sámy /Laponce/, druhá část Mork, což se dá vyložit jako les či přihraničí.

V pozdějším období se převzal název Finnmark, což je starší název pro Laponsko, vzniklý ve Švédsku a hojně užívaný místními obyvateli. Název pochází z expedic Linného do severských oblastí v 18. století.

Jak se domluvit aneb Babylon jazyků

Zvláštností je jazyková politika. Zatímco zbytek Norska je dvoujazyčný, kraj Finnmark je čtyřjazyčný. Kromě obvyklé norštiny a sámštiny /laponštiny/ se užívá v komunikaci ještě kvenština a ruština. V roce 1869 hovořila finsky či kvensky čtvrtina pouplace. V současné době ale nemá kvenština srovnatelnou podporu ze strany státu ve srovnání s laponštinou /sámštinou/. Ve východní části dominuje ruština. V Kirkenes je mnoho ulic pojmenováno jak latinkou, tak azbukou, a v přihraniční oblasti najdeme většinou ruské dopravní značky.

Výsledkem všeho je, že se hodí oprášit zapomenuté znalosti ruštiny.

Kvenové

Kvenové jsou etničtí Finové žijící v Norsku. Jejich jazyk se nazývá kvenština neboli kvenská finština. Obsahuje mnoho slov přejatých z norštiny a používá také některá stará finská slova, které se ve Finsku už nepoužívají.

Geografie

Na západním okraji se nachází Alta a Hammerfest, na severu najdeme nejsevernější město Honningsvåg, na východě Kirkenes a nejvýchodnější norské město Vardø a krajské město Vadsø. Osm tisíc obyvatel žije v oblastech s populací více než 200 obyvatel.

Rozsáhlá náhorní plošina Finnmarksvidda má pouze dvě města, Kautokeino na západě a Karasjok na východě, kde je i sídlo Laponského parlamentu. Plošina má nadmořskou výšku 300 až 400 metrů, najdeme zde četná jezera, údolí řek a desítky tisíc sobů ve vlastnictví Sámů a bohužel i roje komárů v polovině léta.

Celková délka pobřeží oblasti Finnmarku je 6844km, což odpovídá jedné šestině obvodu Země. Téměř 12 300 obyvatel, což je 16,6% celého kraje, bydlelo v roce 2000 v pásu 100 metrů podél pobřeží.

Velikost kraje Finnmark je srovnatelná s Dánskem, respektive je o něco větší, nicméně populaci má jen 72 tisíc.

Ačkoliv Špicberky leží mnohem severněji, nejsou považovány za kraj, díky tomuto faktu přídomek „nejsevernější kraj“ připadá právě Finnmarku.

Střední a východní část je obecně méně hornatá a nemá žádné ledovce. Oblast na východ od Nordkappu je většinou nižší než 300m. Příroda se mění od holých pobřežních oblastí, jež čelí Barentsově moři, k více chráněnm oblastí fjordů a údolími řek s roklemi a stromovou vegetací. Asi polovina kraje je nad hranicí lesa, a z velké části je ve vyšších oblastech pokryta malými břízani pýřitými /Betula pubescens/. Nejvíce svěží oblasti jsou v okolí Alty, Tana bru na na východě a oblast nížiny Pasvik v údolí Sør-Varanger, kde již jsou borovice a sibiřský smrkový les považovány za součást ruské tajgy. Toto údolí má největší výskyt medvěda hnědého v Norsku /respektive jediný výskyt, jak se nás snažili přesvědčit/ a je to jediná lokalita v zemi s populací ondatry pižmové. Rys a los jsou běžní v kraji, ale vzácní při pobřeží. 

Hospodářství

Odpradávna zde hrál hlavní roli rybolov. V současnosti je role rybolovu stále velmi významná, ale výrazně se do popředí dostává i ropný průmysl, zejména v okolí Hammerfestu, kde je naleziště LNG a ropy v Barentsově moři.

