Stránky věnované severským zemím.

Co navštívit v Norsku - Evropská dálková trasa E1

Evropská dálková trasa E1, nebo jen E1, je jednou z evropských dálkových tras vyhlášených Evropskou asociací pro pěší turistiku. Její celková délka je přibližně 7 100 km. Začíná v Norsku na Severním mysu /Nordkapp/, vede Skandinávií k jihu a trajektem překračuje Kattegat mezi Švédskem a Dánskem. Pak prochází Dánskem, Německem a Švýcarskem a končí v Capo Passero na italské Sicílii.

Specifické značení E1 se objevuje pouze na některých místech, například na hraničních přechodech nebo na křižovatkách s jinými stezkami; jinak se používají značky a značení místních tras, které tvoří E1.

S rozšířením o Severní mys v létě 2013 přibylo 2 000 kilometrů převážně stávajících turistických tras. Pouze posledních 350 kilometrů mezi Kautokeino v severním Norsku a Severním mysem bylo zcela nově vyznačeno a označeno jako turistické stezky. Chaty jsou na tomto úseku dostupné jen částečně, takže tento nejsevernější úsek je nejlépe absolvovat jako túru se stanem a batohem na zádech.

V roce 2018 byla trasa E1 prodloužena na jih až na Sicílii v Itálii.

Trasa - Skandinávský poloostrov

Začátek trasy je ve Finnmarku a z větší části vede po Nordkalottleden z Kautokeino. Souvislé značení začíná po přejezdu Nordkaptunelu. Pokračuje do švédských přírodních parků. Zde není samostatně značena, ale vede po místních cestách. Ze severu: Kungsleden, Vasaloppsleden, Siljansleden, Lokalalaleden, Sméleden, Bergslagsleden, Västra Vätterleden, Redvägsleden, Sjuhäradsleden, Knalleleden, Vildmarksleden, Bohusleden, Hallandsleden. Délka jednotlivých úseků se pohybuje mezi 20 a 280 km.

Národní park Stabbursdalen

Národní park Stabbursdalen je národní park v Norsku. Leží na území obcí Porsanger a Kvalsund v nejsevernějším norském kraji Troms a Finnmark a je pojmenován podle své polohy v údolí řeky Stabburselva. Byl založen 6. února 1970 na území 98 km² a 20. prosince 2002 byl rozšířen na 747 km².

Krajinu tvoří převážně hornatá tundra zformovaná pleistocénním zaledněním, nejvyšším vrcholem je Čohkarášša /1139 m n. m./. Na území parku se nachází nejsevernější borový les na světě. Roste zde také bříza pýřitá a vrba laponská. V údolí Luobbal jsou četné bažiny, kde hnízdí vodní ptactvo.

Oblast obývají především sámští pastevci sobů. Stabburselva je využívána k rekreačnímu lovu sivenů, štik a lososů. K živočišným druhům chráněným v národním parku patří los evropský, rosomák sibiřský, orlovec říční, dřemlík tundrový, tetřívek obecný, pěnkava jikavec a morčák velký.

Praktické informace

Tuto část Norska jsme navštívili v srpnu 2023, pár dnů poté, co se severní Evropou prohnala bouře Hans. Ta tehdy pustošila převážně jižní a centrální část, a dokonce se zhroutila hráz přehrady u vodní elektrárny na největší řece Glomma. Napršelo toho tehdy opravdu hodně, a i když to sever Norska v podstatě jen „lízlo“, nejspíše se to podepsalo na stavu bažin a mokřadů. Jsme doufám si tvrdit již ostřílení přecházeči rašelinišť a podmáčených terénů, ale to, co nás tam tehdy potkalo, bylo to nejhorší, s čímž jsme se kdy setkali. Nevím, zda to podobně vypadalo i roky předchozí, ale i s našimi zkušenostmi se jednalo o podmínky, které pro nás již byly za hranou. Za mě tedy nedoporučuji v žádném případě tento trek nezkušenému turistovi, je potřeba být obeznámen s orientací v neznačeném terénu, přechodem rozvodněných řek, a hlavně se schopností zvládnout rozsáhlé bažiny. A když píšu rozsáhlé, tak fakt myslím rozsáhlé, v jenom úseku byly mokřady dokonce osazeny tyčemi podobnými, jaké se dávají do lavinového terénu.

Doprava

My jsme začínali asi šest kilometrů před osadou Olderfjord a končili na parkovišti Øver-Stilla, ležícím asi 30 km od Alty. Celkem jsme přešli asi 120 km, přičemž každý z nich byl tvrdě vykoupený. Do Alty se dá doletět v jednom dni s přestupem v Oslu, a z Alty jede 3x denně bus do osady Olderfjord, doba jízdy jsou dvě hodiny. Asi 6 km před osadou Olderfjord silnici křižuje dálková turistická trasa E1, místo se dá snadno poznat podle malého parkoviště na levé straně. Řidič neměl problém nám tam zastavit, i když tam žádná zastávka není. Lístky se kupují přímo u řidiče, a rezervace patrně nutná není, nás tam cestovalo asi pět. Cílová destinace busu je Honningsvåg či Nordkapp, a odjíždí z centra Alty, což je parkoviště u obchodního domu.