Lovena byla tradičně treska, ale v posledních desetiletích se situace změnila. Tehdy Rusové zavlekli do Barentsova moře červeného „king“ kraba /Paralithodes camtschaticus/. Pronikal postupně z východu podél norského pobřeží a nyní je využíván komerčně, zejména v oblasti Varangerfjordu. Aby se zabránilo šíření krabů příliš na jih, není lov kraba na západ od Nordkappu jakkoliv regulován.

V okolí Alty se těží břidlice, která je prodávána až do dalekého Japonska. Ve městě Kirkenes se těžila železná ruda, ale důl byl v roce 1996 uzavřen. V roce 2008 sem přišel australský investor a těžba železné rudy je opět činná /takto nám to bylo sděleno v místním muzeu/.

LNG

LNG = zkapalněný zemní plyn /Liquefied Natural Gas/ je zemní plyn ve zkapalnělé formě. V přírodě se prakticky nevyskytuje. Je zkapalňován po vytěžení, aby mohl být dopravován na odbytiště, většinou pomocí tankerů. Lodní dopravou může být zemní plyn přepravován pouze ve formě LNG. Lodní flotila pro transport LNG je ale omezená a současně náročná na bezpečnost a údržbu. Lodní terminály jsou nákladné a je jich málo.

Zkapalňování je poměrně riskantní a především energeticky náročný proces. Zemní plyn je po ropě považován za druhé energeticky nejvydatnější a nejvýhřevnější palivo. Zkapalňování, které vyžaduje mnoho energie, jeho energetickou bilanci rapidně snižuje.

Klima

Vardø je jediná obec v Norsku, která se nachází v arktickém pásmu, což znamená, že průměrná teplota v nejteplejším měsíci je pod 10°C. Zbytek pobřeží nemá velký rozdíl mezi létem a zimou díky Golfskému proudu, takže v zimě není o mnoho chladněji než v létě. Tohoto faktu využívali především pastevci sobů, kteří zimu trávili se svými stády při pobřeží. Na pobřeží jsou mírné zimy a relativně chladné léto.

Naopak na náhorni plošině Finnmarksvidda se můžeme setkat i s teplotami pod -40°C nebo -50°C. Největší rekord v Norsku je z Karasjoku, kdy bylo v roce 1886 naměřeno -51,4°C. Zde jsou i nebezpečné zimní bouře.

V létě způsobují největší problém komáři, a to zejména na náhorní plošině. Občas se zde vyskytnou teploty nad 20°C. Co se týká komárů, tak mi věřte, že je to opravdu hrůza. Mračna této havěti, kdy člověk nevidí oblohu či okolí, lezou do očí, nosu, uší... Obrana prakticky neexistuje, repelenty nepomáhají. 

Pohnutá historie

Lidé žili v oblasti nejméně 10 tisíc let /Komsa, Kultura hřebenové keramiky a skalní rytiny v Altě/. Osud těchto raných kultur není znám. Tři etnické skupiny mají za sebou dlouhou historii ve Finnmarku: Sámové, Norové a Kvenové. Z nich byli nejspíše Sámové první lidé, kteří prozkoumali oblast. Malé skupiny Sámů možná sem možná vstoupili již v 9. století. Později, tj. Norové v 14. století a Kvenové v 16. století, se usadili podél pobřeží.

Finnmark byl dlouho součástí Dánsko-Norské unie. Ačkoliv byla pevnost Vardøhus postavena jako dánský výběrčí, byli Sámové z této oblasti dluho zdaňováni ze tří zemí /tou další bylo Rusko/.

Oblast byla poprvé vyhlášena norskou korunní kolonií, a na rozdíl od zbytku království podléhala přímo králi v Kodani. Po zrušení personální unie s Dánskem roku 1800 vytvořila nedílnou součást Norského království.

Kraj byl tvrdě zničen během II.světové války. Ustupující neměcké jednotky užívali taktiku spálené země, aby zabránili oblasti padnout do rukou Rudé armády. Výsledkem bylo praktické srovnání se zemí většiny budov a infrastruktury, vše bylo spáleno nebo zničeno a civilní obyvatelstvo v počtu 60 tisíc bylo násilně přestěhováno na jih. Krátce po válce pak parlament odstartoval komplexní úsilí k přestavbě Finnmarku.

Komsa

Kultura Komsa /Komsakulturen/ byla mezolitická kultura lovců-sběračů, která existovala kolem 10 tisíc let př. n. l. v severním Norsku.

Kultura je pojmenována podle hory Komsa v oblasti Alta, kde byly pozůstatky kultury poprvé objeveny. Termín poprvé použil norský archeolog Anders Nummedal (1867-1944) po objevech, které učiil v horách Komsa v roce 1925.

Obecně uznávaný názor je, že nejstarší osídlení severního pobřeží Norska vzniklo na západním a jihozápadním pobřeží Norska. Národ Komsa migroval k norskému pobřeží poté, kdy ustupující zalednění na konci poslední doby ledové /mezi 11 tis. a 8 tis. př. n.l./ otevřelo nový prostor pro usídlení. Některé skupiny se mohly přesunout do současného Finnmarku od severovýchodu, možná z bezledových pobřežních oblastí poloostrova Kola.

Archeologické důkazy naznačují, že kultura Komsa byla téměř výhradně orientovaná na moře, žila především z lovu tuleňů a byli zdatní loďaři a rybáři. Ve srovnání s jižním Norskem, kde v té době žila srovnatelná kultura Fosna, se kamenné nástroje lidu Komsa jevily jako poměrně primitivní. Toto se vysvětluje nedostatkem pazourků v regionu.

Kultura hřebenové keramiky

Jednalo se o neolitickou kulturu lovců-sběračů ze severovýchodní Evropy vyrábějící keramiku. Exisltovala okolo let 4200 až 2000 př. n. l. Její jméno je odvozeno podle typického vzoru na své keramice, který vypadal jako otisk hřebene.

Jejich keramika byla nalezena v oblasti Finnmarky /Norsko/, řeky Kalix /Švédsko/, Botnického zálivu /Finsko/ a řeky Visly v Polsku.

Půlnoční slunce

Finnmark má půlnoční slunce od poloviny května do konce července. A během dvou měsíců zimy, od konce listopadu do konce ledna, kraj zažívá polární noci, kdy slunce je vždy pod obzorem. V důsledku toho je trvalé denní světlo od začátku května do začátku srpna. Při zimním slunovratu je tam jen namodralé šero na pár hodin kolem poledne, které může téměř dosáhnout intenzity plného denního světla za předpokladu jasné oblohy na jihu.

Polární záře

Finnmark se nachází v oblasti výskytu polární záře neboli Aurory Borealis. Vzhledem k suchému klimatu s často jasnou oblohou byla Alta již dávno vybrána jako místo pro studium tohoto jevu. Z toho důvodu se Alta někdy nazývý jako „město polární záře“.

Zajímavosti

S ohledem na podmínky nikoho nemůže překvapit, že 25% registrovaných vozidel tvoří sněžné skútry.

Ačkoliv je pobřeží hodně členité díky fjordům, v doslovném smyslu slova se nejedná o fjordy, protože nebyly vytlačeny ledovci.

Řeka Tanaelva, která částečně kopíruje hranici s Finskem, poskytuje největší úlovky ze všech řek v Evropě, a drží světový rekord pro uloveného lososa : 36kg.

Karasjok naměřil nejnižší teplotu -51,4°C v lednu roku 1886 a v červenci až +32,4°C, což představuje možnou roční amplitudu 84°C, která je v Evropě vzácná.

Pomorský obchod

Dlouhotrvající obchod mezi severním Norskem, Laponskem a severovýchodní částí Ruska existoval mnoho let. První odkazy na tento obchod pocházejí z počátku 18.století s trváním v posledních dvě stě letech – až do 1917 – do bolševické revoluce. Tento druh obchodování se šířil přes velké části pobřeží Severního Norska. Uskutečňoval se mezi obyvateli, kteří zde žili a Rusy, které přišli z pobřežních oblastí hraničících s Bílým Mořem. Rusové byli ti, kteří byli aktivnější v oblasti obchodu prostřednictvím dopravy a ročních pobytů.