Původně jsme chtěli dojít do Alty, ale rozhodli jsme se to ze zdravotních důvodů o den zkrátit a končit na parkovišti Øver-Stilla, kam vede šotolinová cesta a nezajíždí tam doprava. Pozor, v místě není signál, takže není možné si zavolat odvoz. My jsme stopovali, a měli jsme docela štěstí, byla neděle, a vraceli se lovci z hor, ovšem vzalo nás až šesté auto, jelikož předchozí byly plné úlovků.

Dokoupení proviantu

Plynové bomby se dají sehnat pouze na dvou místech – obchody Sport1 a XXL, oboje v centru. V jednom z nich jsme je taky kupovali, a fakt netuším, který to byl. K dispozici měli pouze Primus, tedy šroubovací a kompatibilní s naším VAR. Nabízeli všechny tři velikosti, tedy malou 100 g, střední 230 g a velkou 450 g. Cena činila střední 230 g 129 noků a velká 450 g za 199 noků.

Klasické zápalky jsme nikde nenašli, tak jsme vzali zavděk zapalovači.

Expediční strava, tedy dehydratované jídlo, bylo k sehnání skoro všude, převážně norská značka Real Turmat. My jsme ale byli vybaveni z domova, takže jsme je tam nekupovali. Rozhodně ale není problém nechat finální nákup až do Alty, počítejte ovšem s tím, že tato varianta vyjde dráže, než když se expediční strava kupuje postupně v průběhu roku, jako tak činíme my.

Co se nám ale osvědčilo nechat až na místní zásobování, jsou müsli tyčinky.

Náš jídelníček na treku

Uvádím zde můj jídelníček ze čtvrtého dne pochodu.

snídaně – ovesná kaše s jablky, brusinkami, skořicí a chia semínky 70 gramů

oběd – krutonky 30 gramů

svačina – krutonky 30 gramů a pistácie 60 gramů

večeře – expediční strava pikantní těstoviny s rajčatovo-česnekovou omáčkou 156 gramů

Na den mi to vyšlo 346 gramů, což se může jevit jako málo, ale podotýkám, byl to den z počátku pochodu, později by mi to už nestačilo.

Jak jste si všimli, přešli jsme ze salámů a sýrů na ovesné kaše. Nebyla jiná možnost díky tomu, že přes den bývalo relativně teplo, a hrozilo by zkažení uzenin.

Voda

Na tomto vandru Luboš doplatil na svou mánii, tedy pití nepřevařené vody. Má to rád, chutná mu to, a zatím se mu nikdy nic nestalo, až nyní. Co bylo příčinou netušíme, ale nebyli jsme daleko od toho, že bych satelitním komunikátorem volala vrtulník, byl zralý na hospitalizaci a infúzní léčbu.

Jedna z možností, která mu žaludečně-střevní potíže vyvolala, byl fakt, že všude se válely mršiny sobů v různém stádiu rozkladu, takhle masívně jsme se s tím nikdy předtím nesetkali.

Druhou možnost uvádím v samostatném heslu. A než budete děsně chytří, že si máme vodu převařovat nebo nosit filtr, tak znovu zdůrazňuji, že Luboš miluje pití vody, kterou si nabírá a přímo loká. Na vaření samozřejmě vodu převařujeme.

Zimní zvracení

Brutální střevní infekce na Kungsleden, tedy na slavné dálkové turistické stezce v severním Švédsku. Ta asi týden před naším odletem masívně kosila /kosila jako že skončili ve špitále, nikoliv kosila jako definitivně/ lidi, kteří odpadali se zvracením a průjmy, takže Švédský turistický spolek musel oblast zcela uzavřít.

Infekci mi Google translátor /Švédský turistický spolek nemá stránky v nějakém normálním jazyce, asi tam cizinci dle jejich představ nejezdí/ přeložil jako zimní zvracení, a dle příznaků to nebylo něco, co bych chtěla na treku zažít. Ostatně nejenom na treku, ani v civilním životě. Řešení, jak zakázat turistům přístup do divočiny, bylo vpravdě geniální - jednoduše z obchodů stáhli expediční stravy a hlavně plynové kartuše, čímž bylo jasně dané, že nikdo se nevydá dále než na jednodenní výlet. Tímto přístupem se jim během několika dnů podařilo virózu dostat pod kontrolu, když mikrobiálnímu původci odebrali živé inkubátory.

Infekční problém se nás teoreticky týkat mohl, jelikož z Kebnekaise, kde původce izolovali, to do Alty bylo pěšky cca 600 km, tedy nic, co by motivovaný dálkový trekař nedokázal překonat. Tou dobou jsem to ovšem brala spíše jako zajímavost, nesouvisející s naším výletem. O existenci něčeho jako je kalicivirus /tak se jmenoval virus, který způsobil epidemii/, jsem se dozvěděla jen díky tomu, že sleduji vlákno Kungsleden, takže mi tam k mému šoku začaly skákat neuvěřitelné informace o zavření stezky a blijících a kálejících lidech.