Slovo „Pomor“ označuje něco, co je „u moře“ a je používáno jako označení pro severského námořníka, nebo Rusa, který žije v Bílém Moři. Archandělsk je hlavní město Pomoru, a nyní je domovem Pomorské Univerzity. Město bylo založeno roku 1584 jako centrum obchodování v severovýchodním Rusku. Avšak tento obchod vznikl díky Skotům, Angličanům a Holanďanům, a neměl by být zaměňován s Pomorským obchodem.

Pomorské obchodování bylo založeno na vyměňování rybích produktů a obilí. Mouka a obilí byly přivezeny Pomory do Severního Norska. Žitná mouka – tzv. „Ruská mouka“ byla hlavní komodita, která byla vyměňována za různé druhy ryb, jako je platýs, treska a losos. Protože Rusové se též zajímali o kožešinové výrobky, stejný význam mělo jejich obchodování i pro Sámy. Obchod mezi Pomory a populací Severního Norska neustále expandoval, což byl zvláště případ během válečných let, neúrody a omezením nezbytných dodávek z jižního Norska. Více než 300 pomorských lodí navštívilo ročně severní regiony Norska v průběhu 19.století, kdy ruský obchod dosáhl svého největší rozmachu. Téměř 2000 osob se plavilo na těchto lodích a navštěvovalo stejné místa Severního Norska každý rok. I přes odlišnost ruštiny a norštiny se vyvinul společný lámaný jazyk, někdy nazývaný jazykem obchodu.

Vzhledem k obchodní politice v 18.století prohlásily spojené monarchie Dánsko-Norské, že Pomorský obchod považují za nezákonný. Ti, kteří obchodovali s Rusy byli potrestáni bohatými obchodníky. Tito obchodníci nepovolili obyčejným lidem jejich zimní zásobování. Nicméně ke konci 18.století byl Ruský obchod legalizován. Monopoly ted přestaly existovat, a v roce 1789 bylo dovoleno neomezené obchodování ve Finnmarku. Od této chvíle byla Finnmarka zásobovaná obilím a moukou z Východu. Byly zbudovány první severní města jako důsledek těchto obchodních postupů. Nejdůležitějším městem se stalo Vardo. Je to hlavní Pomorské město v Norsku. V důsledku rozšiřujícího se obchodu vzniklo výhradní právo městských obchodníků v nově založených městech a samozvaných rolnických baronů. Přímé vyměňování mezi obyčejnými lidmi a Pomory bylo povoleno v roce 1796 – zpočátku na omezený čas v průběhu kalendářního roku.

Pomorský obchod urychlil liberalistickou ideologii a legislativu volného obchodu v Dánsku-Norsku. To se stalo díky zrušení takzvaného monopolu ve Finnmarce. V důsledku obchodu s Rusy se v průběhu 19.století Finnmarka stala atraktivní oblastí k přistěhování. To platilo jak pro Nory, tak pro Finské Kveny. Od roku 1839 se povolení k volné výměně s Pomorskými kapitány rovněž vztahovalo k obyvatelům stále větších oblastí v Severním Norsku.

Díky Ruské revoluci byl pozastaven Pomorský obchod, což vedlo k negativním důsledkům pro obchod v Severním Norsku, a zejména těžce postihlo komunitu pobřežních Sámů.

Finnmarksvidda

Finnmarksvidda je rozsáhlá náhorní plošina ve vnitrozemí kraje Finnmark a skutečné srdce Laponska. Spolu s Hardangenviddou tvoří největší a přírodně nejzachovalejší náhorní plošinu v celé Skandinávie. Táhne se od města Alta až po finskou hranici. Na této plošině a v jejích blízkosti žije většina „sobích“ Laponců. Celou rozlohu náhorní plošiny křižuje jen několik cest, ale na většině území najdete jen pozůstatky po několikatisícové populaci kočovných Sámů, kteří tvoří většinu místní populace. Mnoho Sámů si ještě dnes obléká tradiční kroje charakteristické jasnými barvami a ženy si stále nasazují červený čepec a modré kazajky nebo oblek vyzdobený červenými, bílými a žlutými výšivkami. S nejrůznějšími permutacemi těchto tradičních krojů se setkáte na celém území Finnmarky, ale především u stánků se suvenýry a o nedělích před laponskými kostely.

Navzdory náporu turistického průmyslu, který stále přináší na tato území cizorodé prvky západní kultury, zůstává život na území Finnmarksviddy pozoruhodně neměnný již po staletí. Což je bezesporu dobře. Sámové se živí zejména chovem obrovských stád sobů, ale rovněž rybolovem a lovem zvěře. Jejich život tedy v naprosté závisí na zvířatech. V zimním období se sobi popásají na plochých planinách a v mělkých údolích střední části náhorní plošiny, na počátku května, kdy sníh začne tát, pak migrují k pobřeží. V říjnu se lidé i sobi vydávají zase zpět za zimní pastviska.

Její průměrná nadmořská výška je 300-400 metrů, je charakteristická pouze několika málo strmějšími horskými formacemi. Vegetací tvoří řídké březové lesy, mlází a zakrslé keře nebo vřes a rašeliniště. Chůze je všude snadná kromě míst, kde zpomalují postup husté mlaziny, měkké močály a řeky. Vzdálenosti se jen velmi těžko odhadují /pozor, ohnisko bouře se najednou z ničeho nic může objevit přímo nad Vámi/ - vzduch je krystalicky čistý a dává vyniknout bělavému slunečnímu svitu.

Finnmarksvidda je poseta jezery a jezírky bohatými na ryby a protkána řekami a bystřinami. V říčních údolích jsou roztroušené osady a laponské vesnice Karasjok a Kautokeino.

Jedinečné jsou lyžařské túry v dubnu a květnu. Zhruba od poloviny dubna je zde již hodina denního svitu. Ovšem nejlepší turistická sezóna zde bývá v srpnu a začátkem září. Předtím je terén podmáčený a bažinatý a velmi obtěžují komáři.

Všem se doporučuje mít s sebou kompas a patřičné mapy a je dobré denní trasu prokonzultovat s domorodci. Ve výstroji jsou nutností holínky, protože je tu spousta močálů, potoků a i něco řek k brodění. Některé řeky vyhlížejí nevinně, ale vždy si pamatujte, že se máte brodit s pomocí tyče pro udržení lepší stability, a také to, že se postup je úhlopříčně proti proudu řeky.

Finnmarksvidda je největší náhorní plošina v Norsku s rozlohou 22 000 km2. Má kontinentální klima a nejnižší naměřené teploty v Norsku. Nejchladnější měřená byla -51,4°C v Karasjoku v lednu 1886. Denní průměrná v lednu a červenci v Karasjoku je -17,1°C a 13,1°C, zatímco roční průměr je -2,4°C. Normální roční srážky jsou jen 366mm a Alta má menší úhrn srážek než Sahara. Karasjok měřil teploty až na 32,4°C v červenci, což dává možnost rozsahu teplot 84°C, který je zřídka viděn v Evropě. Sihčajavri v Kautokeino má roční průměrnou teplotu -3°C a to je nejnižší teplota pro kontinentální Norsko /stranou od některých vysokých horských oblastech/, a je dokonce chladnější než Jan Mayen a Bjornoya.

Obce:

Alta

Berlevåg

Båtsfjord

Gamvik

Hammerfest

Hasvik

Karasjok

Kautokeino

Kvalsund

Lebesby

Loppa

Måsøy

Nesseby

Nordkapp – Honningsvåg

Porsanger

Sør-Varanger

Tana

Vadsø

Vardø

Zdroj:

Lonely Planet

wikipedia

www.pomor.no

stránky Univerzity Tromso

Miroslav Málek - Hory Norska